ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1420.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1420/2011 -46
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 dovolání, které podal obviněný Ing. R. K. , nar., stíhaný v řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře tři miliony Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních firmách na dobu pěti roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák., ve vztahu k osobě obviněného Ing. R. K., zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní firma F., a. s., IČ:, sídlem F.– M., S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obhájce obviněného JUDr. T. S., státní zástupce a poškozená společnost F., a. s.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené společnosti F., a. s., byl podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a náhradě škody.
II. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině nově rozhodnuto tak, že obviněný Ing. R. K. byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn a sbíhající se dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, č. j. 9 T 126/2005-3233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře tři miliony Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, na dobu pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, č. j. 9 T 126/2005-3233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby na náhradě škody zaplatil obchodní společnosti F., a. s., IČ:, se sídlem F.– M., S., částku ve výši 47.835.000,- Kč.
III. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obhájce obviněného Ing. R. K., JUDr. T. S., zamítnuto.
Vůči tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě podal obviněný Ing. R. K. prostřednictvím obhájce dovolání.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1104/2009, byl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. byl z podnětu odvolání obhájce JUDr. T. S. za uprchlého obviněného Ing. R. K., státního zástupce a poškozené společnosti F., a. s., napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto a obviněný Ing. R. K. byl uznán vinným skutkem právně posouzeným jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010. Za tento zločin a sbíhající se dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterými byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, č. j. 9 T 126/2005-3233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 6000,- Kč (celkem tři miliony Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, na pět let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, č. j. 9 T 126/2005-3233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby na náhradě škody zaplatil obchodní společnosti F., a. s., IČ:, se sídlem F. – M., S., částku ve výši 47.835.000,- Kč.
Naposledy citovaný rozsudek, a to všechny výroky, obviněný Ing. R. K. napadl prostřednictvím obhájce obsáhlým dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je rovněž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
Obviněný uvedl, že vrchní soud ve snaze vyhovět výtkám, jež byly ve zrušujícím usnesení Nejvyšším soudem vysloveny, doplnil skutkovou větu, která ale nemůže obstát ve světle požadavků na její právní posouzení jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zejména ohledně popisu subjektivní stránky. Současně v podrobnostech charakterizoval skutek, jímž měl podle odvolacího soudu spáchat zmíněný zločin, dějovými momenty popsanými pod body 4 a) až 4 k) dovolání. Upozornil, že řada tvrzení v popisu skutku je nepodstatná, nadbytečná a do jisté míry i matoucí. Z pohledu naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu je podstatné pouze to, co učinil dříve, než byl trestný čin dokonán a nikoliv to, co udělal poté. Je otázkou, zda byl skutek dokonán převodem akcií na jeho osobu nebo tím, že za akcie nezaplatil anebo tím, že je nepřevedl zpět. Obviněný připomněl základní schéma trestného činu podvodu a nastínil, jak by měla skutková věty znít s tím, že není patrno, jak, čím, nebo v čem uvedl členy statutárního orgánu společnosti F., a. s., úmyslně v omyl. Namítl, že pokud není v popisu skutku rozhodnutí použit výraz „omyl“ či „uvedení v omyl“, nelze to považovat za jasný popis podvodného jednání včetně subjektivní stránky. Dodal, že podvodný úmysl by bylo možné konstruovat ve vztahu k údajnému uzavření smlouvy o koupi akcií s příslibem jejich následného převodu a nesplnění tohoto příslibu, ovšem pouze s prokázaným úmyslem takto jednat již v době uzavírání smlouvy, jak byl skutek popsán v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, absentoval však znak způsobení škody. Poznamenal, že toliko z faktu, že uzavřel smlouvu o koupi akcií, tyto nevrátil a za ně ani nezaplatil, by teoreticky bylo možné formulovat skutek tak, že uvedl poškozeného v omyl slibem vrácení akcií a jejich zaplacení, ovšem akcie ani nevrátil a ani nezaplatil. Toto je však konstrukce absurdní, protože v případě příslibu vrácení akcií by neměl smysl slib jejich zaplacení. Podle statutárních orgánů společnosti F., a. s., bylo ujednáno, že společnost akcie koupí, zaplatí a poté prodá zpět. Pak by popis skutku musel znít tak, že poškozený byl uveden v omyl slibem odkoupení akcií včetně zaplacení kupní ceny a jejich následného odprodeje zpět, což ale obviněný nesplnil a akcie nezaplatil a ani neprodal zpět. V uvedeném případě by uzavíral kupní smlouvu a přebíral akcie s tím, že je nezaplatí a neprodá zpět. Podle obviněného však takto nelze formulovat skutek za situace, kdy se od počátku bránil tím, že kupní cenu zaplatil, což dokazují doklady. Proto skutek by musel být popsán tak, že poškozeného uvedl v omyl slibem vrácení akcií a vylákal potvrzení o zaplacení kupní ceny příslibem, že ji zaplatí dodatečně, což ani jedno neučinil. Takovouto konstrukci obviněný označil za neúnosnou, skutkově nepodloženou a chybí opora pro závěr o subjektivní stránce jednání. Stěží si lze představit, že by bylo možné mu podsouvat úmysl vylákat akcie a později i potvrzení o zaplacení, aby měl akcie a nemusel platit. Obtížně by bylo možné dovozovat jeho úmysl vylákat koupi akcií a neprodat je zpět a následně další podvodný úmysl, vylákat potvrzení o zaplacení a nezaplatit. V takovém případě by totiž prvý úmysl nekryl způsobení škody, pouze neodprodání akcií zpět. Soudy ani netvrdí, že statutární orgány společnosti F., a. s., byly podvedeny vylákáním potvrzení, ale že kupní cena nebyla zaplacena, případně (str. 13 rozsudku) že nechal Ing. L. T. podepsat účetní doklady, které mají potvrzovat zaplacení akcií. Rovněž jeho námitka, že popisem skutkových zjištění nemohlo dojít k naplnění znaků zločinu podvodu a že se takový skutek nemohl odehrát, vyplývá už z popisu samotné operace, při které měla společnost C. C., s. r. o., získat 55.000 ks akcií emitovaných společností Teplárny O., a. s. Uvádí se, že „na podkladě účelově koncipované písemnosti, označené jako „Kupní smlouva“, obsahově deklarující vůli členů statutárního orgánu obchodní společnosti F., a. s., JUDr. K. H. a Ing. L. T., tyto akcie prodat společnosti C. C., s. r. o“, a dále že se tak stalo „po technickém převodu těchto akcií Střediskem cenných papírů ve prospěch akciového účtu obchodní společnosti C. C., s. r. o.“
Jako v předchozím dovolání obviněný zopakoval, že v případě akcií emitovaných společností Teplárny O., a. s., nešlo o akcie v materiální podobě, ale evidované na příslušných účtech vedených Střediskem cenných papírů. Aby mohl kdokoliv s nimi nakládat, nebylo podstatné, zda je drží, na právní perfekci důvodů této držby nezáleželo, ale naopak, jediné co bylo rozhodné, byla formální stránka jejich nabytí. Jinými slovy nemohl vylákat akcie jako věc na pokladě „účelově právně koncipované písemnosti označené jako Kupní smlouva“ a následně došlo k „technickému převodu akcií Střediskem cenných papírů“ . Byla uzavřena kupní smlouva mezi společnostmi F., a. s., a C. C. , s. r. o., na jejímž základě naposledy jmenovaná společnost nabyla vlastnictví k předmětným 55.000 ks akcií emitovaných společností Teplárny O. , a. s., a na základě zmíněné smlouvy provedlo Středisko cenných papírů příslušný zápis na účtu společnosti C. C. , s. r. o. Tento úkon je právně perfektní, neboť do dnešního dne nebyl zpochybněn. V opačném případě by společnosti F., a. s., postačovalo prokázat non perfekci a akcie by se jí vrátily zpátky. I její jednatelé Ing. L. T. a JUDr. K. H. připustili, že jim od začátku byla jasná nemožnost zpochybnit celou operaci cestou civilního práva.
Dále obviněný vytkl, že popis skutku v části týkající se transakce, kterou měla společnost C. C. , s. r. o., nabýt 55.000 ks akcií, obsahuje tvrzení, kterými se popírají zákonná ustanovení upravující obchody se zaknihovanými akciemi. Pokud by byla respektována, musel by popis skutku správně znít tak, že byla uzavřena kupní smlouva, na základě které jmenovaná společnost získala předmětné akcie, a to včetně příslušné evidence ve Středisku cenných papírů. Tím není řečeno, zda obě strany uzavíraly smlouvu se stejným úmyslem a zda snad před jejím uzavřením neslíbil statutárním zástupcům společnosti F., a. s., že akcie budou následně prodány. I uzavřením kupní smlouvy může být spáchán trestný čin podvodu za předpokladu, že jedna ze stran počítá s tím, že od druhé obdrží plnění, ale sama už v době uzavírání právního úkonu ví, že neposkytne žádné plnění či nesplní jiný závazek plynoucí ze smlouvy. Obviněný uvedl, že to je problém konstrukce skutku, z něhož je viněn. Pokud by totiž soud ve výroku rozsudku jasně deklaroval, že šlo o uzavření kupní smlouvy, bylo by nutné se zabývat tím, zda prodávající strana předala akcie, což je v daném případě nesporné a kupující strana zaplatila kupní cenu. Pokud ne, pak z jakého důvodu a zda snad nešlo o úmysl, který již kupující měl v době, kdy kupní smlouvu uzavíral. Z popisu skutku není z hlediska formulace subjektivní stránky patrné, zda k trestnému činu došlo tím, že vylákal na společnosti F., a. s., předmětné akcie s úmyslem za ně nezaplatit, nebo zda je vylákal s úmyslem je nevrátit. Obě odlišné situace jsou významné z řady důvodů. Jedním z nich je zjištění okamžiku spáchání trestného činu. V prvém případě, by k tomu došlo v okamžiku převodu akcií, v druhém případě teprve až poté, co by uplynul dohodnutý okamžik, kdy měly být akcie vráceny, tedy až po určité době, po kterou byly společností C. C. , s. r. o., (případně jiným subjektem) legálně vlastněny. Dalším je zjištění škody takovým jednáním způsobené. Popsaná rozdílnost se projevila i v tom, jak se vyvíjel popis skutku uvedený v obžalobě až po skutek v napadeném rozsudku. Odvolací soud sice v důsledku výhrad v usnesení Nejvyššího soudu ve skutkové větě doplnil, že kupní cenu nezaplatil, na druhé straně je důležitý úmysl, jaký v této souvislosti měl mít a zejména, kdy jej měl pojmout. Tedy, zda úmysl nezaplatit měl již v okamžiku, kdy předmětnou kupní smlouvu na nákup akcií pro C. C. , s. r. o., uzavíral (což by mohlo principiálně korespondovat s požadavkem na popis subjektivní stránky trestného činu podvodu). Vrchní soud však výhradě Nejvyššího soudu a ani obviněného k jeho původnímu rozsudku nevyhověl. Samotný fakt, že sjednaná kupní cena není jednou ze stran smlouvy zaplacena, nic nevypovídá o podvodném úmyslu této strany v době uzavření smlouvy. Odvolací soud však potřebným způsobem, tedy namísto konstatování, že kupní cena zaplacena nebyla, aby uvedl, že obviněný uzavíral kupní smlouvu již s úmyslem za akcie nikdy nezaplatit, doplnit skutkovou větu nemohl, neboť pro takové tvrzení nejsou žádné podklady v důkazním materiálu. Navíc by nedošlo k zachování totožnosti skutku, když původní obžaloba byla postavena na zcela jiné konstrukci. Vrchní soud tak v napadeném rozsudku nahradil ve skutkové větě příčinu následkem, což není možné zaměňovat.
Podle obviněného je nedostatečně formulovaný skutek důsledkem dokazování, jehož výsledky nepřipustily skutkovou větu, která by formálně mohla být popisem podvodného jednání. Obžaloba tvrdila, že uvedl v omyl statutární zástupce společnosti F., a. s., mimo jiné i tím, že na nich vylákal potvrzení o zaplacení kupní ceny. Dokazováním u hlavního líčení byla zpochybněna věrohodnost svědků JUDr. K. H. a Ing. L. T., zejména pokud jde o tvrzení o tom, že by druhý jmenovaný postupně podepisoval účetní doklady stvrzující převzetí kupní ceny za akcie až do výše kupní ceny snížené o 19.700.000,- Kč; ani doplnění dokazování před vrchním soudem na tom nic nezměnilo. Poté, kdy prvostupňový soud zjistil, že není možné skutek formulovat jako v obžalobě, redukoval ho ve výroku rozsudku a po formálním zpřesnění jej vrchní soud převzal do svého nového rozsudku. Toto v důsledku vedlo k tomu, že skutek nemůže naplňovat skutkovou podstatu zločinu podvodu, i kdyby mohl být reálně spáchán.
S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu odvolací soud doplnil skutkovou větu o informaci o dalším pohybu akcií ze společnosti K., s. r. o., na postupně konečnou obchodní společnost C. H., a. s. Doplnění skutkové věty vrchní soud odůvodnil na str. 12 rozsudku tak, že z následného pohybu akcií je zřejmý cíl, který obviněný sledoval: „…a to vylákat od společnosti F., a. s., významný balík akcií Teplárny O. , a. s., které by tato společnost jinak z vlastní vůle neprodala, a dále jím řízenými postupnými převody v časově krátkém období přes další obchodní společnosti posléze v ještě významnějším množství, aby je značně výhodně mohl poté prodat“ . Z takto doplněné konstrukce skutkové věty odvolací soud dovodil cíl v jeho jednání, a to, že je předem celé připravil a naplánoval. K tomu obviněný dodal, že principiálně se nabyvatelé akcií dělí na investory a spekulanty. Spekulanti si akcie pořizují proto, aby je ve vhodný okamžik se ziskem prodali. Často využívají v obchodech ke zvýšení zájmu (i ceny) o jimi držené akcie i to, že zvětšují jejich celkový objem. Odlišnou hodnotu mohou mít jednotlivé akcie a jinou významné (či kontrolní) balíky akcií. V tomto směru krajský soud po provedeném dokazování konstatoval, že obviněným následně získaný balík akcií umožňoval kontrolu nad M. bankou, a. s. Jak obviněný zdůraznil, oba popsané záměry jsou zcela legální, přičemž z faktu, že společnost C. C., s. r. o., následně akcie prodala společnosti K., s. r. o., a pak dalším subjektům, až nakonec zůstaly ve společnosti C. H., a. s., nelze usuzovat na nic jiného, než že akcie byly pořizovány se spekulativním záměrem. Dodal, že předmětné akcie nebyly jedinými, které společnost C. H., a. s., nakonec měla v držení a že jejím cílem bylo získat významný kontrolní balík akcií společnosti Teplárna O. , a. s. Z tohoto pohybu však nelze činit jakékoliv závěry ve vztahu k tomu, za jakých okolností a s jakým původním cílem byly tyto akcie pořízeny, a to navíc subjektem odlišným od konečného jejich držitele, a již vůbec ne o jeho úmyslech v době, kdy za společnost C. C. , s. r. o., uzavíral kupní smlouvu. Obviněný opětovně připomněl, že v případě převodu akcií na společnost C. C., s. r. o., šlo o kupní smlouvu legální, z právního hlediska prostou vad a na jejím základě měla tato společnost akcie buď vlastnit nezávisle na další vůli společnosti F., a. s., anebo podle tvrzení JUDr. K. H. a Ing. L. T. pouze po určitou, a to časově omezenou dobu. Dodal, že ani v případě úvahy o tom, že by skutečně bylo sjednáno časově omezené vlastnictví akcií společností C. C. , s. r. o., s povinností tyto akcie následně převést zpět na společnost F., a. s., a ke splnění povinnosti by nedošlo, není důkazem o spáchání zločinu podvodu. Z hlediska toho, jak je skutek ve výroku napadeného rozsudku vymezen, nemůže vést k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, zejména subjektivní stránky.
V dovolání obviněný vznesl i námitku rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, kterou sice již jednou dovolací soud odmítl, ve věci však nastala nová důkazní situace, kterou odvolací soud ignoroval a zaměřil se pouze na obhajobu interpretační verze událostí, z níž je dovozováno spáchání trestného činu jeho osobou. Činil tak však způsobem, který je v příkrém rozporu i s judikaturou, požadující zcela přesvědčivou důkazní situaci, pokud má být učiněn závěr o vině. Podle obviněného za základ nových dovolacích námitek lze vzít hodnocení důkazní situace na straně 14 rozsudku (zde soud konstatuje, že odvolatel učinil jednotlivé kroky k tomu, aby získal akcie promyšleně a vše zorganizoval „…aby z účetního a občanskoprávního (obchodního) hlediska bylo navenek vše v pořádku“ ). Upozornil, že se odvolací soud zabývá pouze nabytím akcií a podvodný úmysl vnímá především (spíše výhradně) v nabytí akcií. Namítl, že za trestný čin nelze považovat jednání spočívající v tom, že někdo zorganizuje nákup akcií tak, aby „…z účetního a občanskoprávního (obchodního) hlediska bylo navenek vše v pořádku“ , a snad i slíbí následný zpětný prodej koupených akcií, ale tento slib nesplní. Podle jeho názoru může jít o delikt obchodněprávní, je-li závazek zpětného prodeje prokázán, a je věcí prodávajícího, který se cítí podveden, aby se svého práva domohl soudní cestou. Nic to však nemění na legálnosti původního prodeje akcií a absenci skutkových znaků trestného činu. Kromě toho i z povahy subsidiarity trestního práva je vyloučeno, aby touto cestou byly řešeny spory mezi účastníky civilního sporu. Rovněž odvolací soud zřejmě přiznává, že z civilního hlediska šlo o legální operaci, není však jasné, co je míněno pojmem „navenek“, když něco takového by pouze mohl znamenat předstíraný úkon, o který zjevně nešlo. Obě strany chtěly uzavřít kupní smlouvu a úplatně převést akcie a takovou smlouvu uzavřely. Je jinou věcí, jaké další důsledky si představovaly, ovšem i v případě jejich rozdílnosti by to neznamenalo, že „navenek“ šlo o něco jiného, než o uzavření kupní smlouvy. Za protiprávní by dokonce nebylo možné považovat to, kdyby obviněný skutečně slíbil statutárním orgánům společnosti F., a. s., že akcie, které kupuje, na jejich výzvu prodá zpět a pak to neučinil.
Obviněný vyslovil v podrobnostech i nesouhlas se způsobem, jakým se vrchní soud vypořádal s faktem, že svědek Ing. L. T. podepsal prohlášení, v němž stvrzuje vypořádání vzájemných práv a povinností mezi společnostmi C. C. , s. r. o., a F., a. s. Současně vznesl námitku, že odvolací soud vyhodnotil výpověď svědkyně M. K. (dříve P.) za nevěrohodnou vzhledem k výpovědi svědka P. P., ačkoliv jmenovaná prokazatelně nemá k věci ani k obviněnému žádný vztah; jde o jeho bývalou zaměstnankyni. Naproti tomu jmenovaný svědek v průběhu trestního řízení zcela změnil svoji výpověď a zřejmě tak učinil poté, co byl za podvod spáchaný na obviněném odsouzen k trestu odnětí svobody. Závěr o věrohodnosti svědka tudíž obviněný shledal v extrémním rozporu s tím, co o něm bylo prokázáno. Za nový fakt označil listiny, které společnost F., a. s., založila v obchodním rejstříku, z nichž vyplývá, že nikdy neevidovala akcie v ceně, za kterou byly prodány a také nikdy neevidovala účetně pohledávku z titulu nezaplacení kupní ceny anebo škodu způsobenou nezaplacením. Odvolacímu soudu vytkl ignorování faktu, že nikdy nebylo prokázáno ujednání o právu jmenované společnosti na zpětný odkup akcií, což obviněný prokazoval zaplacením kupní ceny pokladními doklady, prohlášením společnosti F., a. s., které podepsal Ing. L. T. a výpovědí svědkyně M. K.. Podle dostupných dokladů předmětná společnost nikdy neevidovala pohledávku z titulu nezaplacených akcií, ačkoliv šlo o několik desítek milionů korun a ve prospěch verze o podvodném vylákání akcií či jejich nezaplacení vypovídá svědek P. P., jehož tvrzení jsou nevěrohodná. Jediným dalším důkazem jsou výpovědi Ing. L. T. a JUDr. K. H., které prvostupňový soud považoval za natolik seriózní, že v rozporu s běžnou praxí nepřiznal společnosti F., a. s., nárok na náhradu škody v podstatě z morálních důvodů. Rozpor mezi danou důkazní situací a právním závěrem o tom, že došlo ke spáchání zločinu podvodu, je podle obviněného zcela extrémní. V této souvislosti poukázal na judikaturu, která se zabývá požadavky na přesvědčivost důkazů potřebných k závěru o vině, a to na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, sp. zn. II. ÚS 1075/08 a sp. zn. I. ÚS 608/2006 i Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 94/2008. Pokud jde o ingerenci do práva soudu prvního stupně hodnotit provedené důkazy, připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2009.
Protože členové statutárního orgánu společnosti F., a. s., neviděli šanci prokázat obviněnému protiprávní jednání v rámci civilního řízení pomocí jim dostupných důkazů, obrátili se na Policii ČR, přičemž důkazy, které shromáždila, nejsou kvalitativně lepší a přesvědčivější, a proto by s nimi tato společnost neměla v civilním řízení šanci na úspěch. Podle obviněného by neprokázala, že byla nějakým způsobem v rámci smlouvy o prodeji akcií „podvedena“ a že akcie nebyly zaplaceny. Z toho dovodil, že pokud by poškozený neunesl důkazní břemeno v civilním řízení, pak ve stejně kontradiktorním řízení trestním se stejnou věcnou podstatou a stejnými důkazy nemůže je unést ani obžaloba.
S poukazem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, a tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu rozhodl, eventuálně navrhl, aby po zrušení napadeného rozhodnutí dovolací soud sám rozhodl a podle §226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně shrnul, jak bylo soudy ve věci rozhodnuto a obsah obviněným uplatněných dovolacích námitek.
Státní zástupce konstatoval, že obviněný v zásadě shodně s předešlým dovoláním namítá, že v meritorním rozhodnutí není soulad mezi obsahem skutkové věty (popisem skutku) a právní věty (vyjádřením právní kvalifikace). Upozornil, že ve znění skutkové věty došlo oproti dřívějšímu stavu ke změnám, že se v tomto ohledu námitky obviněného jeví jako zjevně neopodstatněné a nic na tom nemění jeho snaha vydávat části popisu skutku za „nepodstatné, nadbytečné a do jisté míry i matoucí“. Naopak - pouze při uvedení všech relevantních okolností spojených s celou operací - lze vysledovat jak její účel, tak úmysl obviněného, s nímž k tomuto jednání přistoupil. Na rozdíl od obviněného, který hovoří buď o variantě „zapůjčení“ akcií či o jejich „koupi“, je z výroku napadeného rozsudku soudu zcela zřejmé, k čemu ve skutečnosti došlo: obviněný poté, co si značně vysokou půjčkou získal důvěru statutárních orgánů obchodní společnosti F., a. s., přikročil k operaci, jejímž cílem bylo od samého počátku připravit ji o vlastnictví balíku akcií společnosti Teplárna O. , a. s. Přesvědčil statutární orgány zmíněné společnosti, že potřebuje „zapůjčit“ z blíže neobjasněných důvodů tento balík akcií s tím, že až zápůjčka splní svůj účel, akcie vrátí. To ovšem neměl v úmyslu, proto si opatřil doklady vybavené podpisem statutárního orgánu, jejichž účelem bylo doložit vyplacení kupní ceny těchto akcií. Reálný pohyb takové finanční částky však neplyne z žádného z provedených důkazů. Naopak, a to z jiné trestní věci obviněného (vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2008) je známo, že pro něho bylo zcela běžnou záležitostí zneužívat poškozenými bianco podepsané listiny. Podle státního zástupce je z pozdějšího pohybu předmětných akcií zřejmé, že obviněný sledoval cíl shromáždění kontrolního balíku akcií společnosti Teplárna O. , a. s., a jeho zpeněžení s velmi podstatným ziskem. Taková je podstata skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku, který zcela konvenuje znění právní věty výroku o vině.
Dále státní zástupce uvedl, že skutkové okolnosti vyjádřené ve skutku napadeného rozsudku dávají spolehlivý podklad pro závěr o subjektivní stránce předmětného zločinu, jak soud druhého stupně konstatoval na str. 15 rozsudku. Zdůraznil, že řetězec dílčích úkonů, jež ve svém souhrnu tvoří souzený skutek, nedává jinou možnost než uzavřít, že obviněný tak činil nejen záměrně, ale i promyšleně se zřejmým cílem obohatit třetí subjekt, tj. některou z jím řízených či ovládaných obchodních společností, a to ke škodě původního vlastníka akcií, tj. společnosti F., a. s. Pokud jde o snahu obviněného zpochybnit správnost stanovené výše škody, tak odkázal na vysvětlení popsané v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož je škodou oběma stranami akceptovaná částka, která vyjadřovala deklarovanou kupní cenu těchto akcií, tj. 74.635.000,- Kč. Podotkl, že ani poukaz na „právně perfektní“ převod akcií nemění ničeho na kriminální podstatě jednání obviněného, neboť pouze formálně bezvadné právní úkony mu zaručovaly naplnění účelu celé transakce – převod vlastnického práva k předmětným cenným papírům bez toho, že by kupní cenu zaplatil. Dodal, že právě bezproblémový převod akcií byl zřejmým důvodem, proč si obviněný opatřil doklady formálně potvrzující úhradu kupní ceny těchto cenných papírů, která se však ve skutečnosti nerealizovala. I existence těchto dokladů dosvědčuje jeho podvodný úmysl, jenž se pokouší zpochybnit. Státní zástupce poznamenal, že úvahy obviněného o způsobech obchodování s akciemi a cílech, které se tímto obchodováním sledují, jsou jistě správné. Upozornil, že i zákonu odpovídající konečný cíl lze naplňovat způsoby protiprávními, jak je právě popsáno ve výroku napadeného rozsudku. Legálnost konečného cíle totiž neznamená, že jsou ipso facto legální i všechna prostředečná jednání k němu směřující.
Podle státního zástupce se další námitky - ač zdánlivě směřují k deklarovanému důvodu dovolání - přímo netýkají právního posouzení skutku, nýbrž brojí proti způsobu, jímž soud druhého stupně (i prvostupňový soud) hodnotil důkazy provedené v soudním řízení. I některé z již výše uvedených námitek směřují ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění a nikoli proti aplikaci hmotného práva. Jestliže obviněný svou argumentací hodlal postulovat tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů, skutkovými závěry a právním posouzením skutku, nelze mu přisvědčit. Státní zástupce shledal, že důkazní řízení není zatíženo žádnou vadou, jež by zpochybňovala správnost skutkových zjištění. Nezjistil nedostatky v interpretaci důkazů, že by některý z nich soudy - v návaznosti na ostatní důkazy - hodnotily v rozporu s jejich obsahem, že by vycházely z důkazů opatřených či provedených v rozporu se zákonem, že by některý zásadní důkaz ve svých hodnotících úvahách zcela pominuly či jiným způsobem zatížily proces dokazování takovou vadou, pro niž by napadený rozsudek nemohl obstát.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby bylo ve věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. R. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výtky obviněného Ing. R. K., jimiž v podrobnostech zpochybňuje správnost konečných skutkových zjištění a hodnocení v soudním řízení provedených důkazů, přičemž z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků, které tvoří podstatnou část uplatněných námitek, dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí i pro několik jeho úvah, prostřednictvím kterých obviněný rozvádí, jak by měl být skutek ve výroku rozsudku popsán, aby bylo možno ho právně posoudit jako trestný čin podvodu. Jak již bylo shora řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný Ing. R. K. sice zmíněný rozpor vytýká, avšak v předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to ve spojení s příslušnou částí podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, vyplývá, které skutečnosti soud vzal v trestní věci za prokázané (ostatně byly vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku rozsudku), o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se odvolací soud vypořádal s obhajobou obviněného Ing. R. K. a proč nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů. Z těchto hledisek odpovídá odůvodnění napadeného rozsudku v zásadě požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vyložily a v tomto rámci vysvětlily i nadbytečnost dalšího dokazování. Podstatné je, že se soudy nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný Ing. R. K. rovněž blíže vytýká, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména subjektivní stránka. Tato námitka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek, byl správně právně posouzen.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a na cizím majetku způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu .
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč .
Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Lze připomenout, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě poškozeného sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému, může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
Z tzv. právní věty výroku o vině na str. 3 napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud považoval znaky zločinu podvodu podle §250 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku v jednání obviněného za naplněné způsobem, že „jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.“
Již v řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.
V tzv. skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je obviněnému Ing. R. K. kladeno za vinu, že
jako jednatel obchodní společnosti C. C. , s. r. o., IČ:, se sídlem F. – M., F. (dále jen C. C. , s. r. o.), v úmyslu získání většího množství akcií společnosti Teplárna O. , a. s., se sídlem O. , ISIN , pro své další obchodní aktivity, využil navozené důvěry členů statutárního orgánu obchodní společnosti F., a. s., IČ:, se sídlem v tu dobu F. – M., P. (dále jen F., a. s.), Ing. L. T. a JUDr. K. H., vyplývající z předchozích vzájemných obchodních transakcí i skutečnosti, že se při těchto obchodní společnost F., a. s. (přes jí ovládanou obchodní společnost F. obchodní společnost, s. r. o., IČ:, se sídlem v tu dobu F. – M., T. G. M., nyní B., s. r. o., v „likvidaci“), dostala do závazkového postavení k obchodní společnosti C. C. , s. r. o. (především na základě půjčky ve výši 19.700.000,- Kč poskytnuté dne 24. 5. 1996 a splatné do 30. 6. 1996),
a dne 7. 6. 1996, ve F. M., pod záminkou potřeby označených akcií pro údajné blíže nespecifikované účetní operace v obchodní společnosti C. C. , s. r. o., a nepravdivým příslibem jejich zpětného převodu na obchodní společnost F., a. s., prostřednictvím, za tímto účelem nastrčené, obchodní společnosti K., s. r. o., IČ:, se sídlem Č. T., S., v termínu do 17. 6. 1996, na podkladě účelově koncipované písemnosti, označené jako „Kupní smlouva“, obsahově deklarující vůli členů statutárního orgánu obchodní společnosti F., a. s., JUDr. K. H. a Ing. L. T., tyto akcie prodat společnosti C. C. , s. r. o., zastoupené jednatelem Ing. R. K., datované dnem 28. 5. 1996, vylákal od obchodní společnosti F., a. s., 55.000 kusů akcií společnosti Teplárna O. , a. s., se sídlem O. , ISIN, v celkové hodnotě 74.635.000,- Kč, aniž by ve skutečnosti zaplatil cokoliv z této deklarované kupní ceny a které, po technickém převodu těchto akcií Střediskem cenných papírů ve prospěch akciového účtu obchodní společnosti C. C. , s. r. o., dne 17. 6. 1996, na základě kupní smlouvy z téhož dne převedl na obchodní společnost K., s. r. o., za deklarovanou kupní cenu 75.020.000,- Kč, avšak s vědomím a cílem jejich dalšího využití k jiným obchodním aktivitám v rozporu s původním příslibem obchodní společnosti F., a. s., a to nákupu dalších 61.723 ks akcií shodného emitenta dne 16. 8. 1996, čímž bylo získáno celkem 116.723 ks těchto akcií, přičemž byly provedeny jejich následné převody dne 25. 10. 1996 přes společnost I. P., a. s., dne 31. 10. 1996 přes společnost B. G., a. s., a ještě téhož dne konečně převodem na obchodní společnost C. H., a. s., kterou obžalovaný „ovládal“ a v tu dobu byl předsedou představenstva, aby konečným prodejem 114.289 ks těchto akcií získal dne 22. 4. 1997 celkovou částku 276.122.224,- Kč, čímž obchodní společnosti F., a. s., způsobil škodu ve výši 74.635.000,- Kč a o tuto částku obohatil společnost C. C. , s. r. o.
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Vrchní soud v Olomouci v souladu s trestním zákoníkem, když výše citovaný skutek, který popisuje jednání obviněného Ing. R. K. a je podrobně rozveden na str. 12 až 13 odůvodnění napadeného rozsudku, právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Toto konstatování je plně namístě, neboť ze skutkového zjištění plyne, že obviněný jiného obohatil (obchodní společnost C. C. , s. r. o., o částku 74.635.000,- Kč) tím, že někoho uvedl v omyl (statutární orgány obchodní společnosti F., a. s., JUDr. K. H. a Ing. L. T., které pod záminkou potřeby akcií pro blíže nespecifikované účetní operace v obchodní společnosti C. C. , s. r. o., a příslibem jejich vrácení, jenž však byl nepravdivý, přesvědčil, aby mu krátkodobě „zapůjčili“ akcie společnosti Teplárna O. , a. s., což učinili, a to na podkladě účelově koncipované písemnosti označené jako „Kupní smlouva“, když prodej akcií byl pouze simulovaný) a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (obchodní společnosti F., a. s., v důsledku nevrácení předmětných akcií škodu ve výši 74.635.000,- Kč). Nelze proto souhlasit s názorem vysloveným v dovolání, že vrchní soud v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku nahradil příčinu následkem. Rovněž není možno akceptovat námitku uplatněnou v mimořádném opravném prostředku, že řada tvrzení v popisu skutku je nepodstatná, nadbytečná a do jisté míry i matoucí. V úvodní části tzv. skutkové věty jsou oprávněně uvedeny skutečnosti, z nichž plyne, proč statutární orgány obchodní společnosti F., a. s., JUDr. K. H. a Ing. L. T. následně vyhověli požadavku obviněného ohledně předmětných akcií. Následující část tzv. skutkové věty obsahuje popis jednání, kterým obviněný vylákal předmětné akcie od společnosti F., a. s., za niž jmenovaní, a to jako její statutární orgány, jednali. Závěrečná část tzv. skutkové věty dokládá, jak obviněný s vylákanými akciemi naložil, což umožňuje komplexně posoudit jeho jednání. Lze poznamenat, že pokud by byla v popisu skutku skutečně uvedena nepodstatná nebo nadbytečná tvrzení, tak by se nejednalo o nedostatek podřaditelný pod ustanovení §265b tr. ř.
Na trestněprávní podstatě jednání obviněného Ing. R. K. nemůže ničeho změnit ani v dovolání zdůrazňovaný poukaz na „právně perfektní“ převod akcií či na získání akcií se spekulativním záměrem (např. získat tzv. kontrolní balík akcií), tj. z hlediska zákona nezávadný cíl. Již soud druhého stupně na str. 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na provedené dokazování a vyhodnocené důkazy, oprávněně zdůraznil: „…obžalovaný měl jednotlivé kroky potřebné k realizaci jeho záměru získat předmětné akcie ve výroku rozsudku uvedeným způsobem dobře předem promyšlené a zorganizované tak, aby z účetního i občanskoprávního (obchodního) hlediska bylo navenek vše v pořádku a celé jednání vypadalo jako běžný obchodní případ nákupu a prodeje balíku akcií“ . Nejvyšší soud dodává, že spáchání trestného činu podvodu není vyloučeno ani v případě, kdy některé úkony pachatele, jež souvisely se spáchaným skutkem nebo dokonce byly nezbytné k tomu, aby pachatel mohl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestní zákonem, nebyly protiprávní.
Pro úplnost je vhodné poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, účinného od 1. 1. 2010), které shodně jako ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, účinného do 31. 12. 2009) zakotvuje, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější . Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 302/2010, publikované pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci byl z hlediska celkového výsledku trestnosti pro obviněného příznivější trestní zákoník, jenž byl rovněž aplikován, a to s ohledem na nižší horní hranici u trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené v ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku (pět až deset let), oproti ustanovení §250 odst. 4 tr. zák. (pět až dvanáct let).
Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a je obligatorním znakem jeho subjektivní stránky. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Nutno poznamenat, že citované judikatorní rozhodnutí se sice týká trestního zákona, ale je plně aplikovatelné i v případě posuzování zavinění podle trestního zákoníku. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného zločinu – zavinění je v jednání obviněného Ing. R. K. naplněn úmysl přímý ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak Vrchní soud v Olomouci oprávněně uvedl na str. 15 napadeného rozsudku, který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky (v případě objektivní stránky: jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem). Obviněný evidentně chtěl svým jednáním, které bylo záměrné, promyšlené a s cílem obohatit některou z jím řízených či ovládaných společností, a to ke škodě obchodní společnosti F., a. s., porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je cizí majetek. Již v době „zapůjčení“ akcií společnosti Teplárna O., a. s., obchodní společností F., a. s., totiž jednal v úmyslu je nevrátit. Ostatně na tyto skutečnosti důvodně upozorňuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku. Byť obviněný spáchání trestného činu popřel, tak na konstatovanou formu úmyslného zavinění v jeho jednání bylo možné důvodně usuzovat ze zcela konkrétních skutečností objektivní povahy, jak byly v soudním řízení pravomocně zjištěny. Nelze akceptovat výhradu obviněného vznesenou v dovolání, že pokud popis skutku nepoužívá výraz „omyl“ či „uvedení v omyl“, tak se nejedná o jasný popis podvodného jednání včetně jeho subjektivní stránky, neboť v posuzované trestní věci o takový nedostatek rozhodně nejde. Skutkové okolnosti, které jsou v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině v napadeném rozsudku soudu druhého stupně vyjádřeny a rozvedeny v jeho odůvodnění, dávají spolehlivý podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky v obviněným spáchaném předmětném zločinu. Současně Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, postačuje ve smyslu ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti.
V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž tvrdí, že v daném případě může jít o delikt obchodněprávní, přičemž i z povahy subsidiarity trestního práva je vyloučeno, aby touto cestou byly řešeny spory mezi účastníky civilního sporu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že lze bezpochyby přisvědčit názoru, podle něhož není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce či jiného porušovatele práva) pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě však zároveň nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněným Ing. R. K. tak, jak ho soud druhého stupně zjistil, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině obchodněprávních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Obviněný totiž svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky jedné ze skutkových podstat úmyslných trestných činů proti majetku. Podstatné je, že jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin (zločin), za který lze podle zákona uložit trest, a proto použití trestního práva nelze v daném případě zpochybňovat.
Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný Ing. R. K. spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, neboť vykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá v rozsudečném výroku o vině napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i tzv. právní věta. Právní námitky, které byly obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat.
Vzhledem ke všem shora rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Ing. R. K., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k