ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1233.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1233/2011-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 dovolání, která podali obviněný J. B. nar. , J. B. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 6/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 3/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a J. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 T 3/2010, byli uznáni vinnými:
obviněný J. B.
- zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
obviněný J. B.
- pomocí k zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný J. B.
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem,
obviněný J. B.
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. B. uložena povinnost zaplatit poškozenému S. T. CZ, s. r. o., IČ, se sídlem T., P., částku 44.871.182,- Kč spolu s 7,75% úrokem z prodlení od 22. 9. 2010 nejpozději do 31. 12. 2010 a počínaje od 1. 1. 2011, a nadále ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů platné vždy k poslednímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení obviněného, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali odvolání obvinění J. B. a J. B. , krajský státní zástupce v Hradci Králové a poškozený S. T. CZ, s. r. o.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 6/2011, byl z podnětu odvolání obou obviněných, krajského státního zástupce a poškozeného podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto, přičemž byli uznáni vinnými:
obviněný J. B.
- zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
obviněný J. B.
- účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný J. B.
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem,
obviněný J. B.
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. B. a J. B. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému S. T. CZ, s. r. o., IČ , se sídlem T., P., na náhradě škody částku 44.423.106,60,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% ročně, a to obviněný J. B. počínaje od 3. 6. 2010 do zaplacení, obviněný J. B. počínaje od 28. 5. 2010 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený S. T. CZ, s. r. o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu, a to výroky týkající se jejich osoby, obvinění J. B. a J. B. napadli prostřednictvím obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný J. B. vytkl, že vrchní soud v rozsudku konstatoval, že řízení před krajským soudem bylo provedeno v souladu s procesními předpisy, bylo v něm respektováno právo obviněných na obhajobu, dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a jeho skutkové i právní závěry označil za správné. V dovolání upozornil, že již v odvolání považoval skutkový stav za nedostatečně zjištěný, a proto měl krajský soud nařídit předběžné projednání obžaloby a věc vrátit státnímu zástupci k došetření.
Dále obviněný odmítl, že operace s výrobky, které objednával k zhotovení u tzv. druhovýrobců, byly již provedeny tzv. prvovýrobci, že šlo o zcela shodné operace na totožných výrobcích, že tyto operace fiktivně objednával u tzv. druhododavatelů, a že těmito zakázkami způsobil poškozené společnosti škodu. Rovněž bylo v řízení nedostatečně reagováno na jeho obhajobu, že obchodní případy objednávané tzv. druhododavateli u společnosti A. T., s. r. o., tato dále zadávala dalším obchodním partnerům. Přestože před soudy obou stupňů navrhoval, aby se k věci vyjádřili zástupci společností či podnikatelé – fyzické osoby, soud je pouze vyzval, aby se k věci písemně vyjádřili; osobně slyšeni nebyli, nebylo jim možno klást doplňující otázky, a tato část jeho obhajoby nebyla řádně prověřena. V tomto směru obviněný v podrobnostech poukázal na konkrétní faktury (jejichž kopie se nachází v přílohách 1 – 8 spisu). V postupu soudu prvního stupně shledal, že jde o tzv. opomenuté důkazy, které jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. j. 3 Tdo 91/2011-17) .
Za nesprávný obviněný označil i právní závěr odvolacího soudu, pokud jde o škodu v celkové výši nejméně 44.423.106,60,- Kč, kterou měl svým jednáním poškozené společnosti způsobit. Namítl, že do výsledné výše vyčíslené škody se nepromítl odpočet daně z přidané hodnoty (dále v dovolání jen „DPH“), přičemž ocitoval z ustanovení §72 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Dodal, že v posuzovaném období roků 2006 až 2009 byla výše této daně 19% a musela být druhododavateli uhrazená tzv. na výstupu. Výše odpočtu DPH na vstupu – společnost S. T. CZ, s. r. o., jej musela obdržet z částky 44.423.106,60,- Kč – je více jak 8,4 mil. Kč. V této části nemůže jít o škodu (zkrácení majetku poškozeného), neboť v opačném případě by došlo k neodůvodněnému obohacení společnosti S.T. CZ, s. r. o., a ke stanovení vyšší škody, než ke které skutečně mohlo dojít. V posuzované věci nejde o vyčíslení hodnoty výrobků a tedy o určení výše škody podle obvyklé ceny, za kterou by je bylo možné v daném čase a místě prodat, ale o účtování pracovních výkonů a použitého materiálu mezi dvěma plátci DPH, když ten, komu bylo účtováno, nebyl tzv. konečným spotřebitelem. Tvrzení, že nešlo o řádně zdanitelné plnění, když šlo o vylákání plateb za neexistující práce a plátce DPH (tj. poškozený) je povinen odpočet DPH státu vrátit, nemá ve zjištěném skutkovém stavu opodstatnění. Obviněný vytkl, že soud nemůže současně přiznat jím zjištěnou celou částku škody k náhradě poškozenému a současně pouze v odůvodnění rozhodnutí tvrdit, že poškozený má povinnost neoprávněně získanou část DPH státu vrátit. K této otázce nebyly příslušné finanční orgány dotázány a nečinily žádná z potřebných opatření, což je též tzv. opomenutým důkazem. Vadným posouzením výše škody byl z hmotně právního hlediska v jeho neprospěch dotčen výrok o vině i výrok o náhradě škody.
Podle obviněného odvolací soud též vyvodil z nedostatečných skutkových zjištění nesprávné právní závěry, pokud skutek posoudil jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož zákonné vymezení připomněl. Současně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 443/2003. K jeho odvolacím námitkám sice odvolací soud změnil právní větu výroku o jeho vině, když nově uvedl: „ úmyslně obohatil jiného tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“, avšak uvozující část výroku o vině zásadní změny v tomto smyslu nedoznala. Vrchní soud totiž dovodil, že svým jednáním uvedl v omyl společnost S. T. CZ, s. r. o., což se ve výroku rozhodnutí projevuje formulací: ,,...když tito poté tyto práce vyfakturovali společnosti S. T. CZ, s. r. o., která v mylném domnění, že fakturované práce byly druhovýrobci skutečně provedeny, vystavené faktury proplácela...“. Jelikož v mylném domnění nemohla být právnická osoba, obviněný nastolil otázku, kdo za ni v těchto obchodech jednal, měl pravomoc sjednávat kooperační obchody, byl osobou jednající v omylu nebo osobou činící majetkové dispozice v omylu. I když se soud druhého stupně touto námitkou zabýval, výrok rozsudku tomu neodpovídá.
V dovolání obviněný nepopřel, že jako pracovník zajišťující výrobky, popř. jejich technologické úpravy tzv. v kooperaci, využil svého postavení ve společnosti S. T. CZ, s. r. o., k tomu, že část takové kooperační výroby zajistil pomocí společnosti A. T., s. r. o., které tím obstaral obchodní zakázky, tedy i výdělek. To, že tak činil prostřednictvím dalších firem označovaných jako druhovýrobci (druhododavatelé) vysvětlil snahou utajit jeho vztah k firmě A. T., s. r. o. Zpochybnil však, že tím mohl porušit tzv. zákaz konkurence, jak tvrdí odvolací soud, neboť nejde o situaci ve smyslu znění §304 odst. 1 zákoníku práce a svým jednáním se podvodného jednání vůči svému zaměstnavateli nedopustil. Odmítl, že obchody s druhovýrobci (druhododavateli) byly fiktivní i to, že samostatně, v rámci své funkční kompetence, rozhodoval o všech zásadních úkonech zadávání strojírenských zakázek při provádění kooperace externím subdodavatelům. Nebyl totiž vedoucím pracovníkem ve smyslu zákoníku práce a ve své pracovní činnosti vždy podléhal nějakému přímému nadřízenému, plnil pokyny a nařízení na tomto úseku a skutečnost, co bude zadáno do kooperace, komu a za jakých podmínek, vždy dával schvalovat.
Jak obviněný vytkl, odvolací soud učinil ze skutkových zjištění nesprávný právní závěr, že v úmyslu obohatit se ke škodě společnosti S. T. CZ, s. r. o, u tzv. druhovýrobců fiktivně objednal již vyrobené výrobky či již provedené (shodné) technologické úpravy na výrobcích a také již společností zaplacené, a tím, že poškozená společnost tyto objednávky, po jejich vyfakturování druhododavateli, v mylném domnění, že byly provedeny, uhradila, jí měl způsobit škodu ve výši 44.423.106,60, - Kč. Z toho soud vyvodil právní větu, že úmyslně jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle obviněného nelze ze stávajících skutkových zjištění takovýto právní závěr učinit. Poznamenal, že nikdo z odpovědných zástupců tzv. druhododavatelů nebyl pro jakoukoli formu účastenství stíhán u žádného z jejich obchodních případů, a to jak ve směru ke společnosti S. T. CZ, s. r. o., tak ke společnosti A. T., s. r. o. Nebylo jednoznačně prokázáno, že jde o fiktivní obchodní, a tudíž i daňovou operaci. Ani nebylo postaveno najisto, že hodnota ve výroku napadeného rozsudku specifikovaných kooperačních zakázek byla navýšena o hodnotu té jejich části, která byla poškozené společnosti účtována tzv. druhododavateli.
Závěrem obviněný zopakoval, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že v jeho jednání, které spočívalo v zadávání některých zakázek druhododavatelům za podmínky, že zakázku zadají společnosti A. T., s. r. o., jako svému subdodavateli, lze spatřovat zločin, jímž byl uznán vinným nebo znaky jiné skutkové podstaty trestného činu zakotvené ve zvláštní části trestního zákoníku. Proto navrhl, aby v neveřejném zasedání Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 6/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud jednak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, jednak podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl o jeho vazbě tak, že se pro nové řízení ve věci ponechává na svobodě.
Obviněný J. B. konstatoval, že se vědomě na žádné trestné činnosti nepodílel, jeho pozice ve společnosti A. T., s. r. o., byla naprosto formální, jednal na žádost svého otce a nepochyboval, že její činnost pod faktickým vedením otce je zcela legální. V době působení ve společnosti studoval v denním studiu na vysoké škole a na jejím chodu se nemohl reálně podílet. Z pokynu otce vykonával ve společnosti pouze některé dílčí úkony, především administrativního charakteru (vypisoval faktury a v několika případech doručil písemnosti obchodním partnerům), na samotné obchodní činnosti ale nijak neparticipoval ani se fakticky nepodílel na rozhodování ve společnosti. Nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky, neboť nemohl jednat v úmyslu obohatit se na úkor společnosti S. T. CZ, s. r. o., neboť nebyl srozuměn s tím, že by aktivity jeho otce ve společnosti, jejímž byl jediným jednatelem, mohly být protiprávní. Obviněný uvedl, že jeho pasivní úloha ve společnosti byla prokázána zejména výpověďmi jejích obchodních partnerů, kteří jej, až na výjimky, neznali a nikdy se ním nesetkali. Dodal, že pokud mezi ním a některými z nich (P. M. a J. O.) došlo ke kontaktu, stalo se tak pouze v souvislosti s doručováním faktur či jiných písemností a nikoli při příležitosti obchodního jednání. V podrobnostech odmítl úvahy vrchního soudu, že si byl dobře vědom toho, že činnost obchodní společnosti není řádně vedena, jde o podnikání riskantní, prováděné za nestandardních podmínek, což jej mělo varovat. Rovněž se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že rezignoval na řídící a kontrolní funkce ve společnosti, které byl jako statutární orgán povinen vykonávat a že umožnil J. B. čin spáchat. V návaznosti na to zdůraznil, že jednal podle pokynů osoby mu blízké, kterou respektoval a o jejíž erudovanosti v obchodně právních vztazích neměl pochyb. Za těchto okolností nelze od něj spravedlivě požadovat stejnou míru opatrnosti, jako v běžných obchodních vztazích s osobami, které vůči němu nejsou v poměru rodinném. Ani odměna, kterou za své působení ve společnosti inkasoval, nebyla vysoká a formální zaměstnávání rodinných příslušníků není praxí ojedinělou, zpravidla nemající žádnou trestněprávní relevanci. Obviněný namítl, že vrchní soud nepřípustně vyvodil srozumění s následkem v podobě vzniku trestněprávní odpovědnosti z porušení obecné povinnosti počínat si s péčí řádného hospodáře, čímž zaměnil nedbalost s úmyslem, což označil za nezákonné přepínání trestní represe. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o zavinění, tak odůvodnění rozhodnutí neodpovídá požadavkům znění §125 odst. 1 tr. ř. a rovněž si protiřečí. Na straně jedné sice připouští, že obviněný nebyl obeznámen s faktickou činností společnosti (neměl přehled o tom, zda strojírenské práce na výrobcích byly skutečně provedeny) a shledává, že jeho postavení bylo zneužito, ale na druhé straně mu přičítá účastenství ve formě pomoci, když z úvah soudu i z popisu stíhaného skutku, a to ve spojení s příslušnými pasážemi odůvodnění rozsudku, je patrné, že o trestném činu tzv. „hlavního pachatele“ nevěděl. Pokud má totiž soud za prokázané, že se jeho otec stíhaného skutku dopustil, logicky z toho vyplývá, že i on jím byl uveden v omyl. Taktéž nemůže obstát argumentace vrchního soudu úkony, které činil poté, co byl otec propuštěn ze společnosti S. T. CZ, s. r. o., neboť pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku obviněný shledal ve skutečnosti, že se účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nemohl dopustit, když u něj nelze hovořit o úmyslu směřujícímu k účasti v této formě na konkrétním úmyslném trestném činu a taková skutečnost ani nevyplývá ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu. Připomněl právní větu napadeného rozsudku, že „úmyslně umožnil jinému, aby jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ . Namítl, že ve výroku rozhodnutí je sice konstatováno, že měl jednat v úmyslu obohatit se ke škodě společnosti S. T. CZ, s. r. o., jakákoliv konkretizace skutkových zjištění, o která by závěr o existenci zavinění ve formě úmyslu bylo možno opřít, však ve skutkové větě absentuje a pro závěr o naplnění účastenství ve formě pomoci skutková zjištění nepostačují; existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu z nich nelze vyvodit a nevyplývá ani z příslušné části odůvodnění rozsudku. Z popisu skutku a odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu lze dovodit toliko aktivní jednání jeho otce, a nikoliv to, že by obviněný při „vystavování faktur“ byl býval věděl, že zadané práce byly objednány „fiktivně“, a že ve společnosti, jíž byl jediným jednatelem, dochází k trestněprávně relevantnímu jednání ke škodě společnosti S. T. CZ, s. r. o. Obviněný zdůraznil, že pokud se o chod společnosti blíže nezajímal a jeho kroky si neprověřoval, nečinil tak vědomě, neboť představa, že se jeho otec dopouští zločinu podvodu, mu byla naprosto cizí. Připomněl, že pomoc je postižitelná ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pomocník je trestně odpovědný pouze tehdy, jedná-li v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli. Sice nemusí mít přesnou představu o trestném činu zamýšleném hlavním pachatelem ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, účastenství ve formě pomoci však předpokládá úmysl směřující k účasti v této konkrétní formě na konkrétním úmyslném trestném činu konkretizovaném individuálními rysy, nikoliv jen znaky skutkové podstaty. Jeho osobě je však kladeno za vinu obecně srozumění s jakoukoli případnou trestnou činností, které by se mohl jeho otec při faktickém řízení společnosti dopustit, což koliduje se zmíněnými principy, zejména se zásadou odpovědnosti za zavinění. Je mu totiž kladeno za vinu protiprávní jednání jiného, nadto osoby, která jej s ohledem na skutkový stav fakticky uvedla v omyl. Takovýto postup představuje porušení principu subsidiarity trestní represe, když trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tj. za krajní prostředek.
Jak obviněný uvedl, vrchní soud nerespektoval skutečnost, že po stránce subjektivní trestněprávně postižitelná pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu hlavního pachatele spáchat určitý čin a jedná v úmyslu, aby byl tento jeho známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. V tomto směru si skutková věta rozsudku a odůvodnění odporují, když v jejím návětí uvedená formulace: „v úmyslu obohatit se ke škodě společnosti S. T. CZ, s. r. o.“ postrádá v další části skutkové věty, jíž ocitoval, konkretizaci skutkových okolností, z nichž by bylo možno jeho úmyslné zavinění dovodit. Navíc odvolací soud vycházel ze zjištění, že jeho otec jednal za jeho zády, tj. že „jeho formálního postavení bylo zneužito“ , což je jen jiný výraz pro „uvedení v omyl“. Je tedy otázkou, jak se může aktivně účastnit na podvodu osoby, jejíž jednání spočívá mimo jiné v tom, že mu v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, zamlčuje podstatné okolnosti o své činnosti. Nelze proto v jeho případě hovořit o zavinění ve formě nepřímého úmyslu, neboť absentuje složka vědomostní. Úvahy v odůvodnění rozsudku ohledně naplnění subjektivní stránky zaměňují vědomou nedbalost s úmyslem nepřímým. Vrchní soud jej a priori viní z toho, že nepředpokládal protiprávní chování jiného, konkrétně dikcí: že se „nemohl přesvědčivě spoléhat, že jeho pouze formálního postavení nemůže být zneužito“ , případně se „neoprávněně spoléhal, že z výkonu jeho funkce jednatele nevzejde žádný protiprávní následek“ (což je ve své podstatě vyjádřením skutečnosti, že se „spoléhal, že následek nezpůsobí“ . Podle obviněného takový případ nelze zaměňovat se situací, kdy je na srozumění usuzováno na základě toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, byť tak vrchní soud ve skutečnosti činí (str. 81 rozsudku). Tyto úvahy vztahující se k otázce zavinění tudíž fakticky implikují zavinění nedbalostní, jak je vyjádřeno v ustanovení §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když kalkulují s absencí volní složky, čímž je však zároveň vyloučen vznik odpovědnosti za účastenství ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí tudíž vykazuje rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé.
Podle obviněného nemohl podporovat činnost tzv. hlavního pachatele, když o ní nevěděl a nemohl jednat „v úmyslu“, a to ani nepřímém, neboť pro zavinění v obou jeho formách je charakteristická existence složky vědomostní, přičemž si trestněprávně relevantní následek, který je uveden ve výroku rozsudku, nepředstavoval jako možný, a nelze tedy u něj hovořit o lhostejnosti k následku či srozuměním s ním. Pokud přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že si nutně musel následek představit jako možný, byť jej nezamýšlel a pouze se spoléhal, že z jeho pasivní role ve společnosti nevzejde žádný trestně postižitelný následek, ani tehdy nelze hovořit o úmyslu, když chybí složka volní. Nelze mu proto přičítat účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a vrchní soud měl rozhodnout zprošťujícím výrokem.
S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 6/2011, v části týkající se jeho osoby a zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně podrobně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. S námitkami, které obvinění J. B. a J. B. uplatnili, se z důvodů, jež jsou ve vyjádření blíže argumentačně rozvedeny, neztotožnila. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných J. B. a J. B. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi shodně uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněných J. B. a J. B. , jimiž zpochybňují správnost v soudním řízení pravomocně učiněných skutkových zjištění. Tak je tomu v případě, když obviněný J. B. připomíná své odvolání, ve kterém vytýkal, že skutkový stav byl v dané trestní věci zjištěn nedostatečně, namítá neprovedení svědeckých výslechů zástupců společností a podnikatelů a popisuje vlastní verzi události. Obviněný J. B. tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou. Jak již bylo shora řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (zejména lze odkázat na podrobnou argumentaci na str. 74 a násl. rozhodnutí), a to ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, vyplývá, které skutečnosti soud vzal v trestní věci za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se odvolací soud vypořádal s obhajobou obviněných J. B. a J. B. a proč nebylo nevyhověno návrhům na provedení dalších důkazů. Na str. 76 - 77 rozsudku blíže rozvedl, z jakých důvodů nebylo dokazování doplněno svědeckým výslechem osob, ohledně nichž se prvně jmenovaný obviněný v dovolání zmiňuje jako o tzv. opomenutých důkazech.
V dovolání obvinění J. B. a J. B. rovněž v podrobnostech namítají, že zjištěným jednáním nenaplnili znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli pravomocně uznáni vinnými. Obviněný J. B. taktéž vznáší výhrady, týkající se výše způsobené škody. Tyto námitky uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenými právními vadami.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a na cizím majetku způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu .
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč .
Ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zakotvuje, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku plyne, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku platí, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen).
V tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze je obviněným J. B. a J. B. kladeno za vinu, že
v době nejméně od 1. 2. 2006 do 30. 6. 2009 v T., okres S., v úmyslu obohatit se ke škodě společnosti S. T., s. r. o., IČ, se sídlem T., P., obžalovaný J. B. jako zaměstnanec této společnosti odpovědný za kooperaci výroby objednával dílčí úpravy na identických strojírenských výrobcích určených pro sklářskou průmyslovou výrobu u více obchodních společností, kdy nejprve u tzv. prvododavatelů, společností S., s. r. o., IČ, se sídlem Č. K., Š., E., s. r. o., IČ, se sídlem T., N., A. -C.., s. r. o., IČ, se sídlem P., R., a R. R. ČR – strojírenství, s. r. o., IČ, se sídlem Ch., Č., objednal výrobu konkrétních výrobků včetně technologických úprav, které byly těmito společnostmi provedeny a společností S. T. CZ, s. r. o., řádně uhrazeny, a poté fiktivně objednal u tzv. druhododavatelů, společností A. V. O., a. s., IČ, se sídlem B., S., Z. P., s. r. o., IČ, se sídlem P., N. M. p., A., s. r. o., IČ , se sídlem V. n. N., P., T., s. r. o., IČ, se sídlem P., K., P., s. r. o., IČ, se sídlem U. B., P., a P. S., s. r. o., IČ, se sídlem P., Z., provedení shodných částečných technologických úprav, které však již ve skutečnosti byly provedeny prvododavateli, přičemž tito tzv. druhododavatelé na pokyn obžalovaného J. B. objednané dílčí úpravy výrobků dále zadali za předem stanovenou cenu společnosti A. T., s. r. o., IČ, se sídlem L., M., jejímž jediným společníkem a zároveň jednatelem byl obžalovaný J. B. , který aniž by strojírenské výrobky převzal a fiktivně objednané práce provedl, event. jejich provedení zadal jiné firmě, po převzetí již zhotovených výrobků společností S. T. CZ, s. r. o., od tzv. prvododavatelů a zaevidování jejich příjmu obžalovaným J. B. v počítačové evidenci, vystavoval za společnost A. T., s. r. o., tzv. druhododavatelům faktury za objednané práce, když tito poté tyto práce fakturovali společnosti S. T. CZ, s. r. o., která v mylném domnění, že fakturované práce byly druhododavateli skutečně provedeny, vystavené faktury proplácela, přičemž druhododavatelé následně po odečtení své provize platby převáděli na účet společnosti A. T., s. r. o., č. a tímto jednáním obžalovaní způsobili společnosti S. T., s. r. o., škodu v celkové výši nejméně 44.423.106,60 Kč, a to konkrétně následujícími dílčími útoky (popsanými ve výroku v bodech I. - IV. na str. 2 - 69 rozsudku, přičemž pro jejich značnou obsáhlost nejsou v tomto usnesení dovolacím soudem uvedeny a na jejich znění v napadeném rozhodnutí se odkazuje).
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Vrchní soud v Praze v souladu s trestním zákoníkem, když výše citovaný skutek, který je podrobněji rozveden v odůvodnění napadeného rozsudku, právně kvalifikoval u obviněného J. B. jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť úmyslně jiného obohatil (společnost A. T., s. r. o., a tzv. druhododavatele) tím, že někoho uvedl v omyl (příslušné pracovníky společnosti S. T., s. r. o., kterým předstíral, že se jedná o řádné práce na témže výrobku a že faktury odpovídají skutečně vykonaným pracím) a způsobil tak na cizím majetku (společnosti S. T., s. r. o.) škodu velkého rozsahu (44.423.106,60,- Kč).
V dovolání obviněný J. B. sice správně tvrdí, že majetkovou dispozici v omylu, respektive s nedostatkem informací, nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jen prostřednictvím určitých fyzických osob, avšak o takovýto nedostatek se v dané trestní věci nejedná. V této souvislosti vrchní soud k jeho jednání v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…věcně schvaloval provedení kooperace po vystavení faktury od dodavatele kooperačních prací, avšak sám nebyl oprávněn učinit za poškozeného majetkovou dispozici. Tu činila až pracovnice výrobní účtárny M. G. v součinnosti s účetní I. B., které v případě fiktivních faktur vystavených tzv. druhododavateli za práce, jež ve skutečnosti nebyly provedeny, uvedl právě obžalovaný v omyl tím, že vůči nim, v rozporu se skutečností odsouhlasením fiktivních faktur předstíral, že se jedná o oprávněnou fakturaci za skutečně provedené práce, což bylo v hrubém rozporu se skutečností. V přímém důsledku se zmíněným jednáním obžalovaného pak došlo k tomu, že výrobní účetní poškozené firmy zaúčtovala fiktivní faktury jako pravé a předala je účetní I. B. k proplacení z účtu poškozené společnosti.“ Odvolací soud rovněž uvedl: „Nedílnou součástí a nutným předpokladem majetkové dispozice učiněné v omylu bylo ovšem současně předchozí jednání obžalovaného, kterým uvedl v omyl své nadřízené již ve fázi schvalování fiktivní kooperační operace a její ceny. Obžalovaný totiž již ve vystavené žádance na kooperaci v případě fiktivních prací v rozporu se skutečností předstíral, že se jedná o skutečné kooperační práce, které budou na výrobku provedeny (vylákal souhlas výrobního ředitele) a uvedl zde jejich cenu, kterou ekonomický ředitel poškozené společnosti odsouhlasil v mylné představě, že schvaluje reálné kooperační operace“ (vše na str. 79 napadeného rozhodnutí). I podle Nevyššího soudu je ze skutkových zjištění očividné, že v důsledku popsaných navazujících aktů byla v omylu, který byl vyvolán obviněným J. B., provedena jmenovanou účetní majetková dispozice, jejímž důsledkem bylo vylákání nedůvodné platby, vznik škody k tíži společnosti S. T., s. r. o., a současně neoprávněné obohacení zejména společnosti A. T., s. r. o., ale i tzv. druhododavatelů. Postup vrchního soudu je plně v souladu s judikatorním výkladem podmínek majetkové dipozice právního subjektu jednajícího v omylu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 443/2003). S poukazem na citovaná skutková zjištění, z nichž je zjevné jednání obviněného jako klamajícího subjektu a jednání oklamaných subjektů, nelze akceptovat jeho dovolací výhradu, že se nemohl dopustit podvodného jednání vůči svému zaměstnavateli, neboť nebyl vedoucím pracovníkem ve smyslu zákoníku práce a ve své pracovní činnosti vždy podléhal nějakému přímému nadřízenému, plnil pokyny a nařízení na tomto úseku a skutečnost, co bude zadáno do kooperace, komu a za jakých podmínek, vždy dával schvalovat.
Vytýká-li obviněný J. B. , že Vrchní soud v Praze nesprávně vymezil rozsah škody, neboť nebyl zohledněn odpočet DPH uskutečněný společností S. T., s. r. o., za podmínek ustanovení §72 zák. č. 235/2004 Sb., nelze této námitce přisvědčit. Ustálená judikatura zastává názor, že „Odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu prodává (§89 odst. 12 věta první tr. zák., resp. §137 věta první tr. zákoníku), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty“ (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu postupoval i vrchní soud, který v odůvodnění rozsudku uvedl: „Pro stanovení výše škody je podstatné, že předmětem trestného činu byla fakturovaná cena prací (za úpravu rozpracovaného výrobku), kdy cena díla byla vždy zatížena daní z přidané hodnoty a nebylo zpochybněno, že se jednalo o cenu obvyklou (§546 odst. 1 obch. zák.), která se platila za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy v případě obdobných obchodních podmínek mezi objednateli a dodavateli, jako plátci DPH na území České republiky. Takový závěr odpovídá hlediskům stanoveným pro určení výše škody v ust. §137 věta první tr. zák.“ Odvolací soud rovněž zdůraznil: „Požadavek odvolatele na odečtení DPH z výše způsobené škody není důvodný, neboť neoprávněné platby byly poškozenou společností poskytnuty nikoli za řádně uskutečněné zdanitelné plnění dle §72 odst. 1 písm. a) - e) zák. č. 235/2004 Sb. - v případě trestného činu spočívajícího ve vylákání plateb za neexistující, fiktivní práce, totiž nelze hovořit o řádném zdanitelném plnění, jež by oprávněně podléhalo dani z přidané hodnoty a zakládalo nárok na odpočet daně. Platby se totiž netýkaly skutečné výrobní činnosti, která by se oprávněně promítla do ekonomické činnosti poškozené společnosti S. T., s. r. o., a tím do hodnoty jí zhotovených a prodávaných výrobků - takže plátce DPH (tj. poškozený) je povinen odpočet DPH státu vrátit. Škoda mu tak vzniká i v rozsahu výše DPH, nikoli v částce nižší (vše na str. 80 rozsudku) . Tuto argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit. Pokud poškozená společnost S. T., s. r. o., při formálně splněných podmínkách uvedeného daňového předpisu nadměrný odpočet skutečně inkasovala, je výlučně věcí jejího vztahu se správcem daně, který je na podkladě zjištění pravého stavu věci oprávněn požadovat vrácení neoprávněně vyplaceného daňového odpočtu. Děje se tak však již mimo rámec předmětného trestního řízení, pro které zůstává stále rozhodným celková výše vylákané finanční částky, tedy včetně DPH a způsob jejího zohlednění jak ve výroku o vině, tak i v navazujícím výroku o náhradě škody. Ostatně v tomto směru již přiléhavě argumentovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Rovněž není možné souhlasit s námitkou obviněného, jež spočívá v podstatě v tvrzení, že tzv. skutková věta není v souladu s tzv. větou právní, ve které namísto prvostupňovým soudem přijatého právního závěru vlastního obohacení (obohacení sebe) odvolací soud učinil právní závěr o obohacení jiného. Ze skutkových zjištění plyne, že obohacena byla společnost A. T., s. r. o. (ale i tzv. druhododavatelé), přičemž právě tuto společnost obviněný prostřednictvím obviněného J. B. fakticky ovládal a zneužil ji k neoprávněnému vylákání plateb za fiktivní duplicitní úpravy strojírenských výrobků pro poškozenou společnost S. T., s. r. o. Je proto v konečném důsledku dostatečně zřejmé jeho profitování na fiktivní obchodní spolupráci. Pro právní posouzení skutku není jakkoliv potřebné se zabývat tím, zda při utajení svého vztahu ke společnosti A. T., s. r. o., se obviněný mohl dopustit zákazu konkurence.
Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění je v jednání obviněného J. B. naplněn úmysl přímý ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Obviněný evidentně chtěl svým jednáním porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž v daném případě je cizí věci majetek. Současně Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, postačuje ve smyslu ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti.
Vrchní soud v Praze postupoval rovněž v souladu s trestním zákoníkem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a podrobněji rozveden v jeho odůvodnění, právně kvalifikoval u obviněného J. B. jako účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť úmyslně umožnil jinému (obviněnému J. B. ), aby jiného obohatil (společnost A. T., s. r. o., a tzv. druhododavatele) tím, že uvedl někoho v omyl (příslušné pracovníky společnosti S. T., s. r. o., kterým předstíral, že se jedná o řádné práce na témže výrobku a že faktury odpovídají skutečně vykonaným pracím) a způsobil tak na cizím majetku (společnosti S. T., s. r. o.) škodu velkého rozsahu (44.423.106,60,- Kč).
Nelze přisvědčit námitce obviněného, že v popisu posuzované tzv. skutkové věty absentuje konkretizace skutkových zjištění, o která by závěr o existenci zavinění ve formě úmyslu bylo možno opřít, když její část ocitoval: „…v úmyslu obohatit se ke škodě společnosti S. T., s. r. o., … J. B. , který aniž by strojírenské výrobky převzal a fiktivně objednané práce provedl, event. jejich provedení zadal jiné firmě, po převzetí již zhotovených výrobků společností S. T., s. r. o., od tzv. prvododavatelů a zaevidování jejich příjmu obžalovaným J. B. v počítačové evidenci, vystavoval za společnost A. T., s. r. o., tzv. druhododavatelům faktury za objednané práce…“ . I podle Nejvyššího soudu připomenuté skutkové okolnosti vyjadřují, a to i s ohledem na celé znění tzv. skutkové věty (viz její doslovná citace na str. 10 - 11 tohoto usnesení) a odůvodnění rozsudku, výstižně a v postačující míře podíl účasti obviněného J. B. na konstatované fiktivní obchodní spolupráci. Proto není možné souhlasit s tvrzením, které v dovolání uplatnil, že ve skutkovém zjištění absentuje v jeho jednání zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Jelikož „při zavinění pachatele lze vycházet i z následného jeho chování po spáchání činu, neboť i taková okolnost může vyjadřovat vnitřní vztah pachatele k výsledku jednání“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010), tak v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat nedostatek, pokud argumentoval na str. 82 rozsudku i úkony, které obviněný činil poté, co byl obviněný J. B. propuštěn ze společnosti S. T., s. r. o.
Ze skutkových zjištění, jak jsou Vrchním soudem v Praze velmi podrobně popsána v odůvodnění rozsudku na str. 80 – 82, vyplývá, že obviněnému J. B. muselo být známo, že jako jednatel je jediným odpovědným statutárním zástupcem obchodní společnosti A. T., s. r. o., a též jejím jediným společníkem. Současně věděl, že jeho postavení ve společnosti je pouze formální a ve skutečnosti společnost řídí jeho otec J. B., ačkoliv k této není v pracovním ani jiném oficiálním vztahu. Tyto zcela nestandardní formy řízení a rozhodování ve společnosti, měly obviněného varovat, že jde o podnikání riskantní. Obviněný nevykonával žádné řídící a kontrolní funkce ve společnosti, které mu jako statutárnímu orgánu a jednateli vyplývaly z ustanovení §135 odst. 2, §194 odst. 5 obch. zák., čímž umožnil spáchat trestnou činnost obviněnému J. B. Tomuto současně poskytoval i pomoc ve formě aktivní součinnosti, neboť podepisoval veškeré potřebné účetní doklady, tedy i faktury za fiktivní práce, které také zčásti sám přímo na počítači vyhotovoval. To vše činil opakovaně a dlouhodobě, ve velkém počtu případů, aniž by měl přehled o tom, zda strojírenské práce na výrobcích, za něž účtoval statisícové částky, byly vůbec provedeny a zda takové výrobky existují. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitce obviněného poznamenat, že odůvodnění rozsudku vyhovuje požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a nelze shledat, že by si protiřečilo (odporovalo).
Pokud obviněný J. B. za uvedených okolností zastával pozici statutárního zástupce společnosti A. T, s. r. o., tak bylo nejen zřejmé, že na její řízení včetně nastavení účinných kontrolních mechanismů zcela rezignoval, ale že veškeré nezbytné aktivity pro chod tohoto podnikatelského subjektu byly z jeho strany vykonávány nejen v rozporu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, jež zakotvují základní povinnosti jednatelů obchodních společností, ale že zcela absentovaly. Při takové míře zcela vědomé ignorance těchto zákonných povinností po celé více než tříleté období nemohl Vrchní soud v Praze dovodit, že se s ohledem na obviněným zdůrazňovanou otcovu autoritu, důvěru k němu i blízký rodinný vztah mohl přesvědčivě spoléhat na to, že jeho formálního postavení statutárního zástupce společnosti nebude zneužito. Za výše připomenutého stavu povědomí obviněného o více než podezřelých okolnostech jeho způsobu podnikání, do kterého se na popud obviněného J. B. zapojil toliko formálním způsobem, za symbolickou finanční odměnu a následně v intencích jeho pokynů vystavoval, resp. signoval účetní doklady na práce, o jejichž skutečném provedení si po celé sledované období nezjistil žádné informace tak, aby si ze své pozice jediného statutárního zástupce obchodního subjektu ujasnil, zda jím fakturované vysoké finanční částky mají svůj reálný podklad, z jakého důvodu mu není vyplácena celá výše sjednané pracovní mzdy, jaké je skutečné postavení jeho dalších tří rodinných příslušníků figurujících v jím řízené společnosti v postavení zaměstnanců pobírajících mzdu, ačkoliv ve skutečnosti žádnou práci, jak sám připustil, neprováděli, přičemž do chodu společnosti nebyl nejen zasvěcen, ale ani neměl snahu získat alespoň základní povědomost o tom, na jakém reálném podkladě vytváří svůj zisk. Nelze proto odvolacímu soudu vytknout, pokud přirovnal postavení obviněného ve společnosti A. T., s. r. o., ne nepodobné pozici tzv. „bílého koně“. Současně ze skutkových zjištění blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku na str. 81 plyne, že obviněný nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný.
S poukazem na uvedené skutečnosti Vrchní soud v Praze nepochybil, když shledal v jednání obviněného J. B. naplnění intelektuální i volní složky jeho vnitřního vztahu k eventuálnímu způsobení škodlivého následku ze strany obviněného J. B.. Úmysl nepřímý v jeho jednání zahrnuje všechny podstatné znaky účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný skutek vykazuje všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byli obvinění J. B. a J. B. pravomocně uznáni vinnými. Správnému právnímu posouzení tohoto skutku odpovídají ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze i obě tzv. právní věty. Právní námitky obou obviněných, které v mimořádných opravných prostředcích formálně relevantně uplatnili, tudíž nebylo možno akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných J. B. a J. B. jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k