ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1483.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1483/2011 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2012 dovolání, které podal obviněný Z. P. , nar., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 9 To 64/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 67/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 4 T 67/2008, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 50 T 32/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku obviněný Z. P. podal odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 9 To 64/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 50 T 32/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu (poznámka: ve výrocích o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené J. B. (dnes D. B.), nar. částku 250.000,- Kč a poškozené R. D., nar., částku 500.000,- Kč.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (všechny jeho výroky) napadl obviněný Z. P. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně připomněl, jak ve věci soud druhého stupně rozhodl.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že některá skutková zjištění byla ze strany městského soudu nesprávně právně interpretována, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který připouští, že údajnou půjčku ve výši 500.000,- Kč nesjednal on, nýbrž J. B.. Z výpovědí poškozených vyplynulo, že to byla právě jmenovaná, kdo uzavřel s R. D. smlouvu o půjčce a tato skutečnost měla být potvrzena ze strany notáře. Obviněný odmítl tvrzení soudu, že „sepsání půjčky před notářem neznamená, že by si peníze půjčila ona pro sebe“ . Konstatoval, že pokud obě poškozené shodně uvedly, že smlouvu o půjčce uzavřela J. B., byla to právě ona, která na základě této smlouvy měla možnost s penězi R. D. disponovat. Jak s nimi naložila, a zda je případně poskytla třetí osobě, nemění nic na tom, že byla příjemcem půjčky. Pokud to nebyl on, kdo si měl peníze vypůjčit, nemůže mu být kladeno za vinu, že nebyly vráceny. Povinnost vrátit půjčenou částku má pouze ten, kdo smlouvu o půjčce uzavřel. Proto skutek popsaný pod bodem 3) rozsudečného výroku není trestným činem, neboť skutková zjištění takovou kvalifikaci vylučují.
Dále obviněný uvedl, že z jeho strany došlo k poskytnutí zajištění za půjčku od R. D., neboť i když si finanční prostředky nepůjčil, nevylučuje to, aby poskytl za půjčku třetí osoby zajištění v podobě automobilu. Za situace, kdy k zajištění půjčky byl poskytnut automobil, nelze skutek hodnotit jako trestný čin podvodu. Pokud by půjčka nebyla uhrazena, mohl věřitel toto zajištění použít k tomu, aby svou pohledávku uspokojil, případně aby na věřitele vyvinul nátlak k úhradě. Ke spáchání trestného činu podvodu je nezbytné, aby pachatel již v době obdržení částky jednal s úmyslem peníze nevrátit, což však poskytnutí zajištění vylučuje. Závěr o tom, že automobil nebyl v jeho vlastnictví, není pro posouzení rozhodující, neboť mohl být ve vlastnictví právnické osoby provozující autobazar, jejímž jménem mohl být oprávněn jednat. Obviněný vytkl, že s touto námitkou se odvolací soud nevypořádal a napadené rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné. Rovněž namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu. Ze strany tohoho soudu byla porušena i zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž došlo k zásahu do jeho práv. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05. Pochybení soudu druhého stupně shledal zejména ve dvou dílčích skutkových zjištěních, že:
a) Poškozená J. B. mu poskytla finanční prostředky , přičemž uvedený závěr vyplýval pouze z výpovědí jmenované, která však má na vrácení peněz osobní zájem, a proto její tvrzení označil ze nevěrohodné. Městský soud vyšel mimo jiné z toho, že tato poškozená předložila soudu doklad o tom, že měla obdržet od bývalého manžela částku 180.000,- Kč jako výživné po rozvodu. Tato listina však byla předložena v době, kdy řízení nebylo řádně zahájeno a jako důkaz je proto procesně nepoužitelná. Jelikož není ve spise založena ani její kopie, nemohl se odvolací soud s tímto důkazem seznámit. Rovněž nelze pominout, že poškozená při výsleších uváděla rozdílné částky, které měla obdržet, přičemž i v jiných okolnostech obviněný v podrobnostech označil její výpověď za rozporuplnou.
b) Nedošlo z jeho strany k částečné úhradě . Svědkyně J. B. opakovaně uvedla, že byla přítomna tomu, když poškozené R. D. uhradil částku 3 x 100.000,- Kč, a to i s konkrétními údaji o místu, kde mělo k předání peněz dojít a kdo se těchto schůzek zúčastnil. Soud ale neuvěřil výpovědi prvně jmenované a naopak uvěřil výpovědi R. D., která vrácení části peněz popřela. Podle obviněného se jedná o zcela zásadní tvrzení, neboť prokázání vrácení části půjčky vyvrací naplnění podmínky, že již v době uzavření půjčky jednal s úmyslem peníze nevrátit a tím i spáchání trestného činu podvodu. Soud se v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal s rozporem ve výpovědích obou poškozených toliko jednou větou, což obviněný označil za kusé a nepřezkoumatelné a zásahem do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II ÚS 226/06. Rovněž uvedl, že pokud nebyla dána potřebná míra jistoty, že z jeho strany nebyly finanční prostředky částečně vráceny, mělo být postupováno v souladu s principem „in dubio pro reo“ a soud měl učinit závěr, že finanční prostředky částečně ve výši 3 x 100.000,- Kč uhradil.
Podle obviněného nebylo trestní stíhání proti jeho osobě řádně zahájeno, a proto jsou všechny procesní úkony nepoužitelné a nemohou být podkladem pro rozhodnutí o vině a trestu. Připomněl, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že přípravné řízení i řízení před soudem bylo zatíženo vadami, přičemž tyto nedostatky sám zhojil, s čímž vyslovil nesouhlas. Zmínil předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 9 To 521/2008, v němž bylo k usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 4. 2008, č. j. ORIV-4355/TČ-74-2007, uvedeno: „…usnesení na čl. 4 trpí další vadou, když v jednotlivých skutcích 1-3 není dostatečně popsána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Toto pochybení nemůže být napraveno až popisem skutku ve výroku o vině“. Obviněný vytkl, že i když bylo policejním orgánem následně vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání dne 2. 6. 2009, č. j. ORIV-4355/TČ-74-2007, byly jednotlivé skutky popsány prakticky totožným způsobem a nedošlo k dostatečnému popisu subjektivní stránky trestného činu. Usnesení tudíž trpí vadou již dříve odvolacím soudem vytýkanou a obsahuje i další vadu, neboť v něm není uvedeno, že trestní stíhání je vedeno proti uprchlému. Nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání nemohla být dodatečně odstraněna opravou ze strany policejního orgánu, který se sice o opravu pokusil, nicméně z jeho usnesení ze dne 2. 2. 2010 vyplývá, že opravil usnesení ze dne 4. 4. 2008. Tímto usnesením však nebylo trestní stíhání zahájeno, jeho oprava proto nemohla mít vliv na řádné zahájení trestního stíhání. Obviněný shledal v rozporu s ustanovením §306a tr. ř. názor odvolacího soudu, že s ohledem na pozdější jeho zadržení nebylo podstatné, že v popisu skutku chybí, že je proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému. Zopakoval, že nedošlo k řádnému zahájení trestního řízení, veškeré provedené úkony jsou nezákonné a po pominutí důvodů řízení proti uprchlému nemohlo být pokračováno v trestním řízení podle obecných ustanovení.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 9 To 64/2011, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 4 T 67/2008, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly a obviněným vznesené dovolací námitky.
K uplatňovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že se jeho prostřednictvím nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Jeho předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy prvního a druhého stupně učinily. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Jak státní zástupce dodal, zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.
Dále státní zástupce konstatoval, že s ohledem ke svému obsahu podaný mimořádný opravný prostředek sice spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně argumentaci a hmotně právním výkladům obviněného nelze přisvědčit, neboť v podstatě pouze opakuje výhrady uplatňované již v rámci odvolání. Zdůraznil, že odvolací soud se všemi námitkami důsledně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal, přičemž tímto způsobem, jakož i vyhodnocením dalších okolností, které byly podstatné pro závěry o vině, trestu a náhradě škody, dospěl k napadenému rozhodnutí. Dodal, že způsob, jakým městský soud dospěl ke skutkovým zjištěním a na ně aplikoval svá právní posouzení, je zcela důvodný a logický. Upozornil, že na druhou stranu svědčí o účelovosti uplatňované obhajoby obviněného, jak ji prezentoval v odvolání i dovolání, zjevná bipolarita jeho argumentů. Obviněný, ačkoli doposud ve věci nevypovídal, tak při koncipování svých opravných prostředků na jedné straně v podstatě namítá, že finanční prostředky od poškozené R. D. nebyly pro něj určeny, ale zůstaly v dispozici J. B., která je má i uhradit. Na straně druhé se snaží využít specifického vývoje předmětné kauzy, a to části výpovědi svědkyně B. (které odvolací soud z rozvedených důvodů neuvěřil) o údajné úhradě celkem 300.000,- Kč poškozené R. D. obviněným. Podle státního zástupce si lze jen stěží představit, že by opakovaně recidivující podvodník hradil finanční prostředky za údajného dlužníka v případě, že by tyto prostředky nebyly pro něho určeny.
Závěrem vyjádření státní zástupce podtrhl, že jednání obviněného bylo hmotně právně posouzeno správně a bez vad. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Z. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Z. P. vznáší v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou obviněným v mimořádném opravném prostředku uplatněny, zpochybňují jednak správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění (zejména uvádí, že si peníze od poškozené R. D. půjčila J. B., že tato půjčka byla zajištěna zástavou – automobilem, že poškozené R. D. byla vrácena celkem částka 300.000,- Kč a odmítá, že by mu J. B. poskytla finanční prostředky) včetně hodnocení provedených důkazů (především svědeckých výpovědí J. B. a R. D.), jednak zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Současně z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obviněný dovozuje vadu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru není v dovolacím řízení založena přezkumná povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný sice zmíněný extrémní rozpor namítá, avšak o takovou situaci se v předmětné trestní věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané (mimo jiné i to, že J. B. půjčila obviněnému ve dvou případech finanční prostředky v celkové výši 250.000,- Kč, které ji nevrátil, že půjčka 500.000,- Kč od R. D. byla určena pro obviněného k nákupu fotbalového hřiště a že jmenované z dlužné částky nic nevrátil), o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že automobil, který byl R. D. v souvislosti s půjčkou 500.000,- Kč předán, nemohl plnit funkci zástavy, jak naopak obviněný tvrdí v dovolání. Přitom nešlo pouze o to, kdo byl jeho skutečným vlastníkem, ale bylo rozhodné, že tato věc byla obviněnému a J. B. vrácena dříve, než nastala splatnost dlužné finanční částky, což je evidentní z výpovědi R. D., kterou soudy vyhodnotily jako věrohodnou. V důsledku této skutečnosti nemohla zmíněná věc plnit funkci zajišťovací a uhrazovací pro případ, že dlužník nezaplatí dlužnou finanční částku. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného Z. P. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny, trestu a náhrady škody. Z napadeného rozsudku vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 4. oddělení odboru obecné kriminality Praha 4 ze dne 2. 6. 2009, č. j. ORIV-4355/TČ-74-2007 (č. l. 100 – 101 spisu), kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání a jako obviněný byl stíhán Z. P. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. neobsahuje údaj, že bylo konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu jde však o zcela formální nedostatek, který rozhodně neznamená, že by celé následné řízení bylo nezákonné, jak je tvrzeno v dovolání. Zde je nutno zdůraznit, že bylo skutečně vedeno řízení proti uprchlému, což je zjevné z řady úkonů v trestní věci. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že skutek, jak je ve zmíněném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného pod body 1) – 3) popsán, vyjadřuje v jeho jednání naplnění i obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to úmyslné zavinění. Je vhodné dodat, že pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. v daném případě ohledně způsobení značné škody, postačuje ve smyslu znění §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je podstatné, že obviněný Z. P. v dovolání nenamítá, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném právním posouzení. Jeho námitky směřují výlučně vůči skutkovým zjištěním na jejichž podkladě Městský soud v Praze učinil právní závěr, že svým jednáním popsaným pod body 1) až 3) výroku rozsudku a blíže rozvedeným v jeho odůvodnění naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Z. P. , neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k