ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.155.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 155/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2012 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 9 To 233/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 231/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 T 231/2010, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že dne 6. 7. 2010 ve 23:25 hod. jako řidič motocyklu tov. zn.: KTM, RZ: …, při projíždění levotočivé zatáčky v prostoru křižovatky komunikace III/… s komunikací III/… v obci D., vyjel s motocyklem do protisměru a zde se střetl s protijedoucím motocyklem zn. Jawa, RZ: …, jehož řidič M. S., následkem střetu utrpěl mnohočetná poranění, zejména zlomeniny pravé dolní a horní končetiny, zlomeninu desátého žebra vlevo, zhmoždění plic, zlomeninu jamky kyčelního kloubu vlevo, zhmoždění jater, mnohočetné zlomeniny obličejového skeletu, poranění mozku a zlomeninu lebeční spodiny, když uvedená zranění si vyžádala neodkladný operační zákrok s následnou hospitalizací ve FN v P. s dobou léčení přesahující 6 týdnů, čímž porušil §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.
Za tento přečin byl obviněný P. K. odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Krajský soud v Plzni, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. K., rozhodl usnesením ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 9 To 233/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 9 To 233/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 T 231/2010, podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Víšky dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že před střetem s druhým motocyklem jel ve své polovině vozovky blíže jejímu středu s tím, že se ve snaze zabránit přímému střetu s protijedoucím motocyklem vyhnul doleva, čímž se dostal do protisměru až následkem tohoto manévru. Kdyby tak neučinil, došlo by k přímému střetu a následek by byl mnohem fatálnější než díky tomu, že se snažil vyhnout, kdy zachytil protijedoucí motocykl jen zadní časti svého motocyklu. Již během své předchozí obhajoby poukazoval na to, že řidič protijedoucího motocyklu byl v podnapilém stavu, kdy měl v krvi nejméně 1,7 promile alkoholu, neměl řádně připnutou přilbu, byl nedostatečně osvětlen, což samozřejmě mělo vliv na reakci protijedoucího řidiče, který v důsledku opilosti zřejmě nedostatečně se věnoval řízení, což mělo za následek střet obou vozidel. Odvolací soud nevzal v úvahu návrh na provedení důkazu, kdy obviněný prostřednictvím obhájce navrhoval provedení rekonstrukce dopravní nehody na místě samém s poukazem na to, že křižovatka, kde ke střetu došlo, má specifické vlastnosti a technický stav, který je setrvalý do současnosti. Samotná šíře průjezdu vozovky je cca 2,8 m, a to pro oba jízdní pruhy, tzn. že jeden pruh činí 1,4 m. Vozovka není žádným způsobem označena vodorovným značením, a to jak krajnice, tak střed vozovky. Obviněný v odůvodnění toho, aby tento důkaz byl proveden, uváděl, že je nutné brát v úvahu, že byla tma a že je nutné odstranit pochybnosti, zda obviněný před střetem jel v protisměru či nikoliv. Dovolatel již dříve uváděl, že bez tohoto důkazu nadále zůstává pochybnost, kterou je nutné odstranit, anebo příp. rozhodnout v jeho prospěch. Poukazoval též na vzájemnou viditelnost obou vozidel s ohledem na jejich technické vybavení z hlediska světel. Poukázal dále na to, že bez provedení tohoto důkazu nebyla bez vší pochybnosti vyvrácena jeho obhajoba. Odvolací soud k navrhované rekonstrukci uvedl, že je to nadbytečné, že by takové důkazy nepřinesly nic nového a byl proto jako nadbytečný zamítnut.
Obviněný pro odůvodnění svého dovolání odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, v němž Nejvyšší soud uvedl, že opomenuté důkazy jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí dále konstatoval, že uvedený dovolací důvod je naplněn i v případě, kdy se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy. Uvedená procesní vada má totiž vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho na hmotně právní posouzení skutku. Také v této dovolávané věci odvolací soud zamítl z formálních důvodů důkaz rekonstrukcí nebo vyšetřovacím pokusem. Soudní znalec se vlastní šířkou vozovky v kontextu její průjezdnosti nezabýval, přitom při šířce jízdního pruhu 1,4 m a při šířce řídítek motocyklu kolem 1 m je dovolatel toho názoru, že provést rekonstrukci je rozhodně namístě. V posuzované věci jde tedy o typický případ tzv. opomenutých důkazů.
V závěru dovolání proto obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 9 To 233/2011, v celém rozsahu zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný P. K. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Pouze nad rámec uvedeného a s přihlédnutím k odkazu obviněného P. K. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, považuje Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se ve stručnosti k dovolatelovým námitkám.
Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. č. 31/1966 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí nedbalost [srov. §17 písm. b) tr. zákoníku]. Porušením důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (viz č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud uvedl, že na základě všech provedených důkazů dospěl k závěru, že dopravní nehodu zavinil skutečně obviněný K. tím, že jel středem vozovky, nikoliv vpravo ve svém jízdním pruhu, a následně nesprávně vyhodnotil situaci na vozovce. Navíc je nepochybné, že pokud by pokračoval v jízdě stále tak, jak do zatáčky najížděl, oba motocykly by se minuly a ke střetu by nedošlo. Ač se soud na celou situaci díval z různých úhlů, závěr byl stejný, tedy, že dopravní nehodu skutečně zavinil obviněný K. nesprávným vyhodnocením situace na silnici a tím, že nejel správně ve svém jízdním pruhu. Pokud by obviněný jel ve svém jízdním pruhu, ne ve středu silnice, nemohl by se jistě cítit malým motocyklem poškozeného ohrožen a nemohl by ho tedy vidět jet proti sobě. O kvalitě vozovky obviněný velmi dobře věděl, věděl, že je tam zbylý posypový štěrk, a proto měl jet ještě opatrněji, tedy pomaleji, neboť zbylý posypový štěrk pro něho nepředstavoval v daném případě náhlou překážku. Pokud obviněný K. argumentoval tím, že si poškozený S. způsobil své zranění sám tím, že jel opilý, ještě 1,5 hodiny po nehodě měl v krvi 1,73 g/kg alkoholu, a měl rozepnutou helmu, pak soud se s tímto ztotožnit nemůže. Je nezvratné, že poškozený jel pod vlivem alkoholu (1,73 g/kg alkoholu, tedy promile, měl v krvi ještě hodinu po nehodě, nikoliv 1,5 hodiny) a je více než pravděpodobné, že přilbu neměl zapnutou. Pokud tak abstrahujeme od poranění hlavy, přesto zde zůstává celá řada velmi závažných poranění, která poškozený S. při dopravní nehodě utrpěl. Rozsah a charakter zranění vyplývají z lékařských zpráv. Obviněný K. je dále usvědčován i plánkem o dopravní nehodě s připojenou fotodokumentací (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého zamítavého usnesení uvedl, že obviněným K. navrhovaná rekonstrukce dopravní nehody či vyšetřovací pokus by nepřinesly v důkazním stavu nic nového a tento návrh byl tak jako nadbytečný zamítnut. Skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a úplná. Nalézací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že dopravní nehodu zavinil obviněný K. tím, že jel středem vozovky, následně nesprávně vyhodnotil situaci na vozovce a tím, že se poškozenému vyhýbal vlevo, do něj v jeho jízdním pruhu narazil a zavinil dopravní nehodu (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud zohlednil i to, že poškozený byl v podnapilém stavu a k tomuto přihlédl při ukládání trestu obviněnému. Nepřičítal mu k tíži vznik následku na zdraví poškozeného, zejména pokud jde o těžké zranění hlavy (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s ohledem na obsah spisového materiálu ztotožňuje se závěry obou soudů nižších stupňů, k nimž dodává následující. Rekonstrukce trestného činu se koná, má-li být obnovením situace a okolností, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena výpověď obviněného, poškozeného nebo svědka, a za splnění podmínky, že jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci. To znamená, že platí subsidiarita v provádění tohoto úkonu. Dále má rekonstrukce trestného činu přispět i k případnému zjištění rozporných skutečností. Avšak v projednávaném případě nedochází k rozporu mezi důkazy, naopak tyto se vzájemně doplňují. Také pokud se týká rozsahu opatřených důkazů, nalézací soud provedl všechny dostupné a potřebné důkazy, což potvrdil i soud odvolací (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu). Sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku potvrdil svou dřívější výpověď a obhajobu spočívající v tom, že před střetem s poškozeným M. S. jel sice ve své polovině vozovky, ale blíže jejímu středu. Tomu také odpovídají závěry znaleckého posudku vyhotoveného Ing. Petrem Ptáčkem, Ph. D., z nějž mimo jiné vyplývá, že pro zabránění střetu bylo potřeba, aby řidič motocyklu KTM reagoval rozhodnutím vyhýbat se doprava 2,08 s před střetem. Z geometrie místa nehody plyne, že řidiči se mohli v této době navzájem pozorovat. Velmi podstatné je zjištění znalce, podle nějž řidič motocyklu KTM mohl nehodě především zabránit tím, že by jel po celou dobu dojezdu k místu střetu vpravo (srov. zejména str. 62 až 63 spisu). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), se na pozemní komunikaci jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. V hlavním líčení shora jmenovaný znalec reagoval na dotazy a obhajobu obviněného, jež byla v zásadě shodná s tím, co uvádí v dovolání, přičemž k závěrům svého posudku ještě doplnil, že obviněný jel již 2 vteřiny před střetem vlevo v jeho směru jízdy, což vyšlo z počítačové analýzy děje nehody (srov. č. l. 126 spisu). Pokud by poškozený jel tak, jak jel v okamžiku střetu, obviněný i při jízdě po středu vozovky by se s ním spolehlivě vyhnul (srov. č. l. 127 spisu). Navíc znalec ještě dodal, že jestliže se vychází z toho, že obviněný jel po středu vozovky, na to, aby vyhnul doleva, potřebuje stejnou dobu, aby vyhnul doprava. Nevidí tedy časově a dráhově rozdíl mezi vyhýbáním doleva, které obviněný udělal, a vyhýbáním doprava, kterým by obviněný nepochybně zabránil nehodě (č. l. 127 spisu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že především je třeba obviněnému vytknout, že již delší dobu před střetem jel při středu vozovky a nikoli při pravém okraji, jak mu ukládá citované ustanovení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu. To bylo pak rozhodující příčinou jeho leknutí a nesprávné reakce na jízdu malého motocyklu Jawa řízeného poškozeným M. S., který jel ve svém pravém jízdním pruhu. Toto zjištění zcela odpovídá všem provedeným důkazům, zejména protokolu o nehodě v silničním provozu, plánku místa dopravní nehody s fotodokumentací (č. l. 4 až 27 spisu) a zejména znaleckému posudku z oboru dopravy, se specializací na dopravu silniční, zpracovaného Ing. Petrem Ptáčkem, Ph. D., který výslovně uvedl, že motocykl Jawa byl v okamžiku střetu a krátce před střetem celou svou šířkou ve svém pravém jízdním pruhu, zatímco motocykl KTM, jenž byl řízen obviněným P. K. byl celý v levé polovině vozovky ve směru své jízdy (viz zejména č. l. 62 spisu). Za této situace obviněným požadovaná rekonstrukce trestného činu by byla zcela nadbytečným úkonem, neboť rozhodné okolnosti pro zjištění průběhu nehody a jejích příčin byly již provedeným dokazováním nepochybně zjištěny a příp. rekonstrukce by na nich nemohla nic změnit. Navíc v tomto případě právě s ohledem na shora zjištěné skutečnosti není potřeba prověřovat výpověď obviněného, poškozeného či svědků a z nich vyplývající různé možnosti průběhu předmětné dopravní nehody. Vzhledem k tomu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě navrhované rekonstrukce je tento důkaz nadbytečný, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejíž ověření, resp. potvrzení je důkaz navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněným požadované rekonstrukce o tzv. opomenutý důkaz, a proto se ani nemůže jednat o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitce dovolatele ohledně zjištěného alkoholu u poškozeného M. S. Nejvyšší soud podotýká, že ze shora uvedeného dokazování je nesporné, že nepochybně zjištěné ovlivnění poškozeného M. S. požitým alkoholem v době jízdy i dopravní nehody se s ohledem na uvedené okolnosti případu na vzniku dopravní nehody žádným zásadním způsobem nepodílelo, byť samozřejmě bylo jako důležitá okolnost správně oběma soudy zvažováno a poškozený za něj byl také důvodně v samostatném trestním řízení trestně stíhán (srov. č. l. 81 spisu).
K nepřipnuté helmě poškozeného S. již nalézací soud uvedl, že pokud abstrahujeme od poranění hlavy, přesto je zde celá řada velmi závažných poranění, která poškozený utrpěl (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Také odvolací soud podotknul, že nalézací soud obviněnému K. nepřičítal k tíži vznik následku na zdraví poškozeného, zejména pokud jde o těžké zranění hlavy (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nemá výhrad k těmto závěrům soudů nižších stupňů a k uvedené dovolací námitce obviněného dodává, že oba soudy správně přihlédly v tomto směru k spoluzavinění poškozeného na svém zranění, a této okolnosti daly výrazu i v uložených trestech podmíněného odnětí svobody a zákazu činnosti, které byly oba uloženy těsně nad dolní hranici trestní sazby.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 9 To 233/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 T 231/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.