ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.21.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 21/2012-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 3 To 2/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 19/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 41 T 19/2009, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), za který byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 3 To 2/2011, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný nejprve v úvodu svého obsáhlého dovolání pouze obecně namítl, že skutkový „děj“ popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, současně vědom si možného přesahu užité argumentace mimo prostor vymezený dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl také, že skutkový závěr učiněný soudy je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž v této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V dalších částech svého podání zpochybnil naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu s tím, že nebyla v trestním řízení dostatečně prokázána, a to i s ohledem na řadu pochybností, jež měly být vykládány ve prospěch obviněného, včetně výhrad k odůvodnění subjektivní stránky v obou rozhodnutích soudů, jež považoval za nedostatečné. Kromě toho vyslovil obviněný názor, že tento znak skutkové podstaty nebyl náležitým způsobem vyjádřen ani v popisu skutku ve výroku o vině, k čemuž odkázal na požadavky uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99. Ve vztahu k objektivní stránce předmětného trestného činu upozornil na nutnost hodnocení jednotlivých způsobů snižování daňového základu daňovým subjektem, které samo o sobě nemusí být trestným činem, přičemž důležité je též posouzení platnosti právního úkonu, kterým došlo ke snížení nebo zániku daňové povinnosti. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považoval za nepřiměřený, a to vzhledem k době, která uplynula od spáchání trestného činu, délce trestního řízení, k dosavadní bezúhonnosti obviněného i jeho chování po údajném spáchání činu, k čemuž poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a I. ÚS 2859/09. Uvedené okolnosti podle obviněného odůvodňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, popřípadě jeho podmíněný odklad. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v chybné aplikaci trestního zákoníku, jehož úprava je pro něj méně příznivá než úprava zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění zdejších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), podle kterého bylo použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podmíněno podstatným zvýšením stupně jeho nebezpečnosti pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). V daném případě ovšem doba, jež uplynula od spáchání trestného činu, i chování obviněného před a po jeho spáchání snižují nebezpečnost činu do té míry, že nebyl podklad pro použití přísnější kvalifikace ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., jako v případě, o němž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I. V závěru svého dovolání obviněný vytýkal soudům obou stupňů extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy bez toho, aniž by jej konkrétně specifikoval, pouze odkázal na své odvolání a jeho doplnění. Zároveň namítl, že soudy důsledně nerespektovaly zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“ a poukázal na některé pasáže odůvodnění odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení a rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného P. K. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta konstatovala, že soudy obou stupňů dostály požadavkům týkajících se odůvodnění jejich rozhodnutí, objasnění skutkového stavu i jeho právního posouzení, vyplývajícím z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a proto jim nelze vytýkat extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy či jakoukoliv svévoli v jejich rozhodování. Obviněný navíc pod uvedenou výhradou vytýkal nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů, což ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, stejně jako jeho námitky ve vztahu k objektivní a subjektivní stránce posuzovaného trestného činu, jejichž prostřednictvím formuje na základě odlišného hodnocení důkazů vlastní skutkový stav a teprve o něj opírá své právní závěry. Rovněž jeho výtka, že obecné soudy v řízení nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, směřuje proti aplikaci ustanovení trestního řádu, a nikoliv proti hmotně právnímu posouzení skutku. Vyjádření subjektivní stránky odpovídá podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství způsobu spáchání trestné činnosti a konkrétní výhrady obviněného jsou opětovně založeny na odlišném způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy. Při rozhodování o trestu soudy dostatečnou měrou přihlédly k době, která uplynula od spáchání trestného činu, ale i k dalším okolnostem, a uložily mu trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby. Naopak správně nezohlednily délku trestního řízení, v němž nedošlo k žádným průtahům, a okolnosti páchání trestné činnosti považovaly za natolik závažné, že i podle dříve platného trestního zákona odůvodňovaly použití kvalifikované skutkové podstaty, pročež by jeho úprava byla pro obviněného méně příznivá. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určený k nápravě právních vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vztahuje se tedy na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat a hodnotit správnost nebo úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva, nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Nejvyšší soud připomíná, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a uvedený čin spáchá ve velkém rozsahu (nejméně o 5.000.000,- Kč).
Podkladem výroku o vině bylo pro soudy skutkové zjištění, jež lze ve stručnosti shrnout tak, že obviněný jako jediný jednatel společnosti ZAKOSTAV, s. r. o., se sídlem Praha 9, Kolbenova 259, zahrnul v průběhu roku 2003 a na počátku roku 2004 do účetnictví a daňových podkladů pro uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a pro přiznání k dani z příjmu příjmů právnických osob fiktivní daňové doklady v úmyslu zkrátit výši daňové povinnosti subjektu, jehož jménem tak jednal, přestože věděl, že ve skutečnosti nedošlo ke zdanitelným plněním tvrzeným v označených dokladech, v důsledku čehož byla společnosti ZAKOSTAV, s. r. o., vyměřena o 9.448.800,- Kč nižší daň z příjmů právnických osob, a ve výši 1.862.482,80 Kč vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty.
Je zřejmé, že výše prezentovaný skutkový stav věci odpovídá její kvalifikaci jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť zahrnuje veškeré zákonem požadované okolnosti odpovídající jednotlivým znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu. Přitom je nutné předestřít, že námitky dovolatele, jimiž se snažil zpochybnit existenci objektivní i subjektivní stránky činu posuzovaného trestného činu, jsou, jak bude dále vyloženo, ve skutečnosti skutkové povahy, a nespadají proto pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněný v úvodu svého dovolání bez dalšího tvrdil extrémní nesoulad mezi učiněným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přičemž v závěru odkázal na konkrétní výtky, které uplatnil ve svém odvolání, respektive jeho doplnění, Nejvyšší soud konstatuje, že ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného ve výše citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu, např. usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. V této souvislosti je možné připomenout, že otázku tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů řeší Ústavní soud v případech, kdy z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzované věci navíc obviněný prostřednictvím této výhrady předložil výlučně vlastní verzi průběhu skutkových okolností, z níž dovodil svou beztrestnost, aniž by výslovně poukázal na konkrétní rozpory mezi jednotlivými ve věci provedenými důkazy a soudy učiněným skutkovým závěrem. Ani Ústavní soud v rámci svého rozhodování nepřipouští zásah do garantovaných ústavních práv obviněných, který by byl založen výhradně na lepším výsledku trestního řízení odpovídajícímu představě stěžovatele. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 863/08 a usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11).
Kromě toho je zapotřebí doplnit, že obviněný v této části dovolání pouze odkázal na námitky, které uplatnil ve svém odvolání, resp. jeho doplnění. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že obsah dovolání nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah odvolání. Proto nemůže přihlížet k námitkám, které nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), byť je předtím dovolatel neúspěšně uplatnil ve svém odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod č. T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit 69, ročník 2010).
Mimo rámec dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou rovněž ty námitky obviněného, kterými soudům obou stupňů vytýkal údajné porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. povinnosti postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného. V tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé, jak již bylo vysvětleno výše, založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc, jak již bylo konstatováno, podstatou i této výhrady obviněného je snaha o zproštění obžaloby založená výhradně na jemu prospívajícímu způsobu hodnocení důkazů, který však odporuje výsledkům provedeného dokazování.
Další námitka obviněného směřovala proti existenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Dovolatel v této souvislosti citoval část své výpovědi z hlavního líčení a část svého dřívějšího odvolání, na nichž demonstroval nesprávný právní závěr soudů obou stupňů o zavinění ve formě úmyslu. Nelze však přehlédnout, že ve skutečnosti charakter jeho námitek spočíval především v kritice postupu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, přesvědčení, že vzniklé pochybnosti nevykládaly v jeho prospěch, a závěru, že během trestního řízení nebyla subjektivní stránka činu, pro který byl obžalován, „prokázána“. Jejich uplatněním ovšem obviněný překročil rámec možností dovolacího přezkumu. Není možné vytrhávat z obsahu celého trestního spisu jednotlivé výpovědi a vyjádření obviněného a pouze na jejich základě provádět řešení otázek rozhodujících pro posouzení jeho viny, stejně tak zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“ nelze vykládat tím způsobem, že by soudy měly v případě rozporu mezi tvrzením obviněného a ostatními důkazy vycházet z jím prezentované verze okolností, za kterých mělo dojít k protiprávnímu jednání. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyložily, proč zhodnotily jednání obviněného jako úmyslné, přičemž je zřejmé, že těžiště jejich úvah spočívá v popisu, jakým způsobem probíhaly jednotlivé transakce a jak na nich participovaly konkrétní osoby. Navíc je zřejmé, že zjištěný skutkový stav a charakter spáchané trestné činnosti vylučuje jiné než úmyslné zavinění obviněného, pokud je podkladem právní kvalifikace jednání spočívající v tom, že to byl právě obviněný, kdo nechal zahrnout do účetnictví obchodní společnosti fiktivní doklady výlučně za účelem snížení daňové povinnosti právnické osoby, jejímž jménem jednal. Nejvyšší soud proto neshledal ani v tomto ohledu jakoukoli vadu napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení.
Také nedostatky objektivní stránky posuzovaného trestného činu dovolatel primárně spojoval s výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu, a ocitl se mimo zákonné meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže obviněný upozorňoval na to, že v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku je zapotřebí se zabývat otázkou, zda-li se ve skutečnosti nejednalo o pouhé důsledné využití všech zákonných možností ke snížení daňového základu, které nelze postihnout jako trestný čin, dovolací soud konstatuje, že v daném případě je rozpor s daňovými předpisy zcela zřetelný. Jednání obviněného, který snižoval daňové základy daní z přidané hodnoty a z příjmů právnických osob tím způsobem, že do účetnictví zahrnoval fiktivní listiny o provedení prací a služeb, jež ve skutečnosti nebyly ve prospěch daňového subjektu nikdy provedeny a sloužily výlučně k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, resp. ke snížení daňové povinnosti, rozhodně nelze označit za „přípustný“ a „legální“ způsob, jímž lze dosáhnout snížení daňové povinnosti.
Námitkou, která odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se obviněný ohrazoval proti tomu, že trestnost činu nebyla posouzena podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného v době jeho spáchání, ale podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., jehož právní úpravu považoval pro sebe za celkově méně příznivou, neboť měl za to, že stupeň nebezpečnosti jím spáchaného činu pro společnost, nedosahoval takové intenzity, která by umožňovala použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud úvodem této otázky připomíná, že právní úprava trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 byla založena na materiálněformálním pojetí trestného činu. O trestný čin ve smyslu tohoto zákona se mohlo jednat tehdy, pokud zjištěné okolnosti odpovídaly zákonnému vymezení jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty činu označeného ve zvláštní části tohoto zákona, avšak současně musela být splněna tzv. materiální podmínka stanovená v §3 odst. 1 tohoto zákona a čin musel být pro společnost nebezpečný. U dospělého pachatele bylo podmínkou trestnosti jednání, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl vyšší než nepatrný. Jednotlivá hlediska určování míry nebezpečnosti činu trestní zákon demonstrativně vyjmenovával v ustanovení §3 odst. 4, a předmětem posuzování materiální podmínky trestnosti tak byl zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.
Ačkoli soudy obou stupňů výslovně v odůvodnění svých rozhodnutí nezmínily otázku naplnění podmínek použití přísnější trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., lze z příslušné části především soudu prvního stupně dovodit, že v projednávané věci neshledaly žádné okolnosti, které by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu obviněného do té míry, aby nebylo možné kvalifikovat čin podle nejpřísnější sazby ustanovení §148 odst. 4 tr. zák. Ze skutečností zjištěných během trestního řízení, je patrné, že obviněný se v dané věci dopouštěl trestné činnosti po dobu delší jak jednoho roku, způsobem, jímž se snažil zastřít svůj záměr snížit daňovou povinnost obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, a to v poměrně vysokém rozsahu, zjevně tak činil ze zištné pohnutky a ve svůj vlastní prospěch, k čemuž také využil situaci po silných povodních v roce 2002, která zjevně ovlivnila i obezřetnost pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 9. Již tyto okolnosti lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu považovat za natolik závažné, že podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a spolu s rozsahem zkrácení daňové povinnosti odpovídající více jak dvojnásobku škody velkého rozsahu stanovené v §89 odst. 11 tr. zák., bez pochyb odůvodňovaly použití kvalifikované skutkové podstaty podle §148 odst. 4 tr. zák. Za této situace postupoval soud prvního stupně v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, když porovnáním obou úprav trestního práva hmotného vyhodnotil pozdější zákon jako pro obviněného příznivější. Učinil tak porovnáním trestních sazeb obou ustanovení, přičemž §240 odst. 3 tr. zákoníku stanovuje pro pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nižší hranici horní trestní sazby než §148 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně zcela ztotožnil a ani Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu nezjistil v řešení otázky časové působnosti trestních zákonů jakoukoli nesprávnost.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se obviněný ohradil proti výši trestu odnětí svobody s tím, že soudy obou stupňů měly v rámci svých úvah zohlednit dobu, jež uplynula od spáchání trestného činu, délku trestního řízení a jeho chování před i po spáchání trestného činu.
Podle ustáleného výkladu důvodu upraveného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné se jej dovolávat pouze v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák., resp. §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nemohou naplnit žádný ze zákonem definovaných důvodů dovolání (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, platné i po změně normy trestního práva hmotného). Nad rámec dovolání Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že již soud prvního stupně promítl okolnosti, na něž obviněný poukázal, tj. svou dosavadní bezúhonnost a dobu, jež uplynula od spáchání činu, do výměry trestu odnětí svobody, a uložil trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby zakotvené v §240 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud považoval uvedený trest za spíše mírný, ani on neshledal v dané věci důvod pro jeho možné snížení pod dolní zákonem stanovenou hranici.
Dovolatel v této souvislosti poukázal na ústavněprávní rovinu otázky nepřiměřené délky trestního řízení, kterou se zabývaly jím uvedené nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný pod č. 67, svazek 36, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, publikovaný pod č. 122, svazek 57, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejvyšší soud připomíná, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezovalo ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. (nyní obecné zásady trestání §37 až §45 tr. zákoníku). Nová právní úprava trestního práva hmotného obsahuje v ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku povinnost soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.
V posuzované trestní věci uplynuly od zahájení trestního stíhání do jeho skončení čtyři roky, což podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze hodnotit jako nepřiměřenou délku. Jednotlivé fáze trestního řízení od podání trestního oznámení až po rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, proběhly v pravidelných intervalech, bez jakýchkoliv průtahů. Přitom nelze ani pominout, že se v daném případě jednalo o poměrně sofistikovanou trestnou činnost, jejíž objasňování je vždy spojeno s jistými obtížemi, navíc velkého rozsahu, čemuž odpovídaly i nároky na opatřování jednotlivých důkazů a následně i na rozsah dokazování. V podstatě nejdelší časové rozpětí uplynulo od samotné doby spáchání činu a trestním oznámením, které činilo více jak tři roky. V této souvislosti je možné odkázat na přiléhavé hodnocení otázky možných průtahů v daném trestním řízení, jež v napadeném usnesení učinil Vrchní soud v Praze, a ve shodě s ním může Nejvyšší soud konstatovat, že ve věci nebyly zjištěny neodůvodněné průtahy, jež by mohly založit nepřiměřenost délky trestního řízení i ve smyslu hodnocení této otázky v již citovaném nálezu Ústavního soudu. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, ačkoli zkrácení daňové povinnosti více jak dvojnásobně překročilo hranici velkého rozsahu stanovenou v §138 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zákoníku, kromě dosavadní bezúhonnosti nebylo shledáno ve věci jiných polehčujících okolností, je nutné takovou výměru trestu označit za zcela odpovídající všem zákonným hlediskům významným při rozhodování o trestu. V nejvyšší možné míře tak soudy přihlédly právě k době, která uplynula od spáchání činu a nelze jim takový postup vytknout.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného P. K. jako částečně neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbývající části jako nedůvodné. Proto podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně nepodal podle §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody uloženého obviněnému P. K. a ani Nejvyšší soud neshledal důvod k obdobnému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání tohoto obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová