ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1368.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1368/2011-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 dovolání, které podala obviněná MUDr. H. P. , rozená V., nar., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 55 To 105/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 177/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 55 To 105/2011, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 5 T 177/2008, zrušují . Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 5 T 177/2008, byla obviněná MUDr. H. P. uznána vinnou, že
dne 25. 1. 2007 jako lékařka s pracovním úvazkem na neurologické klinice Fakultní nemocnice v O. v rámci noční pohotovostní služby v neurologické ordinaci oddělení urgentního příjmu v této nemocnici nezajistila adekvátní vyšetření J. S., nar. , který byl na oddělení urgentního příjmu přivezen opakovaně s diagnózou R. mdloby a kolaps nejprve ve 04.26 hod. a posléze asi v 06.50 hod. z budovy hlavního nádraží Č. drah, kde se v té době zdržoval jako osoba bez přístřeší, pouze poškozeného vyšetřila zkráceně neurologicky, a když neshledala neurologickou diagnózu, další vyšetření poškozeného nerealizovala, ačkoliv vzhledem k tomu, že poškozeného vyšetřovala jako jediná lékařka, byla povinna podle §11 zákona č. 20/66 Sb. poskytnout lékařskou péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy za využití všech vyšetřovacích a léčebných metod, které jsou reálně dostupné a měla zajistit pokračování diagnostického procesu a provést diferenciálně diagnostické vyšetření kolapsového stavu, kdy mělo být pátráno po dalších možných zejména interních chorobách, které mohou mít ve svém klinickém obraze poruchu vědomí, kdy její diagnostický proces byl bez patřičného zdůvodnění ukončen předčasně, takže poškozeného nepřevedla do ordinace jiného lékařského oboru, a takto neučinila přesto, že poškozený nebyl schopen samostatně vstát a nebyl schopen samostatné chůze, projevoval známky dehydratace, byl apatický a celkově dle očitých svědků, policistů městské policie, tedy z lékařského pohledu laiků, kteří poškozenému opětovně přivolali zdravotní záchranou službu, jevil výrazné známky porušeného zdraví tak, že nebyl schopen samostatně stát, chodit, plynule mluvit a reagovat na všechny podněty, avšak obžalovaná poškozeného shledala zcela zdravým a nechala jej vyvést z areálu nemocnice pracovníky ostrahy, kdy poškozený byl téhož dne v době kolem 08.45 hod nalezen mrtev u plotu před vstupní bránou do fakultní nemocnice a provedenou soudní pitvou bylo zjištěno, že poškozený zevně projevoval známky nápadné podvýživy a celkové dehydratace těla a trpěl zejména akutním zánětem hrtanu, průdušnice a průdušek, dále oboustranným, místy abscedujícím zánětem plic s otokem plic, tedy byl závažně nemocen a nacházel se ve stavu blízkém smrti, kdy však ani odborná lékařská péče by s velkou pravděpodobností nevedla k záchraně života, ale poslední okamžiky života by však prožil mnohem důstojněji.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle §207 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. S., nar., bytem Č. T., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči tomuto rozsudku obviněná podala odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 55 To 105/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná MUDr. H. P. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jejího názoru napadené usnesení, a to stejně jako předchozí rozsudek okresního soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Současně shrnula dosavadní soudní řízení.
Obviněná připomněla, že po subjektivní stránce se u trestného činu neposkytnutí pomoci vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. V tomto směru označila rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění nelze zjistit, z jakých důkazů dovodily, že jednala v úmyslu neposkytnout J. S. potřebnou pomoc. Zdůraznila, že naopak jmenovanému pomoc poskytla, jeho vyšetření neodmítla, věnovala se potížím, na které si stěžoval a provedla zhodnocení jeho zdravotního stavu. Pokud se jí po provedených vyšetřeních nejevilo, že by mu hrozila smrt nebo vážná porucha zdraví, nelze jí klást za vinu úmyslné neposkytnutí další pomoci. I kdyby se ve své diagnóze mýlila a nesprávně zhodnotila pacientův zdravotní stav, tak se to zcela jistě nestalo v úmyslu neposkytnout mu pomoc, a proto nemůže být založena trestní odpovědnost podle §207 odst. 2 tr. zák. Podle obviněné soud prvního stupně na str. 32 rozsudku pouze konstatoval, že ,,jednala v úmyslu nepřímém s přihlédnutím k nedostatečnosti lékařské praxe a s přihlédnutím k námitkám ohledně organizace práce na oddělení urgentního příjmu“ , přičemž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, z čeho naplnění této formy zavinění dovodil, tj. že musela být přinejmenším s následkem srozuměna. Namítla, že ačkoliv v podaném odvolání výslovně upozornila na absenci odůvodnění posouzení subjektivní stránky trestného činu, odvolací soud se touto otázkou nezabýval. Dodala, že v napadeném usnesení pouze uvedl, že nečiní výhrady k přijaté právní kvalifikaci s tím, že právní posouzení věci je přesvědčivě odůvodněno. Rozsudek okresního soudu tudíž shledala z hlediska hodnocení subjektivní stránky trestného činu za nepřezkoumatelný, když tuto vadu neodstranil ani odvolací soud. Vytkla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku respektive na úplné absenci právního posouzení. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11, 2010, č. j. 3 Tdo 777/2010-54, kterým bylo v obdobné věci odmítnuto dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a z něhož příslušnou pasáž ocitovala.
Dále obviněná konstatovala, že nebyly splněny ani procesní podmínky pro rozhodnutí o odvolání. Upozornila, že již v odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu namítala, že se soud nevypořádal se znaleckým posudkem MUDr. E. U., ačkoliv tento důkaz provedl, nehodnotil jej samostatně ani v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Připomněla, že k problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyjadřovala odborná právní literatura a rovněž k ní judikovaly vyšší soudy s tím, že důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jeho protiústavnost (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09, jenž blíže připomněla). Za této situace nebylo namístě, aby odvolací soud spekuloval (str. 3 napadeného usnesení), jaké stanovisko okresní soud k výše označenému posudku zaujal, neboť k tomuto důkazu zcela mlčel. Odvolací soud měl podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit a věc prvostupňovému soudu vrátit. Obviněná rovněž uvedla, že u veřejného zasedání krajského soudu dne 6. 5. 2011 obhajoba předložila znalecký posudek ústavu – Fakultní nemocnice u sv. A. v B. ze dne 5. 5. 2011, z něhož se podává, že neporušila žádnou povinnost. Vytkla, že nebylo vyhověno návrhu obhajoby na doplnění dokazování, přestože tento důkaz mohl být zásadní pro skutkové a následně právní posouzení věci. Jelikož v průběhu trestního řízení byla především řešena otázka, zda porušila nebo neporušila nějakou povinnost v péči o J. S., bylo nutné nový důkaz, který pro ni svědčil, provést. Mělo se tak stát zejména za situace, kdy odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 2. 4. 2009 uložil okresnímu soudu, aby se znovu a podrobně zabýval znaleckými posudky „a to i z toho důvodu, že její vinu postavil na závěrech znalce“ . Neprovedení zmíněného důkazu je tudíž nepřijatelné, přičemž odvolací soud měl důkaz znaleckým posudkem ústavu buď provést, nebo podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. 5. 2011, č. j. 55 To 105/2011-843, i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2011, č. j. 5 T 177/2008-776, a prvostupňovému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, eventuálně navrhla, aby dovolací soud rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. její osobu zprostil obžaloby.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněla, jak ve věci soudy rozhodly a shrnula obviněnou uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupkyně poukázala na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně s tím, že slouží k nápravě výlučně právních vad. Současně zmínila, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, pokud by závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno vztáhnout i na napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Konstatovala, že námitka obviněné, jež se týká nedostatku subjektivní stránky, zapadá do uplatněného dovolacího důvodu, avšak není opodstatněná. Uvedla, že se soudy v rozhodnutích velmi podrobně zabývaly hodnocením jednání obviněné, z něhož lze dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu, byť soudy na ustanovení §4 písm. b) tr. zák. výslovně neodkázaly. Dodala, že pro posouzení zavinění je podstatné, zda v době vyšetřování poškozený jevil známky vážné poruchy zdraví a současně mu nebyla obviněnou poskytnuta potřebná pomoc. Poznamenala, že z provedeného dokazování je zřejmé, že poškozený byl do ordinace přivezen celkem dvakrát v krátkém časovém odstupu tří hodin. V obou případech byla záchranná služba přivolána laikem (vždy jiným), kterému se poškozený nejevil zdravotně v pořádku. Podle svědka D. P., který poškozeného v prvním případě našel, byl poškozený velmi unavený, pohublý, neměl zdravou barvu v obličeji a stěžoval si na konkrétní zdravotní obtíže. Svědkyně R. P., která poškozeného ve druhém případě našla, uvedla, že byl bílý v obličeji, nebyl schopen sám vstát ze země a posadit se na lavičku, potřeboval k tomu dopomoc. Podle svědeckých výpovědí byl ve druhém případě do sanitky napůl nesen. K posouzení toho, zda poškozený jevil známky vážné poruchy zdraví, je nutné vzít v úvahu i děj, který následoval poté, co obviněná své vyšetření ukončila – strážníci bezpečnostní agentury měli z areálu nemocnice vyprovodit pacienta, který nechce nemocnici opustit. Poškozený ušel 100 – 150 metrů, poté se zastavil a odmítl v chůzi pokračovat. Jeden z členů ostrahy tedy došel pro pojízdné křeslo, v němž byl poškozený vyvezen před nemocniční areál, kde krátce na to umírá. Podle státní zástupkyně z tohoto následného děje obviněná věděla minimálně o tom, že poškozený odmítl dobrovolně nemocnici opustit. Z popsaných okolností lze uzavřít, že jevil známky vážné poruchy zdraví.
Dále státní zástupkyně uvedla, že pro naplnění znaku neposkytnutí potřebné pomoci je podstatná skutečnost, že při délce své praxe obviněná nepožádala o konzultaci zkušenějšího lékaře, nepokračovala v dalším fyziologickém vyšetření poškozeného, zejména při jeho opakovaném přivezení a ani jej nepředala k dalšímu vyšetření lékaři s jinou specializací, zejména internistovi. Zdůraznila, že za situace, kdy se rozhodla být jedinou vyšetřující lékařkou poškozeného, měla sama pokračovat v dalším fyziologickém vyšetření. Obviněná však důkladně nepozorovala všechny jeho tehdejší projevy a učinila nesprávný závěr o tom, že lékařskou péči nepotřebuje, a to ani z jiného oboru, než je neurologie. Státní zástupkyně upozornila, že podle §89 odst. 2 tr. zák. se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Podotkla, že povinnost takového konání obviněné ukládá ustanovení §11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je povinna poskytnout lékařskou péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy za využití všech vyšetřovacích a léčebných metod, které jsou reálně dostupné. Dodala, že z těchto okolností je zřejmé, že jednání obviněné vykazuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Jak státní zástupkyně též konstatovala, námitku, která se týká znaleckého posudku MUDr. E. U., obviněná uplatnila již v odvolání, přičemž soud druhého stupně se s ní náležitě vypořádal, a proto se nejedná o opomenutý důkaz. Rovněž skutková zjištění nejsou - dle dostupných spisových materiálů - v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné.
Protože státní zástupkyně neshledala naplnění dovolacího důvodu ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak uvedla, že nelze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodl o zamítnutí odvolání obviněné, a tudíž ani důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nebyl naplněn. Z popsaných důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné MUDr. H. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněné MUDr. H. P. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku - odvolání - rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněné MUDr. H. P., pokud namítá, že se soudy nevypořádaly se znaleckým posudkem MUDr. E. U. a neprovedly znalecký posudek ústavu – Fakultní nemocnice u sv. A. v B.. Nutno zdůraznit, že tyto námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, úplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněná uplatnila jen námitky zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, a byť by z nich i dovozovala vady právní, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V dovolání obviněná MUDr. H. P. rovněž v podrobnostech namítá, že se nemohla dopustit trestného činu, jímž byla uznána vinnou, neboť chybí subjektivní stránka – úmyslné zavinění, což uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout.
Podle §89 odst. 2 tr. zák. platí, že jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen .
Ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák. zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu neposkytnutí pomoci je život a zdraví lidí, přičemž ustanovení §207 odst. 2 tr. zák. je speciální ve vztahu k ustanovení §207 odst. 1 tr. zák. Podle povahy svého zaměstnání jsou povinni poskytovat potřebnou pomoc např. lékař, porodní asistentka, zdravotní sestra, policista, hasič apod. Povinnost poskytnout pomoc je závislá na tom, zda hrozí bezprostřední nebezpečí smrti nebo zda osoba jeví známky vážné poruchy zdraví. K trestní odpovědnosti by nestačilo, pokud by se porucha zdraví jevila jako méně významná (např. toliko jako ublížení na zdraví), ač ve skutečnosti by šlo o vážnou poruchu zdraví. Rozhodující totiž není, zda ohrožená osoba ve skutečnosti vážnou poruchu zdraví utrpěla, ale že se tak jevila svými příznaky (známkami). Potřebnou pomocí je třeba rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého (srov. rozhodnutí č. 37/1963 Sb. rozh. tr.). Není to pouze pomoc, která by spolehlivě vedla k záchraně (srov. rozhodnutí č. 112/1952 Sb. rozh. tr.). Dále je to pomoc, jež je zapotřebí poskytnout ohrožené osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví (i zde jde především o odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti, pomoc potřebná k zabránění vzniku další újmy na zdraví, pomoc potřebná k ošetření zranění nebo jiné vážné poruchy zdraví apod.). Povaha této pomoci závisí na povaze konkrétního případu. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podle §207 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění (viz Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon, Komentář, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1236-1237).
Vzhledem ke znění tzv. právní věty, jak je popsána ve výroku o vině na str. 2 rozsudku soudu prvního stupně, se obviněná měla vytýkaného trestného činu dopustit tím, že „osobě, která byla v nebezpečí smrti a jevila známky vážné poruchy zdraví, neposkytla potřebnou pomoc, ač podle povahy svého zaměstnání byla povinna takovou pomoc poskytnout“ .
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Olomouci (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci) důsledně podle trestního zákona, když předmětný skutek (viz jeho citace v úvodu tohoto usnesení), který je rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, právně posoudil jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozený J. S. se kritického dne nacházel ve velmi vážném zdravotním stavu, přičemž byl ve dvou případech občany přivolanou zdravotnickou záchrannou službou s diagnózou mdloby a kolaps převezen do Fakultní nemocnice v Olomouci. Obviněné MUDr. H. P. je kladeno za vinu, že poškozeného vyšetřila pouze neurologicky, a když neshledala neurologickou diagnózu, další jeho vyšetření nerealizovala, ačkoliv „…vzhledem k tomu, že poškozeného vyšetřovala jako jediná lékařka, byla povinna podle §11 zákona č. 20/66 Sb. poskytnout lékařskou péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy za využití všech vyšetřovacích a léčebných metod, které jsou reálně dostupné a měla zajistit pokračování diagnostického procesu a provést diferenciálně diagnostické vyšetření kolapsového stavu, kdy mělo být pátráno po dalších možných zejména interních chorobách, které mohou mít ve svém klinickém obraze poruchu vědomí, kdy její diagnostický proces byl bez patřičného zdůvodnění ukončen předčasně, takže poškozeného nepřevedla do ordinace jiného lékařského oboru…“ . Ze skutkového zjištění rovněž plyne, že podle „…očitých svědků, policistů městské policie, tedy z lékařského pohledu laiků, kteří poškozenému opětovně přivolali zdravotní záchrannou službu, jevil výrazné známky porušeného zdraví tak, že nebyl schopen samostatně stát, chodit, plynule mluvit a reagovat na všechny podněty…“ .
Z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, že obviněná MUDr. H. P. jako službu konající lékařka v nemocnici neposkytla poškozenému J. S., který byl v nebezpečí smrti a jevil známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, ač byla podle povahy svého zaměstnání povinna takovou pomoc poskytnout. Současně ale v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku o vině v rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje konkrétní skutkové zjištění, z něhož by bylo možno usuzovat na naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., a to úmyslného zavinění v jednání obviněné, které musí zahrnovat i všechny podstatné znaky daného trestného činu (v případě objektivní stránky jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem).
Nutno připomenout, že zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II. Sb. rozh. tr.).
V obsáhlém odůvodnění rozsudku okresní soud zejména reprodukoval provedené důkazy, které následně též zhodnotil. Ke skutkovým zjištěním, jež na základě dokazování učinil, prvostupňový soud mimo jiné uvedl: „…nelze upřít obžalované snahu poškozeného nějak vyšetřit, lze jí v rovině trestně právní odpovědnosti vytýkat, že si nepočínala zcela obezřetně, že nepožádala o radu zkušenějšího lékaře, že neprovedla základní fyziologické vyšetření, zejména, když po opakovaném přivezení poškozeného byla jedinou lékařkou, která poškozeného vyšetřovala, že snad k tomu přistupovala s ohledem na jeho stav poněkud s odstupem a nepozorovala důkladně veškeré jeho tehdejší projevy a tyto nesprávně vyhodnotila s tím, že nepotřebuje lékařskou péči ani z jiného oboru. Tyto okolnosti však zjistit mohla, jak vyplývá ze shora vyhodnoceného dokazování. Přitom nelze spoléhat jen na obžalovanou uváděné tvrzení, že si poškozený na nic nestěžoval, když tyto projevy byly tak markantní, že si jich všimli i laici, takže lze důvodně předpokládat, že je musela zjistit i osoba k tomu odpovědná, když bylo povinností obžalované poškozenému poskytnout první pomoc…“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná při výkonu služby jako lékařka na urgentním příjmu neposkytla poškozenému, který jevil známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, ač jí v tom nebránila žádná skutečnost a navíc lékař má přímou povinnost poskytnout zdravotní pomoc, jak tato vyplývá z ustanovení §55 odst. 2 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Rovněž mimo jiné konstatoval: „To, že v daný okamžik poškozený trpěl vážnou poruchou zdraví, lze dovozovat i z tvrzení znalců, že správné vyhodnocení příznaků a zjištění této choroby by vedlo k okamžité hospitalizaci, a konečně i nezvratné zjištění, že na toto onemocnění zemřel. Trestnost jednání obžalované v tomto případě spočívá v opomenutí, neboť jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§89 odst. 2 tr. zák.).“ Pokud jde o naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu podle §207 odst. 2 tr. zák., tak okresní soud pouze uvedl: „Obžalovaná jednala v úmyslu nepřímém s přihlédnutím k nedostatečnosti lékařské praxe a s přihlédnutím k námitkám ohledně organizace práce na oddělení urgentního příjmu“ (vše na str. 31 - 32 rozsudku prvostupňového soudu). Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který následně rozhodoval o odvolání obviněné, se otázkou zavinění v jejím jednání prakticky nezabýval, jak je na tuto skutečnost oprávněně poukazováno i v dovolání.
Lze uzavřít, že ani z odůvodnění soudních rozhodnutí není možné jednoznačně usuzovat na naplnění úmyslného zavinění v jednání obviněné MUDr. H. P.. Protože v daném případě chybí jeden z obligatorních znaků trestného činu, nelze skutek posoudit jako trestný čin, jímž byla obviněná pravomocně uznána vinnou. Je vhodné připomenout, že úmysl nepřímý [viz citace ustanovení §4 písm. b) tr. zák. uvedená výše] je vybudován na složce vědění (intelektuální) a složce vůle, přičemž srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku relevantního pro trestní právo. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jak bylo shora připomenuto, je možno z některých pasáží spíše usuzovat na nedbalostní zavinění v činu obviněné, u něhož složka volní absentuje.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že obviněná podala dovolání důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 55 To 105/2011, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 5 T 177/2008. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu prvního stupně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž doplní dokazování o znalecký posudek ústavu – Fakultní nemocnice u sv. A. v B. ze dne 5. 5. 2011, který obhájce obviněné předložil u veřejného zasedání konaného o odvolání Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 6. 5. 2011 (č. l. 838 spisu). Prvostupňový soud provede i další důkazy, jež mohou navrhnout i strany řízení, pokud to rozhodnutí ve věci bude vyžadovat. Právní posouzení, tj. zda jednání obviněné naplňuje či nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu nelze předjímat, neboť bude odvislé od konkrétního skutkového zjištění učiněného ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., k němuž by měl soud dospět postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Zároveň lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena toliko v důsledku dovolání obviněné, nemůže v novém řízení dojít k rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k