ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.502.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 502/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání obviněného L. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 4 To 75/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 31 T 5/2011, byl obviněný L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 18. 4. 2011 krátce před 22. hodinou v K. na ulici N., jako osoba dlouhodobě žijící bez domova, s vědomím toho, že z důvodu své opilosti nemůže přespat na noclehárně S. d. v K., přišel do bývalého vážního domku poblíže vlakového nádraží, v úmyslu přečkat v něm noc, avšak tento již byl obsazen čtyřmi osobami, a v rámci slovního konfliktu s A. V., jenž mu pro nedostatek místa v domku dal najevo svůj nesouhlas s tím, aby zde přespal, se záměrem způsobit jmenovanému těžkou újmu na zdraví, vytáhl z oděvu svůj zavírací nůž celkové délky 16,7 cm s čepelí o délce 7,5 cm a maximální šířce 1,7 cm a po jeho otevření jím neočekávaně nejméně střední intenzitou síly dvakrát bodl těžce opilého A. V. do pravé nohy, kterému tak po protětí riflových kalhot a tepláků způsobil dvě bodné rány, a to jednu o délce 1,7 cm v pravé kyčelní krajině na hranici se zevní plochou pravého stehna a druhou o délce 1,3 cm ve střední krajině vnitřní plochy pravého stehna, kdy první uvedená rána přecházela v bodný kanál dlouhý 6 cm, jenž procházel kůží, podkožím, hýžďovou svalovinou a končil na zevní ploše lopaty pravé kyčelní kosti, přičemž zraňoval cévní svazky v podkoží a ve svalovině, a druhá bodná rána přecházela v bodný kanál dlouhý 8,5 cm, který procházel kůží, podkožím do stehenní svaloviny, protínal hlubokou stehenní žílu a dále pronikal do svaloviny stehna, přičemž následkem protětí hluboké stehenní žíly došlo u A. V. k masivním krevním ztrátám a rozvoji nezvratného úrazového krvácivého šoku, v jehož důsledku byla u A. V. ve 22.25 hod. přivolaným lékařem konstatována smrt.
Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný L. B. odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to celokovového zavíracího kapesního nože, který tvoří přílohu spisu Krajského soudu v Ostravě 31 T 5/2011.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu bylo uloženo zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, S. t., M. O., škodu ve výši 1.224,- Kč, a Statutárnímu městu Karviná, F., K.-F., škodu ve výši 4.638,- Kč.
V zákonné osmidenní lhůtě podal obviněný proti označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě odvolání. Vrchní soud v Olomouci z podnětu tohoto odvolání rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 4 To 75/2011, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že obviněného L. B. uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil tím, že
dne 18. 4. 2011 krátce před 22. hodinou v K. na ulici N., jako osoba dlouhodobě žijící bez domova, s vědomím toho, že z důvodu své opilosti nemůže přespat na noclehárně S. d. v K., přišel do bývalého vážního domku poblíže vlakového nádraží, v úmyslu přečkat v něm noc, avšak tento již byl obsazen čtyřmi osobami, a v rámci slovního konfliktu s A. V., jenž mu pro nedostatek místa v domku dal najevo svůj nesouhlas s tím, aby zde přespal, se záměrem způsobit jmenovanému těžkou újmu na zdraví, vytáhl z oděvu svůj zavírací nůž celkové délky 16,7 cm s čepelí o délce 7,5 cm a maximální šířce 1,7 cm a po jeho otevření jím neočekávaně nejméně střední intenzitou síly dvakrát bodl těžce opilého A. V. do pravé nohy, kterému tak po protětí riflových kalhot a tepláků způsobil dvě bodné rány, a to jednu o délce 1,7 cm v pravé kyčelní krajině na hranici se zevní plochou pravého stehna a druhou o délce 1,3 cm ve střední krajině vnitřní plochy pravého stehna, kdy první uvedená rána přecházela v bodný kanál dlouhý 6 cm, jenž procházel kůží, podkožím, hýžďovou svalovinou a končil na zevní ploše lopaty pravé kyčelní kosti, přičemž zraňoval cévní svazky v podkoží a ve svalovině, a druhá bodná rána přecházela v bodný kanál dlouhý 8,5 cm, který procházel kůží, podkožím do stehenní svaloviny, protínal hlubokou stehenní žílu a dále pronikal do svaloviny stehna, přičemž následkem protětí hluboké stehenní žíly došlo u A. V. k masivním krevním ztrátám a rozvoji nezvratného úrazového krvácivého šoku, v jehož důsledku byla u A. V. ve 22.25 hod. přivolaným lékařem konstatována smrt,
přičemž věděl, že s ohledem na charakter použitého nože, opakované útoky s větší razantností, sice do spodní části těla poškozeného, kde se však také nacházejí cévní svazky, žíly a tepny, které mají rovněž charakter důležitého orgánu lidského těla, může jejich poškozením způsobit i těžké zranění a pro případ, že ho způsobí, byl s tímto následkem srozuměn, a také věděl, že jednak poškozený žije bezdomovským způsobem života, nadměrně požívá alkoholické nápoje a může být v době útoku pod jejich vlivem, a tím i ve stavu až bezmocnosti, jednak, že pokud poškozenému způsobil takové těžké zranění a z místa činu utekl, aniž by mu poskytl či přivolal pomoc, může tomuto v důsledku způsobeného zranění způsobit i smrt, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takový následek nezpůsobí.
Označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl obviněný L. B. odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to celokovového zavíracího kapesního nože, který tvoří přílohu spisu Krajského soudu v Ostravě 31 T 5/2011.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu bylo uloženo zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, S. t., O. – M. O., škodu ve výši 1.224,- Kč, a Statutárnímu městu Karviná, F., K.-F., škodu ve výši 4.638,- Kč.
Proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě stanovené podle §265e tr. řádu dovolání. Napadl jím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu, ve všech jeho výrocích, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především uvedl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, zejména ve vztahu k závěru o úmyslné formě zavinění k naplnění skutkové podstaty přisouzeného zločinu. Nadto náležitě nezhodnotil otázku míry spoluzavinění poškozeného. Na základě špatně vyhodnocených důkazů pak odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Podle dovolatele nelze z provedeného dokazování vzít za prokázané, že z hlediska subjektivní stránky skutečně pojal úmysl, ať již přímý nebo nepřímý, ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. Dovolatel připustil, že poškozeného napadl, avšak nikoli s úmyslem způsobit mu jakékoli vážnější zranění. Způsobení těžkého ublížení na zdraví pro něj nebylo v době útoku předvídatelným následkem a proto také nemohla jeho vůle k takovémuto následku směřovat. V souladu s konstantní judikaturou nebylo na místě jeho jednání právně kvalifikovat jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, když v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 1181/2009, a sp. zn. 3 Tdo 842/2009, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02 a III. ÚS 521/01, která řešila totožnou právní problematiku.
Útok, který proti poškozenému vedl, nesměřoval proti důležitému orgánu poškozeného, ale vůči jeho stehnu, kdy jen velmi nepravděpodobnou a nešťastnou náhodou byla zasažena stehenní žíla poškozeného. Vzhledem ke skutečně zjištěné subjektivní stránce vytýkaného jednání má však dovolatel za to, že bylo správné kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.
Podle dovolatele jím způsobené poranění nebylo jediným aspektem celého skutkového děje, kvůli němuž došlo ke smrti poškozeného. Naopak, pouze ve spojení s jinými faktory došlo až k předmětnému následku. V této souvislosti dovolatel poukázal na to, že poškozený po útoku zůstal ležet, nevyhledal lékařskou pomoc, ačkoli toho byl objektivně schopen, a že tato skutečnost měla být vyhodnocena jako spoluzavinění poškozeného ve vztahu ke vzniklému následku. Za vadu pokládá dovolatel rovněž skutečnost, že nebyla s dostačující přesností zjištěna doba smrti poškozeného a v návaznosti na to doba, která uběhla mezi útokem vůči poškozenému a jeho smrtí. S ohledem na to tak soud nemohl vůbec posoudit, jak úzká je příčinná souvislosti mezi útokem obviněného a smrtí poškozeného a nakolik tedy byla smrt poškozeného způsobena absencí jakékoli reakce na zranění poškozeného z jeho strany, stejně tak i ze strany ostatních přítomných osob. Otázka spoluzavinění poškozeného byla dle názoru dovolatele důležitá při posouzení viny i trestu.
Dovolatel zpochybnil i správnost závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného k posouzení, zda byly v době vedení útoku zachovány jeho rozlišovací a ovládací schopnosti. Dovolatel tvrdí, že vlivem alkoholu tyto schopnosti u něj vymizely a byl tak zcela svou vinou uvržen do stavu nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku. Toto zjištění mělo vést soudy k tomu, aby jeho zjištěné protiprávní jednání bylo právně kvalifikováno jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku.
Vznesl rovněž námitku vůči uloženému trestu, který označil za příliš přísný i pokud by nezpochybňoval soudy užitou právní kvalifikaci vytýkaného jednání.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově na tento rozsudek navazující. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky přikázal věc Vrchnímu soudu v Olomouci či Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4, popřípadě trestný čin opilství dle §360 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci v tomto smyslu rozhodl a uložil mu též mírnější trest.
Přípisem ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 1 NZO 347/2012, se k obsahu podaného dovolání vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že řada námitek obviněného směřuje proti hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, případně proti údajné přísnosti trestu a jde tedy o námitky, které jsou v řízení o dovolání irelevantní, neboť je nelze přiřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod.
Námitky obviněného ve vztahu k posouzení subjektivní stránky trestného činu, pokud jim lze při určité míře tolerance z hlediska naplnění zvoleného dovolacího důvodu přiznat relevanci, státní zástupkyně označila za zjevně neopodstatněné. Jedná se o námitky, které obviněný uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal, přičemž na základě skutkových zjištění náležitě doplnil popis skutkového děje ve výroku o vině. Dle státní zástupkyně je ze skutkových zjištění zjevné, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, přičemž o možném následku svého jednání věděl, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že tento následek nenastane a ve vztahu k těžšímu následku tedy jednal ve formě vědomé nedbalosti. Státní zástupkyně vyloučila, že by mohlo jednání obviněného být kvalifikováno podle ustanovení §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, popřípadě podle ustanovení §360 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhla, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací činu, avšak zčásti tak učinil s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatel založil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze v té části svého mimořádného opravného prostředku, ve které zpochybnil právní posouzení skutku s poukazem na zhodnocení subjektivní stránky činu. V ostatních námitkách, týkajících se hodnocení provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo, v námitce týkající se obsahu vypracovaného znaleckého posudku, v otázce spoluzavinění poškozeného apod. není podané dovolání s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť v této části dovolání napadá a zpochybňuje samotné skutkové závěry soudu a teprve ve vazbě na toto zpochybnění napadá i právní posouzení skutku.
Zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka dovolatele vztahující se k údajné přísnosti uloženého trestu. Ani v rámci této námitky se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení v rámci dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani o naplnění žádného jiného ze zákonných dovolacích důvodů včetně dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který lze uplatnit tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, popřípadě trest mimo zákonnou trestní sazbu. V trestní věci obviněného L. B. však není takováto námitka opodstatněná, nadto obviněný ani takovýto dovolací důvod výslovně neuplatnil.
Nejvyšší soud při posouzení té části dovolání obviněného L. B., kterou lze označit jako odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Soudy obou stupňů, avšak zejména soud odvolací, se pečlivě zabývaly uplatněnou obhajobou obviněného i jeho odvolacími námitkami, které jsou ostatně nyní v neměnné podobě znovu opakovány jako námitky dovolací. Vrchní soud velmi podrobně odůvodnil příslušné pasáže rozsudku, v nichž se zabývá otázkou trestní odpovědnosti obviněného a posouzení jeho příčetnosti, přičemž pro zjevnou správnost těchto závěrů na ně Nejvyšší soud plně odkazuje. Stejně tak činí odkaz i na v této souvislosti učiněné a podrobně odůvodněné závěry, proč s ohledem na zjištěnou příčetnost obviněného v době činu nepřichází v úvahu posoudit jeho jednání jako zločin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se nyní dovolatel znovu domáhá.
Otázce zavinění věnovaly soudy obou stupňů potřebnou pozornost, přičemž soud druhého stupně závěry, k nimž v tomto směru dospěl, precizoval do zpřesněné skutkové věty výroku o vině rozsudku tak, že ta jednoznačně popisuje jak vyjádření složky vědění k možnému následku, tak i složky volní, která u nepřímého úmyslu představuje srozumění se vzniklým následkem. Nejvyšší soud nemohl konstatovat existenci jakékoli pochybnosti o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, což soudy obou stupňů správně dovodily z charakteru užité zbraně, intenzity útoku, způsobu provedení útoku, z místa na těle poškozeného, kam byl útok cíleně veden, jakož i z okolností subjektivních – pohnutky, chování obviněného po útoku. Byť obviněný tento závěr zpochybňuje, věděl, že při bodání poškozeného nožem do stehna může zasáhnout stehenní tepny nebo žíly, a jejich poškození může vyvolat masivní krvácení a následně i smrt poškozeného. Po obviněném nebyly vyžadovány žádné odborné anatomické či fyziologické znalosti lidského těla, avšak z jeho výpovědi před odvolacím soudem, ale i ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie, případně též s odkazem na absolvování výuky biologie v absolvované základní škole, není pochybnost o tom, že o možném výsledném efektu opakovaného bodnutí poškozeného do stehna ucelenou a jasnou představu měl. Ve vztahu k těžšímu následku tak obviněný jednal ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je proto vyloučen závěr o překvalifikaci jeho protiprávního zaviněného jednání na zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
Pokud obviněný na podporu svých dovolacích námitek ve svém dovolání odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1181/2009, pak jde o odkaz zcela nepřípadný, neboť toto rozhodnutí řeší problematiku nedbalostního zavinění pachatele při dopravní nehodě. Obdobně pokud jde o odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 842/2009, pak z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu sice jde o problematiku zdánlivě podobnou, nikoli však obdobnou ani totožnou a použití analogie s tímto rozhodnutím není na místě.
Dovolatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02, řeší otázku zavinění pachatele u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. Konkrétně pak existenci nepřímého úmyslu pachatele k následku, tedy srozumění se smrtí poškozeného. V nyní posuzované trestní věci však obviněnému není kladeno za vinu, že poškozeného chtěl úmyslně usmrtit, jde o posouzení zda úmyslně či nikoli způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, v jejímž důsledku došlo ke smrti poškozeného. Tento následek byl způsoben z nedbalosti (§17 písm. a/ tr. zákoníku). Tyto úvahy jsou však již podrobně rozvedeny výše.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té části, v níž odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného L. B. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á