ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1347.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1347/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2012 o dovolání, které podala obviněná H. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 178/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 150/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 5 T 150/2009, byla obviněná H. B. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „jako jednatelka a zároveň společník ve vztahu k obchodnímu podílu ve výši 8 % společnosti LEAVIA s.r.o. se sídlem Hotel Gomel, Pražská 14, České Budějovice, IČ 48203751, jednajíce na základě smlouvy o pověření výkonu funkce jednatel společnosti, uzavřené v Č. B. dne 6. 2. 2006 mezi společností LEAVIA s.r.o. se sídlem Hotel Gomel, Pražská 14, České Budějovice, identifikační číslo 482 03 751, a obviněnou H. B., mimo jiné též podle článku 2 odst. 2 písm. d) smlouvy s výhradou rozhodování valné hromady společnosti ve věcech investičních opatření a provozních udržovacích opatření, které v jednom kalendářním měsíci překračují finanční částku ve výši 250.000,- Kč (bez DPH), pokud nejsou stanoveny v ročním plánu společnosti, z bankovního účtu č. .......... společnosti LEAVIA s.r.o. České Budějovice, vedeného u společnosti UNICREDIT Bank Czech Republic, a.s., se sídlem Na Příkopě 858/20, Praha 1, jako osoba disponující s tímto bankovním účtem, na pobočce banky v Č. B. dne 27. 10. 2008 provedla výběr finanční hotovosti ve výši 1,000.000,- Kč, dne 3. 11. 2008 provedla výběr finanční hotovosti ve výši 80.000,- Kč a dne 3. 11. 2008 vyzvedla z pokladní hotovosti uložené v kanceláři společnosti LEAVIA s.r.o. České Budějovice v Hotelu Gomel v Českých Budějovicích finanční částku ve výši 200.000,- Kč, když vědoma si svého smluvního závazku z uzavřené smlouvy jednajíce se záměrem získat pro sebe finanční prospěch v rozporu s článkem 2 odst. 2 písm. d) smlouvy o pověření výkonu funkce jednatel společnosti LEAVIA s.r.o. České Budějovice ze dne 6. 2. 2006 tyto převzaté finanční prostředky v celkové výši 1,280.000,- Kč ve prospěch společnosti LEAVIA s.r.o. České Budějovice neužila, ponechala si je a užila blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu, přičemž tímto jednáním způsobila společnosti LEAVIA s.r.o. se sídlem Hotel Gomel, Pražská 14, České Budějovice, identifikační číslo 482 03 751, škodu ve výši 1,280.000,- Kč“. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené LEAVIA s.r.o. částku ve výši 280.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Usnesením ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 178/2012, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve zrušené části nově rozhodl tak, že poškozenou LEAVIA s.r.o. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a že odvolací soud měl při změně rozsudku nalézacího soudu, byť toliko ve výroku o náhradě škody, rozhodovat rozsudkem.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapitulovala a zhodnotila dosavadní průběh trestního řízení. Poté vyjádřila přesvědčení, že ponechání rozhodnutí soudu prvního stupně v platnosti při změně výroku o náhradě škody, aniž by bylo rozhodnuto rozsudkem, odporuje zákonu, resp. že pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v ostatních výrocích nebyly splněny zákonné podmínky, neboť krajský soud se důsledně nezabýval jejími odvolacími námitkami. Shledala, že soud postupoval při provádění a hodnocení důkazů v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když závěr o její vině opřel v podstatě jen o formální skutečnosti, aniž by se blíže zabýval veškerými okolnostmi případu. V této souvislosti poznamenala, že v dané trestní věci nemůže být vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), neboť skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí. Prohlásila, že v opačném případě by se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dostala do rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s čl. 36 a násl. Listiny základních lidských práv a svobod a čl. 90 a násl. Ústavy České republiky.
Následně uvedla, že společnost LEAVIA s.r.o. byla rodinným podnikem, kde většinovým společníkem byl její bývalý manžel a ona s menšinovým 8 % podílem měla uzavřenu smlouvu o výkonu funkce jednatele. Společnost nikdy nesvolávala valnou hromadu a o potřebných (zejména finančních) transakcích bylo úřadováno až před podáním daňového přiznání. Vyslovila názor, že její obhajoba v tom smyslu, že jednala na pokyn a s vědomím bývalého manžela - většinového společníka - nebyla vyvrácena. Rovněž namítla, že ne každým porušením předpisu o účetnictví a obchodního zákoníku je páchán trestný čin. Nalézacímu soudu vytkla, že své rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř. nezdůvodnil z hlediska společenské škodlivosti, ačkoliv předmětná kauza je projednávána i v řízení civilním (její bývalý manžel jako většinový společník poškozené společnosti proti ní podal žalobu), v rámci něhož Vrchní soud v Praze doposud nerozhodl o jejím odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (kterým jí byla uložena povinnost uhradit způsobenou škodu), jelikož měl za to, že je třeba nejprve vyřešit otázku viny v řízení trestním. Zdůraznila, že v konkrétním případě rodinný podnik nemohl být tunelován, protože neměl žádné závazky ke třetím osobám, a že zisk společnosti se vždy dělil stejným způsobem, tj. aniž by byly svolávány ke každému takovému rozhodnutí valné hromady. Upozornila, že formálně nepobírala za výkon funkce jednatele žádnou odměnu (neměla o takové odměně smlouvu), když s bývalým manželem jako společníci vycházeli z toho, že jde o rodinný podnik, že finanční prostředky čerpají podle potřeby a na konci roku je účetně uzavřou. Podle ní ze spisového materiálu vyplývá, že částku 280.000,- Kč převzala s vědomím většinového společníka. Podotkla, že částku 200.000,- Kč chápala jako odměnu za výkon funkce jednatele a částku 80.000,- Kč považovala za rozdělení části zisku, přičemž si byla vědoma, že o těchto částkách bude účtováno na konci daňového období. Konstatovala, že jelikož byla menšinovým společníkem, činí soud závěr, že krátila zdroj příjmů i sama sobě. Vyjádřila přesvědčení, že u částky 1.000.000,- Kč není vyvráceno, že ji vybrala z pokynu většinového společníka a jemu ji také předala. Připomněla, že její jednání je ve vztahu k právnické osobě hodnoceno jako zpronevěra s odkazem na to, že právnická osoba s ní není v žádném vztahu, který by takový postup umožňoval, aniž by bylo řešeno, že většinový společník si stejným způsobem počínal např. u částky 5.000.000,- Kč a že vše bylo posléze dáno, tak jako vždy předtím, účetně do pořádku.
Obviněná dospěla k závěru, že přestože formálně byla některá ustanovení obchodního zákoníku porušena, nekonala objektivně s cílem zpronevěřit finanční prostředky a že z tohoto pohledu se soud společenskou škodlivostí vůbec nezabýval. Podle ní nebylo prokázáno, že by v době, kdy finanční prostředky vybírala z účtu či z pokladny, měla v úmyslu tyto jakkoliv zpronevěřit a docílit toho, aby o nich nebylo účtováno. Jednala v dobré víře, že tyto převody je možné dodatečně zformalizovat, jako se tomu ve společnosti dělo celá léta. Jejím cílem nebylo se obohatit. Odměnu a zisk pro sebe v částkách statisícových přebírala po dohodě s většinovým společníkem, přičemž částku 1.000.000,- Kč vybrala k jeho pokynu a byla přesvědčena, že on zařídí, aby o této finanční částce bylo náležitým způsobem účtováno. Žádné kroky k tomu, aby zatajila vybrání finančních prostředků, nečinila a ani neměla takový úmysl. Prohlásila, že má za to, že svůj postoj v dané věci náležitě a logicky odůvodnila, resp. že věřila tomu, že její argumentace je pochopitelná a srozumitelná, zejména s ohledem na chování většinového společníka společnosti v minulém období. Seznala, že jí nebyl prokázán úmysl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry s tím, že nestačí, že vznikl formálně následek, ale je třeba prokázat, že tento následek také zavinila. Jestliže řetězec důkazů netvoří ucelenou řadu a vyvolává, zvláště z hlediska subjektivní stránky jejího jednání, zásadní pochybnosti, pak nelze než v duchu zásady in dubio pro reo vyložit celou záležitost v její prospěch. Dodala, že řadu pochybností o předmětných transakcích v obchodně právní sféře připustil i vrchní soud v rámci projednání odvolání ve shora zmíněné civilní věci a že za situace, kdy celou záležitost je možné řešit v oblasti civilněprávní, je dovozování její trestní odpovědnosti zcela nedůvodnou kriminalizací.
Obviněná uzavřela, že z důvodů shora uvedených nemůže usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 178/2012, ani rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 5 T 150/2009, obstát, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněná v rámci odůvodnění dovolání zpochybňuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, pokud jde o výklad důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že tento výklad stojí v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, přičemž zejména v této trestní věci skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí. Podle názoru státního zástupce však v postupu soudů obou stupňů nelze najít takovou vadu, kterou by bylo možné podřadit pod kategorii tzv. extrémního nesouladu (který obviněná ani expressis verbis nenamítla), neboť výklad důkazů provedených v této věci vyhovuje pravidlům formální logiky, žádný zásadní důkaz nebyl nedůvodně pominut a nedošlo ani k jinému pochybení, jež by mělo za následek nezákonnost rozhodnutí v této věci. Dovolatelka při konstrukci celé své dosavadní obhajoby i tohoto dovolání vychází striktně ze svého náhledu na hodnocení jednotlivých důkazů a pokouší se bagatelizovat význam skutečností svědčících v její neprospěch, čímž dospívá k odlišným skutkovým východiskům než soud a z nich pak pochopitelně vyvozuje i odchylné právní závěry. Podstatou své argumentace brojí nikoli proti aplikaci norem hmotného práva, což je obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž proti samotným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud však v rámci dovolacího řízení není povinen opětovně se zabývat námitkami, které již byly přezkoumány soudem druhého stupně. Dovolání opřené o takto opakované výhrady zpravidla bývá posouzeno jako zjevně neopodstatněné – tento závěr by bylo možno zcela zřejmě učinit i v tomto případě, nehledě na to, že podstata argumentace obviněné uplatněnému důvodu dovolání nevyhovuje.
Dále státní zástupce poznamenal, že obviněná sice tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl naplněn i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., avšak neuvádí žádnou takovou konkrétní podmínku, která by soudu druhého stupně bránila rozhodnout způsobem, jímž tak učinil. Navíc k úspěšnému uplatnění tohoto důvodu dovolání není naplněna základní podmínka sine qua non , a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku . Odvolací soud totiž napadeným rozhodnutím odvolání obviněné nezamítl ani neodmítl, nýbrž jejímu řádnému opravnému prostředku zčásti vyhověl, pokud jde o rozhodnutí o náhradě škody. Je tedy zřejmé, že v daném případě tento důvod dovolání naplněn být nemůže.
Námitku v tom smyslu, že soud druhého stupně měl při změně rozhodnutí soudu nalézacího rozhodovat rozsudkem, státní zástupce označil za lichou s tím, že rozsudkem se ve druhém stupni rozhoduje v případě, kdy dochází ke změně výroku o vině či trestu, nikoli však v případě, kdy odvolací soud zasahuje do výroku o náhradě škody (viz §265 tr. ř.). Dodal, že tato procesní námitka je ovšem z hlediska důvodů dovolání irelevantní.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 178/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V předmětné trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněné neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pod žádný z důvodů dovolání taxativně uvedených v §265b tr. ř. nelze subsumovat ani námitku obviněné v tom smyslu, že odvolací soud měl při změně rozhodnutí nalézacího soudu rozhodovat rozsudkem. Nadto je třeba zdůraznit, že podle konstantní praxe rozhodnutí, jímž odvolací soud zruší rozsudek soudu první instance toliko ve výroku o náhradě škody a ve smyslu §265 tr. ř. poškozeného odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních, má formu usnesení.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Závěrem Nejvyšší soud stručně dodává, že skutek obviněné vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněné bylo podstatou popsaného případu její úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních, resp. obchodních vztahů mezi obviněnou a poškozeným subjektem. Za shora popsaných okolností se jednání obviněné dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jí spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany práv fyzických a právnických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněná svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto její jednání pohlížet pouze jako na soukromoprávní delikt.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý