ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1504.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1504/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2012 o dovolání, které podal obviněný R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 5 To 150/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 78/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 9 T 78/2011, byl obviněný R. K. uznán vinným v bodech 1) až 11) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zák.“). Za tento trestný čin byl obviněný R. K. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanované lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. K., o zproštění obžaloby obviněného P. P. a podle §229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozené společnosti ŠkoFIN s.r.o. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. K. a R. K. a dále státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 5 To 150/2012, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu všech tří podaných odvolání napadený rozsudek zrušil, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. K. v bodech 1) až 11) uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť společně s obviněným R. K. „po předchozí dohodě ve společném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch z úvěrů a leasingových smluv poskytnutých společností ŠkoFIN s.r.o na nákup osobních motorových vozidel, R. K. jako zaměstnanec společnosti Autocentrála s.r.o. oprávněný uzavírat na základě smluv uzavřených mezi oběma společnostmi se zákazníky za společnost ŠKoFIN s.r.o. smlouvy o úvěru a finančním leasingu společně s R. K., o kterém věděl, že v té době jako osoba samostatně výdělečně činná neměl dostatečné příjmy na to, aby byl schopen řádně hradit smluvené splátky z uzavřených smluv, využiv svých dřívějších zkušeností zajistil, aby i přesto bylo poskytnutí úvěrů ze strany spol. ŠkoFIN s.r.o. R. K. na nákup nebo leasing vozidel schváleno, a následně s vědomím, že splátky z uzavřených smluv nebude R. K. schopen řádně hradit, uzavřeli v období od 14. 12. 2006 do 5. 12. 2007 v K. – F., okres Karviná, na ul. O. č. … v provozovně společnosti Autocentrála, s.r.o., R. K. jako dlužník a R. K. jako zástupce společnosti ŠkoFIN s.r.o.
1) dne 14. 12. 2006 smlouvu o úvěru č. …, na jejímž základě byl R. K. poskytnut úvěr ve výši 125.000,- Kč po zaplacení akontace ve výši 35.000,- Kč na koupi ojetého osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia Combi Classic 1,4 - 50 kW benzín, reg. zn. …,
2) dne 11. 4. 2007 smlouvu o úvěru č. …, na jejímž základě byl R. K. poskytnut úvěr ve výši 124.200,- Kč po zaplacení akontace ve výši 13.800,- Kč na koupi ojetého osobního motorového vozidla tov. zn. Toyota Corolla Hatchback Terra 1,3 - 63 kW benzín, reg. zn. …,
3) dne 16. 5. 2007 smlouvu o úvěru č. …, na jejímž základě byl R. K. poskytnut úvěr ve výši 66.000,- Kč na koupi ojetého osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia Hatchback LXi 1,3 - 50 kW benzín, barvy modrá metalíza, reg. zn. …,
4) dne 29. 5. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi Classic 1,2 - 47 kW benzín, barvy modrá metalíza, reg. zn. …, v hodnotě 192.000,- Kč,
5) dne 10. 9. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi Classic 1,2 - 47 kW benzín, barvy červená metalíza, reg. zn. …, v hodnotě 185.000,- Kč,
6) dne 14. 9. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Hatchback 1,4 - 74 kW benzín, barvy černá metalíza, reg. zn. …, v hodnotě 135.000,- Kč,
7) dne 1. 10. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Hatchback Comfort 1,4 - 50 kW benzín, barvy modrá metalíza, reg. zn. …, v hodnotě 133.000,- Kč,
8) dne 3. 10. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Master - skříň L1H1 2,8 - 84 kW diesel, červené barvy, reg. zn. …, v hodnotě 183.000,- Kč,
9) dne 11. 10. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Hatchback Classic 1,4 - 44 kW benzín, barvy stříbrná metalíza, reg. zn. …, v hodnotě 153.000,- Kč,
10) dne 31. 10. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia Liftback Elegance 1,9 - 77 kW diesel, barvy šedá metalíza, reg. zn. …, v hodnotě 446.000,- Kč,
11) dne 5. 12. 2007 smlouvu o finančním leasingu č. …, na jejímž základě bylo R. K. poskytnuto ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia Combi 1,9 TDi Ambiente - 77 kW, barvy černá metalíza, reg. zn. …, v hodnotě 465.000,- Kč,
kdy předmětná vozidla v den podpisu smlouvy R. K. také převzal, avšak dohodnuté splátky řádně neplatil“ . Za to ho podle §250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanované lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále rozhodl o vině a trestu obviněného R. K..
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný R. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů vadně zjistily skutkový stav a následně věc nesprávně posoudily podle hmotného práva. Shledal, že jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, k nimž lze dojít na podkladě správné aplikace předpisů. Takový závěr podle svých slov zakládá na tvrzení o níže uvedených opomenutých důkazech, absolutně neúčinných důkazech a dalších pochybeních. Poznamenal, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) může výjimečně zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Tak tomu je podle jeho názoru v daném případě. Odvolacímu soudu vytkl, že převzal skutkový stav zjištěný soudem nalézacím a na jeho podkladě vydal odsuzující rozsudek, ačkoliv nalézací soud činil skutková zjištění výběrově. Odvolací soud tak převzal z provedených důkazů pouze ta zjištění, která zapadají do konstrukce o jeho vině, a obsah jiných důkazů zcela pominul. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že na podkladě provedeného dokazování nemohl být vysloven závěr o jeho vině, neboť ten se pohybuje jen v pravděpodobnostní rovině. Odmítl tvrzení soudu, že věděl o nepříznivé finanční situaci spoluobviněného K. a že byl schopen ovlivnit proces uzavírání a schvalování úvěrů a leasingových smluv s tím, že takové závěry nejsou podloženy důkazy. Přitom namítl, že soudy dříve činné ve věci nevzaly dostatečně v potaz výpovědi svědků Ing. T. V. a Ing. E. S. a spoluobviněného P.. Podle jeho názoru se odvolací soud náležitě [v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.] nevypořádal s jeho obhajobou, s důkazními prostředky jím navrženými a s provedenými důkazy, které svědčily v jeho prospěch [viz např. nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94)]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu označil za nepřezkoumatelné a protiústavní. Uvedl, že odvolací soud mu klade za vinu, že řádně vykonával svou práci a byl k dispozici svým klientům, tak jak mu to ukládají povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy. Rovněž seznal, že v průběhu trestního řízení nebyla beze vší pochybnosti prokázána subjektivní stránka trestného činu, konkrétně skutečnost, že by jednání mu kladené za vinu uskutečnil po předchozí dohodě ve společném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch z úvěrů a leasingových smluv. Zdůraznil, že jeho jednání ve vztahu ke spoluobviněnému K. bylo standardním jednáním obchodníka s potencionálním kupcem. Také namítl, že odvolací soud nedokázal důkazní postup vyčerpávajícím způsobem a logicky i věcně přesvědčivě zdůvodnit, čímž porušil §125 odst. 1 tr. ř. K argumentaci soudu, že po spoluobviněném nepožadoval žádné další dokumenty pro proces uzavírání úvěrů a leasingových smluv, podotkl, že neměl jakoukoliv možnost ovlivnit rozhodování o tom, zda příslušné smlouvy budou uzavírány, a že bylo na příslušném pracovníkovi, aby vyhodnotil, zda jsou předložené dokumenty dostačující. Podle jeho mínění soudy vyhodnotily zjištěné skutečnosti výhradně k jeho tíži a postupovaly tak v rozporu se zásadou materiální pravdy a presumpce neviny (resp. principem in dubio pro reo) ve smyslu §2 odst. 2, 5 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny. Akcentoval, že vina musí být obžalovanému bez rozumných pochybností prokázána a že volné hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. má své ústavní limity a nemůže být projevem libovůle moci soudní. Postup soudů shledal problematickým i z pohledu čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Konstatoval, že v kontextu provedeného dokazování nemůže obstát předpoklad, že řetězec nepřímých důkazů svědčících o jeho vině je natolik uzavřený a přesvědčivý, že lze bezpečně učinit závěr, že se skutku tak, jak je popsán v napadeném rozsudku odvolacího soudu, dopustil.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze část námitek obviněného. Za relevantní lze považovat námitku, jíž obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Subjektivní stránkou jednání obviněného se soudy obou stupňů dostatečnou měrou zabývaly. Zejména soud nalézací vycházel ze zjištění, že to byl obviněný, kdo se na vylákání předmětných úvěrových smluv přímo podílel, přičemž na jeho angažovanost usuzoval ze skutečnosti, že obviněný zakládal do evidence společnosti Autocentrála, s.r.o. zjevně fiktivní dokumenty. Současně nalézací soud dospěl k závěru, že bezproblémové schválení předmětných smluv bylo dáno mj. i tím, že obviněný se za bonitu spoluobviněného K. zaručil, což umožnilo schválení smluv na vozidla za splnění výrazně mírnějších podmínek týkajících se potřebných dokladů. Tvrzení obviněného, že na schválení smluv u poškozené společnosti neměl vliv, je tak jednak v rozporu se skutkovým zjištěním soudů, jednak není podstatné. Za podstatné lze považovat, že se obviněný přímo podílel na vyvolání mylné představy poškozené společnosti ohledně bonity spoluobviněného. Pro vyvolání takového omylu přitom není ani nezbytně nutné, aby obviněný disponoval možností schválení takových smluv ovlivnit, když za trestněprávně relevantní je třeba považovat již samo vyvolání omylu ve specifickém úmyslu obohacení sebe nebo jiného za současného způsobení škody. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že obviněný zjevně věděl, že transakce s uvedenými vozidly jsou součástí jednání sloužícího k obohacení spoluobviněného K., přesto si tímto způsobem obviněný počínat chtěl. V jeho jednání tak lze spatřovat naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého [§4 písm. a) tr. zák.].
Ostatní námitky obviněného jsou podle mínění státního zástupce námitkami skutkovými, jimiž se nelze v dovolacím řízení zabývat. Těmito námitkami obviněný napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy. Státní zástupce podotkl, že nesdílí výhrady obviněného, že v daném případě rozhodnutí soudů byla učiněna v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž se pokouší vytknout napadenému rozsudku tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vznáší je toliko z pozic odlišného výkladu provedených důkazů. Upozornil, že o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná za situace objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování atp. Rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci však takovým deficitem zjevně netrpí. Provedené důkazy soudy hodnotily v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., když posuzovaly provedené důkazy důsledně ve svém souhrnu, zejména pokud jde o samotný obsah smluv. Za projev ústavně nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů nelze považovat, pokud takovéto hodnocení neodpovídá představám obviněného. Ve věci tedy není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jenž by podle ustáleného výkladu umožňoval zásah do skutkového stavu v dovolacím řízení.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 5 To 150/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nedostatečný rozsah dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování principu presumpce neviny a materiální pravdy a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku, jímž byl uznán vinným, nedopustil). Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně (což platí i ve vztahu k otázce subjektivní stránky) - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Jestliže obviněný vytýká napadenému rozsudku tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, pak tak činí, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, toliko z pozic odlišného výkladu provedených důkazů. V kontextu uvedeného je na místě poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, hodnotícími úvahami a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nedostatečného rozsahu dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý