ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1221.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1221/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2012 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 30/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 11 T 30/2012, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zákoníku“), který spáchal tím, že v době nejméně od počátku měsíce září 2011 do 27. prosince 2011, kdy došlo k poslednímu útoku, ve společně obývaném bytě v B. na ulici K., psychicky a fyzicky týral svoji manželku N. S., a to tak,
že jí v podnapilém stavu s téměř denní četností vulgárně nadával a urážel ji, že je piča, děvka, kurva, krasavica, inteligent a s četností jednou týdně ji napadal i fyzicky, kdy do ní žduchal, cloumal s ní nebo ji uhodil fackou do obličeje, kdy tímto jí způsoboval podlitiny různě na těle, nejméně ve dvou případech jí blíže neupřesněným způsobem vyhrožoval, přičemž jí držel nůž přiložený u krku
a při posledním útoku dne 27. prosince 2012 ve večerních hodinách ji po předchozí rozepři se synem J. S., jehož před ním chtěla poškozená chránit, žduchal tak, že upadla na vánoční stromek a poté se ji pokusil uhodit pěstí, kdy mu však uhnula, kdy tímto svým jednáním jí způsobil podlitiny na levé ruce a na levé noze.
Za tento přečin byl obviněný M. S. odsouzen podle §199 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. S., rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 11 T 30/2012, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ivy Florianové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že je s podivem, že ač se v rozsudku nalézacího soudu uvádí, že obhajobu obviněného, že je dobrým otcem a manželem nepotvrdili žádní svědci, má soud za prokázané, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu podle ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku, když se soud jednoznačně nevyjadřuje, jakými jednoznačnými důkazy k takovému závěru dospěl. Trestně právní jednání dovolatele nepotvrdili žádní svědci ani listinné důkazy. Tvrzení poškozené jsou nedostačující, ani jeden z vyslechnutých svědků jednání dovolatele nepotvrdil, vyjma svědkyně R. N., která však u hádek nikdy nebyla přítomna. Ani žádní jiní svědci nikdy nebyli přítomni hádek mezi dovolatelem a poškozenou, tudíž mohou vypovídat pouze to, co slyší zprostředkovaně. Dovolatel je tak přesvědčen, že svědci R. N., Z. S. ani M. S. st. nikterak nepřispěli ke zjištění relevantních skutečností. Nalézací soud na straně 3 rozsudku uvádí, že ve zprávě k osobě nezl. J. S. je uvedeno, že v říjnu 2011 sociální odbor šetřil sociální poměry v rodině S., kdy nezl. J. vypověděl, že rodiče se spolu dlouhou dobu nebaví, a když ano, tak se hádají. Neuvedl tedy, že by mezi jeho rodiči docházelo k fyzickému napadání. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k osobnosti poškozené uvedla, že je osobnost schizotypní, s rysy nevyzrálosti, má tendenci sebejistě prosazovat své zájmy, emoční složka je labilní, její afektivita výbušná. Proti lékařské zprávě MUDr. Hany Šťastné stojí lékařská zpráva MUDr. Zemana, který uvádí, že příčinu - úder fackou - nelze potvrdit ani vyvrátit. K fotodokumentaci poškozené dovolatel namítal, že nezpůsobil modřiny na jejím těle, dělají se jí dost často, což chtěl nechat prokázat lékařskou zprávou lékařky poškozené, která jí léčí na lupus, jehož prvotním projevem je nadměrná tvorba modřin. Nalézací soud se dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků. Zpráva MUDr. Hany Černé pouze potvrzuje, že se jednalo o zánět středního ucha, ale nikterak nekonstatuje příčinu tohoto zánětu. Dovolatel proto tento důkaz považuje za nedostatečný. Nevypořádání se s návrhem dovolatele na provedení důkazu lékařskou zprávou lékařky poškozené, léčící její nemoc lupus, ze strany odvolacího soudu vede k pokřivenému skutkovému ději a k nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními. Rozhodnutí vydané na těchto základech porušuje mj. právo na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dochází tím především k porušení principu presumpce neviny a k nezákonnému odsouzení dovolatele. Proces dokazování byl stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci zásady in dubio pro reo a byl stižen projevem libovůle rozhodujícího orgánu. Dokazování v této věci odporuje procesním pravidlům stanoveným trestním řádem (§2 odst. 5, §89 a §125 tr. ř.).
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, a přikázal mu jako soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že po seznámení se s obsahem podání dovolatele se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný M. S. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem , nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k dovolatelovým námitkám.
Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Jinou osobou je jakákoli osoba jiná než osoba blízká, která žije s pachatelem ve společném obydlí. Na věku osoby blízké nebo jiné osoby nezáleží. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
Dovolatel poté, co popsal ve svém mimořádném opravném prostředku námitky týkající se hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, uzavřel, že proces dokazování byl stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci zásady in dubio pro reo a byl stižen projevem libovůle rozhodujícího orgánu. Dokazování v této věci odporuje procesním pravidlům stanoveným trestním řádem (§2 odst. 5, §89 a §125 tr. ř.). K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Nalézací soud, jak také namítá dovolatel, na straně 9 odůvodnění rozsudku uvádí, že obhajobu obviněného, že je dobrým otcem a manželem, nepotvrdili žádní svědci, přičemž následně se nalézací soud zabývá tím, že obviněný a poškozená se společně se svými rodiči nestýkají, nemají společné koníčky a zájmy, při nichž by se seznámili s dalšími známými a kamarády, a tak byli vyslechnuti z osob blízkých obviněnému a poškozené M. S. st., otec obviněného, a R. N., přítelkyně poškozené. Nalézací soud se rovněž zabýval tím, že výpověď svědkyně N. není zatížena zájmem poškodit obviněného (srov. str. 9 až 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud kromě výpovědí těchto dvou slyšených svědků vycházel i z toho, že agresivní chování obviněného ve spojitosti s předchozím užíváním alkoholu je objektivně prokázáno záznamy policie. K chování dovolatele dne 27. 12. 2011 se vyjádřil zasahující policista, svědek Z. S.. O fyzickém napadení poškozené svědčí rovněž lékařská zpráva MUDr. Černé. Na základě těchto důkazů bylo možné uvěřit svědkyni N., že se od poškozené dozvěděla, že jí manžel vulgárně nadává, žduchá ji a že jí přiložil dvakrát nůž ke krku (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Výpověď poškozené soud hodnotil v kontextu se závěry zprávy Sociálního odboru Úřadu městské části Brna, Brno-Bystrc, a se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného k posouzení osobnosti poškozené (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Naplnění objektivní stránky žalovaného přečinu nalézací soud dovodil z toho, že obviněný týral osobu žijící s ním ve společném obydlí, a to svou manželku N. S., která k němu byla a je osobou blízkou, a s níž ve stíhaném období žil ve společném obydlí. Obviněný s poškozenou zle nakládal, a to urážením jí vulgárními výrazy, vyhrožoval jí fyzickým napadením spojeným s přiložením nože ke krku, vyhrožoval jí, že se nedožije svěření syna do její péče nebo že se nedožije rozvodu, napadal ji žducháním či strkáním, hádal se s ní před synem, kopal do jejího psa, sledoval ji, často se opíjel a v takovém stavu vzbuzoval strach i u jejich syna, který jí pak volal do práce, kdy již poškozená přijde domů. Toto jednání se vůči poškozené projevovalo již v roce 2008, následně se zesilovalo až do 27. 12. 2011. Poškozená dlouhodobě hledala oporu a pomoc u kamarádky - svědkyně N., a to poté, co nejdříve hledala pomoc u manželových rodičů, ti ale nevěřili, že by jejich syn byl schopen žalovaného jednání. Následky v podobě těžkého příkoří byly u poškozené prokázané i znaleckým posudkem (v podrobnostech srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud, který potvrdil správnost závěrů nalézacího soudu, v odůvodnění svého usnesení zapsal, že nalézací soud velmi podrobně hodnotí výpovědi slyšených svědků, kde lze očekávat určité rozpory, s nimiž se podle názoru odvolacího soudu soud nalézací dostatečně vypořádal. Odvolací soud také doplnil, že v této trestní věci nelze hodnotit provedené důkazy pouze jednotlivě, jak vyzněly v průběhu předcházejícího řízení a tak, jak na ně poukazuje obviněný v rámci podaného odvolání, kde namítá, že nebyl předložen žádný důkaz, který by jednoznačně potvrdil skutek popsaný v obžalobě. Jestliže však nalézací soud přistoupil k hodnocení provedených důkazů ve všech zjištěných souvislostech, potom učinil na jejich podkladě svá skutková zjištění, která jsou popsána ve výrokové části napadeného rozsudku a která považuje také odvolací soud za úplná a správná. Nalézací soud objasnil a odůvodnil naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud po přezkoumání obou napadených rozhodnutí nižších soudů a na podkladě spisového materiálu k tomuto odůvodnění nalézacího soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu považuje za nutné uvést, že v řízení před nalézacím soudem bylo nepochybně prokázáno, že obviněný M. S. svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu podle ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku jednoznačně vyjádřil, na základě kterých důkazů k takovému závěru dospěl. Nalézací soud také řádně zdůvodnil, ke kterým svědeckým výpovědím se přiklonil a z jakých důvodů. Na závěrech tohoto soudu nemůže ničeho změnit ani fakt, že slyšení svědci nebyli osobně přítomni hádkám poškozené s dovolatelem, když zejména svědkyně N. dokázala přesvědčivě a detailně popsat jejich soužití a svědek nprap. Zdeněk Sedlák vypovídal o agresivním projevu dovolatele bezprostředně po hádce.
Pokud dovolatel namítal neprovedení důkazu lékařskou zprávou lékařky poškozené, léčící její nemoc lupus, ze strany odvolacího soudu, což podle dovolatele vede k pokřivenému skutkovému ději a k nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud podotýká, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Nejvyšší soud má dovolatelem navrhovaný důkaz za nadbytečný, neboť kromě toho, že vina obviněného M. S. byla bez jakýchkoliv pochybností dostatečně prokázána ostatními ve věci provedenými důkazy, poškozená N. S. u hlavního líčení uvedla, že nemá vlivem své nemoci častěji modřiny. Lupus je autoimunitní onemocnění, kdy vlastní tkáně napadají poškozenou. Poškozená má kožní formu, která se projevuje lézemi, které má na těle. Jinak se tato nemoc neprojevuje. Určitě se jí modřiny dělají, ale ne ve větší míře či snadněji, musí se vždy uhodit nebo spadnout (srov. č. l. 93 spisu). Byla tedy problematika jejího onemocnění, a to i ve vztahu k znaleckému posudku PhDr. Blanky Špíškové, která v závěru uvedla, že poškozená v současné době trpí depresivními a úzkostnými potížemi, které mají tendenci somatizovat (úzkost se promítá do tělesných potíží), viz zhoršený lupulus, což je systémové onemocnění v kožní formě, přičemž v poslední době nastalo zhoršení, neboť má vyrážky kolem úst (srov. č. l. 42 a 44 a 95 spisu).
Nejvyšším soudem bylo dále ze spisového materiálu zjištěno, že lékařská zpráva MUDr. Hany Černé ze dne 18. 11. 2011 (č. l. 8) sice neuvádí, že by původem onemocnění byla „facka“ do levého ucha, i když tato skutečnost je v lékařské zprávě konstatována, avšak podle úředního záznamu ze dne 30. 1. 2012 MUDr. Černá k lékařské zprávě ze dne 18. 11. 2011 uvedla, že diagnostikovaný zánět středního ucha byl s největší pravděpodobností způsoben právě fyzickým napadením manželem, jak jí poškozená uvedla (srov. č. l. 50 spisu).
Obviněný M. S. podotkl, že nalézací soud na straně 3 rozsudku uvádí, že ve zprávě k osobě nezletilého J. S. je uvedeno, že v říjnu 2011 sociální odbor šetřil sociální poměry v rodině S., kdy nezletilý J. vypověděl, že rodiče se spolu dlouhou dobu nebaví, a když ano, tak se hádají. Neuvedl tedy, že by mezi jeho rodiči docházelo k fyzickému napadání. Je sice pravdou, že nalézací soud na straně 3 odůvodnění svého rozsudku pouze cituje, že nezl. J. neuvedl, že by mezi rodiči docházelo k fyzickému napadení, ovšem samotná zpráva Úřadu městské části Brno-Bystrc, odbor sociální, hovoří o tom, že na dotaz nezletilý J. uvedl, že otec před ním bývá často opilý, napadá mamku - dává jí facky a tak (srov. č. l. 59 spisu).
Dovolatel namítal, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k osobnosti poškozené uvedla, že je osobnost schizotypní, s rysy nevyzrálosti, má tendenci sebejistě prosazovat své zájmy, emoční složka je labilní, její afektivita výbušná. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že se z jeho strany jedná o „vytržení“ citace, kdy znalecké zkoumání PhDr. Blanky Špičkové je nutné posuzovat komplexně, když tato znalkyně ve svém znaleckém posudku dále uvádí, že poškozená se stále kontroluje, pokud její zájmy kolidují se zájmy osob, na kterých jí záleží, tak se svých potřeb i zájmů vzdá. U poškozené nebyly zjištěny sklony ke konfabulaci, její výpovědi splňují tzv. kritéria reality, jsou konzistentní, obsahují dostatek detailů, splňují kritéria Undeutschovy hypotézy i požadavky PhDr. Čírtkové na specifickou věrohodnost výpovědi. Z posttraumatické stresové poruchy má tyto symptomy: flashbacky, podrážděnost, depresivní potíže. Ze syndromu týrané ženy má tyto symptomy: tendenci manžela vyviňovat a jeho chování vysvětlovat pitím alkoholu, sebe obviňovat. Aplikované metody zachytily masivní depresivní potíže a difúzní úzkost se sklonem k somatizaci obtíží (v podrobnostech dále srov. č. l. 43 spisu). Psychické potíže poškozené jsou přímým následkem stresových situací prožívaných v manželství (srov. č. l. 44 spisu).
Z postupu obou soudů nižších stupňů tak v žádném případě nelze dovodit naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně tak ani žádného jiného dovolacího důvodu, které jsou uvedeny v §265b tr. ř. Závěrem je třeba uvést, že Nejvyšší soud se s ohledem na obsah přezkoumaného spisového materiálu zásadně ztotožňuje se závěry soudů obou nižších stupňů, přičemž dále podotýká, že skutková zjištění provedená nalézacím soudem a přezkoumané odvolacím soudem jsou správná, netrpí žádnými vnitřními rozpory a jsou logicky odůvodněná. Nalézací soud a v návaznosti na něj i odvolací soud se velmi podrobně zabývaly všemi skutečnostmi a okolnostmi případu, jak na ně poukázal dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, který byl navíc v zásadě zaměřen pouze na skutkové námitky. Ze strany Nejvyššího soudu potom nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i v rozhodnutí nalézacího soudu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 11 T 30/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu i řízení mu předcházejícího odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů, jejich věrohodnosti a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se ovšem týká pouze hmotně právního posouzení (viz podrobněji shora), bylo dovolání obviněným ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.