ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1667.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1667/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání, které podal obviněný A. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 To 547/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 161/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 1 T 161/2010, byl obviněný A. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 07. 03. 2010 v době od 06:40 do 06:50 hodin v nonstop baru C. ve V., ve Š. u. čp., okres Č. K., po předchozí slovní rozepři a poté, co po něm poškozený P. Š., nar., napřáhl ruku, jej chytil za levou ruku a zády ho přitiskl na sedačku v boxu, kde poškozený seděl a vytáhl poškozeného do prostoru mezi boxem a barem, kde jej uchopil za oděv a táhl ho až ke vstupním dveřím do baru, kde oba zavrávorali a poškozený upadl na zem, a v okamžiku, kdy poškozený se chtěl zvednout, jej obžalovaný opětovně uchopil za oděv, vytáhl ho vstupními dveřmi ven před bar, kde jej odstrčil, poškozený upadl na zem a obžalovaný mu nezjištěným způsobem spadl na pravou nohu, čímž P. Š. způsobil zranění spočívající ve zlomenině bérce vpravo - zavřené spirální zlomenině dolní třetiny holenní kosti vpravo a zlomenině lýtkové kosti v její horní třetině s posunem úlomků, tedy zranění, která si vyžádala následnou hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice v Č. K., opakované operace, omezení na běžném způsobu života a dobu léčení s pracovní neschopností až do současné doby“ . Za tento přečin byl obviněný podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena povinnost vést během zkušební doby řádný život, zejména podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené V.škodu ve výši 40.046,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 To 547/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku připomněl, že byl původně obžaloby částečně zproštěn a částečně byla věc postoupena k projednání příslušnému správnímu orgánu. Podle pokynu Krajského soudu v Českých Budějovicích však posléze nalézací soud na základě doplnění dokazování přehráním kamerového záznamu zachycujícího potyčku v baru a vyhození poškozeného z baru nově dovodil jeho zavinění a rozhodl, jak je uvedeno shora. Zhodnotil, že pro takový závěr ale zmíněný důkaz nesvědčí. Podle jeho názoru je z něho patrné pouze to, že udeřil poškozeného rukou ve směru na hlavu, kdy následně poškozený upadl na kolena na zem, resp. že jej držel za oděv a klečícího na kolenou ho vytáhl z baru ven. Prohlásil, že neexistuje jediný důkaz o tom, co se odehrálo venku před barem, resp. že důkaz v podobě výpovědi nevěrohodného svědka nemůže obstát. Vyjádřil přesvědčení, že učiněná skutková zjištění vedou k závěru, že čin, který je mu kladen za vinu, je jeho osobou nezaviněný. Konstatoval, že soudy dostatečně nezohlednily všechna hlediska pro posouzení zavinění ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vedle zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, v potřebném rozsahu nezjišťovaly všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezpůsobí. Akcentoval, že nevěděl, že poškozený venku upadne a způsobí si jakékoliv zranění, že ho (poškozeného) vyvedl ven, aby mu nedělal ostudu a neprovokoval ho. Nemohl předpokládat, že pouhým postrčením poškozeného v baru dojde následně venku před barem ke způsobení následku relevantního z hlediska trestního práva. Skutková zjištění ve věci vyvozená tedy neumožňují učinit závěr, že věděl, že může poškozenému způsobit zranění odpovídající újmě na zdraví ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku. Pád poškozeného na zem a zranění, k němuž v důsledku tohoto pádu došlo, charakterizoval jako osudnou náhodu a nepředvídatelný následek.
Obviněný argumentoval, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout právě tak, jak se posléze rozvine. Pro obviněného nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a obviněný pak za nastalý následek neodpovídá. Podle něho nelze uzavřít, že by bez přiměřených důvodů spoléhal, že následek v podobě těžké újmy na zdraví nenastane. Dospěl k závěru, že v dané věci se jednalo o nepředvídatelný příčinný průběh s následkem, za který neodpovídá [viz judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)], resp. že existence příčinného vztahu mezi jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví nebyla spolehlivě zjištěna a pečlivě odůvodněna. Přitom poznamenal, že poškozený popis průběhu události několikrát změnil a posunul se do roviny nevěrohodnosti. V této souvislosti připomněl, že podle výpovědi svědků poškozený ihned po návratu do baru uvedl, že (obviněný) mu způsobil zranění tím, že na něj skočil, při příjezdu záchranné služby lékaři sdělil, že při vycházení z baru sám uklouzl na kostkách a kamarád za ním jdoucí uklouzl také a upadl na něj a u lékaře v nemocnici se potom vyjádřil v tom smyslu, že až při cestě z hospody mu kolega spadl na dolní pravou končetinu. Rovněž znalec z oboru zdravotnictví MUDr. Č. připustil, že je určitá pravděpodobnost, že si poškozený zranění způsobil sám. Obviněný shledal, že ve vztahu k těžké újmě na zdraví nebylo prokázáno jeho zavinění, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé, resp. že ze zjištěného skutkového stavu, zejména pak z okolností charakterizujících zdravotní stav poškozeného a zdravotní péči, jež byla poškozenému poskytnuta, plyne, že pro něj (pro obviněného) byl příčinný průběh události zcela nepředvídatelný. Dodal, že v případě zavinění z vědomé nedbalosti by skutkový stav musel obsahovat zjištění, podle kterých bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke způsobení těžké újmy na zdraví nedojde. Takové zjištění však krajský soud neučinil a v žádném případě za ně nelze považovat důkazní nouzi. Uzavřel, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám podle §265m odst. l tr. ř. ve věci rozhodl tak, že ho obžaloby zprostí podle §226 písm. b) tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace tedy nelze vycházet z poněkud zlehčujících tvrzení obviněného, podle nichž poškozeného pouze vyvedl z baru ven, kde poškozený spadl a nešťastnou náhodou si způsobil zranění.
Dále státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že nedošlo, s ohledem na naznačené zjištěné jednání obviněného a vzniklé a objektivizované zranění poškozeného, k pochybení při hodnocení příčinné souvislosti. V souvislosti s tím vyložil problematiku příčinného vztahu se závěrem, že obviněný zjevně vytvořil příčinu zásadně rozhodnou pro další vývoj skutkového děje. Do běhu událostí totiž vstoupil svým zaviněným jednáním, kterým se zjevnou fyzickou převahou v podstatě manipuloval s tělem poškozeného, ač zjevně takový postup mohl vyvolávat nekontrolované pády a pokračoval v tom až na šikmý chodník pokrytý náledím. Je tak zcela zřejmé, že jednání obviněného bylo pro konečný následek dostatečně významnou okolností, neboť bez ní by nepochybně nenastal tak, jak se skutečně stalo. Do průběhu děje ani nevstoupila žádná okolnost, která by svojí povahou byla natolik zvláštní či výjimečná, že by ji nebylo možné s určitou, byť případně nižší, mírou pravděpodobnosti předpokládat, a která by běh příčinné souvislosti, odvíjející se od činu obviněného, přerušila, ale celý skutkový děj vykazuje zřetelné logické návaznosti.
V neposlední řadě státní zástupce prohlásil, že v návaznosti na popsané skutečnosti lze stran subjektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku dovodit, že obviněný si musel být nepochybně vědom možnosti, že jeho násilné počínání vůči poškozenému, za výše popsaných okolností, může mít za následek způsobení zranění, a to případně i těžšího. Nejpozději takové varianty průběhu skutkové děje, který sám zapříčinil a v určitém rozsahu ovládal, musel mít na zřeteli v okamžiku, kdy poškozený v baru v důsledku vlečení upadl a dříve než vstal, byl obviněným uchopen a vlečen dál. Muselo být totiž zcela zřejmé, že pokud se bude obdobná situace mezi dvěma podnapilými osobami opakovat na šikmém zamrzlém chodníku, lze další pád poškozeného a rovněž nestabilitu obviněného spíše důvodně předpokládat. Obviněný ovšem ve svém činu pokračoval a dovedl ho až do finální fáze venku před barem, kde došlo působením obviněného ke vzniku zranění. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že pokud proto soudy dříve činné ve věci dovodily, že obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, a tedy jednal ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je třeba jim přisvědčit. Doplnil, že ani obviněný ani poškozený, byť jejich výpovědi nebyly shledány zcela věrohodnými, nezmínili žádnou zcela zvláštní, netypickou či neočekávatelnou reálnou okolnost, která by mohla do celého děje vstoupit tak, že by zcela a mimo předpoklady zejména obviněného změnila běh věcí.
Státní zástupce proto shledal dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl je v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 To 547/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž (do značné míry) nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl absenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, jakož i nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel :
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozsudek publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Přitom vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (viz rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (viz rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je proto dána i tehdy, když vedle jednání pachatele následek způsobila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti stručně rozvedené shora Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných se jednoznačně podává, že jednání obviněného bylo rozhodnou příčinou trestněprávně relevantního následku v podobě vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného. Bez násilného působení obviněného na tělo poškozeného by nepochybně v daném místě a čase ke vzniku popsaných zranění poškozeného nedošlo, resp. by k jejich vzniku nedošlo způsobem, jakým k nim došlo. Svoji roli v předmětném skutkovém ději samozřejmě sehrály i další okolnosti incidentu, konkrétně opilost obou jeho aktérů, sklon chodníku před barem, popřípadě všudypřítomné náledí. Tyto okolnosti byly ale obviněnému dobře známy a jejich význam pro způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného nelze přeceňovat. Jednání obviněného bylo pro konečný následek dostatečně významnou okolností, neboť bez ní by nepochybně nenastal tak, jak se skutečně stalo. Do průběhu děje nevstoupila ani žádná okolnost, která by svojí povahou byla natolik zvláštní či výjimečná, že by ji nebylo možné s určitou, byť případně nižší, mírou pravděpodobnosti předpokládat, a která by běh příčinné souvislosti, odvíjející se od činu obviněného, přerušila.
Obviněný si současně musel být vědom skutečnosti, že jeho násilné počínání vůči poškozenému, s ohledem na způsob vedení útoku (obviněný působil na tělesnou integritu poškozeného se zjevnou fyzickou převahou), stav terénu, kde k závěru incidentu došlo (jednalo se o šikmý a namrzlý povrch) a stav jeho osoby a poškozeného (nutno podotknout, že oba byli ovlivněni alkoholem, resp. že rovnováha a reakce poškozeného byla navíc narušena i aktem zvedání se ze země po předchozím pádu), který byl bezpochyby obviněnému znám, může mít za následek způsobení i závažnějšího poranění poškozeného. Jak výstižně podotkl ve svém vyjádření státní zástupce, poškozený v důsledku vlečení obviněným upadl již v baru, a tudíž obviněnému muselo být zřejmé, že pokud se bude obdobná situace mezi dvěma podnapilými osobami opakovat na šikmém zamrzlém chodníku, lze další pád poškozeného a rovněž nestabilitu obviněného důvodně předpokládat. Obviněný přesto násilného jednání nezanechal a dovedl ho až do finální fáze venku před barem, kde došlo působením obviněného ke vzniku zranění poškozeného.
Lze tedy uzavřít, že následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, i příčinný průběh k němu vedoucí, jsou kryty zaviněním obviněného ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. V daném případě nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněného.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu