ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.372.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 372/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2012 o dovolání obviněného K. M., roz. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 68 To 202/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 144/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M., roz. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 4 T 144/2010, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že dne 7. 5. 2008 v M. n. B., okr. Přerov, převzal od zástupců společnosti MORACOP, v. o. s. (dále jen „MORACOP“), se sídlem Milotice nad Bečvou č. p. 98, finanční částku ve výši 100.000,- Kč jako zálohovou platbu na nákup železného drátu RF 78/4, který však ve sjednané lhůtě nedodal a převzatou zálohu ani přes několikeré urgence nevrátil, přičemž již od počátku jednal s vědomím, že předmětný materiál nedodá a finanční zálohu použije pro svou vlastní potřebu, což před zástupci poškozené společnosti MORACOP zamlčel, a způsobil jí tak škodu v celkové výši 100.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný K. M. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. M. uložena povinnost nahradit škodu poškozené obchodní společnosti MORACOP v částce 100.000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který projednal odvolání obviněného K. M. podané proti uvedenému rozsudku, poté usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 68 To 202/2011, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 68 To 202/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 4 T 144/2010, podal obviněný K. M. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Obluka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že přestože bylo v hlavním líčení před nalézacím soudem provedeno rozsáhlé dokazování, nebyla vina obviněného prokázána. Nalézací soud totiž neprovedl v rámci dokazování některé důkazy, jejichž provedení obviněný k prokázání své neviny navrhoval, a při svém zjištění tak vycházel z neúplných skutkových zjištění. Nalézací soud tak porušil ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. K prokázání svých tvrzení dovolatel navrhoval provést výslech svědka Z. J. z obchodní společnosti J. i J. M., od které železný drát pro poškozenou zakoupil, a dále výslech řidiče nákladního vozu, který železný drát do České republiky přepravil. Oběma soudy nižších stupňů byl návrh obviněného na provedení těchto důkazů zamítnut jako nadbytečný. V těchto souvislostech dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 a sp. zn. III. ÚS 359/05, kdy z druhého uvedeného rozhodnutí dovodil, že nebyla splněna ani jedna z podmínek uvedených v nálezu umožňujících soudu odmítnout důkazní návrh vznesený obviněným v hlavním líčení. Skutečnost, zda obviněný v Polské republice zakoupil drát a nechal jej přepravit do České republiky s předmětem řízení nejen přímo souvisí, ale současně navrhované výslechy tuto skutečnost mohou potvrdit nebo vyvrátit. Pokud se týká nadbytečnosti důkazu, soud neprovedl takové důkazy, kterými by bylo vyvráceno, že předmětný drát zakoupil. Podle obviněného byl také porušen princip presumpce neviny. V návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08 dovolatel namítal, že soudy nižších stupňů vyslovily závěr o jeho vině na základě nepřímých důkazů, a to zejména objednávky ze strany poškozené a nesrovnalosti ve faktuře a dodacím listu vystaveném společností J. i J. M.. Vzhledem k nedostatečnosti provedení těchto nepřímých důkazů a odmítnutí provedení výslechů dovolatelem navrhovaných svědků se dostal závěr soudů o jeho vině do extrémního rozporu s důkazy obhajoby vyvracejícími tvrzení obžaloby o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Odvolací soud dále nesprávně vyložil příslušná ustanovení soukromého práva hmotného upravující proces uzavírání smluv. Soudy dovodily, že se faktura a přepravní doklady s chybně uvedeným druhem zboží nemohou vztahovat ke kupní smlouvě uzavřené mezi dovolatelem a poškozenou. Faktura nemůže sloužit jako důkaz o existenci smluvního vztahu, když faktura plní pouze úlohu účetního dokladu a existenci smluvního vztahu není schopna prokázat.
V závěru dovolání proto obviněný K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 68 To 202/2011, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 4 T 144/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného K. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný K. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, tak jako i obviněný K. M., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, s ohledem na níže uvedené skutečnosti nelze učinit.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Za škodu nikoli malou se považuje škoda v částce nejméně 25 000 Kč.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný v celém průběhu trestního řízení popírá spáchání trestné činnosti, z jejího spáchání je však spolehlivě usvědčován výpovědí svědka J. F. ve spojení se svědeckou výpovědí P. N. a listinnými důkazy. Pokud se týká místa údajné vykládky předmětného drátu objednaného v Polsku, nalézací soud zdůraznil, že obviněný a svědek JUDr. J. V. si v podstatných okolnostech protiřečí a jejich výpovědi jsou krajně nevěrohodné. Proto se soud přiklonil na stranu svědecké výpovědi J. F., který popřel, že by mu obviněný dne, kdy podle něj mělo dojít k převzetí kamionu s nákladem v P., tj. dne 7. 5. 2008, jakkoliv předal dílčí část objednaného železného drátu. Z uvedeného důvodu potom soud neprovedl dokazování výslechem svědka – řidiče polské přepravní společnosti Nika, s. r. o., a představitele polského dodavatele ze společnosti J. i J. M., když má za to, že k žádné takové události předmětného dne ani nedošlo (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Pakliže obviněný v průběhu přípravného řízení předložil policejnímu orgánu daňové a účetní doklady (č. l. 36 až 39 spisu), vystavené firmou J. i J. M., které měly osvědčovat objednání a dodání předmětného železného materiálu u polských výrobců, pak již ze samotného textu předmětných listin je zřejmé, že tyto listiny se netýkají předmětu plnění podle objednávky společnosti MORACOP v emailové korespondenci ze dne 22. 4. 2008. Jak je patrné z faktury ze dne 15. 5. 2008, dodacího listu z téhož dne a CMR na č. l. 38 spisu, tyto účetní doklady se týkaly objednávky hutního materiálu profil IPE 300, zatímco v projednávané trestní věci šlo o objednávku hutního materiálu RF 78/4 (srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Doklad o úhradě částky 67.127,60 polských zlotých na č. l. 39 spisu se váže podle číselného označení faktury k faktuře na č. l. 36 spisu, z čehož je zřejmé, že obviněný neplnil na předmět plnění podle objednávky společnosti MORACOP, nýbrž na zcela jiný obchodní případ, kdy jménem společnosti Favorezo objednal jiný hutní materiál u polského dodavatele. Nepravdivost tvrzení obviněného pak vyplývá i z toho, že v celém dalším průběhu trestního řízení nepředložil orgánům činným v trestním řízení žádnou jinou fakturu polského dodavatele, která by se vztahovala k projednávanému obchodnímu případu (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud poznamenal, že pokud obviněný navrhuje doplnění dokazování výslechem svědka J. a výslechem svědka – dopravce, který přivezl železo, tak provedení těchto důkazů je podle odvolacího soudu zcela nadbytečné, a pokud tyto důkazy nebyly provedeny již v hlavním líčení před nalézacím soudem, tak proti tomuto nelze ničeho namítat. Podle názoru odvolacího soudu měl nalézací soud pro rozhodnutí o vině obviněného dostatečná skutková zjištění, jež mu umožňovala v trestní věci rozhodnout v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud vyhodnotil rozsudek nalézacího soudu jako správný a zákonný. Pokud jde o tvrzení obviněného, že si fakturu vystavenou firmou J. i J. M., kterou předložil společně s dalšími doklady, před předložením policejnímu orgánu nezkontroloval, tak je nutno uvést, že obviněný měl možnost na svou obhajobu předložit opravenou či správnou fakturu týkající se předmětného obchodního případu. Toto obviněný po celou dobu trestního řízení neučinil. Dalším důležitým momentem, který zpochybňuje obhajobu obviněného, je skutečnost, že podle objednávky zaslané J. F. obviněnému dne 22. 4. 2008 bylo stanoveno jako místo vykládky MORACOP, Milotice nad Bečvou č. p. 98, nikoli P., kam podle tvrzení obviněného mělo být zboží dovezeno (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se zabýval jak oběma napadenými rozhodnutími soudů nižších stupňů, s jejichž závěry se plně ztotožňuje, tak i předloženým spisovým materiálem, přičemž k posuzovanému případu dodává následující. Obviněný K. M. svou argumentaci postavil zejména na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, a namítá procesní vady, když zejména soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Nejvyšším soudem již bylo shora zdůrazněno, že dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá na případy námitek, jimiž dovolatel vytýká nesprávné či neúplné skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění neupravuje hmotné právo, ale trestní právo procesní, tj. trestní řád, a to zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Pokud obviněný K. M. soudům nižších stupňů vytýkal, že neakceptovaly jeho návrhy na provedení dalších důkazů, konkrétně výslechy svědka Z. J. z obchodní společnosti J. i J. M., od které železný drát pro poškozenou zakoupil, a dále výslech řidiče nákladního vozu, který železný drát do České republiky přepravil, Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí podotýká, že v trestním řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). V posuzované věci obviněného K. M. jak nalézací tak i odvolací soud zdůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení jím vyžadovaných dalších důkazů.
Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný K. M. namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody, jak poznamenal i dovolatel: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Soudy nižších stupňů dospěly ve svých úvahách a vyhodnotily dovolatelem navrhované důkazy jako nadbytečné, což také řádně ve svých rozhodnutí zdůvodnily (k tomu srov. zejména str. 10 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 až 6 usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že toto odůvodnění je dostatečné, přičemž nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů pochybnosti o vině obviněného K. M., dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněným navrhovaných výslechů svědků jsou tyto důkazy nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení jsou důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněným požadovaných výslechů o tzv. opomenuté důkazy, a proto se ani nemůže jednat o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dále konstatuje, že provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků J. F. (srov. č. l. 170 spisu) a v podstatě i výpovědí svědka JUDr. J. V. (srov. č. l. 186 až 187 spisu), která je, pokud jde o podstatné skutečnosti, v rozporu s výpovědí obviněného K. M., bylo vyvráceno, že by měl vůbec nějaký kamion s objednaným zbožím přijet do České republiky. Navíc obviněný tvrdil, že k vykládce kamionu mělo dojít v P., zatímco J. F. vypověděl, že kamiony měly přijet do M. (č. l. 169 spisu). Tomu také odpovídá znění e-mailové objednávky ze strany společnosti MORACOP učiněné svědkem J. F. (srov. č. l. 30 spisu). Obviněný K. M. ani k dodávce drátu v průběhu trestního řízení vedeného proti jeho osobě nepředložil žádné doklady, vyjma faktury a převozních dokladů zažurnalizovaných na č. l. 36 až 38 spisu, znějících však na Profil IPE 300, přestože výdajový pokladní doklad č. 100146 vystavený společností MORACOP v návaznosti na objednávku ze dne 22. dubna 2008 zní na materiál RF 78/4 (srov. č. l. 30 a 31 spisu), kdy obviněný v dovolání namítal, že orgány činné v trestním řízení tyto doklady nesprávně právně vyhodnotily jako důkaz o existenci, potažmo neexistenci smluvního vztahu. Důvodně bylo také poukázáno na skutečnost, že obhajoba obviněného je zcela nevěrohodná i vzhledem k místu vykládky, jakož údajnému příjezdu jen jednoho kamionu, a to vzhledem k rozsahu celé dodávky – 550 tun hutního materiálu. V neposlední řadě je třeba poukázat i na rozporuplnost výpovědi obviněného ohledně dohodnuté splatnosti dodávky (č. l. 30 spisu).
Pro úplnost je třeba ještě dodat, že samozřejmě je na obviněném, jaký způsob obhajoby zvolí, přičemž v trestním řízení nemá žádnou povinnost předkládat důkazy na svou obhajobu. Na druhé straně nelze přehlédnout, že shora uvedené doklady obviněný předložil na doložení dodávky předmětného drátu, které se však zcela zřejmě netýkají. Dovolatel tedy opomněl, že v případě dokladů založených na č. l. 36 až 38 spisu se jedná o jím předložené materiály, které oba nižší soudy zhodnotily shora uvedeným způsobem, přičemž odmítly akceptovat, že se týkají předmětné dodávky železného drátu RF 78/4, což obviněný věděl. Soudy k tomu dále uvedly, že přesto ke svým tvrzením po celé další trestní řízení nedoložil žádné jiné doklady, které by zněly na materiál RF 78/4, což je nepochybně logickou součástí hodnocení uvedených důkazů, a nelze to vykládat tak, že by tím přenášely důkazní břemeno na obviněného, když jen zhodnotily ty doklady, které sám obviněný v trestním řízení předložil, a vyvozovaly z nich závěry z hlediska jejich logického vyhodnocení. Není také pravdou, že by vycházely jen z nepřímých důkazů, když výpověď svědka J. F., které oba nižší soudy s přihlédnutím ke všem dalším ve věci provedeným důkazům neměly důvodu nevěřit, je nepochybně důkazem přímým. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nalézací soud provedl a správně vyhodnotil dostatečné množství důkazů, a to i důkazů postupně navrhovaných či předkládaných obviněným, na základě nichž dospěl k odůvodněnému závěru o vině obviněného K. M. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Navíc i sám obviněný v dovolání, byť se shora uvedenými námitkami, podotkl, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, z čehož vyplývá, že této věci věnoval zvýšenou pozornost, a to právě z hlediska objasnění všech rozhodných skutečností. Jeho postup náležitě ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumal odvolací soud a také dospěl k závěru, že provedené důkazy byly zcela dostačující k rozhodnutí o vině obviněného K. M.. V důsledku shora uvedených skutečností není důvodná ani námitka obviněného spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a důkazy obhajoby, když naopak uvedené a logicky zhodnocené důkazy svědčí jednoznačně o vině obviněného. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými soudy v napadených rozhodnutích.
S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 68 To 202/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 4 T 144/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který k odvolání obviněného po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku nalézacího soudu a řízení mu předcházejícího podle §256 tr. ř. jeho odvolání zamítl. Odvolací soud se přitom bez pochybností a logicky v odůvodnění svého usnesení vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného K. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.