ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1193.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1193/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. října 2012 o dovolání, které podal obviněný M. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 99/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 203/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 2. 2012, č. j. 10 T 203/2011-206, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 10 T 116/2011, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 12 To 516/2011, byl odsouzen podle §325 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 12 To 516/2011, jakož i všechny výroky a rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud zrušením pozbyly podkladu.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 99/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 6. 2011, č. j. 2 T 61/2011-71, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a nově obviněného uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 1) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad 1, 2), kterých se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 27. 4. 2011 v době kolem 14.00 hodin řídil osobní automobil tov. zn. Ford Escort, po parkovišti před plaveckým bazénem v ulici Č. a při výjezdu z parkoviště zpozoroval policisty přijíždějící služebním automobilem ulicí Č., zacouval zpět na uvedené parkoviště, uzamkl se ve vozidle a nijak nereagoval na výzvy policistů k vystoupení z vozidla a podrobení se dopravní kontrole, poté vozidlo nastartoval a prudce zacouval do stromu, na což zasahující policista prap. Stehlík reagoval tím, že obuškem rozbil okénko dveří u řidiče a chytil obžalovaného za oděv, aby mu zabránil v ujetí s vozidlem, na což obžalovaný reagoval tím, že se s vozidlem rozjel prudce dopředu, následkem toho se vzpříčila ruka zasahujícího policisty o středový sloupek a policista byl tažen za vozidlem, obžalovaný vytáčel kola ve snaze ujet, čímž policistu přímo ohrožoval, poté došlo k nárazu do stromu a zpomalení vozidla, čehož policista využil, ruku vyprostil a odskočil stranou, aby nebyl vozidlem zraněn, takže mu byly způsobeny pouze zhmožděniny předloktí ruky a obžalovaný poté jízdou přes nezpevněnou plochu z místa odjel až do obce R., přestože si byl vědom toho, že mu trestním příkazem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 1 T 31/2011 ze dne 11. 3. 2011, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2011, byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 roku, trvající až do 8. 4. 2012,
2) dne 4. 4. 2011 řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Escort, po místních komunikacích obce B., minimálně ulicemi H., N. Ch., B. N., kde byl kolem 20:10 hodin kontrolován policejní hlídkou, ačkoli mu rozhodnutím Městského úřadu Benešov ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. MUBN/34117/2009-ML, potvrzeným rozhodnutím o námitce téhož úřadu, odboru dopravy, silničního hospodářství a dopravně správních agend ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 12-2009/MA, a následně rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru dopravy, ze dne 19. 1. 2010, č. j. 191384/2009/KUSK, bylo oznámeno dosažení 12 bodů bodového hodnocení dle zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu a byl vyzván k odevzdání řidičského průkazu, čímž ve smyslu §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. s účinností od 15. 6. 2009 pozbyl řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel.
Obviněného odvolací soud odsoudil podle §325 odst. 2, §45 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Stanislava Němce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (část II.) namítl, že v případě odsouzení pro trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soudy shledaly násilí ve skutku spočívajícím v tom, že obviněný nereagoval na výzvy policistů k vystoupení z vozidla a následně z místa činu ujel, kdy v tomto případě považují osobní vozidlo za zbraň. Vyslovuje nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů a dodává, že ani z popisu skutku nevyplývá, že by užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a učinil tak se zbraní.
Průběh skutku, jak je popsán v napadeném rozhodnutí, považuje obviněný (část III.) za nelogický. Skutková část výroku napadeného rozsudku podle něj popisuje jeho dva naprosto odlišné záměry (jeho záměr odjet před zakročení policisty Stehlíka a tomu odporující motivaci obviněného k ujetí po uchopení jeho oděvu policistou Stehlíkem). Další výraznou nesrovnalostí je podle něj popisovaná souvislost dějů – zaklínění ruky policisty a vytočení kol obviněným ve snaze ujet, čímž měl policistu ohrožovat. Podle obviněného je vyloučeno současné tažení policisty a vytáčení kol vozidla. Popis skutku odpovídá tomu, že vozidlo stálo a toliko vytáčelo přední kola. Tomu však odporuje dále popisovaný náraz vozidla do stromu, který předpokládá pohyb vozidla. Popis skutku tak obsahuje dvě navzájem se vylučující verze.
Podle argumentace obviněného v části IV. jeho dovolání skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nenaplňuje soudem užitou právní kvalifikaci, neboť v jeho jednání nelze spatřovat prvky jakéhokoliv násilí. Pojem násilí v sobě předpokládá aktivní jednání osoby spočívající povětšinou v agresi různého stupně proti jí vybranému objektu. Násilím je tak (rozh. sp. zn. 1 Tz 95/65) jednání proti tělu napadeného, při němž je užito fyzické síly. Podle napadeného rozsudku však jednání obviněného záleželo v pasivním chování, kdy se odmítl podrobit úkonům policistů tím, že se ve vozidle uzamkl a nijak nereagoval na výzvy policistů k vystoupení z vozidla a podrobení se dopravní kontrole. Takové jednání nelze kvalifikovat jako násilí proti zasahujícím policistům. Aktivní jednání představuje pouze to, že vozidlo nastartoval a z místa odjel. Vozidlo bylo použito toliko jako prostředek pro útěk z místa, nikoliv jako zbraň. Ani skutkový výrok nepopisuje úmysl obviněného dopustit se násilí proti policistům a použít vozidlo jako zbraň, přičemž při spáchání trestného činu podle §325 odst. 1, 2 tr. zákoníku se úmysl vyžaduje.
Obviněnému nemůže být k tíži přičítáno poněkud naivní jednání policisty Stehlíka, které bylo zjevně nepřiměřeným prostředkem k zastavení vozidla, resp. v bránění vozidlu ujet. Při výkonu zjevně porušil své povinnosti, jeho situaci nepřiměřené jednání nemůže jít na vrub obviněného tím, že jednání tohoto bude kvalifikováno jako násilí proti úřední osobě navíc spáchané se zbraní.
V ustanovení §52 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, je uveden výčet donucovacích prostředků, které je zasahující policista oprávněn použít. V písm. f) citovaného ustanovení jsou mezi donucovací prostředky zařazeny zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla. Dle ustanovení §53 odst. 3 totožného zákona je policista oprávněn použít donucovací prostředek, který umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje. Posledně citované ustanovení ukládá policistům užít donucovací prostředek přiměřený okolnostem, tedy policista nesmí použít donucovací prostředek, kterým by zasahoval do práv osoby, proti níž zakročuje, nad míru nezbytně nutnou, ale na druhou stranu toto ustanovení v sobě skrývá imperativ, že policista nesmí použít donucovací prostředek, který se zjevně míjí svým účinkem.
V ustanovení §54 stejného zákona je pak výslovně upraveno použití prostředku k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění jeho odjezdu. Policista je na základě tohoto ustanovení mimo jiné oprávněn použít prostředek k násilnému zastavení vozidla a zabránění jeho odjezdu. Prostředkem se pak dle názoru obviněného myslí cokoliv, co může splnit očekávaný výsledek. Významná je skutečnost, že i zákon předpokládá k zastavení vozidla, resp. k zabránění jeho odjezdu použití „prostředku“, nikoliv pouze úkonu, tedy předmětu, který díky svým vlastnostem je způsobilý odjezdu vozidla zabránit. Za takový prostředek však rozhodně nelze považovat chycení za oděv řidiče skrz boční okénko. Pokud policista Stehlík při plnění svých povinností jednal nerozvážně a lehkomyslně a de facto porušil své povinnosti, čímž mohl ve svém důsledku ohrozit sám sebe, nelze jeho pochybení a případné ohrožení klást k vině obviněného.
V části V. shrnuje obviněný své námitky konstatováním, že popis děje a jeho vývoje v napadených rozhodnutích je nelogický, jím uváděné nesrovnalosti jsou natolik extrémní, že zpochybňují rozsudek jako celek, neboť popsané jednání se nikdy nemohlo stát, a proto jím ani nemohl být obviněný shledán vinným. Obviněný se navíc žádného násilí vůči zakročujícím policistům nedopustil. Pokud na výzvy zasahujících policistů nereagoval, nepodrobil se kontrole a z místa za pomoci osobního automobilu ujel, pak v tomto jeho jednání nelze spatřovat násilí proti úřední osobě.
V závěru svého dovolání (část VI.) obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V mezích uplatněného důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vadami, které se týkají jiného nesprávného hmotně právního posouzení se rozumí hodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která v napadeném rozhodnutí akceptoval i soud odvolací na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé nebyl, z dostupných materiálů, zjištěn extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů (jde o svědecké výpovědi I. S., K. V., J. P. a poškozeného T. S., obsah protokolu o ohledání místa činu, fotografie pořízené policisty při zásahu, záznam kamer umístěných na budově plaveckého bazénu a lékařskou zprávu o zranění poškozeného T. S.) a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně udělila souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i v případě jeho odlišného stanoviska.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 99/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Rozborem mimořádného opravného prostředku obviněného je nutno dojít k poznatku, že tento svým dovoláním napadá pouze skutek popsaný v bodě 1) rozsudku odvolacího soudu, resp. tu jeho část, která byla posouzena jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Stranou hodnotících úvah dovolacího soudu proto zůstává ta část napadeného rozsudku, v níž odvolací soud vyslovil vinu obviněného přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k dovoláním napadené části rozhodnutí odvolacího soudu, resp. i k vlastnímu dovolání obviněného, lze učinit následující zjištění:
Předně je nezbytné konstatovat, že obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu nevyhovují námitky obsažené v části II. a III. jeho dovolání, neboť základem zde obsažené argumentace obviněného je zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly. V polemice s těmito zjištěními, která jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku odvolacího soudu pod bodem 1), obviněný dovozuje, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky zločinu, jímž byl soudy uznán vinným. Tímto způsobem - tj. vyvozováním vlastních (od soudy zjištěných odlišných) skutkových závěrů – však není možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat, neboť z již výše uvedených teoretických východisek vyplývá, že v dovolacím řízení není možné (s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem) skutková zjištění soudů nižších stupňů napadat. Námitky dovolatele vznesené prostřednictvím obviněným deklarovaného dovolacího důvodu se mohou týkat pouze pochybení hmotněprávní povahy. Takové posouzení výhrad dovolatele vůči skutkovým zjištěním či hodnocením důkazů ostatně sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž označený soud uvedl: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Otázku obviněným namítaných skutkových zjištění je proto nezbytné uzavřít konstatováním, že mezi důkazy, které byly soudy hodnoceny, a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nejsou extrémní nesrovnalosti zpochybňující rozsudek jako celek, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, neboť ten toto hodnocení buduje na základě vlastních vývodů, které prezentuje v části III. svého dovolání a které je třeba pokládat za nepřípadná již proto, že jejich důsledným převzetím by bylo třeba dojít k závěru, že současný pohyb vozidla vpřed a změna směru jízdy vozidla (v důsledku otáčení jeho předních kol) jsou vyloučeny. K jakémukoli zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů proto není důvod.
Za námitku formálně naplňující obviněným uplatněný dovolací důvod je možné pokládat jeho tvrzení (část IV.), že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nenaplňuje soudem užitou právní kvalifikaci. Důvody pro takové hodnocení spočívají dle obviněného v tom, že
a) v jeho jednání nelze spatřovat prvky jakéhokoli násilí,
b) jeho jednání není pokryto úmyslnou formou zavinění,
c) jeho čin nebyl spáchán za užití zbraně.
Odvolací soud, který jednání obviněného kvalifikoval (shodně jako soud nalézací) jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, shledal v jím popsaném jednání obviněného naplnění zákonných znaků (tzv. právní věta) užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a čin spáchal se zbraní. V reakci na obviněným uplatňované námitky obsažené v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (shodně jako v dovolání obviněný tvrdil, „že se žádného násilí proti policistům vědomě nedopustil, natož pak se zbraní, […] neměl v úmyslu na nikoho najet, proti tělu policistů nepůsobil“ – viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu), uvedl odvolací soud, že (str. 6 jeho rozsudku) „okresní soud nepochybil ani pokud jde o právní hodnocení správně zjištěného skutkového děje“, neboť bylo prokázáno, že obviněný „ve snaze vyhnout se úkonům, které vůči němu policisté chtěli provést v rámci jejich zákonem uložených povinností, užil násilí prostřednictvím nastartovaného automobilu, kdy hrozících následků s tím spojených včetně toho, že motorové vozidlo činí útok proti tělu bezpochyby důraznějším, tudíž že jde o velice účinnou zbraň, si musel být […] přinejmenším vědom, pak nelze nic vytknout závěru prvého soudu, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a čin spáchal se zbraní, čímž naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku“.
Soud prvního stupně v reakci na obhajobu obviněného k namítaným skutečnostem uvedl (str. 7 jeho rozsudku), že „obžalovaný jednal s cílem vyhnout se úkonům službukonajících policistů, tedy zabránit jim ve výkonu pravomoci veřejného činitele (správně úřední osoby), přičemž […] k tomu, aby policistům zabránil v provedení úkonů, použil násilí, k jehož zdůraznění užil auto, které řídil, čímž svému útoku dodal důraznosti. Auto tedy použil jako zbraň.“ Podle okresního soudu tedy (str. 8 rozsudku) obviněný „ve snaze vyhnout se úkonům, které vůči němu policisté chtěli provést v rámci jejich zákonem uložených povinností, užil násilí prostřednictvím nastartovaného automobilu. Užil tedy násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a čin spáchal se zbraní, čímž naplnil znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osoby dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku“.
K právnímu posouzení činu obviněného lze dodat následující skutečnosti:
Z popisu skutku lze učinit poznatek, že vůči obviněnému zakročující policista prap. Stehlík vystupoval na místě činu jako úřední osoba ve smyslu jejího vymezení v ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť šlo o příslušníka bezpečnostního sboru (příslušníka Policie České republiky), který plnil úkoly státu a požíval při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Jako takový pak požíval ochrany, které vůči násilí na úřední osobě při výkonu její pravomoci, poskytuje ustanovení §325 tr. zákoníku. Pokud se obviněný snažil zpochybnit adekvátnost a vůbec odůvodněnost postupu prap. Stehlíka a tvrdil ve svém dovolání, že tento při výkonu porušil své povinnosti, pak takové hodnocení jeho zákroku dovolací soud nesdílí. Předně je nezbytné vycházet z toho, že policisté museli reagovat na situaci konkrétně vzniklou a ve vztahu k ní volit mezi prostředky, které podle zákona mohou používat. Tvrdit proto, že jedinou v úvahu přicházející variantou bylo užití donucovacího prostředku upraveného v ustanovení §52 písm. a) zák. č. 273/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo k zabránění odjezdu vozidla , je nepřípadné. Zákrok policisty na výzvy nereagujícího obviněného spočívající v rozbití okénka o uchopení obviněného za oděv, nelze považovat za neadekvátní a porušující požadavek, že pravomoc úředních osob může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem). Neporušuje totiž zákonem definovaný požadavek na přiměřenost postupu (§11 cit. zákona) a není ani rozporný s ustanovením §42 odst. 6 tohoto zákona, podle něhož „policista je oprávněn za účelem provedení prohlídky dopravní prostředek otevřít nebo jiným způsobem si do něj zjednat přístup, v případě nutnosti i za použití síly“. Přitom k provedení takové prohlídky je policista oprávněn, má-li důvodné podezření, že používáním dopravního prostředku […] byl spáchán trestný čin. Je vhodné připomenout (viz souběžná právní kvalifikace a ji odůvodňující skutková zjištění soudu), že k tomu (tj. spáchání jiného trestného činu) ze strany obviněného předmětného dne skutečně došlo.
Pokud jde o obviněným popírané naplnění zákonných znaků zločinu podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak k jeho jednotlivým námitkám lze uvést následující skutečnosti:
Znak užití násilí nelze vykládat v tak omezeném rozsahu, jak se snaží dovodit citací v dovoláním zmíněného rozhodnutí obviněný, neboť násilím ve smyslu §325 tr. zákoníku není pouze „jednání proti tělu napadeného, při němž je užito fyzické síly“. Za násilí se považuje použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí přitom může směřovat buď
a) proti člověku, a to jak
aa) proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán, nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak
ab) proti jiné osobě,
nebo i
b) proti věci,
pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo prostředkem „odplaty“ za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala ( „pro výkon pravomoci“ ), resp. že vůbec svoji pravomoc vykonala.
K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel poškozenému způsobil újmu na zdraví. Z hlediska časového musí užití násilí buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci [alternativa pod písm. a) odst. 1], nebo k němu může dojít při výkonu pravomoci nebo po výkonu pravomoci úřední osoby [alternativa pod písm. b) odst. 1].
Veškeré zmiňované předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele za zločin podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jsou v případě obviněného dány.
Použití fyzické síly, coby obsahový základ pro závěr o užití násilí pachatelem, nelze spojovat jen s aktivitou pachatele spojenou bezprostředně s motorickými projevy jeho těla (např. údery, kopy, rdoušení, apod.), neboť započítat je nezbytné i působení fyzických sil obviněným při útoku užitých nástrojů a věcí (např. nůž, hůl, kámen, apod.) či jím ovládaných strojů, které jsou způsobilé fyzickou silou působit (např. právě motorové vozidlo). Přitom není pochyb o tom, že silové působení zejména objemnějších pachatelem použitých věcí (zneužití kinetické energie takových nástrojů či strojů pachatelem) je zpravidla způsobilé k přivození závažnějších destrukčních účinků na předmětu útoku, než je tomu v případě následků vzešlých z jednání neozbrojeného pachatele.
V daném směru proto i trestní zákoník vychází z toho, že jejich užití pachatelem zpravidla odůvodňuje závěr o vyšší škodlivosti trestného činu, což vyjadřuje úpravou znaku kvalifikovaných skutkových podstat, že pachatel „spáchal čin se zbraní“. Trestní zákoník totiž zbraní nerozumí jen zbraň ve smyslu jejího technického pojímání, ale „pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším“ (§118 tr. zákoníku). Podle citovaného ustanovení „trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu nebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe“.
I vzhledem k ustálené judikatuře soudů nevzniká pochybnost o tom, že motorové vozidlo, které pachatel užije vůči tělesné integritě policisty v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly z jeho strany, je považováno za zbraň ve výše vyloženém smyslu a že se takovým jeho použitím pachatel dopouští násilí v úmyslu působit na výkon úřední osoby ve smyslu §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. např. R 36/1976-I.).
Nejvyšší soud neshledává důvodu k tomu, aby odlišným způsobem bylo přistupováno k právnímu posouzení skutku, který je popsán v bodě 1) výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Znak násilí je ve skutku, jímž byl obviněný shledán vinným, obsažen v silovém působení motorového vozidla, s nímž se obviněný „rozjel prudce dopředu“ a jímž byl zakročující policista prap. Stehlík tažen poté, co „obuškem rozbil okénko dveří u řidiče a chytil obžalovaného za oděv, aby mu zabránil v ujetí s vozidlem“, resp. poté, co v důsledku popsané reakce obviněného na toto jednání policisty, se mu po rychlém rozjetí vozidla vzpříčila ruka […] o středový sloupek a policista byl tažen za vozidlem. Je-li z kontextu skutkových zjištění, která nepopírá ani obviněný (tj. že se odmítal podrobit dopravní kontrole a nereagoval na výzvy zakročujících policistů), zřejmé, že se nejprve uzamčením ve vozidle bránil provedení služebního úkonu na místě přítomnými policisty, pak není důvod k tomu, aby byl zpochybňován skutkový a posléze i právní závěr soudů nižších stupňů, že prudké rozjetí obviněného s vozidlem bylo jeho bezprostřední reakcí na změněnou situaci (tj. na jednání prap. Stehlíka spočívající v rozbití okénka automobilu a v uchopení obviněného za oděv) a že bylo motivováno snahou vyhnout se provedení služebního zákroku, což soudy vyjádřily při popise skutku tím, že „vytáčel kola ve snaze ujet, čímž (dle jejich zjištění) policistu přímo ohrožoval“. To, že prap. Stehlíkovi, jemuž se po nárazu vozidla do stromu a jeho zpomalení podařilo ruku vyprostit a odskočit stranou, „byly způsobeny pouze zhmožděniny předloktí ruky“, na závěru soudů, že vůči němu obviněný užil násilí v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci, ničeho nemění. Přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je vyvoditelný z jednání obviněného, který prokazatelně popsaný manévr s vozidlem provedl v bezprostřední reakci na své uchopení policistou a veden záměrem, zabránit mu v provedení silniční kontroly, o niž se přítomní policisté předtím prostřednictvím výzev adresovaných obviněnému marně snažili. Protože prudce jedoucí vozidlo bylo plně způsobilé „učinit útok proti tělu (zakročujícího policisty) důraznějším“, odůvodnila skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzujícího rozsudku aplikaci kvalifikované skutkové podstaty naplněním znaku „spáchal čin uvedený v odstavci 1 se zbraní“ [odst. 2 písm . a) §325 tr. zákoníku].
Všechny uvedené skutečnosti vedou Nejvyšší soud k poznatku, že soudy nižších stupňů při právním posouzení skutku obviněného nepochybily a že tudíž ty jeho námitky, které obviněným deklarovaný dovolací důvod formálně naplňují, uplatnil tento zjevně neopodstatněně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil