ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.53.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 53/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 dovolání obviněného V. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 5/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, zrušuje .
Zrušuje se též rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na oba zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Kladně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že
jako určená odpovědná osoba na základě rozhodnutí č. 50/2009 Městského úřadu S., odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 13. 8. 2009, které nabylo právní moci dne 3. 9. 2009, nerespektoval podmínky provedení dopravního značení při stavbě plynové přípojky v pravém jízdním pruhu v ulici L. ve S., okres K., ve směru od ČSAD S. do centra města před domem a po rozřezání živičného povrchu vozovky tuto závadu neuvedl do dne 25. 9. 2009 do původního stavu a závadu na komunikaci neoznačil určeným dopravním značením jak mu ukládalo shora citované rozhodnutí, přičemž dne 28. 9. 2009 v 11,15 hodin vjel do jednoho zářezu předním kolem svého jízdního kola poškozený MUDr. V. P., který v důsledku vjetí do zářezu přepadl na vozovku a utrpěl tržně zhmožděnou ránu na levé tváři a nad obočím, ložiskové oboustranné pohmoždění plic v zadních částech a odlomení zubu 2. krčního obratle – čepovce s posunem úlomků do páteřního kanálu a tomuto utrpěnému zranění dne 27. 11. 2009 v 07,00 hodin na oddělení ARO v nemocnici ve S. poškozený podlehl, přičemž příčinou smrti poškozeného MUDr. V. P. bylo dechové a oběhové selhání.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Mgr. V. P., částku 240.000,- Kč, a MUDr. R. D., částku 240.000,- Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu, při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona nově rozhodl tak, že obviněnému V. D. uložil podle §224 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Mgr. V. P., částku 120.000,- Kč, a MUDr. R. D., částku 120.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli tito poškození se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný V. D. podal ve lhůtě stanovené §265e tr. řádu prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, dovolání, v němž citované usnesení napadl s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Za pochybení soudů obou stupňů pokládá dovolatel skutečnost, že nedošlo k provedení pitvy poškozeného MUDr. V. P. v rozporu s ustanovením §115 odst. 1 tr. řádu, které stanoví, že při podezření u smrti člověka zřejmě způsobené trestným činem musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Nadto podle §105 odst. 4 tr. řádu jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly, je třeba vždy přizvat dva znalce, přičemž nesmí být přibrán jako znalec ten lékař, který zemřelého ošetřoval pro nemoc, která smrti bezprostředně předcházela. Žádná z těchto podmínek však nebyla splněna, jde tudíž o závažnou procesní chybu, neboť v tomto případě nebyl dostatečně objasněn předchozí zdravotní stav poškozeného ani skutečná příčina jeho úmrtí. Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích otázkou neprovedené pitvy a z toho vyplývajících konsekvencí vůbec nezabývaly. Nelze pominout, že posouzení zdravotního stavu poškozeného před nehodou podala MUDr. D., která je dcerou poškozeného, a nelze tudíž vyloučit její případný zjevný zájem na výsledku trestního řízení. Pokud vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví vychází i z údajů poskytnutých pozůstalou poškozenou při stanovení příčiny smrti, nelze takovýto důkaz pokládat za právně účinný a příčina smrti poškozeného tak zůstala neobjasněna.
Soudy obou stupňů nevěnovaly pozornost ani nevyjasněné otázce předchozího zranění poškozeného, kdy dle zjištění učiněných z výpovědi svědka H., měl MUDr. P. nedoléčená zranění mezi nesrostlými 3-4 obratlem z vážné dopravní nehody. Dovolatel usuzuje, že takové zdravotní omezení by mělo vliv na schopnost poškozeného podnikat pravidelné dlouhé vyjížďky na kole, a to jak na výdrž tak na stabilitu při jízdě.
Pochybnost o příčině smrti vzniká i s ohledem na časový odstup mezi dopravní nehodou a dnem úmrtí poškozeného, která je umocněna i závěrem ošetřujícího nemocničního lékaře MUDr. D. Podle jeho vyjádření není jisté, zda srdeční příhoda, která byla u poškozeného prokázána, byla způsobena pádem z kola, či naopak zda byla jednou z příčin tohoto pádu. Dovolatel poukazuje na možný závěr, že poškozený v nemocnici zemřel v důsledku srdeční příhody, která nastala před pádem z kola, přičemž tento závěr nebyl jednoznačně žádným důkazem vyvrácen.
Za nejzávažnější pochybení v rozhodnutích soudů obou stupňů pokládá dovolatel nesprávnou právní kvalifikaci jednání z hlediska subjektivní stránky, která je pro posouzení, zda jde o trestný čin, zásadní. Nelze totiž akceptovat závěr soudu prvního stupně o vědomě nedbalostním zavinění obviněného dle §5 písm. a) tr. zákona. Nebyla prokázána vědomost obviněného o možnosti způsobení poruchy či ohrožení zájmu stanoveného trestním zákonem, jak mylně uvádí nalézací soud, přičemž soud odvolací ve svém rozsudku subjektivní stránku trestného činu nezkoumal. Podle dovolatele může přicházet v posuzovaném případě v úvahu zavinění ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zákona, tedy že nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem nebo svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Avšak i tato forma nedbalosti v jeho případě absentuje. V tomto směru poukázal na zachování potřebné míry opatrnosti, která je kriteriem nedbalosti, nadto deklinována spojením subjektivního a objektivního vymezení. O zavinění z vědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže jsou povinnosti a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dány současně, nedostatek jedné z těchto složek znamená, že jde o čin nezaviněný. Nedbalostně tedy nejedná ten, kdo sice nedodržel míru opatrnosti, k níž je v rámci okolností povinen (objektivní hledisko), ale vynaložil míru opatrnosti, ke které byl podle svých možností schopen (subjektivní hledisko).
Dovolatel má zato, že vynaložil potřebnou subjektivní míru opatrnosti především tím, že pravidelně kontroloval postup prací a označení místa výkopu; podle svých možností a schopností zajistil opravu vložením vyřezaných desek zpět na své místo, aby zajistil větší bezpečnost, přičemž nemohl předpokládat nebezpečí nebo újmu na zdraví, neboť až do osudné nehody projížděla auta a jízdní kola přes toto místo bez komplikací; dovolateli nebyl dodán dne 25. 9. 2010 asfalt potřebný k opravě vozovky, z objektivních důvodů tak zůstala v provizorním stavu; dovolatel považoval stav silnice za vyhovující, neboť obecně se jezdí na vozovkách v daleko horším stavu; nemohl předvídat, že zřejmě v důsledku přejíždění vozidel s hmotností nad 3,5 tuny dojde k pohybu provizorně instalovaných desek a vzniku mezery, která umožní zachycení galusky jízdního kola. Vykonal tudíž vše potřebné pro to, aby k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem nedošlo. Poukázal také na závěry znaleckého posudku Ing. Miroslava Fejfara, znalce z oboru stavebnictví, odvětví staveb dopravních, který rovněž prokazuje, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. V tomto posudku podrobně rozvádí dovolatelem provedené zajištění vozovky a uzavírá, že nehoda byla souhrnem nešťastných náhod s podrobným odůvodněním tohoto závěru.
Dovolatel vytýká soudu druhého stupně, že na tento nový důkaz dostatečně nereagoval, a také z tohoto důvodu pokládá rozsudek tohoto soudu za nepřezkoumatelný. Znalecký posudek tak má charakter tzv. opomenutého důkazu, neboť byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut a v odůvodnění rozsudku je mu věnována pouze okrajová a obecná poznámka. I v důsledku tohoto procesního postupu odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství svým podáním, doručeným Nejvyššímu soudu dne 5. 1. 2012.
Jestliže obviněný namítá, že nalézací i odvolací soud nedostatečně reagovaly či opomněly provést jím předkládaný důkaz, jímž je znalecký posudek Ing. Fejfara a že nebyla provedena soudní pitva a ohledání těla poškozeného, tudíž že byl nedostatečně či nesprávně zjištěn skutkový stav věci, pak se tyto námitky dle státního zástupce míjejí s dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265g odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nalézací soud důvodně vycházel ze zajištěné fotodokumentace protokolu o nehodě z níž mimo pochybnost plyne, že výkop v rozhodnou dobu nezabezpečovalo jakékoli dopravní značení a podle stop v asfaltové spáře a na předním kole bicyklu, tímto předním kolem poškozený najel do spáry a zachytil se v ní, což bezprostředně vedlo k pádu poškozeného. Dovolací soud se znaleckým posudkem znalce Ing. Fejfara dostatečně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí také s jeho závěry vypořádal.
Neprovedení soudní pitvy či ohledání těla poškozeného MUDr. P. je nutno považovat za procesní pochybení, avšak výsledky soudní pitvy vzhledem k charakteru zranění a zjištěnému nedbalostnímu zavinění obviněného nemohly přinést jakékoli zásadní změny k závěru o tom, že nedbalost obviněného byla jednou z příčin vzniku předmětného následku. Obviněný totiž nemohl předpokládat, že po dotčené komunikaci budou projíždět pouze cyklisté bez jakýchkoli zdravotních komplikací.
Pokud obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku s odkazem na neexistenci subjektivní stránky trestného činu, této námitce státní zástupce nepřisuzuje právní relevanci. Především poukazuje na to, že uplatněné dovolací námitky jsou opakováním námitek odvolacích, přičemž se zvoleným a opakovaným způsobem obhajoby se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně logicky a racionálně vypořádaly. V tomto směru akcentuje zejména odvolacím soudem provedenou modifikaci původního výroku o náhradě škody s adekvátní argumentací při uplatněném principu gradace příčinné souvislosti.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu zamítnuto. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, je přípustné, obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu podal prostřednictvím svého obhájce, a tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. řádu a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu, jakož i na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Nejvyšší soud vyložil, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou v pravomocně skončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i dalším soudem (soudy) zjištěné okolnosti, které jsou relevantní z hlediska norem hmotného práva.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Objektem tohoto trestného činu je člověk, který nemusí být zdravý, přičemž ustálený výklad k tomuto zákonnému ustanovení připouští, že poškozený může být před útokem pachatele nemocen či zraněn. Těžká újma na zdraví je upravena v ustanovení §89 odst. 7 tr. zákona, podle něhož je vymezena dvěma podmínkami: - jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, - nadto je zároveň některým z taxativně uvedených případů v ustanovení §89 odst. 7. Z hlediska jednání jakožto znaku skutkové podstaty lze tento trestný čin spáchat jak konáním tak i opomenutím ve smyslu §89 odst. 2 tr. zákona.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zákona]. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek je rozhodné to, zda věděl nebo vědět měl mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona.
Z rozhodnutí č. 50/2009, odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu ve S. ze dne 13. 8. 2009 vyplývá, že obviněnému z důvodu stavebních prací (umístění plynové přípojky) bylo povoleno zvláštní užívání místní komunikace II. třídy v délce 0,03 Km v ul. L. ve S. na dobu od 7. 9. 2009 do 20. 9. 2009. Provedení zpětné úpravy povrchu komunikace bylo stanoveno do data 25. 9. 2009. Pro realizaci tohoto rozhodnutí byly obviněnému stanoveny podmínky, a to ad 1) především zajistit dopravní značení částečně uzavřeného úseku podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, dle ustanovení §45 odst. 5 tohoto zákona, konkretizovaného ustanovením §2 prováděcí vyhlášky č. 30/2001 Sb.
Z citovaného ustanovení vyplývá povinnost označit překážku na komunikaci tak, aby jiný účastník silničního provozu mohl včas a z dostatečné vzdálenosti tuto překážku zpozorovat. K označení se užívají dopravní kužely, zábrany pro označení uzavírky, pojízdné uzavírkové tabule, sestavy směrovacích desek, a za snížené viditelnosti výstražné světlo žluté barvy. Toto dopravní značení může být odstraněno až po ukončení stavby (viz ad 2).
V bodech ad 7), 8) citovaného rozhodnutí je podrobně rozveden požadovaný technologický postup jak musí být překop upraven jednak dočasně, jednak v konečné fázi k datu 25. 9. 2009 ( viz čl. 21 spisu).
Pokud obviněný jednak nedodržel termín zpětné úpravy povrchu komunikace, ať již z jakéhokoli subjektivního či objektivního důvodu, bylo jeho povinností jakožto osoby odpovídající za dodržení stanovených podmínek, neprodleně informovat orgán, který povolení vydal a požádat o změnu nebo doplnění podmínek, což neučinil. Rovněž způsob, kterým podle svého mínění dostatečně opravil povrch vozovky, je v rozporu s požadavky specifikovanými v bodě ad 8) citovaného rozhodnutí, přičemž je zcela nerozhodné, že způsob úpravy povrchu vozovky obviněný považoval za dostačující. Z tohoto pohledu jsou irelevantní i odkazy obviněného na hustotu provozu motorových vozidel ve zmíněné ulici, obecně na technický stav jiných vozovek, apod. Obviněný rovněž nedostál povinnosti provést dopravní značení v rozsahu zmiňovaném výše, neboť jak je zřejmé z Protokolu o nehodě v silničním provozu, který byl vypracován PČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Dopravním inspektorátem v Kladně dne 28. 9. 2009, č. j. KRPS-893/DNKL-2009-ME-TČ (čl. 32-34 spisu), místo, kde došlo ke stavebnímu zásahu do vozovky, nebylo označeno žádným dopravním značením.
Z okolností výše uvedených mimo pochybnost plyne, že obviněný postupoval v rozporu s podmínkami rozhodnutí č. 50/2009, přičemž právě jejich nedodržení a nerespektování byly bezprostřední příčinou, která vedla k nehodě poškozeného. Nelze akceptovat obhajobu obviněného, požadující nadstandardní míru opatrnosti cyklisty v projížděném úseku, neboť již s ohledem na zákonem stanovené podmínky výše citované, povinnosti obviněného, jež vyplývaly z rozhodnutí Městského úřadu na straně jedné a faktické jednání obviněného a existující technický stav zabezpečení vozovky na straně druhé, nebylo možno po poškozeném tuto nadstandardní míru opatrnosti vyžadovat. Přinejmenším již při pouhé existenci dopravního značení, signalizujícího existenci nerovného povrchu, by poškozený nepochybně na toto varování reagoval. Znalecký posudek Ing. Miroslava Fejfara, znalce z oboru stavebnictví, odvětví staveb dopravních, průmyslových, vodních a zemědělských a z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, neposkytl nestranný podklad pro určení podstatných okolností nehodového děje, neboť závěry znalce (čl. 258 spisu) jsou ryze spekulativní, aniž vysvětlil důvody a relevantní objektivní podklady, které ho k nim vedly, nadto činil závěry, které mu jakožto znalci vůbec nepříslušely (nehoda se stala nešťastnou náhodou , poškozený jízdu nepřizpůsobil stavu a povaze vozovky , po silnici nepochybně jezdila vozidla nad přípustnou a povolenou hmotnost ), neboť mají povahu skutkových zjištění, která je oprávněn činit pouze soud. Způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily obhajobou předložený znalecký posudek v kontextu s důkazy fixovanými v trestním spise ze stadia přípravného řízení, je logický a není v rozporu s požadavky uvedenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, a soudy obou stupňů v dostatečné míře své úvahy v tomto směru přesvědčivě zdůvodnily.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nepovažuje Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného o nedostatku subjektivní stránky trestného činu za důvodnou.
Namítaný nedostatek spočívající v tom, že nebyla provedena soudní pitva a ohledání těla poškozeného, je nedostatkem v řízení a dodatečně jej nelze konvalidovat. Svou povahou jde o námitky procesní, které pod uplatněný dovolací důvod nespadají. Potřebná zjištění k rozsahu zranění a příčině úmrtí poškozeného však lze vyvodit z důkazů, které jsou v trestním spise k dispozici.
Podle ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení se rozumí nejen číselné označení a název některé ze skutkových podstat trestných činů zařazených ve zvláštní části trestního zákona, nýbrž i citace odstavců a písmen nebo alinea ustanovení (právní věty). Právní věta podřazuje skutková zjištění pod zákonnou terminologii, jde tak vlastně o vyjádření skutkových zjištění v právních pojmech a institutech. Z tohoto požadavku je zřejmé, že jde o conditio sine qua non. Nejvyšší soud však konstatuje, že nalézací soud tomuto zákonnému požadavku nedostál a jeho pochybení nenapravil ani soud odvolací.
Písemné vyhotovení rozsudku nalézacího soudu po tzv. skutkové větě postrádá větu právní, z níž by bylo možno zjistit, zda obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví nebo smrt, naopak výroková část rozsudku duplicitně obsahuje označení právní kvalifikace činu, přičemž tento absentující zákonný požadavek nemůže v žádném případě napravit odůvodnění rozsudku, kde se soudy obou stupňů touto problematikou zabývaly. Jde o vadu natolik zásadní, která vedla Nejvyšší soud k závěru, že je nutno rozsudek soudu druhého stupně zrušit, stejně jako i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí, která na oba zrušené rozsudky obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, věc poté přikázat Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Kladně opětovně věc obviněného V. D. projedná, doplní dokazování v naznačeném rozsahu a odstraní vady, které Nejvyšší soud tímto rozhodnutím vytkl. Vypořádá se přitom s uplatněnou obhajobou obviněného, zda v souvislosti s jeho zaviněným protiprávním jednáním, o jehož existenci nenabyl Nejvyšší soud pochybnosti, došlo u poškozeného k následku spočívajícím v těžké újmě na zdraví či smrti, a tento závěr náležitě promítne do právní věty rozsudku.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v dovolacím řízení.
Protože vady napadeného rozhodnutí na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á