ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.906.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 906/2012-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovoláních, která podali obvinění D. P. a J. A. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 To 71/2010, jako soudu odvolacího v trestních věcech vedených u Městského soudu v Praze proti obviněnému J. A. pod sp. zn. 45 T 6/2010, a proti obviněnému D. P. pod sp. zn. 45 T 15/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. P. a J. A. odmítají .
Odůvodnění:
U Městského soudu v Praze byla podána obžaloba na obviněné D. P., V. V. a J. A., věc byla vedena pod sp. zn. 45 T 15/2005. Ve věci bylo konáno společné řízení proti všem obviněným, soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 45 T 15/2005. Ten byl následně zrušen odvolacím soudem a věc vrácena ohledně všech obviněných k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. V průběhu dalšího řízení u soudu prvního stupně došlo postupně k vyloučení spoluobviněných ze společného řízení a nalézací soud poté rozhodoval samostatnými rozsudky o vině a trestech jednotlivých obviněných.
Dne 19. 3. 2010 tak Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem sp. zn. 45 T 15/2005, jímž uznal vinným obviněného D. P. trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Za to jej odsoudil podle §255 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Dále soud rozhodoval o náhradě škody tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit poškozeným škodu, některé poškozené pak odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu na řízení ve věcech občanskoprávních a některé z nich odkázal na stejné řízení s celým jejich nárokem.
Shodnými trestnými činy uznal Městský soud v Praze vinným i obviněného J. A., a to rozsudkem ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 45 T 6/2010. Uložil mu rovněž úhrnný trest odnětí svobody podle §255 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zák. v trvání tří roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem a stejně jako v případě obviněného D. P. rozhodl soud o nárocích poškozených.
Proti uvedeným odsuzujícím rozsudkům podali odvolání obvinění D. P. a J. A., a současně se odvolal i třetí z původně společně stíhaných obviněných V. V. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nejprve spojil ke společnému řízení trestní věci všech původně spoluobviněných, tj. D. P., V. V. a J. A. Poté na podkladě jejich odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 To 71/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil všechny rozsudky vydané v samostatných řízeních Městským soudem v Praze ohledně každého z obviněných. Sám pak rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněné D. P. a V. V. uznal vinnými přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, (dále jen „tr. zákoník“). a zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněného J. A. uznal vinným pomocí k přečinu neoprávněného podnikání podle §24 odst. 1 písm. c) a §251 odst. 1 tr. zákoníku a dále pomocí ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to odsoudil obviněného D. P. podle §220 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, a obviněného J. A. podle stejných ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon uložených trestů zařadil Vrchní soud v Praze oba obviněné do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále soud rozhodl podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání obviněný D. P. a J. A., každý prostřednictvím svého obhájce. Oba své mimořádné opravné prostředky opřeli o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný J. A. navíc o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že odvolací soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný D. P. nejprve zdůraznil, že již od počátku popírá jakoukoli vinu a vyslovil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se dopustil trestných činů, za které byl odsouzen. Společnost ODIUM, a. s., byla oprávněna zprostředkovávat investiční služby v rozsahu vymezeném zákonem, přičemž výklad tohoto rozsahu, jaký učinila Komise pro cenné papíry v této věci, nebyl v souladu se zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Společnost ODIUM, a. s., obchody pro své klienty prováděla prostřednictvím zkušeného partnera v tomto druhu podnikání, a to společnosti Böhm&Partners, a. s. Veškerá jednání i vlastní realizaci investičních obchodů vedl spoluobviněný V. V., který konzultoval jednotlivé smlouvy právě s pověřenými pracovníky společnosti Böhm&Partners, a. s. Odmítl proto hodnocení důkazů, především výpovědí zaměstnanců jmenované společnosti, kteří se vyhýbali odpovědnosti za správnost, resp. zákonnost jednotlivých smluv, ačkoli v rozhodné době fakticky přenechali k dispozici společnosti ODIUM, a. s., veškeré své firemní vybavení právě k výkonu finančních služeb v rámci dohodnuté spolupráce. Proto nemohli být ani srozuměni s tím, že jejich podnikání není oprávněné. Podle přesvědčení obviněného nebylo v trestním řízení nade vší pochybnost prokázáno, že svým zaviněným jednáním způsobil škodu a soudům vytkl, že nepostupovaly podle zásady „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí dovolací soud zrušil, aniž by se současně vyslovil k dalšímu postupu.
Obviněný J. A. rovněž vznesl výhrady proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a pokud by snad připustil nějaký svůj podíl na trestné činnosti, nepovažuje uložený trest za přiměřený při porovnání s tresty obou spoluobviněných, kteří měli evidentně větší odpovědnost vůči klientům obchodní společnosti ODIUM, a. s. Hlavní námitkou jeho dovolání je důraz na postavení, které ve společnosti zaujímal, z něhož soudy nesprávně dovodily vědomost o nezákonném obchodování s penězi klientů včetně určité spoluúčasti obchodní společnosti Böhm&Partners, a. s., která fakticky umožnila jeho spoluobviněným poškozující jednání. Jeho činnost spočívala prakticky pouze v hospodářsko – správních úkonech a dále plnil konkrétní úkoly, jimiž jej pověřili nadřízení. Až z rozhodnutí Komise pro cenné papíry se dozvěděl o možných problémech společnosti ODIUM, a. s., v červenci roku 2003, již poté, co byla přijata jeho rezignace na předsedu dozorčí rady. Nemohl nijak ovlivnit obchodní činnost, tudíž ani jakkoli napomoci spoluobviněným, jak uzavřely soudy. Vědom si charakteru svých dovolacích námitek, které nejsou podle výkladu dovolacích důvodů pro Nejvyšší soud způsobilé ke zrušení napadených rozhodnutí, obviněný J. A. poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004. Nesprávné hodnocení důkazů totiž v dané věci vedlo k vadám skutkových zjištění, proto je nelze podřadit právní kvalifikaci aplikované soudy, a považuje tím za naplněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud „změnil“ rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze a aby jej zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněných prostřednictvím státních zástupců činných u Nejvyššího státního zastupitelství. JUDr. Vladimír Mach zhodnotil dovolání obviněného D. P. tak, že jeho převážná část směřuje výhradně proti způsobu hodnocení důkazů, tudíž neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Soudy učinily své závěry na podkladě provedeného dokazování, z něhož naprosto správně vyvodily trestní odpovědnost obviněného včetně subjektivní stránky. Nedostatek zavinění lze považovat za jedinou právně relevantní námitku, avšak již s ohledem na skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině napadeného rozsudku, je existence úmyslu u tohoto obviněného zcela zřejmá. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl odmítnout dovolání D. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání obviněného J. A. neodpovídá podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavly Coufalové žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů ani jiných vyjmenovaných důvodů podle §265b tr. ř. Jeho námitky totiž směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, k nimž došlo důsledkem nesprávného hodnocení důkazů, neboť obviněný prosazuje vlastní verzi skutku, podle níž neměl přístup k počítači se speciálním programem na obchodování a nemohl proto umožnit spoluobviněným páchat trestnou činnost. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla odmítnout dovolání obviněného J. A. podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že oba obvinění podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obě podání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních stejný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho existence proto přichází v úvahu v případech, v nichž soudy podřadily svá skutková zjištění pod ustanovení trestního zákona, které na ně nedopadalo. Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá vadu spočívající v nesprávném použití hmotného práva, především trestního zákona, což v praxi znamená, že skutek, pro který je obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. U druhé alternativy, tj. jiného nesprávného právního posouzení platí obdobný výklad, neboť ten je určen k nápravě vady spočívající v tom, že určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není tudíž možné vytýkat vady, k nimž došlo při hodnocení důkazů. Pokud jsou skutková zjištění soudů založena na výsledcích provedeného dokazování, nemůže obviněný v dovolacím řízení úspěšně namítat způsob, jakým soudy zhodnotily jednotlivé důkazy. Provádění důkazů včetně jejich hodnocení, tj. způsob, jakým soud dospěje ke svým skutkovým zjištěním, totiž neupravuje hmotné právo, ale ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl., §263 odst. 6, 7 tr. ř. To znamená, že jen procesní předpis stanoví pravidla pro tu část soudní činnosti, v jejímž rámci dochází ke konečnému rozhodnutí o podané obžalobě, tj. rozhodnutí o vině a trestu. Mezi hmotně právní vady odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nemohou spadat námitky, jimiž obviněný prosazuje jinou verzi skutkového stavu, než k jaké dospěly soudy, a jimiž se snaží přesvědčit o své nevině.
Nejvyšší soud je z uvedených důvodů v dovolacím řízení vázán konečným skutkovým stavem, jaký učinily soudy nižších stupňů. V předmětné trestní věci obviněných D. P. a J. A. je popis skutkových okolností vyjádřený ve výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze závazným při posuzování důvodnosti obou podaných dovolání. Za situace, kdy výsledky provedených důkazů odpovídající jejich obsahu, jsou soudem hodnoceny logickým způsobem na základě vlastního přesvědčení při zvážení všech významných okolností, nelze jakkoli zpochybnit takový procesní postup, který je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Oběma dovoláním je společné, že obvinění prosazují svou obhajobu, jíž navíc uplatňovali prakticky od počátku trestního stíhání, a na níž soudy obou stupňů dostatečně reagovaly. Vrchní soud v Praze se v podstatě vypořádal se všemi námitkami, které oba obvinění zopakovali ve svých dovoláních. Jedná se o výhrady proti postupu Komise pro cenné papíry a jejímu právnímu názoru na možnost podnikat způsobem popsaným v odsuzujícím výroku o vině napadeného rozsudku, rovněž i o faktickém „přenesení“ investiční činnosti ze společnosti ODIUM, a. s., na společnost Böhm&Partners, a. s. Vrchní soud v Praze již ve výroku o vině napadeného rozsudku jasně označil ustanovení právních norem platných v době činu, v rozporu s nimiž obvinění provozovali podnikatelskou činnost, tudíž závěry Komise pro cenné papíry byly pro soudy pouze jedním z mnoha listinných důkazů, které měly k dispozici, ale právní názor o porušení zákonných povinností byl výsledkem vlastních hodnotících úvah, jež vyústily v rozhodnutí o vině obviněných. Stejně tak ve vztahu ke „spolupráci“ obou jmenovaných společností, z níž obvinění dovozovali svou beztrestnost nejen z důvodu neexistence zavinění, soudy učinily jasná zjištění, která důvodně vedla k odsouzení za oba trestné činy. Nejpřehledněji existující vztah a jeho povahu součinnosti obou společností vysvětlili zpracovatelé znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické, připomenout lze pouze zásadní skutečnost, a to že společnost ODIUM, a. s., obchodovala na vlastní účet, čímž již porušila smluvní vztah s jednotlivými svými klienty, poškozenými. Z výpovědí svědků jasně vyplynulo, že někteří poměrně krátce po předání finančních částek za účelem jejich zhodnocení zástupcům obchodní společnosti ODIUM, a. s., pojali určitá podezření, neboť zjistili úbytek vložených peněz, z jim předkládaných „výpisů“ vyplývaly poměrně vysoké, jimi nepředvídané, tudíž ani nesmluvené, odměny za finanční transakce. Je tak nutné odmítnout snahu obviněných svalit vinu na Komisi pro cenné papíry, která měla jejich podnikání neoprávněně poškodit a fakticky je zbavit klientů. V rozporu s výsledky dokazování je proto tvrzení obviněných, že v podstatě jejich vina je založena na důvěře soudů k zástupcům společnosti Böhm&Partners, a. s., kteří se však podle jejich přesvědčení jen snažili zbavit případné odpovědnosti za obchodování s finančními prostředky poškozených.
Okolnosti spáchání obou trestných činů tak, jak jsou popsány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze, nevzbuzují jakékoli pochybnosti o tom, že oba dovolatelé jednali způsobem, který odpovídá soudy aplikovaným hmotně právním ustanovením trestního zákoníku, a to včetně subjektivní stránky.
Obviněný D. P. sice ve svém dovolání formuloval výhradu proti existenci úmyslu jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ale fakticky argumentoval skutkovými námitkami. Svou beztrestnost totiž dovozoval z toho, že „přenesením“ investiční činnosti na společnost, která měla oprávnění podnikat v daném oboru, nemohl ani předpokládat, že by jejich podnikání nebylo v souladu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Jak ale již bylo naznačeno, a je naprosto dostatečným a zejména přesvědčivým způsobem vysvětleno v odůvodnění rozhodnutí soudů, společnost ODIUM, a. s., uzavřela se společností Böhm&Partners, a. s., komisionářskou smlouvu, tudíž vznikl smluvní vztah mezi těmito společnostmi, přičemž společnost, za níž jednali obvinění, měla vlastní účet a veškeré operace prováděla vlastním jménem. Podstatu obvinění v dané trestní věci však tvoří jiné jednání, které ve stručnosti spočívalo jednak v neoprávněném provádění investičních služeb za úplatu, dokonce i proti vůli klientů, přijímání vkladů za takovým účelem a hospodaření s nimi bez náležité péče, kterou statutárnímu orgánu obchodní společnosti ukládá obchodní zákoník. Proto nebylo možné akceptovat jedinou relevantní námitku obviněného D. P. ohledně nedostatku úmyslu, neboť skutkové okolnosti, které vzešly z řádně provedeného dokazování a jsou stručně vyjádřeny ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jednoznačně vyvracejí obhajobu obviněného. Přestože odvolací soud výslovně neoznačil formu úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nalézací soud vyhodnotil zavinění v přímém úmyslu, je pro účely dovolacího řízení možné připustit, že obviněný D. P. jednal přinejmenším v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nakonec ani sám dovolatel výslovně neuvedl, zda pro naplnění úmyslu podle jeho názoru chybí složka vědění, tj. intelektuální, nebo volní. Právní závěr o subjektivním znaku obou trestných činů tedy bylo možné u obviněného učinit na podkladě výsledků provedeného dokazování, neboť z nich logicky vyplynul.
Obviněný J. A. uplatnil ve svém dovolání kromě zřetelně skutkových vad námitku, která by za jiných okolností mohla spadat pod uplatněný dovolací důvod, jíž brojil proti právní kvalifikaci svého jednání jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k oběma trestným činům, resp. přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vyslovil názor, že svou konkrétní činností ve společnosti ODIUM, a. s., u níž byl v zaměstnaneckém poměru, nemohl „pomáhat“ spoluobviněným spáchat citované trestné činy. Vycházel z konkrétního obsahu své pracovní náplně, pod níž zejména spadalo „technické“ zajištění činnosti, nikoli obchodní, a nemohl mít jakýkoli vliv na konkrétní činnost obchodních zástupců společnosti či dokonce statutárních orgánů.
Jedná se však opětovně o výhrady, které tvořily součást obhajoby obviněného J. A., a které byly vyvráceny provedenými důkazy. Již soud prvního stupně zdůvodnil, proč tento obviněný měl podíl na žalované trestné činnosti, dokonce jej odsoudil jako pachatele obou trestných činů. Jeho nesprávný postup napravil vrchní soud, který v souladu s ustanovením §114 odst. 3 tr. zákoníku, právně posoudil jednání obviněného jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný J. A. totiž nesplnil podmínky speciálního subjektu definované v §114 odst. 1, 2 tr. zákoníku právě z důvodu, že byl zaměstnancem obchodní společnosti, avšak účastníkem na trestných činech s omezeným okruhem pachatelů být může (viz č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů, zejména pak odvolací soud, se v napadeném rozsudku důkladně zabývaly právě konkrétním postavením obviněného J. A. ve společnosti ODIUM, a. s., přitom poukázaly na podstatné důkazy, které svědčí o tom, že i on, byť zaměstnanec, byl fakticky součástí „vedení“ obchodní společnosti, vyřizoval i jiné než jen technicky organizační záležitosti, a také věděl o způsobu, jakým docházelo k převzetí finančních prostředků od klientů a o investování zejména do cenných papírů mimo území České republiky. Např. svědkyně ing. L. N., jednatelka společnosti TES Vsetín, s. r. o., která rovněž využila nabídky zhodnocení finančních prostředků zástupcem společnosti ODIUM, a. s., označila obviněného J. A. dokonce za „metodika obchodů“ a v době, kdy již pochybovala o serióznosti této společnosti, byla právě tímto obviněným ujišťována o tom, že je vše v pořádku a obchody probíhají úspěšně. Stejně tak svědkyně S. Č., která pracovala jako asistentka v této společnosti, vypověděla, že J. A. byl v úzkém vztahu k oběma spoluobviněným D. P. a V. V., a také měl přístup k počítači, jehož prostřednictvím byly prováděny obchodní investice. Proto ani u obviněného J. A. nelze pochybovat o jeho trestní odpovědnosti tak, jak byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, když právní posouzení účastenství ve formě pomoci má dostatečný podklad v provedeném dokazování a také je řádně zdůvodněno (srov. zejména str. 9-10 napadeného rozsudku).
Podstatou podaných dovolání je u obou obviněných nespokojenost se skutkovým zjištěním nižších soudů, neboť oba v zásadě shodně popřeli okolnosti, jež charakterizují spáchání citovaných trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. V rámci svých dovolání zopakovali výhrady, které již uplatnili v předcházejícím stadiu trestního řízení. a pokud v určité části mohly být jejich námitky relevantní dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil je Nejvyšší soud jako nedůvodné.
Jak je patrné z předcházejícího výkladu, nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení otázky související s rozsahem dokazování ani se způsobem, jakým soudy ve věci činné důkazy hodnotily včetně otázky dodržení zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, na níž obviněný D. P. výslovně odkázal. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být dovolacím důvodem, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případech jiných dovolacích důvodů, zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř. Ty se však týkají jiných procesních otázek nikoli hodnocení důkazů. Výklad dovolacích důvodů především ve vztahu k písm. g) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je souhrnně vyjádřen pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., a je aplikován v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu. Za situace, kdy ani v řízení o ústavní stížnosti nezjistí Ústavní soud porušení pravidel spravedlivého procesu, event. dalších ústavně zaručených práv obviněného, považuje interpretaci tohoto dovolacího důvodu dovolacím soudem za ústavně konformní. V řadě svých rozhodnutí také Ústavní soud výslovně odmítl možnost, aby nesouhlas obviněného, resp. odsouzeného, s výrokem o vině a trestu, mohl založit povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat a zrušit jím napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v řízení o dovolání, resp. v řízení o ústavní stížnosti. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172, svazek 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1271/12.) Proto ani poukaz obviněného J. A. na nesprávnost výkladu jím uplatněného dovolacího důvodu nemohl ovlivnit rozhodnutí v dané trestní věci.
Nejvyšší soud na podkladě obou podaných dovolání nezjistil žádné porušení hmotně právních ustanovení, které vrchní soud aplikoval v trestní věci obviněných D. P. a J. A. Nebyl tudíž naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod uvedeny pod písm. g). První alternativa důvodu podle písm. l) je rovněž vyloučena, neboť odvolací soud věcně projednal odvolání obviněných v rámci veřejného zasedání. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných D. P. a J. A. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž věcně přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová