ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1496.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1496/2011-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2012 dovolání, které podal obviněný J. D. , nar. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 31 To 249/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 34/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 6 T 34/2011, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společnosti N. Y. C., s. r. o., f., L., Č. M., IČ, škodu ve výši 2.095,- Kč.
Proti tomuto rozsudku obviněný J. D. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 31 To 249/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §205 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento přečin obviněného odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společnosti N. Y. C., s. r. o., f., L., Č. M., škodu ve výši 2.095,- Kč.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (výroky o vině i trestu) obviněný J. D. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku nesprávných skutkových zjištění dospěl k nesprávnému posouzení otázky viny a trestu. Současně připomněl, jak ve věci soud druhého stupně rozhodl.
Obviněný vytkl, že v napadeném rozhodnutí se soud nevypořádal s možností uložení souhrnného trestu podle §43 tr. zákoníku, neboť Okresním soudem v České Lípě byl pravomocně odsouzen rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 31 T 75/2010, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2011. Dále Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v současné době rozhoduje o uznání cizozemského rozsudku, kdy byl v době rozhodování v předběžné vazbě z důvodu svého pravomocného odsouzení soudem v Německu, a to v Zittau. Za tohoto stavu měl soud podrobně zkoumat možnost uložení souhrnného trestu do výše citovaných rozhodnutí a dále posoudit možnost aplikace postupu podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dále obviněný konstatoval, že v návaznosti na výše uvedené skutečnosti soud při úvaze o druhu a výši trestu nezohlednil povahu a závažnost spáchaných trestných činů, zejména jeho osobní a rodinné poměry. Taktéž vytkl, že se dostatečně nezabýval účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život, a to zejména jeho dlouhodobým odloučením od syna J.. Upozornil, že v rámci úvahy o druhu a výměře trestu soud hodnotil, jednak v jeho prospěch doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jednak v jeho neprospěch opakované páchání trestné činnosti, kdy tato skutečnost byla způsobena právě jeho tíživými osobními a rodinnými poměry. V tomto směru shledal uložený trest za nepřiměřeně přísný.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný učinil i vlastnoruční podání datované dnem 3. 8. 2011, které označil za dovolání. V písemnosti blíže rozvedl své výhrady k rozhodnutím soudů obou stupňů k výměře uloženého trestu.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Předně shrnula, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly.
Státní zástupkyně uvedla, že z obsahu obviněným uplatněné argumentace je možné dovodit, že jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku. Právním posouzením skutku se totiž rozumí jeho kvalifikace, případně kvalifikace jiné okolnosti skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva a spočívá v řešení otázek, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem a o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona jde. Jiným hmotně právním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva, a to jak trestního tak i jiných právních odvětví. Teoreticky jiné hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu uvedeného pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však třeba brát v úvahu také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání, včetně celkové systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Dále státní zástupkyně připomněla, že výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dospět k závěru, že v něm uvedený důvod dovolání je v soustavě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. speciálním ustanovením vůči ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky ohledně druhu a výměře uloženého trestu může tedy oprávněná osoba uplatnit pouze v jeho rámci, a nikoli prostřednictvím jiného dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tj. že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto, a ani jiného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. S odkazem na tyto skutečnosti státní zástupkyně zdůraznila, že pokud argumentace obviněného směřuje proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, není naplněn žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř. Současně obsah konkrétně uplatněných námitek, o které je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí skutečně věcně odpovídat jeho zákonnému vymezení podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení, které obsahuje některý z důvodů dovolání.
Jak státní zástupkyně uvedla, obviněný namítl nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, vytkl tedy pochybení soudu při uložení trestu s tím, že trest měl být uložen jako souhrnný. Dodala, že v tomto směru správně odkázal na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž pokrývá situace, kdy je namítáno nesprávné uložení souhrnného, úhrnného a společného trestu, neboť v uvedeném směru jde o hmotně právní posouzení otázek souvisejících s výrokem o trestu. Připomněla, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 31 T 75/2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Trestného jednání se dopustil dne 2. 11. 2009. O odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 31 To 636/2010. Podle státní zástupkyně vyplývá z těchto skutečností včetně toho, jak v posuzované věci rozhodly soudy obou stupňů, že se obviněný více trestných činů nedopustil v souběhu, neboť mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je totiž nutno posoudit obdobně jako recidivu.
Pokud obviněný rovněž namítl, že mělo být v jeho trestní věci přihlédnuto i k rozhodnutí cizozemského soudu s tím, že tuzemským soudem bylo rozhodováno o uznání a výkonu rozhodnutí cizího soudu, tak státní zástupkyně uvedla, že o uznání rozsudku cizího státu a přizpůsobení trestu rozhoduje příslušný krajský soud, který přezkoumává, zda jsou splněny podmínky pro převzetí výkonu cizího rozsudku stanovené příslušnou mezinárodní smlouvou a ustanovením §450 tr. ř. Protože v době rozhodování v této trestní věci ještě zřejmě nedošlo k uznání cizozemského rozhodnutí, nebylo možné k jeho existenci vázat jakékoliv právní důsledky.
Jestliže obviněný v dovolání zpochybnil i správnost procesního postupu soudů obou stupňů s tím, že jeho trestní stíhání mělo být pro neúčelnost zastaveno, státní zástupkyně zdůraznila, že tuto námitku nelze pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Dodala, že obviněným nárokovaný postup je navíc postupem fakultativním, na který není žádný právní nárok.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), tak nelze přihlížet k jeho vlastnoručnímu podání, byť je označil za dovolání.
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným, a to prostřednictvím obhájce, vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhradu obviněného J. D., pokud zpochybňuje v soudním řízení učiněná skutková zjištění, přičemž tuto námitku ani blíže nekonkretizuje. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V dovolání obviněný rovněž uvádí, že byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 31 T 75/2010. Dále Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v současné době rozhoduje o uznání cizozemského rozsudku, kdy byl v době rozhodování v předběžné vazbě z důvodu svého pravomocného odsouzení soudem v Německu, a to v Zittau. Za tohoto stavu měl soud podrobně zkoumat možnost uložení souhrnného trestu do těchto rozhodnutí. Tyto námitky uplatněný dovolací důvod obsahově naplňují, neboť jde o hmotně právní posouzení otázek souvisejících s výrokem o trestu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenými vadami.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu . Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Ustanovení §314e odst. 6 tr. ř. zakotvuje, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému .
Lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 31 T 75/2010 , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 31 To 636/2010, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., jenž spáchal dne 2. 11. 2009, za který byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozhodnutí nabylo právní moci dnem 29. 4. 2011. Dále je potřebné připomenout výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 6 T 34/2011 , jímž byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jenž spáchal ve dnech 12. 2. 2011 a 12. 3. 2011 (v rozhodnutí je nesprávně uvedeno datum 12. 2. 2010 a 12. 3. 2010), za který byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Byť tento rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 31 To 249/2011, tak odvolacím soudem byl obviněný uznán vinným tímtéž skutkem (byla opravena jen zjevná nesprávnost v datech jeho spáchání), který byl jen odchylně právně posouzen. Ohledně konkrétního výroku o vině a trestu lze odkázat na to, co již bylo v úvodu tohoto usnesení uvedeno. Rozsudek nabyl právní moci dnem 27. 5. 2011.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z připomenutých rozhodnutí evidentní, že nelze Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci vytýkat, že měl obviněnému J. D. uložit souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 31 T 75/2010, jak je tvrzeno v dovolání. Až po vyhlášení tohoto rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., spáchal zmíněný přečin krádeže, a proto nemůže jít o souběh těchto trestných činů. Souběh by totiž nastal jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (v daném případě přečin krádeže) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu, jak oprávněně argumentovala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Rovněž nelze souhlasit s názorem obviněného, že soudy měly podrobně zkoumat možnost uložení souhrnného trestu ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí cizozemského soudu, a to konkrétně do rozsudku Okresního soudu v Zittau ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 Ds 450 Js 15941/09, tj. rozhodnutí, které učinil soud ve Spolkové republice Německo. Zde je vhodné poznamenat, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 14 To 151/2011, byl podle §258 odst. 1 tr. ř. per analogiam zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 14. 7. 2011, č. j. 2 T 7/2011-81. Současně bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. per analogiam rozhodnuto tak, že podle §452 odst. 3 tr. ř. a §417 odst. 4 tr. ř., že se uznává na území České republiky pravomocný rozsudek Okresního soudu v Zittau, SRN, ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 Ds 450 Js 15941/09, kterým byl J. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §242 odst. 1, §243 odst. 1, bod 3 tr. zák. SRN, což odpovídá podle české právní úpravy přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců. Dále bylo podle §451 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se ve výkonu trestu bude pokračovat bez jeho přeměny. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje, a to s ohledem na dovolací námitku obviněného, za nutné připomenout znění §43 odst. 4 tr. zákoníku, které zakotvuje, že ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie .
Byť citované ustanovení trestního zákoníku je účinné až ode dne 1. 1. 2012, tak již dříve relevantní judikatura zakotvovala, že souhrnný trest nelze uložit, byl-li dřívější rozsudek vydán cizozemským soudem (srov. rozhodnutí č. 14/1975 a č. 37/1996 Sb. rozh. tr.). Zmíněná novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 357/2011 Sb. přinesla mimo jiné i novou formulaci §11 odst. 2 tr. zákoníku v tom smyslu, že na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky. „Zákon zde sice uvádí, že na cizozemské odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie se hledí jako na odsouzení soudem České republiky „pro účely trestního řízení“, což by mohlo vyvolávat pochybnosti, zda se tím nemíní jen procesní důsledky takového odsouzení. Jde však o hmotně právní ustanovení obsažené v trestním zákoníku jako normě hmotného práva, proto se jeho účinky projeví i při rozhodování o vině a trestu, takže pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie, které odpovídá §11 odst. 2 tr. zákoníku, bude např. zakládat recidivu jako přitěžující okolnost, jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo jako okolnost ovlivňující zařazení pachatele k výkonu trestu odnětí svobody do určitého typu věznice apod. Dosah těchto důsledků takového cizozemského rozhodnutí je ovšem omezen kromě jiného i §43 odst. 4 tr. zákoníku, protože ani ve vztahu k pravomocnému odsuzujícímu rozsudku vydanému soudem jiného členského státu Evropské unie nelze ukládat souhrnný trest, byť by jinak byly splněny všechny podmínky §43 odst. 2 tr. zákoníku. Jde o projev zásady, že soudy České republiky nemohou zasahovat do jurisdikce jiných států, byť jde o členské státy Evropské unie, a nemohou jakkoliv rušit či modifikovat rozhodnutí jejich soudů (v úvahu přichází jen uznání takovýchto rozhodnutí na území České republiky a jejich výkon, např. podle §449 a násl., §460p a násl. tr. ř.“ (viz Šámal P. a kolektiv, Trestní zákoník I, §1 až §139, 2. vydání, Komentář, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 610-611).
Procesní námitku obviněného J. D., že soud měl posoudit možnost aplikace postupu podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně zakotvený důvod dovolání. Navíc postup podle §223 odst. 2 tr. ř. (stanoví, že soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř. ) , který navazuje na znění §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (zakotvuje, že státní zástupce může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne ), je postupem toliko fakultativním.
Rovněž výhrady obviněného J. D. ohledně uloženého trestu, kdy v podstatě jde o tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, obsahově nenaplňují žádný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod.
„Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil) , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Citovaná dvě judikatorní rozhodnutí byla sice učiněna v době, kdy byl účinný trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009), ale jsou přiměřeně aplikovatelná i v současné době, kdy je od 1. 1. 2010 účinný trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného Jiřího Džurbana, které směřují proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit. Lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu - odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný J. D., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k