ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1382.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1382/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2012 o dovolání, které podal obviněný B. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 303/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 10/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2012, sp. zn. 6 T 10/2012, byl obviněný B. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 8. 4. 2011 v P. , v blíže nezjištěné kavárně u Masarykova nádraží, uzavřel v zastoupení firmy BMG Ostrava, s.r.o., písemnou smlouvu k poskytnutí debetního barterového konta, systém PROFIT s poškozeným M. H. , z poškozeného M. H. vylákal částku 16.500,- Kč pod záminkou vratné zálohy za poskytnutí částky ve výši 500.000,- Kč, přičemž poškozenému peníze nevrátil, použil je pro svoji potřebu a tímto jednáním byla poškozenému M. H. , způsobena škoda ve výši 16.500,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, který nabyl právní moci dnem 22. 2. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 195/2007, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písmeno b) zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 a dále rozsudkem Okresního soudu Olomouc ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 3 T 101/2007, který nabyl právní moci dnem 22. 4. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ostrava pobočka Olomouc ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 55 To 350/2010, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, který nabyl právní moci dnem 22. 2. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 195/2007, a v současné době tento trest odnětí svobody vykonává“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému M. H. částku ve výši 16.500,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 303/2012, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť „dne 8. 4. 2011 v P. , v blíže nezjištěné kavárně u Masarykova nádraží, uzavřel v zastoupení firmy BMG Ostrava, s.r.o., písemnou smlouvu k poskytnutí debetního barterového konta, systém PROFIT s poškozeným M. H. , z poškozeného M. H. vylákal částku 16.500,- Kč pod záminkou vratné zálohy za poskytnutí částky ve výši 500.000,- Kč, přičemž poškozenému peníze nevrátil, použil je pro svoji potřebu a tímto jednáním byla poškozenému M. H. , způsobena škoda ve výši 16.500,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, který nabyl právní moci dnem 22. 2. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 195/2007, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písmeno b) zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem“ . Za to ho podle §209 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému M. H. na náhradě škodu částku 16.500,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil a že ani na základě důkazů předložených státním zástupcem se nepodařilo prokázat, že by byl osobou, která spáchala skutek popsaný v obžalobě. Soudům nižších stupňů vytkl, že se zcela nevypořádaly s jeho obhajobou, přičemž zdůraznil, že tato byla od počátku trestního řízení konstantní. Prohlásil, že jelikož skutkový stav byl nedostatečně zjištěn, dospěl soud prvního stupně k nesprávným skutkovým závěrům, přičemž soud odvolací se posléze s jeho rozhodnutím zcela ztotožnil. Následně vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě absentuje objektivní a subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti poznamenal, že poškozený tvrdil, že si smlouvy (tj. dohodu o poskytnutí debetního barterového konta ze dne 3. 4. 2011 a smlouvu o využívání systému Profit ze dne 3. 4. 2011) a obchodní podmínky, které mu předložil, řádně přečetl a že z těchto dokumentů vyplývalo, že uhrazená jistina ve výši 16.500,- Kč je vratná. Akcentoval, že ze smluv ani z obchodních podmínek se nic takového nepodává, resp. že pokud poškozený, jak sám uvedl, předmětné smlouvy a obchodní podmínky před jejich podpisem přečetl, nemůže logicky tvrdit, že ho (obviněný) uvedl v omyl. Rovněž namítl rozpory ve „výpovědích“ svědků M. V. a A. V. zaznamenaných v příslušných úředních záznamech s tím, že skutečnost, že na straně společnosti BMG Ostrava, s.r.o. mohlo docházet k podivným podnikatelským praktikám, není možno přičítat k jeho tíži a že soudy měly hodnotit výpovědi jmenovaných svědků jako nevěrohodné a ve vztahu k jeho osobě čistě účelové. Dodal, že z obsahu soudního spisu plyne podezření, že se mohl stát obětí podvodného jednání jiných osob. Rovněž podotkl, že ze souboru potvrzení společnosti Česká pošta, s.p. o zasílání jednotlivých peněžních částek jeho osobou na adresu M. D. , vztahujícího se k roku 2011, jenž předložil soudu prvního stupně, je zřejmé, že v souladu s dohodou peníze vybrané od klientů, včetně částky 16.500,- Kč od poškozeného, poukazoval společnosti BMG Ostrava, s.r.o. Shrnul, že dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že by uvedl poškozeného v omyl (za účelem vylákání částky 16.500,- Kč), že při jednání poškozeného řádně informoval o obsahu nabízeného produktu a poškozený měl možnost si řádně pročíst předložené smlouvy a obchodní podmínky. Podle něho bylo rovněž vyvráceno, že by vystupoval ve vztahu k poškozenému jako Ing. D. s tím, že (obviněný) špatně slyší (nosí naslouchadlo) a při telefonickém a následném osobním rozhovoru s poškozeným mohlo dojít ke zkomolení jeho jména. Odkázal pak ještě na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, a uzavřel, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňuje znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ani žádného jiného trestného činu.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 303/2012, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit pod zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dodala, že zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Následně konstatovala, že přestože obviněný formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů (zejména stran svědeckých výpovědí poškozeného, A. a M. V. a listinných důkazů). Podle ní rovněž námitkou, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu podvodu obviněný ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje, podle níž nebylo zjištěno, že by měl v úmyslu uvést v omyl poškozeného M. H. Takové námitky pod deklarovaný dovolací důvod nespadají. Uzavřela, že mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která ve svém rozhodnutí akceptoval také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledává extrémní rozpor.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 303/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného (byť formálně deklaruje, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňuje znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku ani jiného trestného činu, aniž by ovšem v tomto směru uvedl jakékoli konkrétní hmotně právní argumenty) směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Až následně a výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý