ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1264.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1264/2012-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2012 o dovoláních, která podali obvinění J. C h. , a J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 159/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 7 T 2/2012, byli obvinění J. Ch. a J. J. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchali tím, že „po předchozí vzájemné domluvě za účelem získání finančních prostředků J. Ch. nejdříve poškozeným J. J., a Z. J., v měsíci listopadu 2006 v B. a na dalších místech sliboval obstarání půjčky ve výši 1.450.000,- Kč, která by byla zajištěna zástavním právem k bytové jednotce ve vlastnictví J. J. a Z. J., kdy jim však J. Ch. dne 22. 11. 2006 v B. v budově ÚMČ Brno - Vinohrady na Pálavském náměstí při úředním ověřování podpisů předložil a nechal podepsat smlouvu o půjčce peněz uzavřenou mezi společností H.FINANCE GROUP spol. s r.o., IČ 26221250, jako věřitelem a J. J. jako dlužníkem na částku 1.950.000,- Kč, ve které J. J. a Z. J. figurovali pouze jako přistupitelé k závazku J. J., a dále smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem, kterou J. J. a Z. J. převedli svoji bytovou jednotku č. ..... nacházející se v budově č.p. ....v katastrálním území Ž., obec B., zapsané na LV č. ....., na společnost H.FINANCE GROUP spol. s r.o. k zajištění pohledávky společnosti H.FINANCE GROUP spol. s r.o. vůči J. J. ze smlouvy o půjčce uzavřené 22. 11. 2006, kdy bytová jednotka měla být dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva převedena zpět ze společnosti H.FINANCE GROUP spol. s r.o. na J. J. a Z. J. v případě řádného vrácení půjčky, a dále návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí týkající se převodu vlastnického práva k této bytové jednotce na společnost H.FINANCE GROUP spol. s r.o., přičemž poškozené J. J. a Z. J. před jejich podpisem ujišťoval, že je vše v pořádku a oni dostanou finanční hotovost z předmětné smlouvy, kdy obžalovaní poté, co J. J. obdržel na základě smlouvy o půjčce od společnosti H.FINANCE GROUP spol. s r.o., finanční prostředky, si tyto ponechali a ani částečně je nepředali J. J. a Z. J., použili je pro svoji potřebu, kdy 500.000,- Kč převzal obžalovaný J. Ch. a zbytek finanční hotovosti převzal obžalovaný J. J., přičemž obžalovaní byli srozuměni s tím, že poskytnuté finanční prostředky poškozeným J. nepředají, splátky z předmětné půjčky hradit nebudou, a že vlastnické právo k bytové jednotce z tohoto důvodu nebude zpět převedeno na poškozené J., čímž převedená bytová jednotka zůstane ve vlastnictví H.FINANCE GROUP spol. s r.o., a tím poškozeným J. J. a Z. J., způsobili škodu ve výši 1.900.000,- Kč rovnající se hodnotě převedené bytové jednotky“ .
Obviněný J. Ch. byl za tento zločin a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 30 T 168/2010, odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu – Brno venkov ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 30 T 168/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. J. byl za shora uvedený zločin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 18 T 120/2008, odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 18 T 120/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. J. a Z. J. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Ch. a J. J. a dále státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 159/2012, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech stran obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. Ch. za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 30 T 168/2010, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 30 T 168/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného J. J. za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 18 T 120/2008, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 18 T 120/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných J. Ch. a J. J. zamítl.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali oba obvinění dovolání, přičemž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. Ch. uvedl, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může dojít též při nesprávném posuzování předběžných otázek ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. týkajících se výkladu a aplikace mimotrestněprávních předpisů. V rámci posuzování předběžných otázek se v trestním řízení celý právní vztah vzniklý na podkladě smlouvy či smluv posuzuje od počátku do konce s přihlédnutím k soukromoprávním předpisům [viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 89/2003]. Obviněný prohlásil, že přístup odvolacího soudu, který soukromoprávní úpravu ignoroval, způsobil vydání pro něho překvapivého neboli nepředvídatelného rozhodnutí [viz např. nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10].
Následně konstatoval, že po skutkové stránce bylo zjištěno, že dne 22. 11. 2006 předmětné smluvní listiny nekoncipoval, nijak se nepodílel na jejich tvorbě a ani nepředložil k podpisu jiné smluvní listiny než ty, které vyhotovil věřitel H.FINANCE GROUP, spol. s r. o. Smluvní listina spolupodepsaná manželi J., formálně označená jako smlouva o půjčce ze dne 21. 9. 2006, měla povahu smluvního typu explicitně upraveného v §533 a §534 občanského zákoníku. Stejně tak je řádným občanskoprávním institutem smluvní listina o tzv. fiduciárním převodu práva, resp. smlouva o zajištění splnění dluhu převodem vlastnického práva z dlužníka na věřitele, upravená jako smluvní typ v §553 občanského zákoníku. Obviněný podotkl, že ke dni 22. 11. 2006 přesný obsah a dosah práv a povinností smluvních stran tvořících obsah smluv neznal, neboť byl J. J. informován, že jde o jediný způsob, který si vyhradila společnost H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., aby vůbec mohla být tímto věřitelem peněžitá půjčka manželům J. poskytnuta. Odvolacímu soudu vytkl, že při svých úvahách o jeho protiprávnosti prosazuje zcela opačný právní závěr, než který byl vysloven Nejvyšším soudem např. v jeho usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož je neakceptovatelné pro účely naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu zjištění, že obviněný sám z vlastní iniciativy neinformuje poškozené o obsahu a dosahu smluvního práva. Dodal, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, bylo mj. judikováno, že relevantním omylem pro účely trestněprávního posuzování je pouze takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti, tedy že vyvinula obvyklou péči, kterou je možné se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, aby se takovému omylu vyhnul. Namítl, že ve vztahu k jeho jednání spočívajícímu v předkládání výše uvedených smluvních listin zůstalo stranou pozornosti odvolacího soudu zodpovězení otázky, v čem byli manželé J. jeho osobou oklamáni v takové intenzitě, že je přiměl k uzavření předmětných smluv. V soukromoprávních vztazích lze totiž oprávněně požadovat, aby jejich účastníci dodrželi alespoň elementární zásady opatrnosti, a není přípustné trestním postihem nahrazovat zanedbání nezbytné míry opatrnosti při ochraně jejich závazkových a vlastnických práv. Odmítl argumentaci odvolacího soudu, že u manželů J. vyvolal omyl, přičemž akcentoval, že jeho činnost ve vztahu k nim se týkala okolností, které bezprostředně nesouvisely s předmětem a obsahem uzavíraných smluv a že v inkriminované době se jednalo o okolnosti, na které sám nebyl upozorněn a neměl ani žádnou reálnou možnost tyto neprodleně zjistit, anebo si je v době uzavírání smluv ověřit. Vytýkaná úvaha odvolacího soudu o jeho vině náležitým způsobem nevyhodnocuje zásadu subsidiarity a pojetí trestní represe jako ultima ratio. Odvolací soud komplexně a pečlivě nezhodnotil významné okolnosti, jež by mohly mít vliv na to, že závažným způsobem vůči manželům J. porušil soukromoprávní povinnosti, aby mohla být bez jakýchkoliv pochybností dovozována jeho trestní odpovědnost a z ní vyplývající důsledky (citelný trest).
Dále obviněný J. Ch. namítl prvky libovůle a nelogičnosti v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Argumentoval, že přestože neměl a ani nemohl mít vědomost o výsledku jednání mezi J. J. a věřitelskou společností H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., ohledně formulace konkrétních smluvních podmínek, za níž byla schopna a ochotna tato společnost půjčku poskytnout, dospěl odvolací soud k opačnému závěru . Podle jeho mínění obsahová podstata odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, která byla určující pro jeho odsouzení, zjevně nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do jeho základních práv.
Obviněný J. Ch. shledal, že v dané věci existují závažné pochybnosti o tom, zda jeho jednání bylo způsobilé naplnit po objektivní a především subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu podvodu. S poukazem na skutečnost, že skutková podstata trestného činu podvodu vyžaduje, aby pachatel měl prokazatelný podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu, zdůraznil, že o tom, že manželům J. nebyl výtěžek půjčky J. J. vyplacen, se dozvěděl až dodatečně, kdy si mu na tuto skutečnost stěžovali, a tudíž u něho nemohl nastat podvodný úmysl již v době, kdy jim předkládal smluvní listiny k podpisu. Dodal, že v textaci smluvních listin předložených manželům J. k podpisu nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že měl v úmyslu je uvést v omyl předstíráním okolností, které by nebyly v souladu se skutečností a jež by nebyly obsahovou součástí písemných smluv.
V neposlední řadě namítl, že není možné pominout, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se vztahuje ke vzniku závazku z titulu peněžité půjčky, přičemž samotným vznikem určitého závazku nedochází k úbytku majetku subjektu, který na sebe závazek přebírá. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, uvedl, že k úbytku majetku (škodě) mohlo dojít až neposkytnutím smluvního plnění manželům J.
Obviněný J. Ch. uzavřel, že nerespektování ustálené rozhodovací praxe vyšších soudů ze strany odvolacího soudu vykazuje prvky jurisdikční svévole a voluntarismu, jímž je porušována právní jistota a důvěra v předvídatelnost soudního rozhodování. Rozhodování odvolacího soudu nasvědčuje závěru o rozkolísanosti soudního rozhodování nižších soudů, která posunuje věc do ústavněprávní oblasti, jelikož má za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 159/2012, ve vztahu k jeho osobě, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. J. v odůvodnění svého dovolání namítl, že skutky, které mu jsou kladeny za vinu, mu nebyly řádným způsobem prokázány, resp. že dokazování nebylo provedeno v souladu s trestněprávními předpisy. Podle něho soudy nižších stupňů náležitým způsobem nezjistily všechny skutečnosti nezbytné pro řádné právní posouzení věci a pro vydání věcně správného a spravedlivého rozsudku, nesprávně zjistily skutkový stav, neprovedly stěžejní obhájcem navrhované důkazy, v důsledku čehož nesprávným způsobem celou věc právně posoudily. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť neobohatil sebe ani nikoho jiného tím, že by někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti. Poznamenal, že se svědkem M. M. uzavřel smlouvu o půjčce ze dne 21. 12. 2006, na jejímž základě mu byla poskytnuta finanční částka, jejíž část ve výši 500.000,- Kč předal spoluobviněnému J. Ch. za účelem poskytnutí této částky poškozeným a zbytek půjčených peněz byl použit na jeho (obviněného J. J.) podnikání. Zdůraznil, že nezískal protiprávně majetkový prospěch, nýbrž dluh a s ním také povinnost tento dluh splácet. Podle jeho slov by pravdivost jeho tvrzení prokázala svědecká výpověď L. Z., jež však k jeho návrhu nebyla soudy dříve ve věci činnými provedena. Prohlásil, že poškozené v omyl neuvedl, že je v době vzniku smlouvy o půjčce ze dne 21. 12. 2006 vůbec neznal a nesetkal se s nimi. Akcentoval, že jednání ohledně uzavření smlouvy o půjčce a provedení dalších souvisejících úkonů s poškozenými vedl výhradně spoluobviněný J. Ch., že na základě ústní dohody měl spoluobviněný J. Ch. poškozeným předat částku 500.000,- Kč, avšak jmenovaný spoluobviněný svou část dohody evidentně nesplnil a příslušnou částku poškozeným nepředal. Pokud měli poškození obdržet 500.000,- Kč z půjčky, jež byla dojednána mezi ním a společností H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., a za cenu toho poskytli svou bytovou jednotku jako zástavu, nemohl vědět, že tak činí lehkovážně a fakticky proti své vůli, a rovněž mu není možné přikládat k tíži, že bylo realizováno právo plynoucí z institutu zajištění a poškození o bytovou jednotku přišli. Uvedl, že byl spoluobviněným informován, že poškození přistoupili k závazku vědomi si možných následků. Zhodnotil, že soudy chybně interpretují jeho snahu pomoci poškozeným tím způsobem, že je zapojí do své podnikatelské činnosti, aby dosahovali nějakého finančního příjmu, jako příslib, že požadovanou částku obdrží jako výnos z jeho podnikatelské činnosti. Konstatoval, že teprve, když poškození finanční částku neobdrželi od spoluobviněného, a následně ho kontaktovali, snažil se jim pomoci (na úhradu dluhu vzniklého z předmětné půjčky převedl vlastní byt), nicméně finanční situace společnosti, v níž působil, to dále neumožňovala. Vyslovil názor, že obchodní praktiky M. M. jsou daleko za hranicí zákona. V případě převodu bytu se ve skutečnosti nejednalo o kupní smlouvu, jak tvrdí svědek M., nýbrž o úhradu části dluhu obžalovaného vzniklého z výše specifikované půjčky. V této souvislosti soudům vytkl, že k jeho návrhu neprovedly svědeckou výpověď, jež by prokázala pravdivost jeho tvrzení, a jmenovitě soudu odvolacímu, že neumožnil provedení listin, které přiložil i k dovolání (dokumentu ze dne 25. 5. 2007 psaného M. M. a zpětvzetí návrhu na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí). Vyjádřil přesvědčení, že pokud poškozeným vznikla škoda v souvislosti s přistoupením k závazku ze smlouvy o půjčce, nevznikla tato v příčinné souvislosti s jeho jednáním tak, jak vyžaduje koncepce trestní odpovědnosti.
Obviněný J. J. shledal, že mu v souladu se zásadami trestního řízení obsaženými v §2 tr. ř. nebylo prokázáno naplnění ani subjektivní stránky trestného činu podvodu. Zdůraznil, že nevěděl, že poškození nejsou obeznámeni s podmínkami uzavřené smlouvy a že na jeho vinu nelze usuzovat s ohledem na tvrzení soudu, že poškození by smlouvu za daných podmínek neuzavřeli, kdyby s ní byli řádně obeznámeni a nebylo využito jejich naivity a důvěry. Z výše uvedených důvodů neměl být v souladu se zásadou in dubio pro reo uznán vinným.
V neposlední řadě zmínil, že v posuzované trestní věci se odvolací soud dopustil pochybení, když od sebe skutky jednotlivých pachatelů neoddělil a u těchto odděleně nezkoumal všechny předpoklady naplnění skutkové podstaty trestných činů. Došlo tak k uplatnění kolektivní odpovědnosti za trestný čin, neboť naplnění skutkové podstaty podvodu jednáním spoluobviněného J. Ch. bylo v rozporu se zákonem vztaženo i na jeho osobu. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že se celý děj odehrál jinak, než jak uvedl, a že mu byl uložen nepřiměřený trest v rozporu se zásadami platnými pro ukládání druhu trestu a jeho výměry podle trestního zákoníku.
Obviněný J. J. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 159/2012, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 7 T 2/2012, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud ještě požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co vyložila ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že převážnou částí uplatněné dovolací argumentace v případě obviněného J. Ch. a v případě obviněného J. J. pak veškerým jejím rozsahem nebyly splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání jejich dovolání, pokud při jejich odůvodnění nebylo postupováno s respektem k přisouzenému skutkovému podkladu výroku o vině, ale dovolatelé vycházeli z vlastní, a tedy odlišné verze skutkového děje.
Dále uvedla, že v daném případě vůbec není sporu o tom, že se výchozí právní vztah s poškozenými manžely J. po stránce formálně právní odvíjel od zcela běžných smluvních typů účastníků občanskoprávních vztahů výše označených, a že takovým právním titulem stěžejní povahy byla smlouva o půjčce ze dne 22. 11. 2006, uzavřená mezi H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., a J. J. Ta byla v daném případě vůči poškozeným J. formulována tak, že se jejím podpisem dostali vedle obviněného J. J. do postavení přistupitelů k jeho závazku a tím i do postavení vedlejších dlužníků společně a nerozdílně s ním odpovědných za jeho splnění. Přitom podpisem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k jimi obývanému bytu se současně zavázali zajistit splnění takového závazku prvého dlužníka vlastním majetkem. Jestliže obviněný J. Ch. v této souvislosti namítá, že přesný obsah a dosah práv a povinností ze smluv neznal, pak bezesporu znal podstatu svého výchozího ústního ujednání s poškozenými, na jejímž podkladě se s obviněným J. J. kontaktoval, aby jim po konzultaci s ním mohl předložit jeho smluvní podobu. V souvislosti s nezbytným úředním ověřováním pravosti jejich podpisů však zneužil jejich nepozornosti a tzv. ve spěchu a bez možnosti důkladného pročtení následně podpisovaného smluvního textu jim předložil dvě smlouvy, ve kterých ve vztahu se svým věřitelem ze smlouvy o půjčce (H.FINANCE GROUP, spol. s r. o.) již nevystupovali v souladu se svým ústním požadavkem jako hlavní a jediní dlužníci, a tedy jakožto osoby oprávněné k inkasu zapůjčené částky, ale (při odůvodnění obviněného J. Ch. že jiný způsob postupu není možný) pouze jako osoby solidárně odpovědné za splnění platební povinnosti hlavního dlužníka (obviněného J. J.), nad to osobně nepřítomného a jim zcela neznámého. Navíc se za úhradu jeho platebního závazku bez jakékoliv tomu odpovídající protihodnoty zaručili svým výlučným majetkem (svým bytem). Pokud obviněný J. Ch. v předstírané snaze vyhovět jejich požadavku na obstarání tzv. rychlé finanční půjčky takto postupoval při nesporném povědomí jak diametrálního rozporu mezi jimi požadovaným originálním právním postavením z klasické smlouvy o půjčce a pouhou odvozenou právní pozicí, tak i jednostranné nevýhodnosti takového ujednání vůči nim, a tedy se znalostí okolností, které by při jejich zralé úvaze nikdy nemohly být akceptovatelné (a to nejen pro ně), pak nepochybně jednal způsobem, odpovídajícím přisouzené právní větě „uvedl jiného v omyl“.
Státní zástupkyně přitom dodala, že o odstranění rozporu mezi obsahem předchozí dohody a textem podepisovaných listin se snažil poškozený J. J. při zběžném zhlédnutí písemného vyhotovení smluv, přičemž mu k jeho dotazu bylo ze strany obviněného J. Ch. sděleno, že to tak být musí, že by jinak peníze nedostali a že je to tak správně. I když by u poškozených teoreticky přicházela do úvahy větší míra obezřetnosti, na straně druhé nebylo možno pominout jejich naprosto chybějící orientaci v právní oblasti, jejich sociální postavení, jakož i časový tlak, ve kterém se snažili opatřit tzv. rychlé finanční prostředky pro svoje podnikání v oboru hostinské činnosti. Proto nelze v daném případě činit závěr, že jednající osoby nepostupovaly s obvyklou mírou opatrnosti, a tedy že nevyvinuly obvyklou péči, kterou je možné vzhledem k okolnostem konkrétního případu po nich požadovat, aby se takovému omylu vyhnuly a že tak na jejich straně nemohlo dojít k vyvolání omylu ve smyslu judikatorního výkladu uvedeného právního pojmosloví. Nelze tak v této souvislosti přistoupit na závěr obviněného J. Ch. o vyloučení omylu na straně poškozených. Opatřená skutková zjištění dále vypovídají o tom, že je z důvodů jím vyložených a s ubezpečením, že je vše v pořádku, doslova vmanipuloval do jednostranně nevýhodného hlavního i vedlejšího právního vztahu. Takovým postupem je uvedl v omyl o skutečném právním dopadu jím předkládaných smluvních ujednání, přičemž tak činil jak v úmyslu vlastního obohacení, tak především v úmyslu obohacení obviněného J. J. Věděl totiž, že jim žádné finanční prostředky - ostatně jak jinak než v souladu se zněním smlouvy o půjčce - vyplaceny nebudou, ale že budou věřitelem H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., poskytnuty toliko obviněnému J. J. s tím, že jejich návratnost je dostatečně pokryta oním právním institutem zajišťovacího převodu vlastnického práva k jejich bytové jednotce, aniž by muselo dojít k plnění jeho platební povinnosti.
Státní zástupkyně dodala, že při výše popsaném postupu obviněného J. Ch. taktéž není pochyb o tom, že jeho podvodný úmysl byl dán již v době, kdy začal naplňovat objektivní stránku trestného činu podvodu, tedy v okamžiku, kdy poškozeným v rozporu s předchozím vzájemným ujednáním a v opozici s jeho tvrzením, že je vše v pořádku, předkládal k podpisu obě související smlouvy, na jejichž podkladě učinili takovou právní dispozici se svým majetkem, ke které by za jiných okolností nikdy nepřistoupili. Pokud obviněný J. Ch. namítá, že jednáním, zakládajícím vznik závazku z titulu peněžité půjčky, nedochází k úbytku na majetku osoby, která na sebe závazek přebírá, zcela zjevně přehlíží, že ke způsobení škodlivého následku na majetku poškozených J. nedošlo v příčinné souvislosti s přistoupením k závazku obviněného J. J. ze smlouvy o půjčce, ale že se tak stalo až v důsledku realizace tzv. propadné zástavy z majetku poškozených.
Státní zástupkyně vyslovila názor, že za stavu, kdy popsaný způsob zapojení obviněného J. Ch. do jednání obviněného J. J. odpovídá naplňování jejich společného trestného záměru docílit podvodným jednáním ke škodě poškozených vlastního obohacení, není pochyb o tom, že jednal ve spolupachatelském postavení za podmínek §23 tr. zákoníku. Rovněž podotkla, že poukazovaný princip „ultima ratio“ v daném případě není na místě, neboť způsob, jakým obviněný J. Ch. v trestné součinnosti s obviněným J. J. postupoval v rámci dohodnuté půjčky finančních prostředků a způsobu jejího zajištění, zcela jistě vybočil z rámce vztahů, upravených soukromým právem, když v této souvislosti došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Výše uvedené právní závěry z části vyslovené i ve vztahu k obviněnému J. J., pochopitelně platí i při vyhodnocení jeho jednání v kontextu s jednáním obviněného J. Ch. Pokud ovšem svoje dovolací námitky uplatnil výlučně na podkladě vlastní verze skutkového děje, která se nestala podkladem výroku o jeho vině, pak nesplnil věcné podmínky dovolacího přezkumu.
V neposlední řadě státní zástupkyně akcentovala, že případný zásah do skutkových zjištění je obecně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo. Pokud obviněný J. J. uvedl, že mu byl uložen nepřiměřený trest v rozporu se zásadami pro ukládání trestů, je třeba připomenout, že takovou námitku nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., speciálně směřujícího k nápravě tam vymezených vad výroku o trestu, ale ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu ve smyslu jejich taxativního výčtu podle §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř. Pro nápravu vad uvažované povahy, které jsou napravitelné jen v řízení odvolacím, tak dovolací řízení rozhodně neslouží (viz blíže rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] o dovolání obviněného J. Ch. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a o dovolání obviněného J. J. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to tak, že se obě odmítají. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 159/2012, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné trestní věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně buďto zcela (v případě obviněného J. J.) nebo z podstatné části (v případě obviněného J. Ch.) do oblasti skutkové (procesní). Obviněný J. J. totiž soudům vytýká v první řadě neúplné důkazní řízení, vadné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a nesprávná skutková zjištění. Obviněný J. Ch. pak ve svém mimořádném opravném prostředku de facto vyjadřuje přesvědčení, že soudy nižších stupňů vadně hodnotily důkazy a dospěly k chybným skutkovým závěrům. Oba obvinění přitom současně prosazují vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Obviněný J. J. výlučně a obviněný J. Ch. z podstatné části z těchto skutkových (procesních) výhrad (tedy sekundárně) vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Takto nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti obviněným J. J. zcela a obviněným J. Ch. zčásti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali obviněný J. J. výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, vadného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z nesprávných skutkových zjištění, resp. obviněný J. Ch. z podstatné části z údajně chybných skutkových závěrů, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhradu obviněného J. J. v tom smyslu, že mu byl uložen nepřiměřený trest, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Nadto lze stručně dodat, že obviněnému J. J. byl v rámci souhrnného trestu uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z těch trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Lze ještě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2076).
Pokud však obviněný J. Ch. vyjádřil (v kontextu skutkových zjištění soudů nižších stupňů) výhrady vůči závěru o jeho vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. namítl, že v dané trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že v daném případě sice není sporu o tom, že se výchozí právní vztah s poškozenými manžely J. po stránce formálně právní odvíjel od zcela běžných smluvních typů účastníků občanskoprávních vztahů výše označených, avšak zjištěný skutek byl charakterizován takovými podstatnými a závažnými skutečnostmi, že zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů - oba obvinění popsaným skutkem naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (viz podrobněji níže).
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým činem způsobí značnou škodu.
Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
Po subjektivní stránce vyžaduje trestný čin podvodu (v základní skutkové podstatě) úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů plyne, že obviněný J. Ch. po předchozí vzájemné domluvě s obviněným J. J. za účelem získání finančních prostředků na úkor poškozených J. a Z. J. těmto ústně přislíbil obstarání půjčky ve výši 1.450.000,- Kč zajištěné zástavním právem k bytové jednotce ve vlastnictví poškozených. Následně však poškozeným předložil k podpisu, resp. nechal je podepsat jednak smlouvu o půjčce s věřitelem H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., v níž poškození nefigurovali jako osoby oprávněné k inkasu zapůjčené částky, ale (při odůvodnění obviněného J. Ch., že jiný způsob postupu není možný) toliko jako přistupitelé k závazku (osoby solidárně odpovědné za splnění platební povinnosti) jim zcela neznámého dlužníka - obviněného J. J. , a jednak smlouvu o zajišťovacím převodu práva (včetně jí odpovídajícího návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí), na jejímž podkladě poškození za účelem zajištění zmíněné půjčky bez jakékoliv protihodnoty převedli na společnost H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., vlastnické právo ke svojí bytové jednotce s tím, že toto bude převedeno zpět na poškozené po řádném splacení půjčky. Takto od počátku jednal s tím, že poškození slíbené finanční prostředky neobdrží a že obvinění splátky z předmětné půjčky hradit nebudou a vlastnické právo k bytové jednotce z tohoto důvodu nebude zpět převedeno na poškozené J. Poškozené přitom ještě před podpisem smluv ujišťoval (v rozporu se skutečností), že je vše v pořádku a že po jejich uzavření obdrží potřebnou finanční hotovost. Popsaným jednáním nepochybně poškozené vědomě uvedl v omyl.
Obviněný J. J. se potom na celém skutku podílel tím že, oslovil společnost H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., s žádostí o půjčku pro svoji osobu s výslovným požadavkem, aby tato byla kryta majetkem poškozených, a nechal vyhotovit návrhy výše zmíněných smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu práva, jakož i další potřebné listiny. Poté, co obviněný J. Ch. zajistil podpis těchto dokumentů poškozenými, obviněný J. J. inkasoval od společnosti H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., plnění ze smlouvy o půjčce ve výši 1,950.000,- Kč, jehož část ve výši 500.000,- Kč vyplatil obviněnému J. Ch. a zbylé finanční prostředky poškozeným nepředal.
Jednání každého z obviněných tak bylo článkem řetězu, přičemž jejich jednotlivé činnosti – články řetězu – působily současně a směřovaly k přímému vykonání trestného činu podvodu a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu.
Z kontextu zjištěného skutkového stavu věci je přitom zřejmé, že obvinění J. Ch. a J. J. jednali společně (ve shodě) vedeni stejným přímým úmyslem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], zahrnujícím všechny znaky objektivní stránky uvedeného zločinu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem, jakož i fakt spáchání tohoto činu společným jednáním.
Oba obvinění tedy jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není nutné, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (viz rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). „K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
V příčinné souvislosti s výše popsaným podvodným jednáním došlo k obohacení obou obviněných, neboť poté, co obviněný J. J. obdržel na základě smlouvy o půjčce od společnosti H.FINANCE GROUP spol. s r. o., finanční prostředky, si je obvinění ponechali a použili je pro svoji potřebu.
Obohacením se totiž rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Současně byla způsobena škoda na cizím majetku (na majetku poškozených). Obvinění totiž zapůjčené finanční prostředky poškozeným J. a Z. J. nepředali a současně věřiteli společnosti H.FINANCE GROUP spol. s r. o., půjčku nevrátili, v důsledku čehož převedená bytová jednotka, jež původně náležela poškozeným, zůstala ve vlastnictví společnosti H.FINANCE GROUP spol. s r. o. Tím vznikla poškozeným majetková újma ve výši 1,900.000,- Kč rovnající se hodnotě převedené bytové jednotky. Z uvedených skutečností je tedy nutno učinit závěr, že obvinění svým podvodným jednáním způsobili na cizím majetku značnou škodu.
Škodou na cizím majetku je totiž újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1855 a 1856. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Nejvyšší soud k tomu ještě dodává, že námitka obviněného J. Ch., podle níž jednáním zakládajícím vznik závazku z titulu peněžité půjčky nedochází k úbytku na majetku osoby, která na sebe závazek přebírá, zcela zjevně pomíjí rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž újma na majetku poškozených J. nevznikla jejich přistoupením k závazku obviněného J. J. ze smlouvy o půjčce, ale převodem vlastnického práva k bytové jednotce poškozených na společnost H.FINANCE GROUP spol. s r. o., realizovaným na podkladě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jíž obviněný J. Ch. předložil poškozeným k podpisu.
K námitce obviněného J. Ch. opírající se o ustanovení §43 občanského zákoníku v tom smyslu, že v případě soukromoprávního vztahu je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu, Nejvyšší soud poznamenává, že vždy je nutno hodnotit konkrétní okolnosti případu. Lze přitom odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle něhož možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i tehdy, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.
Nutno pak konstatovat, jak přiléhavě učinila již státní zástupkyně, že o odstranění rozporu mezi obsahem předchozí dohody a textem podepisovaných listin se prokazatelně snažil poškozený J. J. při zběžném zhlédnutí písemného vyhotovení smluv, znějících na podstatně vyšší než na jimi požadovanou částku 1,450.000,- Kč, ale především vystavených na obviněného J. J. v postavení dlužníka. K jeho dotazu mu bylo ze strany obviněného J. Ch. sděleno, že to tak být musí, že by jinak peníze nedostali a že je to tak správně. V souvislosti s tím nelze pominout naprosto chybějící orientaci poškozených v právní oblasti, jejich sociální postavení, jakož i časový tlak, ve kterém se snažili opatřit tzv. rychlé finanční prostředky pro svoje podnikání v oboru hostinské činnosti. A právě za takového stavu byli ze strany obviněného J. Ch. tzv. ubezpečeni, že jde o jediný možný a současně správný způsob právního postupu. Nelze rovněž nevzít v potaz skutečnost, že obviněný J. Ch. poškozeným deklaroval svůj zájem participovat na jejich podnikatelských aktivitách, což jistě přispělo k tomu, že mu uvěřili.
Za dané situace obstojí závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný J. Ch. spáchal (společně s obviněným J. J.) zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
V návaznosti na to a v souvislosti s výhradou obviněného J. Ch. v tom smyslu, že v posuzované trestní věci vydal odvolací soud nepředvídatelné rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě doplnit, že již od počátku bylo trestní stíhání proti obviněným J. Ch. a J. J. vedeno pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, následně státní zástupce podal na obviněné obžalobu rovněž pro tento trestný čin a v neposlední řadě pak soud prvního stupně se zřetelem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku uznal oba obviněné vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Všechny tyto skutečnosti byly obviněnému J. Ch. známy, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání převzal, obžaloba mu byla doručena, stejně jako mu byl doručen opis rozsudku soudu prvního stupně. Za těchto okolností není možné objektivně konstatovat, že obviněný J. Ch. nebyl s možností kvalifikace jeho jednání podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a tedy i s trestem odvíjejícím se od trestní sazby uvedené v příslušné skutkové podstatě, srozuměn, či dokonce, že by z hlediska této právní kvalifikace jeho jednání a uloženého trestu bylo rozhodnutí odvolacího soudu zcela překvapivé. Obviněný od počátku věděl, pro jaký trestný čin je stíhán, a to i v řízení před odvolacím soudem, a mohl tomu přizpůsobit svoji obhajobu.
Nejvyšší soud ještě zdůrazňuje, že o beztrestnosti skutku s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe lze uvažovat pouze v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Žádné okolnosti odůvodňující takovýto postup však v předmětné trestní věci dány nejsou. S ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněných dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obvinění jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Za stavu, kdy obvinění svým skutkem naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nelze na tento skutek nahlížet pouze jako na občanskoprávní vztah, jehož řešení v rámci trestního řízení by bylo nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Ch. odmítl.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného J. J. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Pokud v souvislosti s řízením o dovolání obviněný J. J. požádal o odložení výkonu rozsudků soudů dříve ve věci činných, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2012
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý