ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1146.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1146/2012 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání, které podal obviněný Z. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 11 To 141/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 3 T 5/2012, byl obviněný Z. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 18. 6. 2011 ve 12.20 hodin jako řidič osobního automobilu zn. Ford Mondeo v J. na silnici II. třídy, v ulici S. Č. se otáčel do protisměru a přitom zkřížil jízdní dráhu motocyklu zn. Kawasaki 1500, řízenému J. Ch., který jel ve stejném směru směrem na J. a v důsledku střetu vozidel utrpěl J. Ch. zlomeninu II. - IV. záprstní kosti pravé nohy a pro toto zranění byl v pracovní neschopnosti do 23. 9. 2011, když po celou dobu byl odkázán na chůzi o berlích“. Za tento přečin byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené VZP ČR, Krajské pobočce Hradec Králové, částku ve výši 3.399,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 11 To 141/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv v řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť také rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v dané věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav. Podle jeho názoru soud vycházel z chybného odborného vyjádření znalce Stanislava Bartoně, jež bylo založeno na plánku místa dopravní nehody zpracovaném prap. Milošem Schwertnerem v rozporu s fotodokumentací, řádně nezhodnotil výpovědi svědků H. , D. a H. a nezabýval se způsobem jízdy poškozeného ani skutečností, že tento neměl příslušné řidičské oprávnění. Následně podrobně rozvedl své výhrady vůči plánku místa dopravní nehody zpracovaném prap. Milošem Schwertnerem, přičemž v tomto směru mj. odkázal na závěry znaleckého posudku Ing. Jana Vodstrčila, který nechala vypracovat obhajoba. Prohlásil, že správně zakreslené konečné postavení vozidla v podstatě vylučuje, aby si najel k pravému okraji vozovky, aby mohl provést manévr otáčení, zvláště když po pravé straně byla zaparkovaná vozidla. Rovněž upozornil, že ve finálním postavení zůstala přední kola vozidla natočena doleva, což znamená, že kromě nárazu do levé přední části vozidla, kdy tato část mohla být lehce odhozena doprava, před střetem i po střetu vozidlo FORD směrovalo doleva. Zdůraznil, že vozidlo zastavil ve svém pruhu u středu vozovky, zapnul levý ukazatel směru, na místě odbočení nechal projet protijedoucí červené vozidlo a poté začal odbočovat doleva. Tyto skutečnosti podle něho potvrzují svědci H. , D. a H. , jakož i znalecký posudek Ing. Jana Vodstrčila. Zhodnotil, že splnil všechny povinnosti podle §24 odst. 1 a §21 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). V této souvislosti poznamenal, že je sice pravda, že v daném případě měl povinnost dát přednost nejen protijedoucímu vozidlu, což udělal, ale i neohrozit při odbočení (otáčení) vozidla jedoucí za ním. Podle něho se tím ale míní vozidla, která již začala vozidlo předjíždět, resp. případy nečekaného zabrždění (zpomalení) v situaci, kdy je vozidlo bezprostředně za odbočujícím vozidlem. Akcentoval, že poškozený, pokud viděl zpomalující vozidlo FORD dlouho dopředu, jak tvrdí, měl vzhledem k tomu, že na trase od kruhového objezdu ke křižovatce jsou dva přechody, nejméně u druhého zpomalit, aby splnil povinnost podle §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Jestliže vozidlo FORD odbočovalo vlevo, měl jej předjíždět vpravo nikoliv vlevo [viz §17 odst. 1, 5 písm. e) zákona o silničním provozu]. Pokud poškozený tvrdí, že vozidlo FORD nedávalo znamení o změně směru jízdy vlevo, tak i tak, chtěl-li je předjíždět, popř. objíždět, měl dát znamení o změně směru jízdy vlevo a předjíždět (objíždět) vozidlo FORD v protisměrném pruhu, což neučinil (viz §16 a §17 zákona o silničním provozu). Obviněný dospěl k závěru, že ze strany poškozeného došlo k několikanásobnému porušení pravidel silničního provozu. K tomu ještě dodal, že poškozený byl v době nehody v pracovní neschopnosti z důvodu operace páteře, a tedy nebyl způsobilý k řízení motocyklu ani zdravotně. Soudu také vytkl, že vůbec neřešil rychlost vozidel před střetem a při střetu, ani jejich vzájemnou viditelnost. Podotkl, že obě vozidla vyjížděla z kruhového objezdu vzdáleného od předmětné křižovatky a místa nehody cca 60 m, přičemž řidič motocyklu mohl být pro řidiče vozidla FORD nejdříve viditelný z důvodu zástavby a přehlednosti až za přechodem pro chodce na kruhovém objezdu, tj. ve vzdálenosti cca 40 až 45 m. Namítl, že za dané situace v provozu, byť se díval do zpětných zrcátek, nemohl v dostatečném předstihu poškozeného vidět, resp. že i pokud by platila verze poškozeného, tak i v tomto případě musel jeho (obviněného) odbočovací (otáčecí) manévr začít před počátkem předjíždění (objíždění) poškozeným. V dané souvislosti též poukázal na příslušné závěry znaleckého posudku Ing. Jana Vodstrčila. V neposlední řadě uvedl, že z usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008, vyplývá, že po řidiči při odbočování vlevo za obdobné situace, jako je předmětná nehoda, nelze požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě nebo průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje v jeho směru jízdy. Naopak, vozidla za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihla za normálních okolností zareagovat. Za situace, kdy sledoval provoz před sebou, nechával projet protijedoucí vozidlo, a zkontroloval situaci za sebou, po něm nelze požadovat, aby i při rozjezdu k odbočení (otáčení) znova kontroloval situaci za sebou (průběžně) nepřetržitě.
Obviněný rovněž shledal, že soud zcela nesprávně uzavřel, že poškozený byl z důvodu předmětné nehody v pracovní neschopnosti do 23. 9. 2011. Argumentoval, že poškozený byl kvůli operaci v pracovní neschopnosti již před nehodou, a že mu tedy nehoda žádnou další pracovní neschopnost nezpůsobila (viz výpověď poškozeného v přípravném řízení).
Dále konstatoval, že odvolací soud rozhodl, jak je uvedeno shora, ačkoliv prvoinstanční soud nevysvětlil závažné rozpory mezi důkazy a popleteně hodnotil svědky. Soudům nižších stupňů též vytkl, že se nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, přestože u přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku je možné spoluzavinění poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008) a že dospěly ke zcela ojedinělému a nesmyslnému závěru, že vozidlo jedoucí vpředu může zkřížit ještě ve svém pruhu cestu vozidlu jedoucímu za ním. Samotná skutková věta pak vůbec nepopisuje skutečnosti týkající se zjištěných znamení o změně směru jízdy, konkrétní důležitou právní povinnost, jež měl svým jednáním porušit, ani okolnosti, z nichž by šlo dovodit, že se jedná o zavinění úmyslné či nedbalostní (ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé). Vyjádřil přesvědčení, že poškozený měl způsobem své jízdy, zvoleným manévrem, nedáváním znamení o změně směru jízdy, porušováním povolené rychlosti a dopravního značení na nehodě zásadní díl viny, který vylučuje jeho (obviněného) zavinění. Uzavřel, že soudy obou stupňů ignorovaly rozpory v důkazech, zejména pak v důkazech stěžejních, a odmítaly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, přestože bylo obhajobou opakovaně na tyto rozpory poukazováno.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co připomněl podstatu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., shledal, že za relevantní lze považovat námitku obviněného, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není náležitě vyjádřena důležitá povinnost ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, v jejímž důsledku došlo k následku předvídanému trestním zákoníkem. Uvedl, že v tomto směru lze do jisté míry obviněnému přisvědčit, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je dosti stručná, zdůraznil však, že skutková zjištění soudů se nevyčerpávají pouze obsahem skutkové věty, ale je třeba je posuzovat v kontextu celého rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, třebaže i toto je dosti kusé, podle něho vyplývá, že obviněnému je kladeno za vinu porušení ustanovení §24 odst. 1 a §21 zákona o silničním provozu. Jde přitom o dostatečně určité povinnosti, jejichž porušení typicky může vést k následku předvídanému trestním zákonem, je tudíž namístě je považovat za důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Lze tedy akceptovat právní závěr, vtělený do tzv. právní věty uvedeného rozsudku, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, konkrétně podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008, neobstojí, neboť toto rozhodnutí stojí na odlišných skutkových základech. Upozornil přitom mj. na skutečnost, že obviněný nesprávnou indikací o změně směru jízdy (měl zapnutý pravý směrový ukazatel) vytvořil situaci, kdy jeho chování v silničním provozu nebylo pro poškozeného předvídatelné.
Za zcela neopodstatněnou označil státní zástupce námitku obviněného v tom smyslu, že poškozený mohl pro obviněného představovat náhlou překážku. Prohlásil, že uvedená námitka naopak svědčí o tom, že obviněný při otáčení porušil povinnost podle §24 odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, když se otáčel na nepřehledném místě. Nepodstatná je rovněž argumentace obviněného údajnou absencí oprávnění poškozeného k řízení motocyklu. Je totiž zřejmé, že poškozený byl účastníkem silničního provozu se všemi právy a povinnostmi bez ohledu, zda disponoval příslušným řidičským oprávněním, přičemž takovou námitkou nemůže obviněný zpochybnit ani příčinnou souvislost mezi svým jednáním a způsobeným následkem. Akcentoval, že v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti nezbavuje pachatele nedbalostního trestného činu jeho trestní odpovědnosti, pokud k jeho jednání, jež je příčinou trestněprávně relevantního následku, přistoupí rovněž příčina další. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Posuzováno těmito hledisky je pokud jde o příčinnou souvislost mnohem významnější příčinou jednání obviněného spočívající v nerespektování pravidel pro odbočování, resp. pro otáčení, než skutečnost na straně poškozeného spočívající v absenci náležitého veřejnoprávního oprávnění. Námitka obviněného, jíž zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, je proto neopodstatněná.
K dovolací námitce stran pracovní neschopnosti poškozeného státní zástupce podotkl, že obviněný pomíjí, že znak těžké újmy na zdraví (zde zjevně ve formě delší dobu trvající poruchy zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku), není vázán na období pracovní neschopnosti, ale na dobu, po níž je poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za omezení v obvyklém způsobu života lze přitom považovat skutečnost, že byl poškozený v důsledku utrpěného úrazu nucen se pohybovat pouze s pomocí berlí, a to v období od června do září roku 2011. Chození o berlích bylo jednoznačně důsledkem zranění utrpěného poškozeným, které spočívalo ve zlomenině II. – IV. záprstní kosti pravé nohy. V právním posouzení takto vzniklé újmy na zdraví, stejně jako v závěru, že tato újma je následkem jednání obviněného, tedy nedošlo k pochybení.
Následně státní zástupce uvedl, že deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídají ty námitky obviněného, které jsou pouze polemikou se soudy učiněným skutkovým zjištěním. Pokud obviněný uplatňuje závěry znaleckého posudku, který si obhajoba nechala zpracovat, není zcela patrné, kdy byl takový znalecký posudek zpracován a zda byl v řízení vůbec uplatněn. Tento posudek byl patrně obhajobou zadán až po skončení odvolacího řízení. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se však posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc).
Státní zástupce dále prohlásil, že s obviněným však lze do jisté míry souhlasit, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval dostatečně pečlivě obsahem všech provedených důkazů, zejména obsahem svědeckých výpovědí. Stejně tak nepůsobí přesvědčivě ani závěr Krajského soudu v Hradci Králové, pokud na takto kusé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal. Nicméně, právě v důsledku rozporných skutkových verzí jednak obviněného, jednak poškozeného, bylo ve věci zpracováno odborné vyjádření. Závěry tohoto odborného vyjádření pak podpořily verzi uváděnou poškozeným a naopak vyvrátily verzi prezentovanou obviněným a z takto zpracovaného odborného vyjádření čerpal soud prvního stupně svá podstatná skutková zjištění, pokud jde o pohyb obviněného v místě střetu. Takto skutková zjištění pak posoudil podle názoru státního zástupce správně. Rozhodnutí soudů lze proto v dané věci akceptovat. Ze skutkové situace, kterak vyplývá z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit, že by soudní rozhodnutí byla založena na tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce dospěl k závěru, že na základě dostupného spisového materiálu lze dovolání obviněného považovat v tom rozsahu, v jakém odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné s tím, že je namístě je v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Vzhledem ke shora zmíněným nedostatkům odůvodnění soudních rozhodnutí, ovšem alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud pro případ, že obsah kompletního spisového materiálu učiněným skutkovým zjištěním neodpovídá, ve věci postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 11 To 141/2012, zrušil a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 11 To 141/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné (převážné) části do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zvláště z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nutno poznamenat, že uplatněná skutková (procesní) dovolací argumentace obviněného vychází z podstatné části ze závěrů znaleckého posudku Ing. Jana Vodstrčila ze dne 17. 8. 2012, jehož vypracování po pravomocném skončení posuzované trestní věci zadala obhajoba. Tento znalecký posudek předložil obviněný soudu jako přílohu svého mimořádného opravného prostředku - dovolání. V daných souvislostech Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také (zvláště) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřena konkrétní důležitá povinnost uložená mu podle zákona, jíž měl svým jednáním porušit, a rovněž vytkl absenci subjektivní stránky přečinu, kterým byl uznán vinným, a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Takové námitky je možno označit z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku naplní pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Zákon nevysvětluje, kterou povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti. Nestačí totiž každé porušení povinnosti, ale porušení povinnosti, která je podle okolností případu důležitou. Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tím je na místě připomenout, že Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že formulace „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“ je formulací natolik širokou, že postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 378/2002).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; příkladmo lze uvést některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti, uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace, vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměř. č. 31/1966 Sb. rozh. tr., č. 5/1962 Sb. rozh. tr. a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě obviněný podle skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně „... jako řidič osobního automobilu… v J. na silnici II. třídy… v ulici S. Č. se otáčel do protisměru a přitom zkřížil jízdní dráhu motocyklu zn. Kawasaki 1500… řízenému J. Ch. … , který jel ve stejném směru směrem na J. a v důsledku střetu vozidel utrpěl J. Ch. zlomeninu II. - IV. záprstní kosti pravé nohy a pro toto zranění byl v pracovní neschopnosti do 23. 9. 2011, když po celou dobu byl odkázán na chůzi o berlích“.
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za potřebné zdůraznit, že nejen samotný výrok skutkové věty odsuzujícího rozsudku, resp. v něm uváděné skutkové zjištění, je východiskem pro zjištění soudu, zda je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. zda v tomto skutkovém zjištění jsou náležitě vyjádřeny všechny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Nutno totiž mít na zřeteli, že popis skutku ve výroku je stručným vyjádřením soudem učiněných skutkových zjištění, která jsou pak v potřebném rozsahu rozvedena v odůvodnění rozhodnutí. Z uvedeného je tedy zřejmé, že jestliže z tzv. skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním nevyplývá naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, pak je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. též Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22/2002, č. 511).
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud připomíná, že v odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud mj. konstatoval, že „…bylo prokázáno, že obžalovaný se v křižovatce otáčel. Není tedy pravdou, že by najel ke středu vozovky, zastavil a čekal, až bude moci odbočit, a v tuto dobu do něho narazil poškozený. Z důkazů vyplývá, že obžalovaný najel k pravému okraji vozovky tak, aby se mohl otočit a když započal manévr otáčení, přehlédl, že za ním jede motocykl s poškozeným. Ten jej v tuto dobu objížděl, neměnil směr své jízdy a předpokládal, že obžalovaný počká, až přejede. Této verzi odpovídají stopy po nehodě, skutečnost, že vozidlo po nehodě skončilo za křižovatkou, odborné vyjádření i výpovědi svědka Ch. a H. Tímto obžalovaný porušil ustanovení §24 odst. 1 z. č. 361/2000 Sb. a §21 téhož zákona, podle kterých při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci nesmí řidič ohrozit řidiče jedoucího za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Obžalovaný o přítomnosti motocyklisty jedoucího za ním nevěděl, nedbal jeho postavení ve vozovce a tím porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.“
Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním tohoto rozhodnutí je evidentní, že obviněnému je kladeno za vinu porušení povinností podle §24 odst. 1 a §21 zákona o silničním provozu.
Podle §24 odst. 1 zákona o silničním provozu při otáčení platí obdobně ustanovení o odbočování (§21) a při otáčení na křižovatce též ustanovení o jízdě křižovatkou (§22). V ustanovení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu je pak stanoveno, že při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
Nejvyšší soud je toho názoru, že povinnosti uložené ustanovením §24 odst. 1 ve spojení s §21 odst. 1 zákona o silničním provozu jsou dostatečně určité a že jejich porušení je do té míry závažným pochybením, že zpravidla mívá za následek vážné dopravní nehody s těžkými následky na zdraví, popř. dokonce s následky smrtelnými, a tudíž je zcela namístě tyto považovat za důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud se obviněný jako řidič osobního motorového vozidla na silnici II. třídy otáčel v křižovatce do protisměru, konkrétně nejprve najel vpravo tak, aby se mohl otočit, a poté započal vlastní manévr otáčení, přičemž náležitě nesledoval situaci v provozu a přehlédl, že za ním jede motocykl řízený poškozeným, v důsledku čehož mu zkřížil jízdní dráhu a došlo ke střetu motorových vozidel, pak jeho jednání nepochybně vykazovalo znaky porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona - podle §24 odst. 1 ve spojení s §21 odst. 1 zákona o silničním provozu - ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Po subjektivní stránce se u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákoníku vyžaduje nedbalost. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel měl a mohl alespoň v hrubých rysech představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se přitom nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže při dopravní nehodě spolupůsobilo při následku uvedeném v §147 tr. zákoníku více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. přiměř. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Pro posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, resp. zda těžká újma na zdraví poškozeného je zahrnuta nedbalostním zaviněním obviněného, je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Z nich se podává, že obviněný v úmyslu otočit se v křižovatce do protisměru najel k pravému okraji vozovky a následně započal vlastní manévr otáčení, přičemž nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu, ačkoliv za daných okolností (při otáčení v křižovatce) měl dbát zvýšené opatrnosti a byl povinen neohrozit řidiče jedoucí za ním, a v důsledku toho přehlédl, že za ním jede motocykl řízený poškozeným, byť mu ve výhledu na něho nebránila žádná překážka. Protože obviněný poškozeného na motocyklu vůbec nezpozoroval, odpovídajícím způsobem na něho nezareagoval. Současně nesprávnou indikací o změně směru jízdy (zapnutím pravého směrového ukazatele) vytvořil situaci, kdy jeho počínání v silničním provozu nebylo pro poškozeného předvídatelné. V důsledku těchto závažných pochybení obviněného došlo ke kolizi jeho osobního motorového vozidla s motocyklem poškozeného a potažmo ke zranění poškozeného.
Podle skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných poškozený v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného (v důsledku střetu motorových vozidel) utrpěl zlomeninu II. - IV. záprstní kosti pravé nohy a pro toto zranění byl v pracovní neschopnosti do 23. 9. 2011, když po celou dobu byl odkázán na chůzi o berlích. Charakter zranění poškozeného, s ním spojené zdravotní obtíže, jakož i délka jeho léčení svědčí o tom, že se jednalo o vážnou poruchu zdraví, která poškozeného od června do září roku 2011 velmi citelně omezovala v obvyklém způsobu života (v tomto období byl poškozený nucen se pohybovat pouze s pomocí berlí). Podle názoru Nejvyššího soudu tak je možno akceptovat právní závěr soudů nižších stupňů v tom smyslu, že obviněný poškozenému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §122 odst. 2 tr. zákoníku, konkrétně delší dobu trvající poruchu zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dále ve shodě se státním zástupcem poznamenává, že v daném případě není z pohledu závěrů o vině obviněného určující skutečnost, že poškozený v inkriminované době nedisponoval řidičským oprávněním k řízení motocyklu. Zejména je totiž třeba zdůraznit, jak již uvedeno shora, že v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti nezbavuje pachatele nedbalostního trestného činu jeho trestní odpovědnosti, pokud k jeho jednání, jež je příčinou trestněprávně relevantního následku, přistoupí rovněž příčina další. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Posuzováno těmito hledisky bylo, pokud jde o příčinnou souvislost, mnohem významnější příčinou jednání obviněného spočívající v nerespektování základních pravidel silničního provozu při otáčení v křižovatce než absence náležitého veřejnoprávního oprávnění poškozeného.
Následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty zaviněním obviněného, a to ve formě nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě totiž nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněného.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý