ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1027.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1027/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 10 To 128/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 167/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 32 T 167/2011, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 6. 12. 2010 kolem 09:25 hod. v katastru obce Z. na okrese Praha - východ, jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Octavia, rz …, jedoucí v pravém jízdním pruhu po rychlostní komunikaci č. … ve směru na Prahu v km 10,17 poté, co se po předjetí těsně zařadil před autobus zn. Karosa, rz …, řízený H. B., na mokré vozovce úmyslně náhle prudce snížil rychlost, čímž zapříčinil střet jím řízeného vozidla s autobusem, ve kterém v tu dobu cestovalo 49 cestujících, a svým jednáním tak způsobil majiteli osobního automobilu zn. Škoda Octavia, společnosti Arval CZ, s.r.o. se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, IČ 26726998 škodu ve výši 55.095,- Kč, přičemž musel být nejméně srozuměn s tím, že když náhle zabrzdí před na krátkou vzdálenost za ním jedoucím autobusem, tak vzhledem ke stavu vozovky a rychlosti, kterou jsou vozidla oprávněna po daném typu komunikace jezdit, může svým úmyslným jednáním zapříčinit dopravní nehodu s těžkými následky na zdraví jiných osob“. Za tento zločin byl podle §272 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 10 To 128/2012, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „dne 6. 12. 2010 kolem 09:25 hod. v katastru obce Z. na okrese Praha - východ, jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Octavia, rz …, jedoucí v pravém jízdním pruhu po rychlostní komunikaci č. … ve směru na Prahu v km 10,17 poté, co se po předjetí těsně zařadil před autobus zn. Karosa, rz …, řízený H. B., na mokré vozovce úmyslně náhle prudce snížil rychlost, čímž zapříčinil střet jím řízeného vozidla s autobusem, ve kterém v tu dobu cestovalo 49 cestujících, a svým jednáním tak způsobil majiteli osobního automobilu zn. Škoda Octavia, společnosti Arval CZ, s.r.o. se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, IČ 26726998 škodu ve výši 55.095,- Kč, přičemž musel být nejméně srozuměn s tím, že když náhle zabrzdí před na krátkou vzdálenost za ním jedoucím autobusem, tak může svým jednáním způsobit ublížení na zdraví jiným osobám“ . Za tuto trestnou činnost ho podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině a v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Konkrétně vyjádřil přesvědčení o absenci subjektivní stránky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, tj. minimálně eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zdůraznil, že přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je poruchovým deliktem, a tudíž zavinění pachatele musí pokrývat nejen jednání, kterým mělo k porušení právem chráněného zájmu dojít, ale též výsledek takového jednání. Je totiž třeba, aby pachatel věděl, že svým jednáním může ublížení na zdraví jiného způsobit, a pro případ, že takové ublížení na zdraví způsobí, byl s tím srozuměn. Shledal, že z popisu skutku vyplývá jeho úmysl k jednání, nikoli však ke způsobení následku (k ublížení na zdraví osobám jedoucím v autobuse). Podle jeho slov se z popisu skutku podává, že pokud jde o jeho vnitřní psychický vztah k ublížení na zdraví osobám jedoucím v autobuse, jednalo se jen o srozumění „s tím, .... že .... může svým jednáním způsobit ublížení na zdraví jiným osobám“ . Jeho zavinění ve formě srozumění tak směřovalo pouze k „možnosti“ způsobení ublížení na zdraví jiným osobám a ne k přímému způsobení ublížení na zdraví jiným osobám. Dodal, že skutečnost, že věděl, že osobám jedoucím v autobuse může způsobit ublížení na zdraví, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn, neplyne ani z okolností charakterizujících skutek.
Dále argumentoval, že z popisu skutku se nepodává intenzita újmy na zdraví cestujících v autobusu, k níž mělo směřovat jeho jednání. V této souvislosti odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu podle něho vyplývá toliko, že intenzita újmy na zdraví cestujících měla odpovídat ublížení na zdraví. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že intenzita (hrozící) újmy na zdraví cestujících v autobuse dosáhla intenzity ublížení na zdraví, resp. proč tuto intenzitu (hrozící) újmy na zdraví nekvalifikoval např. jako těžkou újmu na zdraví. Obviněný rovněž brojil proti tomu, že soudy dříve ve věci činné neučinily jakékoli kroky k tomu, aby (např. na základě znaleckého zkoumání) zjistily, zda střet vozidel, jejichž vzájemná rychlost byla rozdílná v rozmezí 5-10 km/h, byl natolik razantní, aby mohl vést k následkům na zdraví osob cestujících v autobuse odpovídajícím ublížení na zdraví či těžkému ublížení na zdraví, nebo zda takové následky nemohl vyvolat. Dospěl k závěru, že odvolací soud při stanovení intenzity (hrozící) újmy na zdraví cestujících v autobuse nevzal dostatečně v potaz veškeré skutečnosti, které o okolnostech střetu jeho vozidla a autobusu vyplynuly zejména z výpovědí svědků, z vypracovaného znaleckého posudku a z poškození jeho vozidla (autobus nebyl vůbec poškozen). Uzavřel, že ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, jednoznačně nevyplývá, že se jedná o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro trestný čin ublížení na zdraví.
Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že opominul zásadu subsidiarity trestněprávní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že při její důsledné aplikaci by musel shledat, že se jedná maximálně o tzv. bagatelní delikt, který by neměl být považován za trestný čin.
Obviněný se rovněž ohradil proti závěru odvolacího soudu, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v souladu s provedenými důkazy, resp. že neexistuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle jeho názoru odvolací soud neměl podklad pro právní závěr o jeho vině, neboť jím zjištěný (od nalézacího soudu mechanicky převzatý) skutkový stav nemůže obstát pro zásadní procesní pochybení zakládající vícečetné zásahy do ústavně garantovaných práv jeho osoby (zejména do práva na spravedlivý proces). Prohlásil, že na základě zjevně vadných závěrů skutkových pak odvolací soud učinil co do uznání viny nesprávné závěry právní. V této souvislosti podotkl, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže při respektování ústavně garantovaných práv odhlížet od udržitelnosti skutkových závěrů, na kterých je vystavěno přezkoumávané právní posouzení skutku [viz např. nálezy Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 či ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010]. Prohlásil, že zjevně nesprávné skutkové závěry ohledně jeho viny učinily soudy nižších stupňů v důsledku porušení §2 odst. 6 tr. ř., §89 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., přičemž uvedená porušení jednoduchého práva založila zároveň porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Dodal, že z téhož důvodu neobstojí ani závislý výrok o trestu. Dále se ohradil proti argumentaci, jíž se soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s jeho konkrétními příklady podloženou odvolací námitkou vytýkající extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v rozsudku soudu prvního stupně. Také připomněl, že poukázal na skutečnost, že ze zvukového záznamu o hlavním líčení konaném dne 12. 8. 2011 zjistil, že v některých podstatných částech je protokol o hlavním líčení nepřesný a neúplný. S jeho odvolacími námitkami (včetně odkazu na opomenuté provedené důkazy) se ale soud druhého stupně vůbec nevypořádal. V této souvislosti odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 stran požadavků na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž seznal, že těmto požadavkům soudy v daném trestním řízení nedostály a že tím byla porušena jeho práva a svobody plynoucí z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 10 To 128/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout (nerozhodne-li Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám o zproštění jeho osoby obžaloby).
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Konstatoval, že při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace je nutné zohlednit skutkové závěry soudů dříve ve věci činných vyjádřené zejména ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, příp. dále rozvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí a že k námitkám obviněného, jimiž napadá rozsah dokazování a jeho závěry, proto nelze přihlížet. K tomu ještě dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle něho v dané věci nenastala.
Pokud jde o správnost hmotně právní kvalifikace naznačeného skutkového děje, připomněl, že obviněný se při jízdě po mokré rychlostní komunikaci po předjetí těsně zařadil před autobus, v němž cestovalo 49 cestujících a z rychlosti blížící se 100 km/hod prudce snížil bezdůvodně rychlost. V důsledku toho řidič autobusu musel intenzivně brzdit, avšak ani tak nezabránil kolizi, kterou byla způsobena majiteli vozidla řízeného obviněným škoda ve výši cca 55.000,- Kč. Odvolací soud rovněž dovodil, že obviněný při tomto jednání musel být srozuměn s tím, že může způsobit ublížení na zdraví jiným osobám, tedy zejména cestujícím v autobuse. Státní zástupce následně s poukazem na právní závěry vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1081/2011 a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1337/2011, dovodil, že odvolací soud postupoval správně a bez vad, když konstatoval, že zapříčinil-li obviněný cíleně prudkým snížením rychlosti po předjetí kontakt dvou vozidel jedoucích poměrně vysokou rychlostí na mokré vozovce, musel být současně srozuměn se vznikem nehodového děje, jehož následkem může být jak poškození věci, tak i ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto skutečnost přitom odvolací soud dostatečně vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině svého rozhodnutí a své názory blíže rozvedl v jeho odůvodnění. Doplnil, že jednání obviněného, kterým se dopustil v jednočinném souběhu dvou přečinů, nepochybně není případem vysoce nebezpečné trestné činnosti, není však zřejmé, proč by se nemělo jednat o trestný čin vůbec. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1224/2011 uvedl, že princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Byl-li proto spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob).
Státní zástupce uzavřel, že podané dovolání shledává zjevně neopodstatněným, a proto navrhl, aby bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 10 To 128/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení ustanovení §2 odst. 6, §89 odst. 2, §125 odst. 1 tr. ř., nepřesnou a neúplnou protokolaci při hlavním líčení (a tím porušení práva na spravedlivý proces) a vadná skutková zjištění. Zčásti až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, lze poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Rozhodnutí soudů dříve ve věci činných nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 odst. 2, 125 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinil soud prvního, resp. soud druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že jeho jednání nesměřovalo k ublížení na zdraví jiných osob, že absentuje subjektivní stránka pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a že v jeho trestní věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Takové námitky je možno označit z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku naplní pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech není od věci (ve shodě se státním zástupcem) poukázat též na právní závěry vyslovené v relevantní judikatuře Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1081/2011, Nejvyšší soud shledal, že jestliže se obviněný jako řidič osobního motorového vozidla uchýlil k jízdnímu manévru, který provedl způsobem, při němž bylo prakticky jisté, že dojde k fyzickému kontaktu s vozidlem poškozené osoby, pak jeho úmysl zahrnoval jak tento kontakt, tak i případné následky, které z něho mohou vzejít, a to včetně vážných zranění poškozené a jejího spolujezdce. Nic na tom nemění skutečnost, že nešlo o nějaký přímý náraz, ale jen o letmý kontakt. Nejvyšší soud tak dovodil, že závěr o tom, že u obviněného šlo i ve vztahu k hrozící těžké újmě na zdraví poškozených o úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je plně akceptovatelný. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1337/2011, se potom podává, že pokud obviněný neměl žádný důvod k tomu, aby na dálnici bezprostředně poté, co předjel poškozeného, se zařadil těsně před něho a začal intenzivně brzdit, při zohlednění skutečnosti, že po předjetí pomalejšího vozidla na dálnici obvykle pokračuje rychlejší vozidlo ve své jízdě stejnou rychlostí, je z předmětného jednání obviněného evidentní, že chtěl poškozeného „vytrestat“ za to, že jej předtím zpomalil. Jelikož je obviněný zkušeným řidičem, musel velmi dobře vědět, že takovéto razantní, náhlé a bezdůvodné brzdění těsně před vozidlem může vyvolat situaci, kdy poškozený nedokáže zpomalit či zastavit své vozidlo a dojde ke střetu, k němuž také došlo (přitom je zřejmé, že ovlivnění jeho přesného průběhu bylo již mimo možnosti obviněného). Stejně tak si musel být vědom, že při kolizi vozidel v soudy zjištěné rychlosti může současně dojít k velmi vážným zraněním a škodám na majetku, když fatální důsledky střetu dvou vozidel mohou nastat i v daleko nižších rychlostech. Současně obviněný nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by naznačeným a reálně hrozícím následkům mohla zabránit. Zjištěné okolnosti charakterizující jeho jednání dostatečně zřetelně svědčí rovněž o tom, že s následkem (účinkem) svého jednání byl srozuměn.
V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů) vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku (a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku).
Pokud se obviněný v ranních hodinách počátkem měsíce prosince jako řidič osobního motorového vozidla při jízdě po mokré rychlostní komunikaci po předjetí autobusu, v němž cestovalo 49 osob, zařadil do pravého jízdního pruhu těsně před tento autobus a vzápětí z rychlosti blížící se 100 km/hod náhle a bez patřičného důvodu - veden záměrem vytrestat řidiče autobusu za jeho počínání při předchozím předjížděcím manévru - výrazně zbrzdil své motorové vozidlo, pak jeho jednání nepochybně bezprostředně směřovalo k tomu, že zapříčiní dopravní nehodu (zejména střet obou motorových vozidel, popř. v důsledku intenzivního brzdění smyk autobusu a jeho následnou kolizi se svodidlem či s jiným motorovým vozidlem), při níž bude vedle škody na cizím majetku způsobena také závažnější újma na zdraví osob cestujících v autobuse, popř. osob spolucestujících s obviněným. K tomuto účinku (ublížení na zdraví jiných osob) však nedošlo (z důvodů na vůli obviněného nezávislých), když řidič autobusu na popsané protiprávní jednání obviněného pohotově zareagoval a zpomalil rychlost jízdy autobusu do té míry, že tento toliko lehce narazil do před ním jedoucího osobního motorového vozidla řízeného obviněným, v důsledku čehož byla způsobena pouze škoda na majetku, a to majiteli poškozeného osobního motorového vozidla, ve výši 55.095,- Kč.
Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek, resp. účinek v podobě nezanedbatelné škody na cizím majetku a (bezprostředně hrozící) ublížení na zdraví jiných osob, i příčinný vztah mezi jednáním a následkem, resp. účinkem. Je totiž zjevné, že obviněný jako zkušený řidič (držitel řidičského oprávnění přes dvacet let) musel být srozuměn s tím, že za daných klimatických podmínek, stavu komunikace, rychlosti obou motorových vozidel a nižších hodnot brzdného zpomalení autobusu při výrazném a vzhledem k aktuální situaci v provozu zcela nečekaném snížení rychlosti osobního motorového vozidla v těsné blízkosti před autobusem může reálně způsobit i závažnější dopravní nehodu a potažmo nejen škodu na cizím majetku, ale i újmu na zdraví osob cestujících v autobuse, popř. v jím řízeném osobním motorovém vozidle charakteru ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je možno přisvědčit odvolacímu soudu, že je obecně známou skutečností, že cestující v autobuse zpravidla nebývají připoutáni bezpečnostními pásy a že při nárazu či razantním brzdění autobusu se mohou udeřit o sedačky před nimi, spadnout na zem a utrpět lehčí zlomeniny, distorze páteře či jiná obdobná zranění.
Pokud obviněný namítl, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak Nejvyšší soud uvádí, že tento princip nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce.
Smyslem trestního řízení je mj. i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, s. 4). Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti. V neposlední řadě výchovný vliv na občany má samotný průběh trestního řízení, veřejné projednání věci a logické, odůvodněné a srozumitelné rozhodnutí.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných správních vztahů na úseku dopravy (obviněný popsaným skutkem naplnil všechny znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako dva trestné činy.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý