ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1234.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1234/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. října 2012 o dovolání, které podal obviněný L. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 61 To 211/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 150/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2012, č. j. 8 T 150/2010-488, byl obviněný L. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro dílčí útok pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [správně podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku].
O odvolání obviněného, jímž napadl rozsudek nalézacího soudu, rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze tak, že svým rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 61 To 211/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v jeho odsuzující části a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným tím, že
1) v přesně nezjištěné době od července do října roku 2008 v P., v prostoru M. n. a jeho okolí, opakovaně prodával či zdarma poskytoval osobě J. K., v nezjištěném množství drogu heroin,
2) v přesně nezjištěných dnech měsíce října roku 2008 v P., v O. ul. před hernou P., prodal po předchozí dohodě osobě J. J. v nezjištěném množství drogu heroin, a dále v přesně nezjištěných dnech měsíců května a června roku 2010 v P. – K., u stanice metra F., mu opětovně prodal v nezjištěném množství drogu heroin, a dále v P. – H., poblíž ulice V. a O., mu opětovně prodal v nezjištěném množství drogu heroin,
3) v přesně nezjištěných dnech od března roku 2009 do 7. 6. 2009 v P., ul. H., v budově ubytovny P. a v jeho okolí, po předchozí telefonické dohodě prodal osobě M. J., v nezjištěném množství drogu heroin,
4) v předně nezjištěných dnech v létě 2008 v P., v blízkosti OC A. a v P., ul. H., poblíž ubytovny P., po předchozí telefonické dohodě prodal osobě J. P., v nezjištěném množství drogu heroin,
5) v přesně nezjištěné dny měsíce března a dubna roku 2010 v P. – K., u stanice metra F., prodal po předchozí dohodě v nezjištěném množství drogu heroin a dále poskytl v nezjištěném množství drogu heroin též zdarma osobě R. J.
Takto popsané jednání obviněného kvalifikoval Městský soud v Praze jako pokračující přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který obviněného odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Přemysla Hoke dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku a jiném nesprávném hmotně prvním posouzení. Napadenému rozsudku vytýká, že ve skutkových větách není vyjádřeno, jaké množství a po jak dlouhou dobu měl heroin uvedeným osobám prodat či jinak opatřit, a že objektivně nebylo doloženo, že se skutečně jednalo o heroin. Namítá, že k jeho výpovědi po zahájení trestního stíhání nelze přihlížet jako k usvědčujícímu důkazu, že z jeho další výpovědi nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly soudem užitou právní kvalifikaci, výpověď svědka P. označuje za důkazně bezcennou, poukazuje na výpovědi svědků P., bří J. a K., jejichž vypovídací hodnota je dle něj nulová. Při provedení důkazu rekognicí namítá porušení obhajovacích práv, jde dle něj o nezákonné důkazy. Z telefonních odposlechů nevyplývá, kdo je volajícím a volaným, on ztotožněn nebyl a nebylo ani prokázáno, že by užíval konkrétní telefonní číslo.
Obviněný dovodil, že žádný konkrétní řetězec důkazů svědčících o jeho vině skutky pod body 1) až 5) neexistuje, nemohl proto naplnit všechny znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Odvolacímu soudu obviněný dále vytýká, že se věcí nezabýval z pohledu §12 tr. zákoníku v souvislosti s množstvím a kvalitou údajně prodávané či jinak poskytované látky. Stejně tak není uvážen dosah ustanovení §2 odst. 3 tr. zákoníku v tom smyslu, že většiny útoků, kterých se měl dopustit, „ spadá pod režim ustanovení zák. č. 140/1961 Sb., a pokud jde o naplnění materiálního znaku ve formě společenské nebezpečnosti, tak ani tento není z rozhodnutí zřejmý, byť se jistě částečně s ustanovením §12 trestního zákoníku překrývá.“ Množství, kvalita i četnost, která nebyla řádně prokázána, nenaplňují „ tyto škodlivostí či protispolečenské znaky v náležité formě“. Ve smyslu uváděných námitek proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle obviněného na nesprávném právním posouzení skutku.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 61 To 211/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které ve své většině jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Soudům nižších stupňů vytýká převážně pochybení nastalá při zjišťovaní skutkového stavu věci (námitky o procesní nevyužitelnosti důkazů či nulitní vypovídací hodnotě usvědčujících důkazů), mající dle jeho hodnocení dopad v absenci řetězce ať přímých či nepřímých důkazů, které by odůvodňovaly soudy vyslovený závěr o jeho vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto místě je nezbytné připomenout, že již výše bylo uvedeno, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu, úplnosti provedeného dokazování, jakož i správnosti hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Veškeré námitky obviněného, jimiž brojí proti způsobu zjištění skutkového stavu (v němž vytýká porušení procesních ustanovení upravujících provádění důkazů), které jsou charakteru procesního a skutkového, je proto třeba hodnotit jako námitky deklarovaný důvod míjející. Takové posouzení výhrad dovolatele vůči skutkovým zjištěním či hodnocením důkazů ostatně sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž označený soud uvedl: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Za námitku formálně naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat výhradu, že při vymezených skutkových zjištěních se odvolací soud nezaobíral otázkou aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku a také materiálním znakem trestného činu - zde ve vztahu k většině útoků, kterých se dle skutkových zjištění soudů dopustil za účinnosti trestního zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
K této problematice je zapotřebí uvést následující skutečnosti:
Jak z rozsudku soudu prvního stupně, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2012, č. j. 8 T 150/2010-488, tak i rozsudku soudu odvolacího, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 61 To 211/2012, je zřejmé (a explicitně to plyne již z výrokové části obou rozhodnutí), že tyto soudy jednání obviněného vymezené v bodech 1) až 5) odsuzujícího výroku posoudily jako jeden pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku. Tato skutečnost má za následek, že na celé ve výroku popsané trestně právně významné jednání obviněného - tzn. na celý pokračující trestný čin, jehož části (ad 5) se obviněný dopustil za účinnosti trestního zákoníku, tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - je třeba ve smyslu ustanovení o časové působnosti trestních zákonů užít tr. zákoníku, tj. zákona účinného při dokončení jednání (§2 odst. 2 tr. zákoníku), z čehož současně plyne, že nemůže dojít (ani k částečné) aplikaci ustanovení zákona dřívějšího (tj. ve smyslu vyjádření obsaženého v dovolání obviněného těch ustanovení trestního zákona, která upravovala tzv. materiální stránku/znak trestného činu). Poukaz obviněného na potřebu zohlednění materiálního znaku trestného činu je proto z těchto důvodů nepřípadný. Stejně tak za neadekvátní je nezbytné považovat tvrzení obviněného, že materiální znak „… ve formě společenské nebezpečnosti … se jistě částečně s ustanovením §12 trestního zákoníku překrývá“. Takové tvrzení přehlíží fakt zcela jiné koncepce, na níž bylo budováno pojetí trestného činu v trestním zákoně (materiální pojetí vycházelo z materiální stránky činu soudně trestného, které představovalo rozhodující důvod jeho trestnosti) a které je (formální pojetí trestného činu) základem trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku (tzv. společenská škodlivost, s níž zákon pracuje, není pojímána jako zákonný znak trestného činu).
Pokud obviněný v jednání pokračoval i po datu 1. 1. 2010, kdy nabyl trestní zákoník účinnosti, pak v otázce jeho trestní odpovědnosti je nezbytné vycházet toliko z příslušných ustanovení obsažených v trestním zákoníku, který je založen - jak již výše uvedeno - na tzv. formálním pojetí trestného činu a který s tzv. materiální stránkou trestného činu jako znakem trestného činu již vůbec nepracuje.
Korekce, k nimž na úrovni hranice trestního bezpráví (tj. zásadě u činů nižší škodlivosti) může prostřednictvím obviněného zmiňovaného ustanovení §12 tr. zákoníku (upravujícího zásadu subsidiarity trestní represe ) dojít ve smyslu nevyvození trestní odpovědnosti případného pachatele méně závažnějšího deliktu, má poměrně jasně nastavená pravidla, která lze v obecnosti vyjádřit následujícími tezemi:
Zmiňovaná zásada především vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to zejména tam, kde jiné právní prostředky selhávají, nebo jsou neefektivní, s tím, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek postihu. Princip ultima ratio, který ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá, má význam rovněž pro interpretaci trestněprávních norem, neboť z něj plyne, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. V oblasti interpretace trestně právních norem lze při zohlednění uvedeného principu vyvodit, že všude tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva nebo správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
I při plném respektování zmíněného principu však na straně druhé nelze činit závěr, že by bylo vyloučeno dovození trestní odpovědnosti pachatele v případech existence jiné (netrestní) právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným. Není tak založena nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.
Je-li vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku) zásadně nezbytné vycházet z toho, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, pak je třeba konstatovat, že uplatnění zásady s ubsidiarity trestní represe přichází v úvahu pouze v případech specifických, u nichž to bude odůvodněno konkrétní (nízkou či zanedbatelnou) společenskou škodlivostí posuzovaných skutků. Ta sice není zákonným znakem trestného činu, avšak má význam jako jedno z hledisek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Právě jejím prostřednictvím je totiž třeba řešit otázku, zda v tom kterém konkrétním případě vůbec uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu. Již zmíněný závěr plynoucí z ustanovení §13 odst. 1 trestního zákoníku může být - prostřednictvím uplatnění zásady subsidiarity trestní represe - korigován v případě méně závažných trestných činů, tj. tam, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nutno zdůraznit, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutno ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Jinak řečeno, zásada subsidiarity trestní represe, která má význam interpretační, zásadně nemůže být prostředkem toho, aby jejím (nedůvodným) uplatněním byl z dosahu trestně právních předpisů vyňat skutek, který v rámci řádného vyhodnocení kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku vykazuje takovou závažnost, z níž plyne, že jde o čin společensky škodlivý a v důsledku toho i trestný. Již ze samotné podstaty ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ( trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ) plyne, že uplatnění této zásady přichází v úvahu právě a pouze jen u deliktů nižší závažnosti.
Tuto skutečnost zjevně nereflektuje ve svém hodnocení obviněný, který se prostřednictvím jejího uplatnění snaží o vymanění z trestní odpovědnosti za přečin s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku až pěti let. Činit právní závěr, že vyvození trestní odpovědnosti obviněného v posuzované věci je nedůvodné pro možnost vyřízení věci způsobem upraveným v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je zcela nepřípadné. Nutno totiž zdůraznit, že dle zjištění soudů se obviněný dopustil v delším časovém období více protiprávních útoků, které byly posouzeny jako pokračující přečin.
Za této situace ani obviněným namítané skutečnosti, že nebyla konkrétně vyjádřena zjištění stran množství a kvality drogy, neumožňují učinění odůvodněného závěru, že by dostatečným řešením bylo uplatnění odpovědnosti obviněného dle jiného právního předpisu. V daném směru obviněný ani neučinil vlastní návrh, jaké ustanovení a kterého předpisu by na jeho soudem zjištěném jednání mělo dopadat a vyvození jaké odpovědnosti, jiným právním předpisem upravené, by měl být považováno za dostačující ve smyslu předpokládaném ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud snad obviněný uvažoval o možnosti aplikace ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 200/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak jak z hlediska vymezení zákonných znaků tohoto přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, tak i z hlediska právních následků takové odpovědnosti, tj. sankcí stanovených v odst. 2) a 3), není možno o této úpravě jako vyhovující podmínkám §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to vzhledem k skutkovým zjištěním, která jsou ohledně jednání obviněného v napadeném rozhodnutí učiněna, uvažovat.
Vyjádřil-li Nejvyšší soud, že obviněný z části ve svém dovolání uplatnil deklarovaný dovolací důvod formálně právně relevantním způsobem, musí na straně druhé dodat, že tak obviněný - s ohledem na konkrétní argumentaci - učinil zjevně neodůvodněně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil