ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1420.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1420/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný J. Z. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 61 To 174/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 183/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 16 T 183/2011, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1/) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a (v bodě 2/) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 61 To 174/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť „v období od roku 2007 do 20. 8. 2011, kromě období od 13. 10. 2009 do 22. 10. 2009, od 27. 11. 2009 do 11. 2. 2010, od 22. 11. 2010 do 25. 11. 2010, od 2. 1. 2011 do 7. 1. 2011 a od 20. 5. 2011 do 24. 6. 2011, kdy byla hospitalizována v různých zdravotnických zařízeních, v P. ve společném bydlišti na adrese ...... se hrubě, vulgárně, ponižujícím a násilnickým způsobem choval ke své manželce, poškozené V. V. F., tím způsobem, že jí průběžně urážel hrubými, vulgárními výroky uvedenými ve spise, opakovaně ji ponižoval a to i v přítomnosti dalších osob, říkal jí, že je jeho majetkem a že jej bude poslouchat, vyhazoval ji z jejich společného bytu a nechtěl ji pouštět dovnitř, pravidelně, přibližně jedenkrát za tři dny, poškozenou fyzicky napadal, dále ji nutil, aby s ním provozovala sexuální praktiky za použití značného násilí, kdy ji ve většině případů v rámci sexuálního styku přivazoval k posteli nebo jí svazoval ruce, aby mu nemohla utéci, nebo ji bil rukama nebo rákoskou do různých částí těla, nutil ji k orálnímu sexu a k různým formám pohlavního styku, přičemž poškozená se mu vždy ze strachu podvolila, když poškozená v důsledku sexuálního chování obžalovaného křičela, rukou jí zacpával ústa, pohlavní styk většinou probíhal za použití násilí, napadání poškozené pak vyvrcholilo dne 20. 8. 2011 po 20.00 hod., kdy poškozenou napadl tím způsobem, že poté co jí nejprve na svém počítači ukázal materiál obsahující sadomasochistické sexuální praktiky a poškozená mu řekla, že je hnusný a že je sexuální deviant, obžalovaný se rozčílil a chytil poškozenou za vlasy na temeni hlavy a řekl jí „já ti ukážu, jaký jsem deviant“, z kuchyně ji dotáhl do ložnice, kde ji pustil a začal ji fackovat po tvářích, neboť poškozená nechtěla přistoupit na jeho sexuální požadavky, povalil ji na zem, kopal ji do hýždí, do levé nohy, bil ji pěstí do horní části zad, poškozená křičela a bránila se, řekla mu, že už to nemůže dál snášet a že zavolá policii, což obžalovaného opět rozčílilo a udeřil poškozenou do levé strany hlavy, na to poškozená narazila pravou stranou hlavy do zárubně dveří a obžalovaný jí vzal mobilní telefon a následně i přenosný telefonní přístroj od pevné linky se slovy „já ti dám zavolat na policii, já ti polámu ruce i nohy když to uděláš“, poškozená se bránila slovně a začala obžalovanému nadávat, poté ji obžalovaný chytil levou rukou pod krkem a začal ji škrtit a dávat jí facky do obličeje a následně ji pustil, když v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla hematomy na různých částech těla, včetně hematomů zjištěných na krku, a to na pravé straně krku nad kývačem, kde poškozená měla skupinu tmavě fialových krevních podlitin různé velikosti od tečkovitých až po hematomy o velikosti 3 cm, a obdobných hematomů na levé straně krku tmavě fialové barvy, přičemž v téže době tamtéž poškozenou V. V. F.,, po incidentu a fyzickém napadení poškozené popsaném shora povalil na zem, držel ji obě ruce nad hlavou, a ačkoliv se poškozená snažila bránit, proti její vůli na ní vykonal soulož, poté, co se obžalovaný uspokojil a svého jednání zanechal, poškozená ze strachu z bytu utekla a spala venku na lavičce, a tohoto jednání se obžalovaný vůči poškozené dopustil i přesto, že si byl vědom, že poškozená z něho má strach a že toto jednání obžalovaného velice těžce nese a pociťuje je jako značné příkoří, se kterým se sama nebyla schopna srovnat a nebyla schopna sama celou situaci zvládnout, o čemž svědčí její zvýšené požívání alkoholických nápojů“ . Za to obviněného podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v jeho případě byla porušena celá řada procesních zásad a na skutkový stav byla aplikována nesprávná zákonná ustanovení. Uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů budí dojem, že tyto patrně pořádně nečetly spis. Soudům dříve ve věci činným vytkl, že překroutily vyslovené formulace, tendenčně hodnotily objektivní skutečnosti výhradně v jeho neprospěch a domýšlely skutečnosti, jež neměly oporu v provedeném dokazování. Polemizoval také s názorem odvolacího soudu ohledně práva poškozené odepřít výpověď, přičemž shledal, že toto právo bylo zneužito v jeho neprospěch a že v případě opakování výpovědi poškozené by byly zjištěny „rozhodující a hluboké“ rozpory s její výpovědí z přípravného řízení. Rovněž vyslovil názor, že znalecký posudek „z oboru lékařství“ nevypovídá o jeho vině a že odvolací soud zlehčoval skutečnost, že nebyly nenalezeny předměty, jimiž měl poškozenou bít. Prohlásil, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá zaujatost rozhodování orgánů činných v trestním řízení v dané věci, resp. že účelovou selekcí důkazních prostředků tyto orgány porušily jeho základní lidská práva zakotvená v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod. Dále opakoval svou procesní obhajobu, obšírně popisoval své soužití s poškozenou a ze svého pohledu opětovně líčil události předcházející zahájení trestního stíhání. Akcentoval přitom dlouhodobou alkoholovou závislost poškozené (podle něho byl alkoholismus poškozené jediná výrazně konfliktní stránka jejich vztahu) a označil její výpověď za nevěrohodnou a křivou. Nález podlitin na těle poškozené vysvětlil mj. tím, že poškozená v opilosti často padala nebo narážela do různých věcí. K výpovědím dalších svědků pak poznamenal, že byly v naprosté většině zprostředkované na základě tvrzení poškozené, a nelze je proto považovat za důkaz. Shrnul, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání mu kladených za vinu. Zdůraznil, že jeho zdravotní stav (je starší vážně nemocný člověk se zhoršenou citlivostí a pohyblivostí levé poloviny těla, bez plně zachovaného stisku v levé ruce) by mu spáchání takového jednání ani neumožňoval. V této souvislosti konstatoval, že vypracované znalecké posudky z oboru zdravotnictví jsou v podstatné části neúplné, jelikož znalci pracovali bez jeho zdravotní dokumentace. Podle jeho slov nelze člověka odsoudit toliko na základě výpovědi jediné osoby, která navíc měla v rozhodné době více než 3 promile alkoholu v krvi, a tudíž si v podstatě nemohla nic pamatovat, když i její schopnost reprodukovat zažité děje byla podstatně omezena, popř. na základě výpovědí svědků obhajoby, kteří byli navíc vystaveni nátlaku Policie ČR.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž mj. zdůraznil, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele.
Následně státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Z podaného dovolání lze totiž jednoznačně dovodit, že obviněný pouze zpochybňuje ve věci učiněná skutková zjištění a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Takové námitky však obecně nelze podřadit pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o zpochybňování procesního postupu soudů a nikoli o hmotně právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Prohlásil, že za procesní nutno považovat i námitku spočívající v nesprávném posouzení podmínek odepření výpovědi poškozené. Jde přitom o otázku, kterou se odvolací soud již k námitce obviněného zabýval, přičemž dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro čtení výpovědi obviněné z přípravného řízení byly splněny. Dodal, že argumentace obviněného věcně zpochybňuje pouze naplnění práva na odepření vypovídat podle ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., aniž jakkoli reflektuje právo poškozené odepřít vypovídat ve věci obviněného podle §100 odst. 1 tr. ř., které se uplatní bez dalších podmínek. Vyjádřil přesvědčení, že ani ostatní námitky, jakkoli detailně obviněný rozebírá provedené důkazy, nemohou deklarovaný dovolací důvod naplnit. Obviněný toliko předkládá vlastní a velmi subjektivní hodnocení provedených důkazů. Státní zástupce dospěl k závěru, že soudy provedly dostatečné dokazování v rozsahu předvídaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy vyhodnotily řádně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. V daném případě tak nelze dovodit, že by hodnocení provedených důkazů vykazovalo deficity v takové intenzitě, že by bylo možno hovořit o tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění. Prostor pro přezkum skutkového stavu v dovolacím řízení tak není dán ani na základě extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce shledal, že dovolání obviněného nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 61 To 174/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká pouze pochybení v důkazním řízení a jmenovitě soudům také nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesních zásad a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, za které byl odsouzen, nedopustil). Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzených pochybení v důkazním řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesních zásad a z vadných skutkových zjištění, pak orgánům činným v trestním řízení nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý