ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.153.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 153/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 dovolání, která podali obvinění R. D., L. D. a V. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 4 To 153/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 131/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. D., L. D. a V. D. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 17 T 131/2010, byli uznáni vinnými obviněný R. D. v bodě 1) výroku a obvinění L. D. a V. D. v bodě 2) výroku pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1, §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obvinění L. D. a V. D. podle §171 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let,
obviněný R. D. podle §171 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb.).
Proti konstatovanému rozhodnutí obvinění R. D., L. D. a V. D. podali odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 4 To 153/2011, byl z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. byl obviněný R. D. v bodě 1) výroku a obvinění L. D. a V. D. v bodě 2) výroku uznáni vinnými pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1, §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obvinění L. D. a V. D. podle §171 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let,
obviněný R. D. podle §171 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb.).
Citované rozhodnutí odvolacího soudu obvinění R. D., L. D. a V. D. napadli prostřednictvím společného obhájce v jednom podání dovoláními, která opřeli o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně připomněli, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly.
Obvinění namítli, že se nedopustili skutku, který je uveden v obžalobě, když důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny, nebyla jejich trestná činnost prokázána. Současně v podrobnostech popsali zástavní smlouvy k zajištění pohledávek, které se společností Waldviertler Sparkasse von 1842 AG uzavřeli, přičemž zástavou v těchto zástavních smlouvách byly nemovitosti v jejich vlastnictví. Rovněž bylo zjištěno, že dne 27. 3. 2005 byla mezi obviněnými R. D., L. D. a V. D. na jedné straně jako dárci a V. A., babičkou obviněného R. D. a matkou obviněné V. D. na druhé straně jako obdarovanou, uzavřena darovací smlouva, kterou jí obvinění darovali nemovitosti, jež byly předmětem zástavních smluv. Iniciátorkou uzavření darovací smlouvy byla V. A., která poté, co dala dceři a vnukovi všechen svůj majetek, měla pocit, že sama nic nemá a dožadovala se tohoto darování. Jako iniciátorka sepisu darovací smlouvy si taktéž sama měla zrealizovat po podpisu smlouvy návrh na vklad vlastnického práva. Ačkoli v předmětných zástavních smlouvách je uvedeno, že zástavci nejsou oprávněni zástavy převést dále, je podle obviněných takovéto ustanovení v rozporu s občanským zákoníkem. Uvedli, že zástavní právo je vždy spojeno s nemovitostí, a to bez ohledu na osobu vlastníka, tzn., že přechodem či převodem vlastnického práva vázne na převáděných nemovitostech i nadále a nový vlastník se stává zástavním dlužníkem pohledávky, která je zajištěna zástavním právem. Dodali, že pokud mezi účastníky závazkového vztahu dojde k tomu, že si smlouvou upraví zákaz převodu či jiného zatížení zastavených nemovitostí, je podle ustálené judikatury takovéto ustanovení neplatné - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003. Za situace, kdy V. A. nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, což by se dozvěděli od katastrálního úřadu, který by jim doručil zavkladovanou darovací smlouvu, byli i nadále vlastníky, byť jejich nakládání s nemovitostmi bylo určitým způsobem omezeno. Rovněž poukázali na rozdíl mezi obligačními a věcně právními účinky sjednané darovací smlouvy. Pokud posléze v letech 2007-2009 byla nařízena na jejich majetek exekuce, vystupovali jako vlastníci předmětných nemovitostí, neboť doposud nedošlo k naplnění věcně právních účinků darovací smlouvy. Taktéž nikterak netvrdili, že neexistuje žádné omezení jejich vlastnického práva k nemovitostem. Za to, že podávali opravné prostředky do usnesení o nařízení exekuce, nemohou být nikterak sankcionováni, neboť podání odvolání do usnesení, případně podání námitek do exekutorského příkazu jsou práva daná zákonem.
Jak obvinění upozornili, skutečnost, že na jejich majetek je vedeno exekuční řízení, a že byly soudním exekutorem vydány dražební vyhlášky, není informace, ke které by se dostal pouze účastník exekučního řízení, ale soudní exekutor má informační povinnost a minimálně dražební vyhlášku musí zasílat, a tato musí být vyvěšena na úřední desce místně příslušného okresního soudu, katastrálního úřadu, obce s rozšířenou působností a obce, v jejímž katastru se nemovitost nachází. Tvrzení o tom, že by nezjištěným způsobem postupovali při podávání vylučovací žaloby, kterou V. A. podala, neboť z uzavřených smluv se mylně domnívala, že je vlastníkem nemovitostí postižených exekucí, a že by jí tuto informaci sdělili, se též nepodařilo prokázat. Je výlučným právem každého, domnívá-li se, že je krácen na svých právech, domáhat se svého práva u soudu. Podle obviněných nebylo rovněž prokázáno, že by darovací smlouvu s V. A. neměli v roce 2005 uzavřít, přičemž jejím sjednáním nemohl být nikterak zmařen výkon úředního rozhodnutí ve smyslu trestného činu podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož vymezení v zákoně připomněli. Usnesení soudu, kterým byla na jejich majetek nařízena exekuce, bylo vydáno až v roce 2006, přičemž předmětné nemovitosti byly vždy zajištěny zástavním právem k nemovitostem. Z důkazů provedených u hlavního líčení nelze usuzovat na naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Rovněž podání vylučovací žaloby V. A. z důvodů její domněnky, že je výlučným vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí, nemohlo nikterak zmařit či ztížit výkon rozhodnutí. Jednalo se pouze o výkon práva vlastníka nemovitostí, o čemž byla jmenovaná přesvědčena, neboť nemovitosti jí byly v roce 2005 darovány, nedošlo však k převodu vlastnického práva na její osobu. Podání vylučovací žaloby mohlo mít maximálně účinky oddálení uspokojení věřitele, nikoliv zmaření výkonu.
Závěrem obvinění vytkli, že Okresní soud ve Znojmě a posléze Krajský soud v Brně rozhodly ve věci pouze na základě domněnek, přičemž jejich skutková zjištění z provedených důkazů nevyplývají. Postup soudů shledali v rozporu s principy právního státu, neboť byla poškozena jejich základní práva a povinnosti vyplývající z Listiny základních práv a svobod, zejména právo na spravedlivý proces. Byla porušena i zásada „in dubio pro reo“, neboť v trestním řízení nebyly provedeny dostatečné důkazy, které by jejich vinu jednoznačně prokazovaly. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 153/2011 a rovněž řízení, které mu předcházelo, a to včetně rozsudku prvostupňového soudu.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o argumentaci obviněných uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy prvního a druhého stupně učinily. Zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace ale v dané věci nenastala.
Podle státního zástupce obvinění v rámci svých námitek primárně zpochybňují učiněné skutkové závěry, když zejména tvrdí, že k uzavření smlouvy došlo již dne 27. 3. 2005 a nikoli později, až v době vedených exekucí, přičemž od této argumentace odvíjí veškeré další odůvodnění svého podání. Zdůraznil, že popsaná námitka se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Protože obvinění neupřesnili, o kterou alternativu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolání opírají, připomněl, že k naplnění první alternativy dochází, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Z podnětu odvolání obviněných však byl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a ve věci bylo znovu rozhodnuto, a tudíž naplnění zmíněného dovolacího důvodu nemohlo nastat.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněných R. D., L. D. a V. D. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněných R. D., L. D. a V. D. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích - odvoláních rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění R. D., L. D. a V. D. uplatňují v mimořádných opravných prostředcích výhrady, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Námitkami, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných pravomocných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celé události (zejména, že darovací smlouva ohledně nemovitostí, které byly předmětem exekucí, byla vyhotovena již dne 27. 3. 2005, a nikoli v době vedených exekucí), obvinění dovozují vadu ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněné osoby na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci evidentně nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, a to v návaznosti na příslušnou část odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, plyne, jaké skutečnosti odvolací soud vzal za prokázané (byly ostatně vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině), o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných R. D., L. D. a V. D. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud tudíž rozhodující zjištění, podle něhož obvinění spáchali příslušné skutky tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně a rozvedeny v jeho odůvodnění. V dovolání obvinění nenamítají, že tyto skutky byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výhrady směřují výlučně do konečných skutkových zjištění, na jejichž podkladě Krajský soud v Brně učinil právní závěr, že svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1, §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to obviněný R. D. ohledně skutku v bodě 1) výroku a obvinění L. D. a V. D. v případě skutku v bodě 2) výroku.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných R. D., L. D. a V. D., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k