ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1172.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1172/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněného Ing. V. B., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 8 To 207/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 15/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. V. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 12 T 15/2011 byl obviněný Ing. V. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zákon“). Toho se podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že „ jako ředitel Obchodního centra Reiffeisenbank, a. s., v Brně, Jánská 1/3, dne 17. 2. 2009 na žádost Ing. F. K., vystavil, opatřil razítkem společnosti Reiffeisenbank, a. s., a podepsal listinu označenou jako Bankovní záruka č. …, v níž předstíral, že společnost Raiffeisenbank, a. s., přebírá za dlužníka společnosti Group Inter Tex-CS Holding, a. s., neodvolatelnou záruku do celkové výše 5.000.000,- Kč za úvěr poskytnutý jí společnosti TRIFIN PLUS, spol. s r. o., a následně ji předal Ing. F. K., předsedovi představenstva společnosti Group InterTex-CS Holding, a. s., a takto obžalovaný jednal s vědomím, že Ing. F. K. tuto fiktivní bankovní záruku použije jménem společnosti Group InterTex-CS Holding, a. s., k získání úvěru od společnosti TRIFIN PLUS, spol. s r. o., k čemuž došlo téhož dne v H., kde byla mezi společnostmi TRIFIN PLUS, spol. s r. o. jako věřitelem a Group InterTex-CS Holding, a. s. jako dlužníkem uzavřena Smlouva o úvěru č. …, na jejímž základě byl společnosti Group InterTex-CS Holding, a. s., poskytnut úvěr ve výši 4.802.000,- Kč, a to právě na základě předložené fiktivní bankovní záruky, kterou společnost TRIFIN PLUS, spol. s r. o., považovala za pravou, kdy obžalovaný si vzhledem k dlouhodobé známosti s Ing. F. K. a znalosti jeho finanční situace musel být vědom, že Ing. K. nebude schopen svému závazku dostát, kdy poskytnutý úvěr nebyl ve lhůtě splatnosti, tedy do 1. 12. 2009 vrácen a společnost TRIFIN PLUS, spol. s r. o., následně marně uplatňovala plnění z fiktivní bankovní záruky po společnosti Reiffeisenbank, a. s., čímž společnosti TRIFIN PLUS, spol. s r. o., vznikla škoda ve výši 4.802.000,- Kč.
Za to mu byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří a půl roku.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný, jednak státní zástupce, a to v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 8 To 207/2012, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Sám pak v souladu s ust. §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného Ing. B. uznal vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“). Pokud jde o skutková zjištění krajského soudu, ten je zcela převzal z rozsudku okresního soudu. To je zjevné ze skutkové věty rozsudku krajského soudu, která se doslovně shoduje se skutkovou větou výroku rozsudku okresního soudu (viz shora).
Za to byl obviněnému zmíněným rozsudkem uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu tří a půl roku. Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. V. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které je obsaženo zejména v jeho výroku o vině a trestu.
V odůvodnění tohoto dovolání označil rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť je podle jeho mínění postaven na nejednoznačných tvrzeních a důkazech. Jak soud prvého stupně, tak soud odvolací podle přesvědčení odvolatele porušily zásadu, že v pochybnostech je třeba vykládat zjištěné skutečnosti ve prospěch obžalovaného („in dubio pro reo“), když nesprávně vycházely z předpokladu, že důkazy vůči němu jsou jednoznačné a nesporné. To, že soudy neuvěřily jeho výpovědi, považuje obviněný za neodůvodnitelný postup s přihlédnutím k tomu, že je osobou bezúhonnou, žijící řádným životem.
Rozsudek krajského soudu považuje za nepřezkoumatelný i z toho důvodu, že soud neprovedl důkaz originálem domnělé nepravé bankovní záruky a ani se jej nepokusil získat, aby tento důkaz mohl provést. Další důvod pro takové hodnocení rozsudku krajského soudu spatřuje v tom, že nebyly zohledněny důkazy svědčící v jeho prospěch (například výpovědi svědkyň B. a K.). Obviněný dále oběma soudům vytýká, že při posuzování jednotlivých výpovědí postupovaly selektivně a účelově z nich vybíraly pouze konstatování, která, vytržená z kontextu, svědčila v jeho neprospěch (např. z výpovědi svědka Ing. K.). Obdobně ke skutečnosti, že se ze strany obviněného nejednalo o bankovní záruku, se soudy postavily tak, že zástupci domněle poškozené společnosti B., V. a G., neznalí bankovních postupů, mohli být podvedeni i touto nabídkou. To je podle jeho názoru v rozporu s tím, že celý postup od vypracování úvěrové smlouvy až po předložení indikativní nabídky byl realizován advokátem poškozeného JUDr. S. B., který nepravdivě tvrdil, že smlouvu o úvěru pouze kontroloval a upravoval. Obviněný dále soudům vytýká, že se opřely o výpověď svědka Ing. V., přestože jeho věrohodnost byla zpochybněna předloženým usnesením o zahájení trestního stíhání proti němu. Závažné procesní pochybení spatřuje obviněný v tom, že nebyl stíhán Ing. F. K.. Ten se dlouhodobě vyhýbal účasti na trestním řízení a posléze odmítl k věci vypovídat, aby si nepřivodil trestní stíhání.
Své výhrady proti skutkovým zjištěním soudů koncentruje obviněný v další části svého dovolání do čtyř bodů. Za prvé mu podle jeho názoru nebyl prokázán úmysl předstírat, že vyhotovuje domnělou bankovní záruku, která by byla schopna někoho uvést v omyl. Podle obviněného nebyla vyloučena verze, že Ing. K. zneužil jeho pracovně právní pochybení zaviněné nedbalostí, což by mělo vliv i na právní posouzení jeho jednání. Za druhé nebylo podle jeho přesvědčení prokázáno, že by si byl vědom, že Ing. K. předmětnou listinu skutečně využije. Za třetí nebylo prokázáno, že by si byl vědom, že Ing. K. nebude schopen svému závazku dostát. A konečně za čtvrté z toho, že poškozené společnosti nepožadovaly v rámci trestního řízení náhradu škody, podle něj vyplývá, že žádná škoda nevznikla.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265m odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov a sám podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl o jeho zproštění obžaloby anebo (alternativně) aby věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce písemně sdělil, že se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nebude věcně vyjadřovat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným Ing.V. B. v jeho dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v této souvislosti dále zdůrazňuje, že dovolání bylo zákonodárcem koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani ke kompletnímu přezkumu jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, který tento přezkum významně zužuje. Vymezení dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Při respektování zákonného vymezení dovolání a navazující judikatury byl Nejvyšší soud nucen konstatovat, že obviněným podané dovolání neobsahuje žádný poukaz na chybu právního posouzení skutku, který měly shodně za prokázaný okresní i krajský soud. Námitky obviněného spočívají výhradně ve zpochybnění skutkových závěrů soudů, k nimž postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu dospěly. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by úmyslně předstíral, že vyhotovuje bankovní záruku tak, aby byla schopna někoho uvést v omyl. Má za to, že jeho obhajobu v tomto ohledu potvrzují výpovědi svědkyň B. a K., a dále listina vyhotovená pro Ing. K.. Zde měly podle jeho přesvědčení soudy postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ (v pochybnosti ve prospěch obviněného). Podle obviněného mu nebylo prokázáno ani vědomí, že Ing. K. předmětnou listinu (nabídku) skutečně využije. Provedené důkazy podle mínění obviněného nenasvědčují ani jeho vědomí, že Ing. K. nebude svému závazku schopen dostát, když jeho ekonomickou situaci neznal. Nebyly podle něj také objasněny motivy, proč by takto neúměrně riskoval, když by musel vědět, že fiktivní záruka bude odhalena. Konečně obviněný na rozdíl od soudů dovozuje, že žádná škoda společnosti TRIFIN PLUS, s. r. o., nevznikla.
Námitkami tohoto typu ovšem obviněný míjí nejen jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale i ostatní dovolací důvody taxativně vypočtené v ust. §265b tr. řádu, (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 651/02, resp. III.ÚS 78/05).
Nejvyšší soud se nicméně v souladu s judikaturou Ústavního soudu neomezil jen na toto konstatování, ale zabýval se rovněž otázkou, zda v předmětné věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V takovém případě totiž může Nejvyšší soud výjimečně přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí, přestože formální podmínky pro takový postup splněny nejsou. V posuzovaném případě však takový extrémní nesoulad neshledal, když uzavřel, že právní závěry okresního i krajského soudu zřetelně a logicky vyplývají z učiněných skutkových zjištění. Skutková zjištění, která obviněný zpochybňuje, pak Nejvyšší soud považuje za provedenými důkazy spolehlivě prokázaná a jednoznačně svědčící pro závěr o jeho vině. V podrobnostech lze především odkázat na str. 5-8 odůvodnění rozsudku okresního soudu. Ten zde v souladu s provedenými důkazy konstatoval, že i když někteří svědci z bankovního sektoru shledali v listině vyhotovené obviněným nedostatky, které podle jejich názoru indikovaly, že nejde o standardní bankovní záruku (např. podpis jen jedné osoby), jiní (rovněž experti z bankovního sektoru) ji považovali za splňující stěžejní náležitosti. To, že byla způsobilá vyvolat účinky řádné bankovní záruky (i když ve skutečnosti řádně poskytnuta nebyla), potvrzuje i fakt, že jednatelé společnosti TRIFIN PLUS, s. r. o., na jejím podkladě poskytli Ing. K. úvěr, když významným faktorem pro ně bylo i to, že záruka je podepsána právě obviněným, tehdy vysoce postaveným členem managementu banky Reiffeisen. Okresní soud se dostatečně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými obviněným v rámci jeho obhajoby, které nyní prakticky shodně opakuje i v rámci dovolacího řízení. Přesvědčivě, s poukazem na konkrétní důkazy vysvětlil, proč dospěl k závěru, že ze strany obviněného se nejednalo o nějaké nedbalostní pochybení, když faktu, že jde jen o předstíranou bankovní záruku, stejně jako toho, že Ing. K. není v situaci, která by mu dovolovala poskytnutý úvěr splatit, si byl vědom. To mimo jiné vyplývá i z výpovědi svědka R. B., jednatele společnosti TRIFIN PLUS, s. r. o. Podle něj při jednáních o úhradě dluhu, jehož se vedle Ing. K. účastnil i obviněný, oba ujišťovali svědka, že dluh bude uhrazen, přičemž obviněný neuváděl nic, co by bylo v souladu s jeho později uplatněnou obhajobou (že šlo jen o nabídku záruky, resp. že by ji Ing. K. v rozporu s úmyslem obviněného jako bankovní záruku zneužil - viz č. l. 175 p. v.). To, že přesný motiv jednání obviněného se nepodařilo objasnit, tyto závěry nijak nezpochybňuje, neboť existence reálných motivů pro jednání obviněného nebyla vyloučena (např. motiv pomoci Ing. K. v jeho neúspěšném podnikání, ať už zištně či nezištně).
Obhajobou obviněného založenou na shora uvedených námitkách se zevrubně zabýval i Krajský soud v Plzni (viz str. 5-7 odůvodnění jeho rozsudku). V otázce, zda se jednalo o bankovní záruku či jenom její vzor, dospěl s odvoláním na výpovědi svědků Ing. K. a Ing. V. ke stejným závěrům jako soud okresní. Vypořádal se přitom i s novou skutečností, a sice trestním stíháním Ing. V.. Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že závěry o charakteru dokumentu vystaveného obviněným nezaložily soudy jen na výpovědi svědka Ing. V., ale svědčilo pro něj i mnoho dalších důkazů.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného - je pravdou, že ve spise není založen originál předmětné listiny (bankovní záruky). Jedná se však o věrnou kopii originálu (viz záznam na č. l. 83 p. v.). Ostatně ani obviněný, ani žádný ze svědků nikdy netvrdili, že by se tato kopie od originálu nějak lišila. Obviněný naopak výslovně v rámci své výpovědi v hlavním líčení potvrdil, že na listině je jeho podpis (viz č. l. 179).
Lichá je i další námitka obviněného zpochybňující správnost výroku o vině ve vztahu k výši způsobené škody, která podle něj nevznikla. Vznik pochybností o správnosti této části výroku nemůže založit samotný fakt, že proti obviněnému nebyl v rámci trestního řízení uplatněn nárok na náhradu škody. Společnost TRIFIN PLUS, s. r. o., tento svůj postoj vysvětlila tím, že pohledávku postoupila smlouvou společnosti Alfa, a. s., se sídlem v Piešťanech, Slovenská republika (viz č. l. 107-112). Ta byla o hlavním líčení vyrozuměna (viz doručenka na č. l. 153 p. v.), avšak její zástupce se k hlavnímu líčení nedostavil a není zřejmé, proč se ani písemně s nárokem na náhradu škody nepřipojila.
Obviněnému nelze dát za pravdu ani v tom, že by hodnocení důkazů okresním, resp. krajským soudem vykazovalo rozpory, bylo nelogické a nepřezkoumatelné. Naopak Nejvyšší soud shledal, že hodnocení důkazů soudy v této věci odpovídá plně požadavkům ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Reprodukce hodnotících úvah okresního soudu v rozsudku splňuje požadavky na jeho odůvodnění stanovené v §125 tr. řádu. Dílčí skutková zjištění soudu na sebe navazují a při jejich komplexním a logickém hodnocení z nich i podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě vyplývá závěr o vině obviněného jednáním popsaným ve výroku obou rozsudků. To, že obviněný závěry soudů nesdílí, neznamená, že jsou vadné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí tzv. extrémním nesouladem.
Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07).
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného Ing. V. B. jako podané z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr