ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1153.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1153/2012 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2012 o dovolání obviněného D. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 13/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012, č. j. 9 T 13/2011 – 910, byl obviněný D. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 10. 5. 2010 v době od 12,10 hod. do 12,18 hod. v H. T. , okr. Ch. , v úmyslu zmocnit se násilím peněz, vstoupil do pobočky České spořitelny na Náměstí č. p. 110 a V. K. , pracovnici spořitelny na přepážce, ukázal ruční granát a s pohrůžkou, že ho nechá vybuchnout, jí přikázal, aby mu dala bankovky v nominální hodnotě 2.000,- Kč a 5.000,- Kč a V. K. , v obavě, aby svou výhrůžku nesplnil, mu vydala ke škodě České spořitelny a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62 finanční částku ve výši 163.100,- Kč,
2) dne 5. 8. 2010 v době od 13,22 hod. do 13,25 hod. v Z. , okr. K. , v úmyslu zmocnit se násilím peněz, vstoupil do pobočky České spořitelny v Havlíčkově ulici č. p. 48, přistoupil k pokladně č. 2 a pokladní S. O. ukázal ruční granát a vyzval ji, aby mu dala finanční hotovost v bankovkách s velkou nominální hodnotou, a poté, co mu vydala částku 41.700,- Kč, ji hrozbou granátem donutil, aby šla do pokladny č. 1 a přinesla mu další peníze, čemuž vyhověla a předala mu částku 74.000,- Kč a tímto jednáním způsobil České spořitelně a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62 škodu ve výši 115.700,- Kč,
3) dne 6. 9. 2010 ve 14,00 hod. v Z. , okr. K. , v úmyslu zmocnit se násilím peněz, vstoupil do pobočky České spořitelny v Havlíčkově ulici č. p. 48 a s granátem v ruce, který před nimi odjistil, donutil pokladní D. Š. , aby mu z časového trezoru na své přepážce vydala částku 32.500, - Kč a pokladní S. O. , aby mu ze svého časového trezoru vydala částku 47.000,- Kč a tímto jednáním způsobil České spořitelně a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62 škodu ve výši 79.500,- Kč,
4) dne 19. 10. 2010 v době od 15,50 hod. do 15,55 hod. v S. , okres Pardubice, v úmyslu zmocnit se násilím peněz, vstoupil do pobočky České spořitelny v Masarykově ulici č. p. 249 a pracovnici pobočky H. Š. předložil list papíru s nápisem „Mám pistoli a trhavinu, zachovejte klid, dejte veškeré peníze“ a ukázal jí pistoli a poté ji vyzval, ať mu vydá bankovky v nominální hodnotě 1.000,- Kč a H. Š. mu, v obavě, že své hrozby splní, vydala finanční částku 57.000,- Kč ke škodě České spořitelny a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62,
5) dne 22. 12. 2010 v době od 11,43 hod. do 11,50 hod. v O. , okr. Jičín, v úmyslu zmocnit se násilím peněz, vstoupil do pobočky České spořitelny v ulici T. G. Masaryka č. p. 265 a vedoucí pobočky H. M. podal list papíru s nápisem „Vydejte mi v klidu hotovost“ a ukázal jí pistoli, kterou držel v ruce a donutil ji tak, aby mu, ke škodě České spořitelny a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62, vydala finanční částku 80.000,- Kč
6) dne 25. 3. 2011 v době od 12,21 hod. do 12,29 hod. v Z. , okr. V. , v úmyslu zmocnit se násilím peněz, s obličejem zakrytým černou kuklou, přes kterou měl nasazeny sluneční brýle, vstoupil do pobočky České spořitelny v ulici Hlavní č. p. 79, přistoupil k přepážce č. 1, přičemž měl na hrudi připevněn list papíru s nápisem „Peníze do tašky. Bez barev. Jinak vím kde bydlíš. Žádné hlouposti“ a na pracovnici pobočky D. K. namířil pistoli a podal jí tašku, do které mu vložila bankovky v celkové hodnotě 20.000,- Kč a způsobil tím v této výši škodu České spořitelně a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62.
Za tento zvlášť závažný zločin byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozeným České spořitelně, a. s., škodu ve výši 144.855,- Kč a Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, škodu ve výši 370.445,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a jeho sestra G. R. , rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 10 T 27/2012, obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vítězslava Menšíka dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovil názor, že v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu je možné, aby dovolací soud přezkoumal napadené usnesení i z hlediska procesního, pod něž spadá i přezkum opatřování důkazů a jejich hodnocení, prověřování obhajoby a zejména přezkum námitek proti napadenému rozhodnutí soudu . Tento závěr obviněný odvozuje gramatickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle něj tento dovolací důvod umožňuje dle gramatického výkladu přezkoumání napadeného usnesení jak z hlediska procesního, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, tak i z hlediska hmotně právního, čemuž nasvědčuje dikce tohoto dovolacího důvodu vložením slova „nebo“.
Obviněný namítá, že se ani jednoho z šesti skutků popsaných ve výroku o vině nedopustil a spolehlivými důkazy mu toto ani nebylo prokázáno, odvolacímu soudu pak vytýká, že se důsledně nezabýval všemi námitkami, které on i jeho sestra podrobně rozvedl v písemných odůvodněních odsuzujícího rozsudku (zjevně míněno v odvoláních proti rozsudku podaných) . Upozorňuje, že se od počátku vyšetřování dožadoval provedení tak důležitých úkonů jako je rekognice ve všech pobočkách České spořitelny, které měl přepadnout, aby mohly být porovnány videozáznamy z bezpečnostních kamer, na kterých byla zachycena jiná osoba než on. Provedením takové rekognice by se vyvrátilo tvrzení jeho bývalé manželky, protože na snímcích bezpečnostních kamer je jiná osoba. Soudům vytýká, že neakceptovaly jeho návrh na opatření znaleckého posudku z oboru antropologie, odborné vyjádření RNDr. Daniela Dvořáka, který není soudním znalcem, řádný znalecký posudek nenahradilo. Posudek z oboru forenzní psychologie není dle obviněného dostatečný, vychází z omezeného podkladového materiálu. Pokud by znalkyně měla k dispozici záběry k porovnání jeho osoby se snímky z bezpečnostních kamer, závěry testů DNA a výsledky daktyloskopických stop, musely by být výsledky v profilování tzv. metodou behaviorální analýzy zcela jiné, vylučující jej jako možného pachatele. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval neshodou biologických stop, že nevyhověl jeho návrhu na výslechy svědků, kteří by potvrdili, že se nemohl dopustit skutků pod body 3) a 5), a vyvrátili by tak tvrzení svědkyň Š. , M. a T. , které jej mylně označily za pachatele těchto skutků, a že nepodrobil přezkumu rozpory týkající se popisu pachatele ve výpovědích svědkyň, které jej poznaly jako pachatele buďto in natura nebo na předložených fotografiích.
Neprovedením důkazů, které by svědčily v jeho prospěch, byl zkrácen na svém právu na obhajobu a bylo tak porušeno i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
V závěru svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové se závazným pokynem obstarat znalecký posudek z oboru antropologie a akceptovat jeho další důkazní návrhy.
Ze spisu bylo zjištěno (č.l. 1079, 1086), že obviněný dne 20. 7. 2012 udělil plnou moc k obhajobě v řízení dovolacím JUDr. Jaroslavu Ortmanovi, CSc. Od tohoto obhájce však dovolací soud neobdržel žádné podání, kterým by případně argumentačně doplnil dovolání, které zpracoval JUDr. Vítězslav Menšík.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (č. l. 1087) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Ke dni rozhodování o dovolání obviněného však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 10 To 27/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
V prvé řadě musí dovolací soud vyslovit zásadní nesouhlas se způsobem interpretace ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jeho obsah vyložil ve svém dovolání obviněný. Tento výklad je nepřípadný. Odkaz na gramatický výklad citovaného ustanovení nepřesvědčivý, neboť zcela zastírá skutečný význam, v němž je spojka „nebo“ mezi pojmy nesprávného posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. použita. Interpretace citovaného ustanovení obviněným navíc vůbec nebere na zřetel výklad, který k témuž ustanovení ve svých početných rozhodnutích učinil Nejvyšší soud a taktéž (ve shodě s ním) i Ústavní soud České republiky.
Z rozhodovací praxe jmenovaných soudů a jejich dostupných rozhodnutí lze tudíž učinit poznatek, že:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud rovněž odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z tohoto stručného výčtu je patrné, že i Ústavní soud sdílí stanovisko Nejvyššího soudu, že základem rozhodování dovolacího soudu jsou stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutích nižších soudů (tj. soudu nalézacího a dovolacího), ve vztahu k nimž je dovolací soud oprávněn zaujímat své hodnotící závěry, tzn. zda v případě, že dovolatel uplatní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jak se stalo ve věci posuzované), skutečně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu výše vyloženém, či nikoli .
Nejvyšší soud musí konstatovat, že ačkoli obviněný ve svém dovolání uplatnil výlučně důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve své argumentaci nevznesl jedinou hmotně právní námitku, která by napadala nesprávnost právního posouzení skutkových zjištění soudů, jak jsou vyjádřena zejména v rozsudku soudu prvního stupně. Naopak veškerá argumentace obviněného se rozchází se zákonným vymezením tohoto dovolacího důvodu („ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení “), neboť tento ve svém dovolání brojí pouze vůči učiněným skutkovým zjištěním (opakovaným tvrzením, že se žádného ze skutků, jimiž byl uznán vinným, nedopustil), a dále vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu procesního naložení s jeho důkazními návrhy soudy. Ve své podstatě tak namítá porušení ryze procesních ustanovení – §2 odst. 5 tr. ř. tvrzením, že se trestné činnosti nedopustil, §254 tr. ř., tvrzením, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti.
Tyto námitky nemohou obviněným deklarovaný dovolací důvod naplnit. Jak již bylo uvedeno, vlastní rozbor příčin, pro které by skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, neměl být kvalifikován jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jak jej soud prvního i druhého stupně posoudily, v jeho dovolání absentuje, stejně jako argumentace, která by právně relevantně namítala jiné nesprávně hmotně právní posouzení v napadených rozhodnutích obsažené. Tyto poznatky vedou Nejvyšší soud k již uvedenému zjištění, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku s uplatněným dovolacím důvodem (ve své argumentaci) míjí. Plyne to z faktu, že dovolatel je nejen povinen v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na příslušné zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., nýbrž že současně musí obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, vymezit tak, aby skutečně odpovídaly důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). V opačném případě (tj. i v případě posuzovaném) nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Již výše bylo uvedeno, že dovolací řízení není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. O rozsahu provedeného dokazování rozhoduje orgán, který v daném stadiu řízení své rozhodnutí vydává, a to v závislosti na potřebě plynoucí z povinnosti dostát naplnění požadavku plynoucímu z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedeném směru i soud, který vydává tzv. meritorní rozhodnutí (rozsudek), samostatně posuzuje, zda pro jeho rozhodnutí je nezbytné doplnění dokazování provedením důkazů navržených procesními stranami či nikoli. Samotné neprovedení důkazů obhajoby soudem nemůže vést k závěru, že tímto postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jak v otázce určení rozsahu nezbytného dokazování, tak v otázce hodnocení důkazů se totiž realizuje pravomoc soudu a jeho nezávislost. V daných souvislostech lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1556/12, v jehož odůvodnění (ve shodě s dřívějšími rozhodnutími tohoto soudu) odeznělo, že „obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud tedy soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy své skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219).“.
Rozsudek soudu prvního stupně ve svém odůvodnění jednak vymezil (str. 4-12) obsah důkazů, k nimž při svém rozhodování přihlédl, jednak uvedl (str. 12-13), na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného a jak se vypořádal s jeho obhajobou a rovněž (str. 14) proč neprovedl důkazy, které obviněný navrhl. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu proto splnilo požadavky, které formuluje znění §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se s hodnocením důkazů soudem prvního stupně ztotožnil, skutková zjištění i právní kvalifikaci skutku shledal zákonu odpovídající, a proto vydal rozhodnutí, které ve stručnosti na uvedené skutečnosti odkázalo.
Z hlediska obviněným tvrzeného zásahu do jeho obhajovacích práv a s ním spjatého porušení práva na spravedlivý proces se sluší dodat, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného., Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťování práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavnímu principy (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Závěrem lze rovněž připomenout, že z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je možno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. října 2012
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil