ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.993.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 993/2012-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2012 dovolání obviněných T. P. , M. K. , P. V. a J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 9 To 168/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 78/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 9 To 168/2010, celý výrok o trestu uložený obviněnému T. P.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok o trestu týkající se tohoto obviněného obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. K. a P. V. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 14 T 78/2007, byli obvinění T. P., M. K., P. V. a J. B. uznáni vinnými jednak trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), jednak trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b, c) tr. zákona. Podkladem výroku o vině těchto obviněných se stalo zjištění soudu prvního stupně, že
1. obvinění Z. M., L. H. Q., P. T., P. K., M. K., P. V., M. P., J. B., O. M., G. G. a V. G. společně s J. S. L. alias "S.", alias "R.", státním příslušníkem Číny, nejméně v době od 23. 9. 2004 do 2. 12. 2005 se účastnili činnosti společenství mezinárodního charakteru dlouhodobé povahy, založeného za účelem dosahování vysokých finančních zisků plateb v rozmezí od 320,- do 950,- USD za osobu, jehož činnost spočívala v převaděčství ilegálních migrantů asijského původu, zejména čínské a vietnamské národnosti, z území Slovenské republiky do České republiky, přičemž takto činili v kooperaci s obdobnými skupinami působícími ve Slovenské republice, kdy běženci byli dopravováni a ubytováni v různých objektech na území České republiky s cílem následného exportu těchto osob do dalších cílových zemí Evropské unie, zejména Spolkové republiky Německo, Francie, Itálie a dalších zemí, kdy k tomuto účelu využívali kontakty a další osoby pobývající v zahraničí, přičemž v tomto společenství s vnitřní organizační strukturou, přesným rozdělením funkcí a dělbou činnosti byly úlohy rozděleny - pokud jde o obviněné T. P., M. K., P. V. a J. B. - takto: - P. T. v přímém kontaktu na L. H. Q. a K. V. T. v SR zajišťoval jednotlivé převozy ze SR do ČR tak, že zajišťoval vozidla a řidiče pro transport běženců od osoby K. V. T.,
- M. K. zajišťoval vozidla pro převoz migrantů ze SR do ČR,
- P. V. pracoval jako "čistič" a jezdil společně s P. K., zajišťoval a využíval kontaktů na státní hranici k jejímu bezproblémovému překročení,
- J. B. jako dopravce zajišťoval převoz ze SR do ČR s přímým kontaktem na osobu P. T.,
přičemž v době od 23. 9. 2004 do 2. 12. 2005 bylo tímto společenstvím provedeno nejméně 35 nelegálních převodů běženců přes státní hranice, a to - pokud jde o výše označené obviněné - následujícím způsobem:
1. Z. M., L. H. Q. a P. T. dne 23. 9. 2004 zorganizovali nelegální překročení státní hranice 30 běžencům nezjištěného původu motorovým vozidlem z území SR na území ČR, kdy na 49. kilometru dálnice D1 proběhla překládka těchto běženců do dalšího vozidla a dál pak pokračovali z ČR do nezjištěné cílové země,
2. P. T. s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu, pobývající na území SR dne 29. 10. 2004 zorganizovali nelegální překročení státní hranice blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu, kdy na organizaci přepravy osob se podílel J. B., přičemž překládka běženců do dalšího motorového vozidla proběhla na území ČR na 34. kilometru dálnice D1 a dále tyto osoby pokračovaly z území ČR do nezjištěné cílové země,
3. L. H. Q. společně s P. T. dne 2. 11. 2004 zorganizovali nelegální překročení státní hranice blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu tak, že osoby převedl přes státní hranici ze SR do ČR V. G. a v katastru S. H. byli běženci naloženi do dalšího motorového vozidla, které řídil O. M. v úseku 34. kilometru dálnice D1, a dále pokračovaly přes ČR do nezjištěné cílové země, přičemž za uskutečnění takovéhoto nelegálního překročení státní hranice zaplatili běženci částku 340,- USD za osobu,
4. P. T. a L. H. Q. dne 3. 11. 2004 zorganizovali nelegální překročení státní hranice blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli z území SR na území ČR přepraveni motorovým vozidlem, které řídil O. M., a na území ČR na 32. kilometru dálnice D1 byli přeloženi do dalšího motorového vozidla, kde se účastnil osobně P. T., dále osoby pokračovaly přes ČR do nezjištěné cílové země,
5. P. T. a J. B. dne 7. 11. 2004 zorganizovali nelegální překročení státní hranice 21 běženců blíže nezjištěného původu z území SR na území ČR, kdy tito běženci byli přepraveni ke státní hranici mezi SR a ČR, přičemž k dokonání převozu osob nedošlo z důvodu technické poruchy na motorovém vozidle,
6. blíže neustanovená osoba ze SR dne 15. 11. 2004 zorganizovala na území SR společně s J. B. nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu, kdy P. V. zajišťoval doprovod vozidla u kamionu, který osoby ze SR do ČR přepravoval, P. K. zajišťoval bezproblémový průjezd vozidel jako tzv. "čistič", přičemž na území ČR na 34. kilometru dálnice D1 byli běženci přeloženi do dalšího motorového vozidla a dále pokračovali z území ČR do nezjištěné cílové země,
7. P. T. společně s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu, pobývající na území SR, a s J. B., ve dnech 17. - 18. 11. 2004 zorganizovali nedovolené překročení státní hranice ze SR do ČR 45 běžencům nezjištěného původu; P. V. a P. K. uskutečňovali doprovod motorovými vozidly pro bezproblémový průběh akce, přičemž v době kolem 1:00 hodiny dne 18. 11. 2004, v prostoru státní hranice H. B. – B., nastoupili běženci do motorového vozidla a dále pokračovali z území ČR do nezjištěné cílové země,
8. Z. M. společně s L. H. Q. a P. T. dne 21. 11. 2004 zorganizovali nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 5 běženců asijského původu tak, že O. M. osoby dopravil na území SR ke státní hranici, blíže neustanovená osoba "J." tvořil doprovod motorovým vozidlem a V. G. převedl osoby přes státní hranici do ČR, kdy při přechodu státní hranice se jeden z běženců ztratil a dále pokračovali jen se 4 osobami, na 34. kilometru dálnice D1 na území ČR přestoupili do motorového vozidla a dále pokračovali do nezjištěné cílové země,
10. P. T. společně s další neustanovenou osobou ze SR vietnamského původu a J. B. zorganizovali ve dnech 8. - 9. 12. 2004 nelegální překročení státní hranice nejméně 7 běžencům nezjištěného původu, kdy k převozu osob z území SR na území ČR použili kamion, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., což zprostředkoval P. K., kamion řídil M. P., a P. V. s J. B. doprovázeli kamion motorovým vozidlem, přičemž na 53. kilometru dálnice D1 se uskutečnilo přestoupení běženců do dalšího motorového vozidla, běženci dále pokračovali po přestoupení do motorového vozidla na 34. kilometru dálnice D1 z území ČR do nezjištěné cílové země,
13. P. T. společně s neustanovenými osobami ze SR "J." a "J." dne 15. 12. 2004 zorganizovali nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 15 běženců nezjištěného původu, přičemž motorovým vozidlem na území SR ke státní hranici s ČR tyto běžence jako řidič přepravil O. M., přes státní hranici je převedl V. G., ve funkci tzv. "čističe" motorovým vozidlem se na tom podílel G. G., přičemž v době kolem 22:00 hodin na blíže nezjištěném místě v B. se uskutečnilo přestoupení běženců do motorového vozidla a dále běženci pokračovali z území ČR do nezjištěné cílové země,
14. P. T. dne 17. 12. 2004 zorganizoval s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu ze SR a s J. B. s využitím P. K. a P. V. jako tzv. "čističů" - doprovodu kamionu, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K. a který řídil M. P., a v němž byl takto z území SR do ČR přepravován blíže neustanovený počet běženců nezjištěného původu, přičemž přestoupení běženců se uskutečnilo na území ČR na D1 a běženci pokračovali z území ČR do nezjištěné cílové země,
15. J. B., společně s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu pobývající na území SR zorganizovali ve dnech 4. - 5. 1. 2005 nelegální překročení státní hranice asi 49 běženců nezjištěného původu z území SR na území ČR v kamionu, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K. a který řídil M. P., přičemž P. V. a P. K. doprovázeli kamion motorovým vozidlem - Škodou Octavia Combi, které překročilo státní hranici dne 5. 1. 2005 v době kolem 6:30 hodin, přičemž na 34. kilometru dálnice D1 na území ČR dne 5. 1. 2005 v době kolem 11:30 hodin se uskutečnilo přestoupení běženců, kteří dalším vozidlem 4A2 7293 pokračovali do objektu v P. – Š., K H., a dále pak z území ČR do nezjištěné cílové země,
16. J. B. s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu, pobývající na území SR v době od 26. - 28. 2. 2005, zorganizoval nelegální překročení státní hranice asi 43 běženců blíže nezjištěného původu, a to za částku 320,- USD za osobu, které proběhlo z území SR na území ČR dne 1. 3. 2005, kdy P. V. a P. K. doprovázeli motorovým vozidlem kamion, který přepravoval běžence, M. P. řídil kamion, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., přičemž na blíže nezjištěném místě na D1 na území ČR dne 1. 3. 2005 v době kolem 11:30 hodin došlo k překládce běženců a tito dalším vozidlem pokračovali na blíže nezjištěné místo a dále pak z území ČR do nezjištěné cílové země,
17. J. B. s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu, pobývající na území SR ve dnech 7.- 8. 3. 2005, zorganizoval nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže nezjištěnému poštu osob blíže nezjištěného původu, kdy P. K. jako řidič osobního motorového vozidla a doprovod kamionu a M. P. jako řidič kamionu měli uskutečnit jejich nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR, a poté ze SR dále do blíže nezjištěné cílové země, přičemž k dokonání akce nedošlo z důvodu technické závady na kamionu,
18. J. S. L. se Z. M. ve dnech 1. - 2. 4. 2005 zorganizovali společně s L. H. Q., P. T. a K. V. T. nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 34 běženců blíže nezjištěného původu za částku 600,- USD za osobu, a J. B. s P. K. doprovázeli motorovým vozidlem kamion, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., přepravující běžence ze SR do ČR, přičemž P. V. se účastnil ve funkci tzv. "čističe", M. P. řídil kamion, přičemž v úseku 56. kilometru dálnice D1 proběhlo přestoupení běženců z kamionu do dalšího vozidla, v němž tito pokračovali přes území ČR, kdy byli ubytováni v objektu P., Č., okres P.-v. a dále pokračovali do nezjištěné cílové země,
19. P. T. a V. T. dne 16. 5. 2005 zorganizovali nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 19 běženců blíže nezjištěného původu, kteří dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země, za finanční částku 950,- USD za osobu, z níž blíže nezjištěná část byla vyplacena K. V. T. na území SR,
20. P. V. a P. K. dne 1. 6. 2005 zorganizovali nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 75 běženců nezjištěného původu ve spolupráci s L. H. Q. a P. T. a J. S. L., kteří běžence zprostředkovali, a P. V. a P. K. zároveň ve funkci "čističe" doprovázeli ve vozidle kamion, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K. za účelem převozu běženců, který řídil M. P., přičemž na 56. kilometru dálnice D1 proběhl přestup běženců z kamionu do dalších vozidel, a to Citroen Jumpy, VW Transporter a Peugeot Boxer, která je přepravila do obce Č., ulici K. H., a dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
21. J. S. L. se Z. M. dne 23. 6. 2005 zorganizovali společně s L. H. Q. a P. T. nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 35 osob nezjištěného původu, přičemž přestup běženců na území ČR do dalšího vozidla proběhl na 49. kilometru dálnice D1 a dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
22. P. T. dne 30. 6. 2005 zorganizoval nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu společně s P. K., který motorovým vozidlem doprovázel kamion, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K. ze účelem převozu běženců, který řídil M. P., kdy přestup běženců do dalšího vozidla se uskutečnil na 90. kilometru dálnice D1, a dále pokračovali tímto vozidlem do objektu v H. J., okres P.-z., ulice B. a odtud pak do nezjištěné cílové země,
23. P. V. a P. K. dne 4. 7. 2005 zorganizovali nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR přesně nezjištěného počtu běženců nezjištěného původu, jehož byli účastni v doprovodném motorovém vozidle, přičemž vozidlo tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., za účelem převozu běženců ze SR do ČR, řídil M. P., přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
24. P. T. a K. V. společně s P. V. a P. K. dne 7. 7. 2005 zorganizovali nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 25 běženců blíže nezjištěného původu, kdy tito byli přepraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., přičemž na území ČR na 34. kilometru dálnice D1 přestoupili běženci do vozidla Iveco Daily, které bylo téhož dne na dálnici D1, 12 km před P. kontrolováno příslušníky Celní správy, kteří zadrželi a předali PČR uvedených 25 běženců, kdy se jednalo o osoby, které měly dále pokračovat přes území ČR do nezjištěné cílové země,
25. P. T., L. H. Q. a Z. M. dne 8. 4. 2005 zorganizovali společně s P. V. a P. K. nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., přičemž v prostoru 56. kilometru dálnice D1 v blízkosti obce T. Š. a Š. L., kolem 23:00 hodin téhož dne uskutečnili překládku osob do dalšího motorového vozidla Citroen Jumpy, přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do domu v P., H. P., V. Ž. a dále pak do nezjištěné cílové země,
26. P. T. společně s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu, pobývající na území SR, zorganizoval společně s P. V. a P. K. ve dnech 7. - 10. 8. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR asi 22 běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., přičemž na 41. kilometru dálnice D1 u obce D. se uskutečnil přesun běženců do dalšího motorového vozidla a dále pak pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
27. P. T. společně s blíže neustanovenou osobou vietnamského původu, pobývající na území SR, zorganizoval společně s P. V. a P. K. dne 12. 8. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže přesně nezjištěného většího počtu asijského původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., kdy na 41. kilometru dálnice D1 u obce D. se uskutečnil přesun běženců do dalšího motorového vozidla Peugeot boxer a 25 osob asijského původu bylo následně ve vozidle Mercedes Benz zadrženo Policií ČR, když měli pokračovat přes území ČR do nezjištěné cílové země,
28. Z. M. společně s L. H. Q., P. T. a V. T. K. a blíže neustanovenou osobu "T.", zorganizovali dne 2. 9. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., přičemž na území ČR se uskutečnil přestup běženců do dalšího motorového vozidla a běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
29. L. H. Q., P. T. a K. V. T. zorganizovali dne 9. 9. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 30 běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., která řídil M. P., kdy na území ČR na 56. kilometru dálnice D1 se uskutečnil přestup běženců do dalšího motorového vozidla, přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
30. K. V. T. zorganizoval dne 21. 9. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR přesně nezjištěného většího počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., kdy na území ČR na 56. kilometru dálnice D1 se uskutečnil přestup běženců do dalšího motorového vozidla, přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
31. Z. M. společně s L. H. Q., P. T. a K. V. T. zorganizovali dne 3. 10. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR 44 běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., kdy na území ČR na 56. kilometru dálnice D1 se uskutečnil přestup běženců do dalšího motorového vozidla a tyto osoby byly následně převezeny do H. J., okres P.-z., B., přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
32. Z. M. společně s L. H. Q., P. T. a K. V. T. zorganizovali dne 11. 10. 2005 společně s P. K. nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže nezjištěnému počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., kdy na území ČR na 66. kilometru dálnice D1 se uskutečnil přestup běženců do dalšího motorového vozidla, přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
33. P. T. s L. H. Q. zorganizovali ve dnech 15. – 16. 10. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR přesně nezjištěného většího počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., kdy na území ČR na 77. kilometru dálnice D1 se uskutečnil přestup běženců do dalšího motorového vozidla, přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
34. P. T. společně s V. T. K. zorganizovali dne 31. 10. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR blíže nezjištěného počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli dopraveni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., kdy na území ČR se uskutečnil přestup běženců do dalšího motorového vozidla, přičemž běženci dále pokračovali přes území ČR do nezjištěné cílové země,
35. Z. M., L. H. Q., P. T. a K. V. T. zorganizovali dne 2. 12. 2005 nelegální překročení státní hranice ze SR do ČR přesně nezjištěného většího počtu běženců nezjištěného původu, kteří byli z území SR na území ČR přepravováni kamionem, který tvořil tahač tovární značky Mercedes Benz a návěs Metaco, zapůjčený pro tyto účely M. K., který řídil M. P., běženci měli pokračovat z území ČR do nezjištěné cílové země, přičemž ještě na území ČR došlo k zadržení řidiče kamionu M. P.
Za výše popsané jednání byli odsouzeni obviněný T. P. podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Obviněný M. K. podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný P. V. podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou,
Obviněný J. B. podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Tento trest byl uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Nový Jičín, sp. zn. 2 T 215/2007 ze dne 26. 9. 2007, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2008, a 5 T 70/2005 ze dne 24. 2. 2006, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2007.
Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona byl uložen trest propadnutí věci v přílohách 19, 20, 21, 24, 25, 27, 28, 29.
Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zákona byl uložen trest propadnutí věci – peněžních prostředků.
Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zákona byl uložen trest propadnutí věci, a to bytové jednotky.
Podle §73a tr. zákona bylo uloženo ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty – pozemku.
Podle §73a tr. zákona bylo uloženo ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty – zaknihovaných cenných papírů.
Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zákona byl uložen trest propadnutí věci – hrubé stavby.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl uložen trest propadnutí věci – tahače návěsu Mercedes.
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci – návěsu Metaco SD.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 14 T 78/2007, podali v zákonné lhůtě odvolání jak výše označení obvinění, tak v jejich neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 9 To 168/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ohledně těchto obviněných ve výroku o trestu a ochranném opatření. S přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině byli obvinění nově odsouzeni, a to:
Obviněný T. P. podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon podle §39a odst. 3 tr. zákona byl zařazen do věznice s dozorem.
Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona mu byl uložen také trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu zn. Nokia 6230i; 1 ks SIM karty, 1 ks paměťová karta 32 MB, mobilního telefonu zn. Nokia 3100; 1 ks SIM karty Oskar; mobilního telefonu zn. Nokia 3410; 1 ks SIM karty Vodafone (pol. č. 19 přílohy obžaloby).
Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zákona mu byl dále uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 73.452,- Kč na účtu vedeném u Komerční banky, a.s., jehož majitelem je obžalovaný.
Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zákona mu byl dále uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to zajištěného pozemku parcelní číslo o výměře 1322 m² zapsaného na LV v katastrálním území Ž. u N. J., obec N. J., ve společném jmění manželů T. P. a M. P.; zajištěných 100 000 ks zaknihovaných cenných papírů v nominální hodnotě 1,- Kč na účtu číslo u Střediska cenných papírů v části evidence SCP vedené pro Investiční kapitálovou společnost KB, a.s., označení emise, emitent, Investiční kapitálová společnost KB, a.s., majitele účtu M. P., dále propadnutí zajištěné hrubé stavby rodinného domu na pozemku parc. č., druh pozemku - zahrada o výměře 1322 m², zapsaného na LV v katastrálním území Ž. u N. J., obec N. J., okres CZ N. J. ve společném jmění manželů T. P. a M. P.,
Obviněný M. K. byl odsouzen podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona mu byl uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu zn. Nokia 3510i (položka č. 28 přílohy obžaloby) a tahače návěsu Mercedes 1840 LS, jehož bylo užito ke spáchání trestného činu.
Obviněný P. V. byl odsouzen podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný J. B. byl odsouzen podle §163a odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona mu byl uložen i trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to SIM karty Eurotel (pol. č. 27 přílohy obžaloby).
Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 2 T 215/2007 a ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 5 T 70/2005.
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona bylo vysloveno zabrání věci - návěsu Metaco SD (dřívější SPZ) ve vlastnictví leasingové společnosti Daimler Chrysler Services Bohemia, a.r.o., a mobilního telefonu značky Nokia 3220, typ RH 37 (položka č. 29 přílohy obžaloby).
Podle §256 tr. řádu bylo odvolání obviněného J. B. jako nedůvodné zamítnuto.
Prostřednictvím svých obhájců podali obvinění J. B., M. K., P. V. a P. T. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 9 To 168/2010, dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání obviněných M. K., P. V. a P. T. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest. Dovolání J. B. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou dovolání podána v zákonné lhůtě stanovené podle §265e tr. řádu a zda splňují obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. řádu.
Obvinění M. K., P. V., P. T. i J. B. podali svůj mimořádný opravný prostředek v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu a jejich dovolání splňují náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu, byť petit dovolání obviněného P. T. je nutno považovat za zmatečný, pokud v něm dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí soudu odvolacího, avšak přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí však ke zrušení nenavrhl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání J. B. zcela postrádá náležitosti dovolání jak stanoví §265f odst. 1 tr. řádu, neboť je v něm pouze uvedeno, proti jakému rozhodnutí směřuje a z jakého důvodu – obsahuje tak toliko poukaz na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obhájce obviněného sděluje, že řádné odůvodnění dovolání provede ve lhůtě nejpozději do jednoho měsíce, avšak spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 78/2007, takovéto doplnění dovolání neobsahuje.
Nejvyšší soud odkazuje především na svou konstantní judikaturu a ustálenou rozhodovací praxi, že výhrady dovolatele musí být formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů. Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány, což znamená, že v něm musí být vyjádřeny všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. V posuzovaném případě tomu tak není, neboť jak již výše uvedeno, tato požadované náležitosti obviněným podané dovolání neobsahuje.
Vzhledem k těmto zjištěným skutečnostem je zjevné, že dovolání J. B. není způsobilé k projednání a proto je nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Z tohoto důvodu se dále Nejvyšší soud tímto dovoláním nezabýval.
Obviněný M. K. napadl svým dovoláním rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 9 To 168/2010, s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a s tím, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vysvětlil, že naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí dle jeho názoru neobsahuje výrok, z něhož by bylo patrno jak bylo rozhodnuto o jím podaném odvolání. Odvolací soud rozhodl o jeho odvolání toliko částečně, a to o výroku o trestu, přičemž z napadeného rozhodnutí je sice zřejmé, že odvolací soud měl asi v úmyslu výrok soudu prvního stupně potvrdit, nicméně tak výslovně neučinil. Proto dle názoru dovolatele je třeba považovat rozsudek za neurčitý, nesplňující předepsané náležitosti, neboť neobsahuje výrok o vině, který logicky musí předcházet výroku o trestu.
Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolatel namítl, že v nezměněném výroku o vině bylo pouze konstatování že „zajišťoval vozidla pro převoz migrantů ze SR do ČR“, z čehož však nelze dovodit spáchání přisouzeného trestného činu. Dovolatel nepopíral, že své vozidlo půjčoval obviněnému P., v této skutečnosti však nelze spatřovat žádný trestný čin, natož trestný čin účasti na zločinném spolčení či trestný čin nedovoleného překročení státní hranice, neboť samotná okolnost, že nějaká osoba vlastní předmět, se kterým je následně spáchán trestný čin, ještě nezakládá její trestněprávní odpovědnost za tento trestný čin.
Ve výroku soudu prvního stupně pak dle dovolatele nelze z pojmu „zajišťoval dopravu“ dovodit nic jiného, než že půjčoval vozidlo, přičemž ve výroku o vině není ani zmínka o tom, že by věděl, že jeho vozidlo je užíváno k trestné činnosti a tato skutečnost nevyplývá ani z žádného z provedených důkazů, včetně např. odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Závěr soudu o jeho vině je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem a s důkazy, které byly k prokázání jeho viny provedeny.
Podle dovolatele jsou rozsudky soudů obou stupňů nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž není patrno, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané, pokud dovodil jeho vinu, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil, jakými úvahami se řídil při ukládání trestů ve vztahu k jednotlivým obžalovaným, ani jak se vypořádal se skutečnostmi uvedenými jednotlivými obžalovanými na jejich obhajobu v rámci jejich výpovědí v přípravném řízení a v hlavním líčení.
V petitu svého dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu a aby ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.
Obviněný P. V. napadl označený rozsudek Krajského soudu v Praze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dle jeho názoru soudy obou stupňů jednání uvedené v bodě I. rozsudku nalézacího soudu nesprávně právně posoudily, když popis fungování a organizační struktury „zločinného spolčení“ uvedený ve skutkové větě v sobě nezahrnuje všechny zákonem stanovené znaky zločinného spolčení. Jak ve skutkové větě tak v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů není uvedeno, kdo zločinné spolčení založil, jaká existovala v rámci údajného zločinného spolčení pravidla mezi jeho členy, zda si byli jednotliví členové zločinného spolčení vědomi, že se účastní činnosti zločinného spolčení apod. V napadeném rozsudku, a to jak ve skutkové větě tak v odůvodnění rozsudku, není uvedeno ani to, za jakých okolností se měl dovolatel údajně stát členem zločinného spolčení, zda se s někým k tomu kompetentním dohodnul, že se bude účastnit zločinného spolčení, jakým způsobem se měl dovolatel na činnosti zločinného spolčení podílet v době od 23. 9. 2004 do 15. 11. 2004 a jaká jsou pravidla fungování údajného zločinného spolčení. Nebyla řádně posouzena ani nebezpečnost jeho činu pro společnost s tím, že v jeho případě nebyla materiální stránka trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zákona naplněna.
Podle názoru dovolatele spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zákona ve zločinném spolčení rozhodně není několikanásobně závažnější než páchání totožné trestné činnosti v organizované skupině, neboť následek trestného činu je v obou případech naprosto stejný, objektivní stránka také, jediný rozdíl mezi pácháním trestné činnosti ve zločinném spolčení a v organizované skupině je pouze a jenom v tom, že zločinné spolčení má na rozdíl od organizované skupiny navíc v podstatě jen vnitřní organizační strukturu, tato skutečnost však nebezpečnost činu v tomto případě nijak zvlášť nezvyšuje. Kvalifikování skutku popsaného ve skutkové větě jako trestný čin spáchaný v rámci zločinného spolčení nejenže není podloženo jednoznačnými a tomu odpovídajícími skutkovými zjištěními, ale touto kvalifikací dochází pouze k umělému zvyšování trestní sazby, která rozhodně neodpovídá závažnosti trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, jehož společenskou nebezpečnost vyjádřil zákonodárce v trestní sazbě ustanovení §171a trestního zákona.
Pokud jde o trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona, dovolatel namítl, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě, nezahrnuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť je nutné ztotožnit osoby, které měly být přes hranice převáženy, tedy ony „běžence nezjištěného původu“. Vzhledem k tomu, že ke ztotožnění těchto osob nedošlo a nepodařil se zjistit ani „původ“ (tzn. ani státní příslušnost) těchto osob, nelze dle názoru dovolatele ze skutkové věty spolehlivě dovodit, že se jednalo o cizince, že by neměly mít v pořádku cestovní doklady a tedy že by toto překročení státních hranic mělo být nedovolené ve smyslu §171a tr. zákona. Ve smyslu zásady „in dubio pro reo“ tak chybí jeden ze základních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného překročení státní hranice.
Další námitky dovolatele směřovaly do roviny ústavně právní. Dle dovolatele došlo v daném případě k porušení podmínek pro nařízení a pořízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a ve způsobu „provedení“ či spíše neprovedení tohoto důkazu v rámci tohoto řízení. V této souvislosti dovolatel uvedl, že si je vědom nemožnosti podřadit uvedenou námitku pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, poukázal však na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 55/04, s tím, že za dané situace by se Nejvyšší soud i těmito námitkami měl zabývat.
Dle názoru dovolatele příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané v projednávaném případě nesplňují předepsané zákonné náležitosti (§88 a násl. trestního řádu), jsou velmi obecné, nejsou individualizovány ve vztahu ke konkrétním osobám, je zde jen velmi vágně uvedeno, kvůli jaké trestné činnosti byly vydávány apod. Dle dovolatele tyto příkazy nemohou být v žádném případě podkladem pro zásah do ústavně zaručeného práva na soukromí jednotlivce, včetně tajemství dopravovaných zpráv. Za podstatnou vadu přípravného řízení dovolatel označil okolnost, že ve spise nejsou obsaženy podněty policejního orgánu a návrhy státního zástupce k vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V této souvislosti dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu ČR, ze které vyplývá, že se jedná o obligatorní náležitosti, aby vůbec mohlo dojít k povolení odposlechu. Trestná činnost, ohledně níž policejní orgán prováděl prošetřování (odposlechy), byla označena za zvlášť závažný úmyslný trestný čin jen označením paragrafu (§163a tr. zákona), avšak z žádného popisu skutku, byť jen ve formě úředního záznamu policejního orgánu, však v předmětné době nevyplývalo, že by zločinné spolčení existovalo, že by byla mezi údajnými pachateli nějaká vnitřní organizační struktura a policejní orgán dokonce v té době ani nevěděl, kdo byl členem údajného zločinného spolčení. Orgány činné v trestním řízení neměly dostatek informací a podkladů k tomu, aby prošetřovanou trestnou činnost vůbec mohly označit za trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zákona. Kromě toho obviněný namítl, že byl odposloucháván již v době, kdy se měl uskutečnit skutek uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, tedy první skutek, kterého se měl obviněný dopustit. V té době se však zatím žádného trestného činu, natož pak zvlášť závažného trestného činu nebo trestného činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, rozhodně nedopustil, neboť v opačném případě by byl za jeho spáchání bezpochyby stíhán. Taktéž jednání popsané v bodě I./ 6 rozsudku soudu prvního stupně, kterého se měl údajně dopustit, nemohlo být v té době kvalifikováno jako trestný čin účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zákona, neboť zde chyběl minimálně znak dlouhodobosti a soustavnosti.
Dovolatel rovněž namítl porušení práva na obhajobu spočívající v tom, že v rozporu s ustanovením §160 odst. 4 tr. řádu policejní orgán věc fakticky objasňoval toliko prováděním neodkladných a neopakovatelných úkonů, především prováděním odposlechu telekomunikačního provozu, aniž by bylo orgány činnými v trestním řízení včas zahájeno trestní stíhání. S ohledem na výše uvedené námitky je odvolatel toho názoru, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňují zákonem stanovené náležitosti, jsou tudíž nezákonné a neústavní a nebylo možno je jako důkazu vůči němu použít. Pokud jde o záznamy odposlechu telekomunikačního provozu, dovolatel namítl, že v rámci hlavních líčení konaných před soudem prvního stupně vůbec nedošlo k provedení tohoto důkazu, tj. k přehrání těchto záznamů, resp. došlo k přehrání pouze jejich zlomku, který ovšem neměl s dovolatelem nic společného. Obsah hovorů pak nenasvědčoval tomu, že by mělo dojít či došlo ke spáchání jakékoliv trestné činnosti a vzhledem k tomu, že k přehrání podstatné části záznamů nedošlo, nelze tyto záznamy považovat za důkaz a jakkoli k nim přihlížet a hodnotit je. Kromě toho v průběhu hlavních líčení nedošlo ani k přečtení přepisů těchto záznamů s překladem do českého jazyka.
Dovolatel (s odkazem na čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010) rovněž jako porušení práva na spravedlivý proces namítl, že soudy obou stupňů opřely výrok o jeho vině i o výslechy spoluobviněných, které proběhly před zahájením trestního stíhání dovolatele. Dle dovolatele jsou tyto výpovědi procesně nepoužitelné.
Ve vztahu k výroku o vině dále dovolatel namítl, že z něj není dostatečně zřejmé, ze spáchání kterých konkrétních skutků byli jednotliví obvinění uznáni vinnými, když ve výroku o vině je pouze uvedeno, že všichni obvinění spáchali trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona a trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona. Ze znění výroku o vině není zřejmé, zda byli všichni obvinění uznáni vinnými ze spáchání všech 35 skutků uvedených pod bodem I. výroku o vině, což by však odporovalo popisu jednotlivých skutků, když u různých skutků je vždy uveden jiný okruh obviněných, nebo zda byli obvinění uznáni vinnými jen některých skutků - v tom případě však není specifikováno kterých. Pokud jde o dovolatele, pak z výroku o vině nelze dovodit, zda se v jeho případě jedná o samostatné trestné činy či o pokračování v trestné činnosti, zda jde v jeho případě o hlavní pachatelství, spolupachatelství či o účastenství (s uvedením formy účastenství). Tyto nedostatky zapříčinily nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a v návaznosti na to i rozsudku soudu odvolacího, přičemž obviněný v průběhu trestního řízení v podstatě ani nevěděl, konkrétně proti jakým obviněním se má vlastně bránit.
Dovolatel samostatně vznesl námitku i vůči samotnému obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že tato odůvodnění nejsou v souladu s ustanovením §125 al. 2 tr. řádu a §134 odst. 2 tr. řádu, neboť sice tato odůvodnění popisují, co kdo vypověděl u hlavního líčení, avšak není v nich uvedeno, které skutečnosti měly soudy za prokázané, jak soud tyto výpovědi hodnotil, zda je považoval za věrohodné atd. Vady v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto ohledu nenapravil ani soud odvolací, který dokonce v odůvodnění svého rozsudku odvolací námitky obviněného P. V. ani výslovně nezmínil, pouze uvedl, že obviněný V. má obdobné námitky jako spoluobviněný T. P. Dovolatel v této souvislosti namítl, že jeho odvolací námitky byly poněkud odlišné, a že u něj byly dány naprosto jiné skutkové i právní okolnosti a jestliže se tedy odvolací soud za této situace jeho námitkami nezabýval a jeho odvolání zamítl s odkazem na nedůvodnost odvolání obviněného P. T., došlo tím k porušení práva obviněného P. V. na spravedlivý proces.
V petitu svého dovolání obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovil nesouhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání, s tím, že trvá na projednání v zasedání veřejném.
Obviněný P. T. svým dovoláním napadl označený rozsudek Krajského soudu v Praze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že ze skutkové věty výroku o vině trestným činem účasti na zločinném spolčení, nezměněného odvolacím soudem, vyplývá pouze to, že se obvinění měli účastnit společenství mezinárodního charakteru dlouhodobé povahy, založeného za účelem dosahování vysokých finančních zisků, kdy tato činnost měla spočívat v převaděčství ilegálních migrantů asijského původu s cílem následného exportu těchto osob do dalších zemí Evropské unie, přičemž v tomto společenství s vnitřní organizační strukturou, přesným rozdělením funkcí a dělbou činnosti, byly úlohy rozděleny způsobem uvedeným ve výčtu, jakou činnost měli jednotliví obvinění údajně vykonávat, avšak v tomto výčtu zcela absentuje uvedení zákonných znaků zločinného spolčení tak, jak je to vyžadováno dle ustanovení §163a odst. 1 v návaznosti na §89 odst. 17 tr. zákona. Skutková věta výroku o vině obsahuje pouze popis údajného účelu tohoto uskupení a rozpis činností (úkolů) u jednotlivých obviněných, které měli údajně ve prospěch zločinného spolčení vykonávat. Skutková věta by však měla obsahovat rovněž rozdělení funkcí ve zločinném spolčení, tedy která složka je podřízená a která nadřízená, která složka je řídící, která výkonná a dále stanovení pravidel, podle nichž by docházelo ke vzájemné komunikaci mezi složkami, které nejsou podřízené a nadřízené. Z výroku soudu prvního stupně nevyplývá, jakou konkrétní funkci měl ve zločinném spolčení obviněný P. T., vůči kterým obviněným měl být ve vztahu nadřízenosti či podřízenosti, jaké měl postavení v celé organizaci, jakými pravidly se měl při údajné trestné činnosti řídit, zda měl nějaké rozhodovací pravomoci v rámci zločinného spolčení či kdo byl oprávněn mu udělovat pokyny k vykonání činnosti ve prospěch zločinného spolčení. Soud prvního stupně ani jasně nevymezil, kdo byl hlavní řídící a výkonnou složkou údajného spolčení, neboť ani to, že první obviněný byl "hlavní osoba celé organizace" se neopírá o žádnou konkrétné skutkovou okolnost a není tak ani zřejmé, zda měl být osobou, která řídila všechny ostatní obviněné či pouze zajišťovala celou trasu převozu migrantů. S ohledem na tyto nedostatky má dovolatel za to, že skutková věta výroku o vině neobsahuje znaky zločinného spolčení dle §163a odst. 1 v návaznosti na §89 odst. 17 tr. zákona a nejedná se tak o trestný čin zločinného spolčení.
Pokud jde o trestný čin nedovoleného překročení státní hranice dle §171 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, dovolatel uvedl, že soud prvního stupně ve skutkové větě rozsudku, která by měla podle §120 odst. 3 tr. řádu popisovat, jakým svým vlastním protiprávním jednáním měl obviněný páchat trestný čin organizování nedovoleného překročení státní hranice, pouze cituje v rozporu se zákonem znění zákona, pouze s tím rozdílem, že osoby, v jejichž prospěch má být tento trestný čin konán, označuje jako "běžence". V rozsudku chybí jakýkoli popis způsobu, kterým měl obviněný trestnou činnost páchat, tedy jakým svým konkrétním jednáním měl naplnit objektivní a potažmo i subjektivní stránku trestného činu organizování nedovoleného překročení státní hranice.
Orgány činné v trestním řízení nepřinesly dle názoru dovolatele žádné důkazy o tom, že osoby, pro které mělo být organizováno nedovolené překročení státních hranic ("běženci"), byly skutečně osoby, které by "nedovoleně" státní hranice překračovaly, tedy takové osoby, které by neměly povolený pobyt na území České republiky a které by tak státní hranice překračovaly neoprávněně. Dovolatel má za to, že postupem soudů obou stupňů došlo k hlubokému nesouladu mezi provedenými respektive neprovedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, jestliže osoby, které měly být obviněnými údajně převáděny přes státní hranice České republiky, nebyly žádným orgánem činným v daném trestním řízení nikdy nijak ztotožněny a nelze tedy najisto postavit, že převodem neztotožněných osob byla naplněna skutková podstata trestného činu organizování nedovoleného překročení státní hranice, když nebyl proveden jediný důkaz prokazující, o jaké osoby se jednalo, jaké konkrétní národnosti byly, zda podléhají vůči České republice vízové povinnosti či jinému vstupnímu povolení apod. Jestliže k provedení takových důkazů a ztotožnění osob nemohl dle názoru dovolatele soud dospět ke svým skutkovým zjištěním spočívajícím v tom, že tyto osoby byly "běženci" (právním předpisem nedefinovaný termín, nevystihující skutkovou podstatu trestného činu), nebo dokonce osoby překračující státní hranici neoprávněně, kterým měl dovolatel nedovolené překročení státní hranice organizovat.
I obviněný P. T. vznesl námitky ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. Uvedl, že odposlechy nebyly získány v souladu se zákonem, byly prováděny před zahájením trestního stíhání dovolatele a nebyly nadto splněny podmínky dle §160 odst. 4 tr. řádu a §160 odst. 1 tr. řádu.
Dovolatel vznesl rovněž námitku vůči uloženému trestu propadnutí věci dle §55 odst. 1 písm. a), b), c) a d) tr. zákona, a to trestu propadnutí mobilních telefonů, SIM karet a paměťové karty, propadnutí peněžních prostředků na účtu vedeném u Komerční banky a trest propadnutí pozemku, hrubé stavby rodinného domu nacházející se na tomto pozemku a 100 000 ks zaknihovaných cenných papírů. Dovolatel namítl, že soud druhého stupně uložil uvedený trest zcela v rozporu se zásadami pro ukládání trestů. Jednak v případě propadnutí věci (mobilní telefony, SIM karty a paměťové karty) neprovedl žádné dokazování, že by se v souladu s §55 odst. 2 tr. zákona jednalo o věc náležející pachateli a že jich bylo užito ke spáchání trestného činu. V případě peněžních prostředků na bankovním účtu neprovedl soud žádné dokazování, že částka byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj. Naplnění zákonných podmínek nebylo dle dovolatele ani prokázáno ani zdůvodněno v případě uložení trestu propadnutí pozemku, hrubé stavby rodinného domu a zaknihovaných cenných papírů. Dovolatel upozornil, že jak mj. vyplývá i z notářského zápisu založeného v trestním spisu, tak předmětný pozemek nabyla manželka dovolatele darem od svých prarodičů a je tedy zřejmé, že užití ustanovení §55 odst. 1 písm. d) tr. zákona je na daný případ naprosto nepřiléhavé.
Soud druhého stupně dle mínění dovolatele uložil trest propadnutí výše uvedených věcí pouze na základě toho, že tyto věci nabyli dovolatel se svojí manželkou v době, kdy se měly stát údajné trestné činy, aniž by ovšem tento svůj závěr opřel o nějaká skutková zjištění, na základě kterých by uvedl, z jakého důvodu se domnívá, že zrovna specifikované věci dovolatele jsou způsobilé propadnout dle §55 odst. 1 tr. zákona a zcela paušálním způsobem výše zmíněný trest uložil.
V petitu svého dovolání obviněný P. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a aby přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Přípisem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 1 NZO 1329/2011, se k obsahu podaných dovolání vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o dovolání obviněného J. B., státní zástupkyně navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť toto dovolání postrádá náležitosti dle §265f odst. 1 tr. řádu.
Dovolání obviněného P. V. státní zástupkyně označila za zjevně neopodstatněné a navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. K argumentaci dovolatele především poukázala na omezené možnosti přezkumu učiněných skutkových zjištění v rámci dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Konstatovala, že dovolatel v podstatě zopakoval své předchozí odvolací námitky. Odůvodněnost námitky týkající se podmínek pro nařízení a pořízení odposlechu záznamu telekomunikačního provozu a způsob provedení či neprovedení tohoto důkazu v rámci trestního řízení nelze na základě dostupného spisového materiálu posoudit. Pokud jde o dovolatelovu námitku nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, státní zástupkyně konstatovala, že z trestné činnosti je obviněný usvědčován především doznáním spoluobviněného M. P. Pokud obviněný V. namítl, že výpověď M. P. byla učiněna dříve, než jemu bylo sděleno obvinění, státní zástupkyně poukázala na to, že M. P. učinil svou výpověď v rámci přípravného řízení, poprvé byl vyslechnut sice před sdělením obvinění dovolateli, avšak byl vyslýchán také dne 27. 10. 2006 a dne 18. 12. 2006, tedy již po sdělení obvinění dovolateli, kdy zcela odkázal na tuto svou předchozí výpověď a potvrdil ji.
Dalším důkazem, na základě něhož soudy dospěly k závěru o vině dovolatele, jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které byly v řízení před soudem přehrány a přečteny. Nalézací soud konstatuje, že tyto čtené důkazy velmi přehledně dokumentují jednotlivé převaděčské útoky, včetně způsobu jejich organizování, zajištění i provedení, včetně konkrétních osob, které se na útoku podílely, přičemž byla konstatována i obrazová schemata a časové roviny, jak jednotlivé převozy ilegálních migrantů probíhaly a jakým způsobem byly koordinovány. Ze záznamů přepisů telekomunikačního provozu je zřejmá účast jednotlivých obviněných na jednotlivých akcích, z těchto záznamů je zřejmé i to, že zločinné spolčení trvalo delší dobu a bylo zaměřeno na soustavné páchání trestné činnosti, spočívající v převádění osob přes státní hranici za úplatu za účelem dosažení zisku pro osoby figurující v tomto zločinném spolčení. Odvolací soud pak k námitce obviněného V. konstatoval, že nalézací soud řádně provedl důkaz pořízenými odposlechy, přičemž tyto odposlechy pak byly nesporně pořízeny v souladu s procesními předpisy.
Státní zástupkyně uvedla, že závěry učiněné soudy obou stupňů mají oporu v obsahu trestního spisu, skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a právní kvalifikace jednání obviněného V. je správná.
Rovněž dovolání obviněného M. K. státní zástupkyně označila za zjevně neopodstatněné a navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Konstatovala, že tento dovolatel setrval na své předchozí obhajobě z odvolacího řízení. Námitku dovolatele o nesouladu provedených důkazů se závěrem soud o jeho vině označila za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, této námitce však nepřiznala opodstatněnost.
Závěr o vině opřel nalézací soud o záznamy odposlechů a záznamy telekomunikačního provozu, z nichž je zřejmá účast jednotlivých obviněných na jednotlivých převaděčských akcích, dále z protokolu o vydání věci, zejména z knihy jízd firemního vozidla obviněného, z nichž je zřejmé, kterými vozidly byl transport ilegálních migrantů uskutečněn a ze závěrů finančního šetření, které podalo důkaz o způsobu finančních toků z trestné činnosti jednotlivých obviněných, což mělo následně vliv na zajištění peněžních prostředků na účtu banky, střediska cenných papírů, nemovitostí, včetně zajištění finančních prostředků na účtech u peněžních ústavů, schránek u jednotlivých bank a dalších subjektů, zajišťujících tyto služby, včetně zajištění nemovitostí, zaknihovaných cenných papírů a podobně, a to mimo jiné i k obviněnému K. Odvolací soud pak závěry nalézacího soudu potvrdil. Pakliže obsah uvedených důkazů, které jsou oběma soudy popsány obecně, vyvrací obhajobu obviněného, nejsou dle názoru státní zástupkyně skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Za opodstatněnou nepovažuje ani námitku dovolatele týkající se neúplnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Je-li podle §258 odst. 2 tr. řádu vadná jen část napadeného rozsudku a lze-li ji oddělit od ostatních, zruší soud rozsudek jen v této části. Zrušil-li tedy odvolací soud rozsudek pouze co do výroku o uložených trestech, nebylo nutné, aby to, že výrok o vině zůstává beze změny, vyjadřoval nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání, v části směřující proti výroku o vině, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu. Podle §256 tr. řádu totiž odvolací soud postupuje tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.
Dovolání obviněného P. T. označila státní zástupkyně za částečně důvodné.
Za neopodstatněné považuje ty námitky obviněného, jež se týkají použité právní kvalifikace. Skutková věta výroku o vině dle jejího názoru obsahuje znaky zločinného spolčení ve smyslu §89 odst. 17 tr. zákona, neboť popisuje pohyb migrantů z domovského státu až do cílové země. Tato činnost probíhala v jednotlivých fázích, které měli na starosti i na odpovědnost jednotliví obvinění. Jednotlivé fáze na sebe navazovaly a obvinění se vzájemně informovali o jejich splnění či průběhu. Ve skutkové větě je obsažena organizační struktura, rozdělení funkce i dělba moci. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že zločinné spolčení mělo za cíl organizování nedovoleného převádění osob přes státní hranice, přičemž bylo současně zjištěno, že se jednalo o ilegální migranty.
Pokud jde o námitku týkající se provedení důkazu prostřednictvím odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, odkázala státní zástupkyně na část svého vyjádření k obdobné námitce obviněného P. V.
Za částečně důvodnou považuje státní zástupkyně námitku obviněného P. T. týkající se uloženého trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to s tím, že potvrdí-li se okolnosti tvrzené obviněným ohledně pozemku a hrubé stavby rodinného domu na tomto pozemku a o tom, že manželka obviněného tyto nemovitosti získala darem od svých rodičů a součástí společného jmění se staly až na základě notářského zápisu, jímž bylo společné jmění manželů o tuto nemovitost rozšířeno, pak byl takový trest uložen v rozporu se zákonem.
Pro takový případ státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí podle §265l odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupkyně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, zabýval se Nejvyšší soud nejprve otázkou, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opřeli, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání všech jmenovaných odkazováno, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, na který se navíc odkazuje obviněný M. K. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný M. K., lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Naplnění tohoto zákonného dovolacího důvodu je nutno posuzovat zejména s ohledem na ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu a ustanovení §121 - 124 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného M. K., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah tohoto dovolání je s oběma dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody v souladu. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadl právní kvalifikaci skutku jako nesprávnou ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním soudu, resp. popisu skutku ve výroku o vině, a to z hlediska objektivní i subjektivní stránky trestného činu; s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu dovolatel namítl chybějící výrok odvolacího soudu ohledně výroku soudu prvního stupně o vině, tedy absenci výroku o potvrzení výroku o vině z rozsudku, případně výrok o částečném zamítnutí jeho řádného opravného prostředku.
Obviněný P. V. obsahem svého dovolání naplnil uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze částečně. Pod zákonný dovolací důvod lze podřadit jeho námitky týkající se právního posouzení jeho jednání jakožto trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163 odst. 1 tr. zákona a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona
Mimo použitý dovolací důvod, jakož i mimo kterýkoli jiný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v taxativním výčtu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, jsou však veškeré námitky obviněného týkající se nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a procesní použitelnosti těchto odposlechů v procesu dokazování. Jedná se o námitky procesního charakteru a nikoli charakteru hmotně právního, navíc směřující ryze ke zpochybnění skutkových zjištění soudu. Jako takové je nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že s účinností od 1. 7. 2008 byl zákonem č. 177/2008 Sb. do trestního řádu doplněn samostatný Oddíl sedmý (§314l – 314n) – Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Přezkum zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšším soudem je od přijetí této novely trestního řádu tedy řešen v jiném řízení než řízení dovolacím a (s odkazem na kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů) tedy není možné (a nebylo možné ani před přijetím zmíněné novely trestního řádu) se téhož přezkumu domáhat cestou dovolání jako specifického druhu mimořádného opravného prostředku.
Rovněž námitku obviněného ohledně údajné procesní nepoužitelnosti výslechů spoluobviněných, které proběhly před zahájením trestního stíhání dovolatele, nelze pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť i v tomto případě se jedná o námitku ryze procesní povahy, nesměřující proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Tato procesní námitka neodpovídá ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 tr. řádu.
V souladu se zvoleným dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněného týkající se obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by se podané dovolání omezilo jen na tyto námitky, muselo by být označeno ve smyslu §265a odst. 4 tr. řádu za nepřípustné a jako takové podle §265i odst. 1 písm. a) odmítnuto.
Obsah dovolání obviněného P. T. je obdobně obsah dovolání obviněného P. V. v souladu v té části, ve které dovolatel namítá nesprávné právní posouzení svého jednání jako trestného činu účasti na zločinném spolčení a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, resp. kde namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a užitou právní kvalifikací činů.
Námitky dovolatele proti uloženému trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty soudem druhého stupně by spíše odpovídaly dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na který dovolatel formálně neodkázal, přesto je však Nejvyšší soud považuje i z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za relevantní, s tím, že současně lze tyto námitky považovat za námitky proti tzv. „jinému hmotně právnímu posouzení“.
Část dovolání tohoto obviněného obsahující námitky ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu však s použitým dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakož ani s žádným jiným ze zákonných dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 tr. řádu v souladu není, a to ze stejných důvodů, jako jsou výše uvedeny u dovolání obviněného P. V.
Z výše uvedeného vyplývá, že z hlediska naplnění zákonných dovolacích důvodů jsou dovolání obviněných M. K., P. V. a P. T. alespoň zčásti s těmito dovolacími důvody v souladu a Nejvyšší soud se tedy dále zabýval opodstatněností jednotlivých námitek dovolatelů.
Trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, kterým byli jmenovaní dovolatelé uznáni vinnými, se dopustí ten, kdo založí zločinné spolčení, nebo se činnosti takového spolčení účastní anebo kdo zločinné spolčení podporuje.
Zločinné spolčení je pak dle §89 odst. 17 tr. zákona společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.
Nesprávné právní posouzení znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, resp. neprokázání těchto znaků, namítli ve svých dovoláních obvinění P. V. a P. T. (obsah námitek obviněného M. K. spíše směřuje k výroku o vině trestným činem nedovoleného překročení státní hranice).
Námitkám obviněných P. V. a P. T. ve vztahu k výroku o vině trestným činem účasti na zločinném spolčení (pokud by je bylo možno samostatně vztáhnout pouze k naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu) nelze přiznat opodstatněnost.
Výše citované ustanovení §89 odst. 17 tr. zákona definuje zločinné spolčení jako vyšší formu trestné činnosti, a to pomocí znaků, které jsou charakteristické pro takové subjekty páchající úmyslnou trestnou činnost, tzv. organizovaný zločin. Pro postih pachatele za trestnou činnost spáchanou ve prospěch zločinného spolčení nebo za trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a, je třeba bezpečně prokázat každý z uvedených znaků. Výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 14 T 78/2007, nelze vytknout absenci vymezení znaků zločinného spolčení ve smyslu §89 odst. 17 tr. řádu, tedy znak společenství více osob , znaku vnitřní organizační struktury, dále rozdělení funkcí a dělby činností ani znaku soustavnosti páchání úmyslné trestné činnosti. Popis těchto znaků je sice v úvodní části výroku o vině pod bodem I. obsažen v poměrně vágní a obecné podobě, avšak z celého výroku o vině blíže rozvedeného odůvodněním rozsudku nutno mít naplnění znaků zločinného spolčení za dostatečně prokázané.
V rozhodnutí soudu prvního stupně nelze zpochybnit, že se v posuzovaném případě jednalo o společenství více osob páchajících soustavně úmyslnou trestnou činnost, kdy mezi členy tohoto společenství byla určitá (ve výroku popsaná) dělba činností. Za poněkud strohé je nutno v rozsudku soudu prvního stupně označit vymezení znaku vnitřní organizační struktury, který by byl charakterizován vztahy nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení funkcí), relativní stabilností a dodržováním pravidel (tzv. kodexu organizace). Náležité vymezení tohoto znaku zločinného spolčení ve výroku o vině je obzvláště naléhavé s ohledem na skutečnost, že se jedná o jeden z významných znaků odlišujících povahu zločinného spolčení od organizované skupiny. V posuzovaném případě je sice v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně existence vnitřní organizační struktury konstatována toliko v obecné rovině, avšak toto konstatování je dostatečně specifikováno a blíže rozvedeno v odůvodnění rozsudku, kdy nalézací soud shledal, že „…společná trestná činnost jednotlivých obžalovaných vykazuje všechny zákonné znaky charakteristické pro organizovanou trestnou činnost ve formě zločinného spolčení, kde je zřejmé vytvoření vnitřní organizační struktury s rozdělením funkcí a dělbou činností, podrobně popsané ve výroku tohoto rozhodnutí, v níž jasně existovaly vztahy nadřízenosti a podřízenosti, kdy na vyšším stupni stály osoby, organizující dodávání běženců, jejich převod, a na nižším stupni pak obžalovaní, kteří přímo prováděli jednotlivé úkony v rámci nelegálního překračování státní hranice jako řidiči, převaděči..“.
Je tak zřejmé, že naplnění znaků zločinného spolčení včetně znaků odlišujících zločinné spolčení od organizované skupiny bylo specifikováno v dostatečné míře, i když si lze pochopitelně představit i charakteristiku detailnější. Z hlediska vymezení znaků zločinného spolčení se nelze domáhat zcela přesného a jmenovitého vymezení postavení jednotlivých členů tohoto společenství, za podstatné je nutno považovat vymezení znaků zločinného spolčení jako celku (byť tím není nikterak limitováno vyvození individuální trestní odpovědnosti jednotlivých osob na činnosti zločinného spolčení se podílejících).
Obviněným P. V. a P. T. tedy nebylo možno přisvědčit v námitce, že právní posouzení zločinného spolčení není zcela v souladu se skutkovými zjištěními tak, jak byla ve výroku o vině popsána a tedy námitce, že mezi skutkovými zjištěními a jejich právní kvalifikací existuje rozpor. V tomto ohledu Nejvyšší soud obdobně jako státní zástupkyně ve svém výše uvedeném vyjádření dospěl k závěru o neopodstatněnosti této části dovolání obou těchto obviněných.
Další námitky dovolatelů M. K., P. V. a P. T. směřovaly proti právnímu posouzení jejich jednání jako trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b),c) tr. zákona.
Dle tohoto ustanovení trestního zákona se takového trestného činu dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice, přičemž spáchá takový čin za úplatu nebo jako člen organizované skupiny.
Pokud jde o výrok o vině jednotlivých obviněných tímto trestným činem, namítl obviněný M. K. neprokázání subjektivní stránky tohoto trestného činu s tím, že nebylo prokázáno, že vůbec věděl, k jakému účelu mají být jím zapůjčená vozidla použita a pokud jde o jeho osobu nebyl prokázán jakýkoli vědomý podíl na trestné činnosti ostatních obviněných.
Námitku obviněného M. K. neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Je třeba konstatovat, že se jedná o totožnou námitku, kterou již obviněný uplatnil v rámci své předchozí obhajoby jak u soudu nalézacího, tak i u soudu druhého stupně. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se soudy s touto námitkou náležitě vypořádaly tak, že obhajoba obviněného byla beze všech pochybností vyvrácena a subjektivní stránka trestného činu obviněného náležitě prokázána. Rozsudek soudu prvního stupně uvádí výpovědi jednotlivých obviněných včetně M. K. samotného, dále zmiňuje i identifikaci tohoto obviněného v odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, jakož i na jiných místech odůvodnění, veškeré tyto skutkové okolnosti zmiňující obviněného K. dokládají nespornou skutečnost, že jeho vozidel bylo ostatními obviněnými používáno k přepravě „běženců“. Závěr o vině opřel nalézací soud i o další provedené důkazy, zejména zjištění z knihy jízd firemního vozidla (a přiloženého tachografického kolečka), je zřejmé, kterými vozidly byl transport migrantů uskutečněn. Výsledný závěr o vině opřel také o výsledky finančního šetření, které podalo důkaz finančních toků z trestné činnosti obviněných, což mělo následně vliv na zajištění peněžních prostředků na účtu banky, střediska cenných papírů, nemovitostí, včetně zajištění finančních prostředků na účtech u peněžních ústavů, schránek u jednotlivých bank a dalších subjektů, zajišťujících tyto služby, včetně zajištění nemovitostí, zaknihovaných cenných papírů apod., a to i ve vztahu k tomuto obviněnému. Tyto závěry shledal správnými i odvolací soud a tvrzení o rozporu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními tak zůstává pouze v podobě subjektivního přesvědčení obviněného.
Zcela zásadně však byl dovolatel usvědčen výpovědí spoluobviněného M. P., který opakovaně v přípravném řízení ve svých výpovědích z 26. 9. 2006, 27. 10. 2006 a 18. 12. 2006 způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti, popsal existenci a realizaci svého propojení při převážení nelegálních migrantů ze Slovenska do České republiky ve spolupráci s obviněnými V., K. a K. Z jeho podrobného popisu mj. vyplývá organizovanost a rozdělení úkolů ve spolčení (připravenost vozidla, hladký průjezd přes hranice v obou směrech bez kontrol příslušných orgánů, telefonické pokyny s časovými údaji kdy vyjet, kde čekat, na kterém místě a kdy v ČR převážené osoby vyložit, inkasování odměn, způsob vracení vozidla jeho majiteli), ale také osvědčuje informovanost obviněného K. o tom, k jakému účelu vozidla půjčoval. M. P. opakovaně popsal, že mu K. vozidlo připravil buď u sebe v garáži nebo na čerpací stranici, vždy s plnou nádrží, auto vracel K. do garáže, přičemž obviněný K. ho opakovaně žádal, aby „vozidlo vyčistil než ho vrátí, neboť v něm zůstávaly igelitky a flaše od pití“ (čl.2372). Tento obviněný rovněž uvedl, že v autě vždy bylo pár palet, za něž se převážené osoby mohly přikrčit, aby nebyly na první pohled vidět. Do auta později K. osobně umístil velký umělohmotný barel (čl. 2375), který převážené osoby používaly pro vykonání osobní potřeby, současně se do něj vhazovaly i odpadky, zbytky jídla a pití. Rovněž to byl obviněný K. kdo M. P. poslal k výměně plachty vozidla, která byla nápadná jednak nápisem (s reklamou) na ní, jednak poškozením po stranách, vzniklým opakovaným nadzvedáváním a násilným nástupem přepravovaných osob pod ní, aby byla vyměněna za plachtu bez nápisu, méně nápadnou.
Obviněný P. sice v hlavním líčení svou výpověď změnil, přičemž k vysvětlení rozporů ve výpovědích uvedl, že byl policisty k takovéto výpovědi donucen, avšak soudy obou stupňů důvodně této nové verzi výpovědi neuvěřily, zejména v situaci, kdy byl obviněný vyslýchán v prvním výslechu v přítomnosti osmi obhájců, ve druhém byli přítomni tři obhájci a ve třetím případě pět obhájců, přičemž ani v jednom z protokolů není obsažena žádná výhrada ze strany M. P. či přítomných obhájců, že by jeho výslech byl jakkoli usměrňován, že by mu bylo cokoli vyšetřovatelem naznačováno, případně obviněnému jakkoli kýmkoli vyhrožováno. Důvodně byla změna ve výpovědi tohoto obviněného hodnocena jako ryze účelová, jíž soudy obou stupňů hodnotily jako zcela nevěrohodnou. Právní názor dovolatele, že je nezákonné postavit výrok o vině na výpovědi spoluobviněného, nelze akceptovat, zejména v situaci, kdy usvědčující výpověď spolupachatele není jen osamoceným důkazem.
Je proto třeba konstatovat, že u obviněného K. v intencích výše konstatovaných provedených a vyhodnocených důkazů bylo prokázáno úmyslné zavinění a pochybnosti o existenci subjektivní stránky jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu tudíž nejsou důvodné.
Obvinění P. V. a P. T. ve svých dovoláních vznesli výše podrobně specifikovanou námitku, že ze skutkových zjištění soudu nikterak nevyplynulo, resp. nebylo prokázáno, že by vůbec došlo ke spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, neboť nebylo prokázáno, že by jimi přepravované osoby vstupovaly na území České republiky neoprávněně.
Trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice.
Pojem „státní hranice“ definuje ustanovení §2 zákona č. 312/2001 Sb., o státních hranicích. Obecně platí, že státní hranice lze překračovat za podmínek stanovených zvláštním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána. Za nedovolené překročení hranice se považuje jejich překročení mimo hraniční přechod, jejich překročení na hraničním přechodu v jiné než stanovené provozní době nebo překročení v rozporu s účelem hraničního přechodu, úmyslné vyhnutí se kontrole na hraničním přechodu (§3 zákona č. 2/2002 Sb., o ochraně státních hranic). Vzhledem k okolnosti, že Česká republika vstoupila do tzv. schengenského prostoru, platí toto ustanovení u tzv. vnějších hranic (hranic s jiným než smluvním státem), přičemž není vyloučeno ani u tzv. vnitřních hranic se státem, pro který jsou závazná ustanovení schengenské dohody. Objektem trestného činu je zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranici, přičemž tento zájem vyplývá z potřeby dostát mezinárodním závazkům regulovat nelegální migraci, bojovat proti mezinárodnímu zločinu apod. Pojem „nedovolené překročení státní hranice“ nutno vyložit jako její překročení bez příslušných platných dokladů, přičemž i s těmi je zakázáno překračovat státní hranici mimo hraniční přechody.
Z výpovědí jak obviněných, jakož i provedených listinných důkazů, které byly k důkazu přečteny (detailní přepisy a překlady odposlechů telefonů, sms zpráv, vyhodnocení sledování osob a automobilů, jakož i příslušných znaleckých posudků) bylo zjištěno, že skupiny osob asijského původu (vyslechnutí Číňané, Vietnamci) se způsobem, který je podrobně specifikován v úvodní části výroku o vině pod bodem I. výroku rozsudku, dostávaly do České republiky ilegálně, v rozporu s výše uvedenými zákonnými požadavky.
Okresní soud Praha-západ identifikoval přepravované osoby jako ilegální „migranty“, resp. „běžence“, se specifikací, že šlo o Číňany a Vietnamce, přičemž tyto osoby, pokud chtějí ze země svého pobytu vycestovat do České republiky, podléhají vízové povinnosti a všem procedurám s udělením víza spojených, i s tím rizikem, že jim vstup do České republiky nebude příslušnými orgány české strany umožněn. Z obsahu spisu vyplývá, že tyto osoby se ilegálně a bez příslušných povolení dostávaly již na území Slovenské republiky, a to v úmyslu dostat se za stejných okolností do České republiky jakožto tranzitní země a potom dále na západ do některé ze zemí dle osobního výběru a uvážení. Z celé struktury na sebe navazujících činností mimo pochybnost plyne, že kontaktování migrantů na Slovensku, zorganizování jejich nástupního místa na Slovensku, zorganizování a zajištění jejich dopravy přes hranice, vystoupení a odvozy do utajených objektů, v nichž tyto osoby v Česku přebývaly, jakož i zejména zpoplatnění takovéhoto převedení by v žádném případě nebylo zapotřebí, pokud by tyto osoby byly vybaveny platným pasem či jiným cestovním dokladem ověřujícím jejich totožnost, vstupním vízem do ČR, případně bez tohoto víza, pokud by byli občany či osobami ze zákonného důvodu a na základě příslušného povolení dlouhodobě pobývajícími v tzv. schengenském prostoru. Námitka obviněných zpochybňující „ilegálnost“ přechodu těchto osob přes hranice tak postrádá právní relevanci, stejně jako požadavek tyto osoby ztotožnit a individualizovat, což pro vyslovení výroku o vině uvedeným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice není „conditio sine qua non“.
Dovolací námitka obviněného M. K. zpochybňující „neúplnost“ rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud v něm není expresis verbis uvedeno jak rozhodl o odvolání obviněných, není právně relevantní.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který pak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Nejvyšší soud konstatuje, že způsob rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonnými požadavky trestního řádu, neboť po přezkoumání všech výroků rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vadný je v případě tohoto obviněného toliko výrok o trestu. Za této situace aplikoval ustanovení §258 odst. 2 tr. řádu, a zrušil pouze vadnou a oddělitelnou část rozsudku soudu prvního stupně. Sám pak nově rozhodl a to jak z podnětu odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného tak z podnětu odvolání podaného obviněným a zaměřeného taktéž i do výroku o trestu, že v intencích §259 odst. 3 tr. řádu nově vyslovil správný, zásadám individualizace trestu odpovídající a přezkoumatelný výrok o trestu, když těmto kriteriím výrok o trestu učiněný soudem prvního stupně (viz str. 13 – 14 rozsudku tohoto soudu) naprosto neodpovídal. Z formulace obsažené ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně „při nezměněném výroku o vině“ mimo pochybnost plyne, že tento výrok byl z podnětu odvolání obviněného (nikoli státního zástupce, neboť ten odvoláním napadl pouze výrok o trestu) přezkoumán a shledám správným. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud neuvede „částečně zamítavý výrok“, který ostatně trestní řád ani nezná (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. 17/2002, č. 20/2003, č. 23/2003).
Za naopak zcela důvodnou považuje Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného T. P., jíž zpochybňuje výrok o trestu v části týkající se uloženého trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty podle §55 odst. 1 tr. zákona. Tento trest může být dle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení uložen tehdy, jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli.
Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud vůbec nepochopil způsob rozhodování o tomto druhu trestu, zcela pominul zásadu individualizace u tohoto druhu trestu a výrok, který v tomto směru učinil, byl zcela nepřezkoumatelný, nadto v rozporu se zákonem. Pochybil však i odvolací soud, který sice již tento druh trestu u obviněného i dalších spoluobviněných jednoznačně specifikoval v souladu se zákonnými hledisky, avšak u obviněného T. P. pouze formálně. V tomto ohledu je mu třeba vytknout, že nevěnoval pozornost zjištění, zda věci a majetkové hodnoty ve vztahu k nimž vyslovil trest propadnutí věci, náležejí obviněnému a v tomto směru se vůbec nezabýval uplatněnou obhajobou obviněného, že např. pozemek, zahrada o výměře 1322 m², získala do svého výlučného vlastnictví jeho manželka. Obdobně nevěnoval pozornost přesným skutkovým zjištěním při ukládání tohoto druhu trestu pokud jde o propadnutí hrubé stavby rodinného domu a zaknihovaných cenných papírů. Je proto na místě závěr, že tento obviněnému uložený druh trestu byl vysloven na podkladě nedostatečně provedených skutkových zjištění a v této podobě pak zcela v rozporu s obecnými zásadami rozhodnými pro ukládání trestu.
Rozhodnutí odvolacího soudu učiněné ve vztahu k obviněnému T. P. je zatíženo takovou vadou, že dovolací soud musel z podnětu této relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného P. zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu v celém výroku o trestu, pokud se týká tohoto obviněného. Výrok o trestu je celistvým výrokem a výrok o jednotlivém druhu vedle sebe ukládaných trestů nelze z tohoto komplexního výroku o trestu oddělit, proto byl zrušen celý výrok o trestu. Věc přikázal Nejvyšší soud Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž odvolací soud při rozhodování věci bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolání obviněných M. K. a P. V. z důvodů, jež jsou výše uvedeny, Nejvyšší soud vzhledem k závěru, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, obě dovolání těchto obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně nedůvodná. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, pokud jde o obviněného T. P. též podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á