ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1286.2011.2
sp. zn. 6 Tdo 1286/2011-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 dovolání, která podali obviněný R. L. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 163/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněného R. L. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, a to pouze ve výroku o trestu. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 11 T 163/2010, byl obviněný R. L. uznán vinným:
- trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (v bodě 1/ výroku),
- trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě 2/ výroku),
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v příslušných výrocích rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy a sbíhající se dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, jenž nabyl právní moci dne 15. 12. 2009, byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, jenž nabyl právní moci dne 15. 12. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu (poznámka: ve výrocích o vině a trestu byl aplikován trestní zákon - zákon č. 140/1961 Sb.). Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Dále byl obviněný uznán vinným, že
3/ v období od 1. 11. 2009 do 6. 9. 2010 v B. ani jinde nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí L. L., nar., a B. A. L., nar., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, kdy byl schopen s ohledem na své možnosti přispívat na výživu syna L. částkou 1.500,- Kč měsíčně a na výživu dcery B. A. L. částkou 1.500,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky dětí H. L., nar. , a za uvedené období tak na výživném k rukám matky dětí dluží částku 30.000,- Kč, před vyhlášením rozsudku prostřednictvím paní H. I. dne 10. 3. 2010 na dlužném výživném uhradil částku 1.000,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, odsouzen za dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků .
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56a odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Naproti tomu byl obviněný R. L. podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby městského státního zástupce v Brně ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 1 ZT 3/2010, pro skutek popsaný na str. 3 a 4 rozsudku.
Vůči konstatovanému rozhodnutí obviněný R. L. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušen v odsuzující části, a to ve výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. (ad 1) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. (ad 2) a ve výroku o souhrnném trestu a způsobu jeho výkonu.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku nově rozhodnuto a obviněný R. L. byl uznán vinným, že:
v době od 2. 2. 2009 do 17. 3. 2009 jako statutární orgán - jednatel společnosti V., s. r. o., se sídlem K., B., IČ:, v podvodném úmyslu obohatit se ke škodě dvou podnikatelských subjektů, vylákal jednak úvěr a jednak osobní motorové vozidlo, když uhradil pouze ty platby, které byly podmínkou uzavření smlouvy o úvěru, případně předání předmětu leasingu do jeho dispozice, přičemž si byl vědom, že není schopen úvěr ani odebranou věc ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit a takto: 1/ dne 17. 3. 2009 uzavřel jako jednatel společnosti V., s. r. o., se sídlem K., B., IČ:, v prodejně společnosti M. R., s. r. o., v B. se společností s A., a. s., smlouvu o úvěru č. , na poskytnutí úvěru ve výši 600.000,- Kč za účelem koupě osobního motorového vozidla T. C. 2.4 Hybrid, VIN, přičemž při uzavírání úvěrové smlouvy potvrdil, že úvěr bude řádně splácet a naopak zatajil skutečnost, že nemá v úmyslu hradit řádně splátky úvěru, na základě těchto nepravdivých a zamlčených skutečností mu byl poskytnut předmětný úvěr ve výši 600.000,- Kč, uhradil pouze jednu ze sjednaných splátek úvěru ve výši 16.288,25,- Kč, žádnou další z dohodnutých měsíčních splátek neuhradil, s vozidlem naložil nezjištěným způsobem a svým jednáním tak způsobil společnosti s A., a. s., IČ:, se sídlem P., S., škodu ve výši nejméně 583.711,75,- Kč,
2/ dne 2. 2. 2009 uzavřel jako jednatel společnosti V., s. r. o., se sídlem K., B., IČ:, v B. v prodejně společnosti B. auto B., a. s., v B. na ulici V. 2, se společností Č. L., a. s., leasingovou smlouvu č. , jejíž podstatou byl nájem osobního motorového vozidla O. C., VIN, v hodnotě 338.932,71,- Kč, ve smlouvě se zavázal uhradit navýšenou splátku ve výši 101.677,- Kč a 72 čistých měsíčních splátek ve výši 4.259,28,- Kč, avšak uhradil navýšenou splátku a pouze 3 měsíční splátky, přičemž poslední úhradu provedl dne 30. 4. 2009, další stanovené splátky již nehradil a z důvodu prodlení s hrazením leasingových splátek byla ze strany společnosti Č. L., a. s., leasingová smlouva ke dni 8. 10. 2009 vypovězena a obžalovaný byl vyzván k vydání vozidla, což ani přes opakované výzvy neučinil, leasingové společnosti vozidlo záměrně nepředal a naložil s ním nezjištěným způsobem, čímž způsobil společnosti Č. L., a. s., IČ:, se sídlem P., N. P., škodu ve výši nejméně 171.959,- Kč.
Takto zjištěným skutkem podle odvolacího soudu obviněný spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002. Za tento trestný čin a za sbíhající se dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, jenž nabyl právní moci dne 15. 12. 2009, obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Č. L., a. s., IČ, P., N. P., částku ve výši 171.959,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost s A., a. s., IČ , P., S., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním obviněný R. L. prostřednictvím obhájce a nejvyšší státní zástupce.
Obviněný směřoval dovolání proti rozhodnutí krajského soudu (výrokům o vině a trestu) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, přičemž je opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Současně shrnul, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly. Namítl, že ze strany soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení celé trestní kauzy, přičemž nebyl naplněn soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry. S odkazem na uplatněný dovolací důvod namítl, že na základě zjištěné důkazní situace i popisu skutku, byl skutek nesprávně kvalifikován jako trestný čin, když jeho jednání nelze hmotně právně podřadit pod trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Dále obviněný konstatoval, že pro posuzování trestní odpovědnosti vyplývající z obchodněprávních či občanskoprávních vztahů, které jsou regulovány zejména obchodním či občanským zákonem, je třeba vzít v úvahu subsidiární charakter trestního práva. Poznamenal, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve pokud jsou tyto neúčinné a porušení občanskoprávního či obchodněprávního vztahu naplňuje znaky určité skutkové podstaty trestného činu včetně jeho materiální stránky, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Dodal, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. Ve vztahu ke skutkům pod body 1/ a 2/ nebyl důvod pro použití trestněprávní represe, ale maximálně se jedná o obchodněprávní spor dvou podnikatelských subjektů. Nesprávné právní posouzení obviněný shledal i v tom, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky u těchto skutků. Zdůraznil, že nikdy neměl v úmyslu neplatit předmětný úvěr (skutek 1/) ani leasing (skutek 2/). Jako jednatel společnosti V., s. r. o., měl předjednánu řadu zakázek, ze kterých měly být mimo jiné hrazeny i daný úvěr a leasing. Rovněž byl při sjednávání úvěru a leasingu řádně prověřen (resp. společnost V., s. r. o., řádně prověřena) a bylo vyhodnoceno, že ekonomická situace jmenované společnosti umožňuje řádné splácení úvěru a leasingu. V důsledku konfliktní situace s manželkou a dalšími osobami, byly nasmlouvané obchody společnosti V., s. r. o., zmařeny, o čemž však nemohl při sjednávání úvěru ani leasingu na předmětná auta vědět. Tyto skutečnosti byly dokladovány i věcným důkazem předloženým v rámci odvolacího řízení – 2 CD nosiči, které obsahovaly obchodní a účetní agendu společnosti V., s. r. o., a Smlouvou o zprostředkování uzavřenou se S. H..
Jak obviněný vytkl, skutek, kterým byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, byl rovněž nesprávně právně kvalifikován jako přečin. Údajné dlužné výživné bylo totiž z jeho strany (a ze strany jeho matky) poškozené v plné výši uhrazeno. Mimo to v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání uvedl, že ve vazební věznici jej navštívil policejní komisař (pravděpodobně z Obvodního oddělení Policie B. – B.) za účelem podání vysvětlení, protože na něj manželka H. L. podala další trestní oznámení ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy. Ten jej informoval, že minimálně část výživného, která je předmětem nyní projednávaného skutku, byla již dávno řádně uhrazena. Za této důkazní situace mělo být ze strany odvolacího soudu zjištěno, pod jakou spisovou značkou je předmětná trestní věc vedena a celý spisový materiál příslušného policejního orgánu měl být v rámci této kauzy připojen. Taktéž měly být k objasnění této otázky připojeny civilní spisy, jež se týkají jeho rozvodového řízení a řízení ohledně úpravy rodičovské zodpovědnosti.
Podle mínění obviněného soudy obou stupňů vyhodnotily důkazní situaci v rozporu se zásadou logiky a nevypořádaly se s důkazy jeho tvrzení podporujícími, což shledal v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02) i Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 1 Tzn 7/1997, sp. zn 8 Tdo 853/2007). Současně poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 a sp. zn. I. ÚS 3094/08. S odkazem na to zdůraznil, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutné vyložit je v jeho prospěch a v této souvislosti se řídit zásadou „in dubio pro reo“.
Nad rámec výše popsaného obviněný vytkl, že již prvostupňový soud a následně i odvolací soud se ve svém rozhodnutí dopustily procesního pochybení ve výroku o trestu, kdy mu byl uložen souhrnný trest, přičemž byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, jenž nabyl právní moci dne 15. 12. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Tento výrok shledal nesprávným. Jako důkaz svých tvrzení označil spis Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 163/2010.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, i rozhodnutí navazující a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně učinil podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Brně navrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu znění §265h odst. 3 tr. ř. odklad či přerušení výkonu rozhodnutí. Taktéž vyslovil souhlas, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný učinil i vlastnoruční podání (jsou datována dny 26. 2. 2012 a 8. 3. 2012), která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 27. 3. 2012.
K dovolání obviněného R. L. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněla, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že ne všechny námitky, které obviněný vznesl, je možné pod tento důvod dovolání podřadit. Z námitek, které uplatnil ve snaze zpochybnit správnost právní kvalifikace trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nejde o právní námitku zejména tehdy, pokud tvrdí, že ekonomická situace společnosti V., s. r. o., umožňovala řádné splácení úvěru a leasingu, neboť z pořízených důkazů vyplynul pravý opak. Soudy totiž jednoznačně dospěly k závěru, že již v době, kdy uzavíral smlouvu o úvěru a leasingu, si byl vědom, že není schopen úvěr ani odebranou věc ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit a tuto skutečnost rovněž zmínily ve skutkové větě výroku rozsudku. Jako námitku skutkovou je třeba hodnotit i tvrzení obviněného, jehož prostřednictvím napadá správnost právní kvalifikace přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Uvádí totiž, že výživné v plné výši uhradil, a to i přesto, že z provedeného dokazování vyplynul naprostý opak. Podle státní zástupkyně se soudy s obhajobou obviněného řádně vypořádaly a vysvětlily, proč vyšly z výpovědi matky dětí H. L., která uvedla, že v posuzovaném období jí obviněný výživné na dvě nezletilé děti nehradil. Její výpověď je souladná s ostatními ve věci provedenými důkazy, oproti tomu je možné nepravdivost výpovědi obviněného dovozovat i z jeho osobnostní charakteristiky, k níž byl ve věci zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Za námitky právní státní zástupkyně označila pouze ty, v nichž obviněný zpochybnil správnost právní kvalifikace svého trestného jednání. Za námitku právní vzhledem k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je možné považovat tu, v níž namítl uplatnění principu ultima ratio s tím, že jeho jednání nebylo možné považovat za trestné, neboť nevybočilo z rámce obchodněprávních vztahů a současně námitku, v níž uvedl, že nejednal zaviněně, neboť nikdy neměl v úmyslu neplatit předmětný úvěr ani leasing, byť uvedená námitka je zjevně zčásti skutkového charakteru. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba podřadit i výhradu, kterou obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jež směřovala proti výroku o trestu s tím, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest. Jiné hmotně právní posouzení totiž zahrnuje i otázky ukládání trestu, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu. Právě k takové situaci v posuzované trestní věci došlo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tyto situace nepokrývá, neboť je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K námitce obviněného, že v posuzované trestní věci měla být aplikována zásada ultima ratio projevující se v principu subsidiarity trestní represe, státní zástupkyně uvedla, že ze skutkových okolností případu vyplynulo, že jeho čin vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, neboť se dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, a to především dvou poškozených obchodních společností. Proto bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Ani princip subsidiarity trestní represe, respektive pojetí trestního práva jako ultima ratio, jako nejzazšího prostředku ochrany, totiž nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Z úpravy v ustanovení §1 tr. zák. je totiž patrné, že trestní zákon chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob, kterým poskytují ochranu i jiná právní odvětví. To, že čin obviněného vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, je zřetelné z toho, že při uzavírání jednotlivých obchodněprávních smluv jednal v podvodném úmyslu, aniž by se snažil dostát dohodnutým podmínkám. Není pochyb ani o tom, že vzhledem k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. obviněný jednal v úmyslu přímém, a to vzhledem k základní i kvalifikované skutkové podstatě. Jestliže v uvedeném ohledu chybělo doznání obviněného, soudu nebránilo na jeho vnitřní psychický stav usuzovat z jiných objektivních okolností, které byly důkazně v této trestní věci prokázány. Ekonomická mobilita společnosti V., s. r. o., jejímž byl obviněný jednatelem, jednoznačně vylučovala, aby mohl dostát smluveným ujednáním.
Podle státní zástupkyně lze jako důvodnou z uplatněných právních námitek posoudit pouze tu, v níž obviněný zpochybnil správnost výroku o trestu poukazem na to, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest. V této souvislosti zmínila, že na uvedené pochybení již reagovalo dovolání nejvyššího státního zástupce ve prospěch obviněného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podmínky pro uložení souhrnného trestu za sbíhající se dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, a ke zrušení výroku o trestu z tohoto trestního příkazu nebyly dány, neboť byl již zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 90 T 143/2009. Tím, že Krajský soud v Brně nezohlednil v rámci svých úvah o trestu jiný rozsudek Městského soudu v Brně, kterým již byl zrušen výrok o trestu za trestný čin, k němuž vázal vztah souběhu trestných činů, nesprávně uložil souhrnný trest. V tomto směru je dovolání obviněného částečně důvodné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby v neveřejném zasedání konaném ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, ve výroku o trestu a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce (dále rovněž i „dovolatel“) podal dovolání ve prospěch obviněného R. L. proti výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 11 T 163/2010, a to ve výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a ve výroku o souhrnném trestu a o způsobu jeho výkonu, a jímž bylo podle §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) nově rozhodnuto o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, trestu a náhradě škody. Podle jeho názoru byl výrokem o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu druhého stupně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně blíže připomněl, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly.
Dále dovolatel konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 90 T 143/2009, byl obviněný uznán vinným přečinem poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž spáchal dne 18. 11. 2009. Za tento přečin a sbíhající se dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, který nabyl právní moci dne 24. 12. 2009, byl odsouzen podle §181 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době uhradil v plné výši dlužné výživné. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, který nabyl právní moci dne 24. 12. 2009, stejně jako další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 2. 2010.
V návaznosti na to dovolatel namítl, že výrok rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, o uložení souhrnného trestu odnětí svobody a o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, je nesprávný, neboť předmětný výrok o trestu z tohoto trestního příkazu byl již zrušen, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 90 T 143/2009. Připomněl, že podmínkou uložení souhrnného trestu je, aby dřívější odsouzení v době rozhodování soudu právně existovalo. Tím, že Krajský soud v Brně nezohlednil v rámci svých úvah o trestu jiný rozsudek Městského soudu v Brně, kterým již byl zrušen výrok o trestu za trestný čin, k němuž vázal vztah souběhu trestných činů, nesprávně uložil souhrnný trest. Zdůraznil, že při předmětném časovém pořádku spáchané trestné činnosti obviněného, kdy o každém trestném činu bylo konáno oddělené řízení, bylo namístě, aby Krajský soud v Brně zrušil ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 90 T 143/2009, ve výroku o souhrnném trestu za přečin poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, a aby souhrnný trest uložil za ony dva dříve souzené trestné činy a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
S poukazem na uvedené skutečnosti dovolatel konstatoval, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu za sbíhající se dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, a ke zrušení výroku o trestu z tohoto trestního příkazu, neboť byl již zrušen. Jiné hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudů při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu. Je tedy dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, které lze konat s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, ve výroku o trestu a současně všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Obviněný R. L. se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání nejvyššího státního zástupce písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně je ale potřebné připomenout, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), a proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k vlastnoručním podáním obviněného R. L. .
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného R. L. , když v podrobnostech konstatuje, že při sjednávání úvěru a leasingu umožňovala ekonomická situace společnosti V., s. r. o., jejich řádné splácení. Rovněž uvádí, že i dlužné výživné bylo z jeho strany (a ze strany jeho matky) v plné výši poškozené uhrazeno. Také vytýká, že nebylo postupováno ve smyslu zásady „in dubio pro reo“, a že měly být k objasnění věci provedeny další důkazy. Nutno zdůraznit, že všechny tyto výhrady, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení pravomocně učiněných skutkových zjištění, úplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo řečeno, v tomto směru nelze napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci, kterou obviněný v podstatě namítá, se však v předmětné trestní věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, a to v návaznosti na příslušnou část odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného R. L. (zejména jde o zjištění, že již v době uzavírání předmětných smluv nebyl schopen úvěr ani odebranou věc ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit, a že před vyhlášením rozsudku prostřednictvím H. I. uhradil na dlužném výživném toliko částku 1000,- Kč.), a proč nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze konat přezkum napadeného rozhodnutí.
V dovolání obviněný R. L. taktéž vytýká, že skutek, jímž byl odvolacím soudem uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen, přičemž zejména uvádí, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu a namítá, že měl být aplikován princip ultima ratio. Dále vznáší námitku, kterou v podrobnostech uplatňuje v dovolání i nejvyšší státní zástupce, že bylo chybně rozhodnuto o souhrnném trestu. Tyto výhrady obsahově uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Zde lze připomenout, že jiné hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu. Ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na tyto situace nedopadá. Jak již bylo uvedeno, týká se případů, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným .
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a na cizím majetku způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek .
Ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. zakotvuje, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč .
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem , nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnotu, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen).
Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Brně v souladu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v návětí a skutkových větách pod body 1/ a 2/ výroku o vině napadeného rozsudku (viz jejich doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí, kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (nadbytečně je uvedeno ve znění novely účinné od 1. 1. 2002). Toto právní posouzení je namístě, neboť obviněný R. L. ke škodě cizího majetku (společností s A., a. s., a Č. L., a. s. ) sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl (fyzickou osobu jednající za společnost s A., a. s., že bude řádně splácet úvěr a fyzickou osobu jednající za společnost Č. L., a. s., že bude náležitě hradit leasingové splátky, ačkoliv si byl vědom toho, že není schopen poskytnutý úvěr ani odebranou věc ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit) a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu ( v důsledku nesplácení úvěru společnosti s A., a. s., škodu ve výši nejméně 583.711,75 Kč a společnosti Č. L., a. s., ohledně předmětu leasingu - automobilu O. C. škodu ve výši nejméně 171.959,- Kč ). Mezi jednáním, které obviněný spáchal a způsobeným následkem trestného činu je dána zjevná příčinná souvislost. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění, je v činu obviněného naplněn minimálně úmysl nepřímý ve smyslu znění §4 písm. b) tr. zák., který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Obviněný evidentně věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, jímž je vlastnictví cizí věci, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Na srozumění obviněného je možno zcela důvodně usuzovat z toho, že nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný. Ze skutkových zjištění popsaných na str. 7 rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že počátkem roku 2009 byla finanční situace obviněného neutěšená, nedisponoval peněžními prostředky, které by mohl použít na hrazení úvěru poskytnutého společností s A., a. s., ve výši 600.000,- Kč, ani na hrazení závazků vyplývajících z leasingové smlouvy se společností Č. L., a. s., a tudíž je důkazně podloženo výše konstatované tvrzení, že v době uzavírání těchto smluv si byl vědom toho, že není schopen úvěr ani předmět leasingu ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit. Byť obviněný popřel, že jednal úmyslně, tak na úmyslné zavinění a jeho formu lze oprávněně usuzovat z okolností objektivní povahy, jak byly na základě dokazovaní zjištěny. Současně Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. v daném případě ohledně způsobení značné škody, postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Jednání obviněného R. L. je nebezpečné pro společnost, která spočívá především ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je cizí majetek, který úmyslně porušil. Způsobená výše škody podstatně podle §88 odst. 1 tr. zák. zvyšuje stupeň nebezpečnosti obviněným spáchaného trestného činu pro společnost, čímž je z hlediska materiální stránky naplněna i aplikovaná kvalifikovaná skutková podstata předmětného trestného činu.
Lze přisvědčit názoru, podle něhož není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce či jiného porušovatele práva) pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě však zároveň nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněným R. L., jak ho soudy obou stupňů zjistily, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Obviněný totiž svým jednáním naplnil všechny znaky jedné ze skutkových podstat trestných činů proti majetku, když ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Přitom není překážkou vzniku trestní odpovědnosti, že původní právní vztah mezi obviněným a poškozenými společnostmi byl založen smlouvami uzavřenými podle obchodního práva, které obviněný také porušil. Podstatné je, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona. Navíc pokud obviněný zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jeho výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických a právnických osob soukromoprávní povahy. Námitky obviněného proto dovolací soud shledal jako nedůvodné.
Ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 tr. zák. jako trest samostatný .
Podle §35 odst. 2 tr. zák. platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším .
Z ustanovení §314e odst. 6 tr. ř. vyplývá, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému .
Lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010, které bylo publikováno pod č. 43/2010 Sb. rozh. tr.).
Před rozhodnutím o dovoláních Nejvyšší soud vyžádal aktuální opis z evidence Rejstříku trestů k osobě obviněného R. L. . Z něho a z příslušných soudních rozhodnutí zjistil, že:
- trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009 , byl obviněný uznán vinným dvojnásobným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jenž spáchal v období jednak od měsíce května 2004 nejméně do měsíce října 2009 včetně, jednak od měsíce ledna 2009 nejméně do měsíce října 2009 včetně, za který byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 15. 12. 2009 a právní moci nabylo dne 24. 12. 2009;
- trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 33 T 147/2009 , byl obviněný uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., které spáchal dne 20. 3. 2009, a za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 24. 2. 2010 a téhož dne nabylo právní moci;
- rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 90 T 143/2009 , byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal dne 18. 11. 2009. Za tento přečin a za dvojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobou v trvání tři a půl roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009; rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 2. 2010.
- rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 11 T 163/2010 , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, jde v pořadí o poslední odsouzení obviněného, přičemž výroky z těchto rozhodnutí byly citovány v úvodu tohoto usnesení, a proto by bylo nadbytečné je zde opakovat. Postačí jen připomenout, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, jímž odvolací soud uznal obviněného vinným a ohledně něhož ukládal souhrnný trest, obviněný spáchal v době od 2. 2. 2009 do 17. 3. 2009.
Z popsaného přehledu je podle Nejvyššího soudu evidentní, že pokud Krajský soud v Brně odsuzoval obviněného R. L. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak se ve smyslu znění §35 odst. 2 tr. zák. jednalo o trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. S ohledem na ustanovení §314e odst. 6 tr. ř. je v daném případě takovouto skutečností doručení trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, obviněnému, k němuž došlo dne 15. 12. 2009 . Jelikož skutky, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5 T 278/2009, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 33 T 147/2009, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 90 T 143/2009, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, spáchal před doručením zmíněného trestního příkazu, měl být za všechny trestné činy v těchto rozhodnutích uvedené Krajským soudem v Brně, který rozhodoval o odvolání, obviněnému uložen podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest. Protože odvolací soud by znovu ukládal obviněnému souhrnný trest, který mu byl již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy uložen, bylo třeba ve smyslu výše připomenutého stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu. S poukazem na všechny tyto skutečnosti je evidentní, že přezkoumávaný výrok o trestu není v souladu se zákonem. Lze shrnout, že vada přezkoumávaného rozsudečného výroku spočívá nejen v tom, že souhrnný trest byl ukládán k rozhodnutí, jehož výrok o trestu byl již dříve zrušen, jak oprávněně upozorňuje i nejvyšší státní zástupce v mimořádném opravném prostředku, ale je rovněž důvodně vytýkáno (byť nikoli v úplnosti), že nebyl ukládán i za další sbíhající se trestné činy.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání jednak nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, jednak obviněného bylo podáno zčásti důvodně – ohledně výroku, kterým byl uložen souhrnný trest. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 205/2011, a to pouze ve výroku o trestu. Současně také zrušil další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného R. L. na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, neboť takovýto návrh mohl ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej ale neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k