ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.181.2012.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. února 2012 dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného B. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 11 To 265/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 55/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 11 To 265/2011, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 1 T 55/2011, byl obviněný B. V. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí obviněný B. V. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 11 To 265/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného B. V. uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že
od září 2006 do srpna 2009 vůči své dnes již zletilé dceři L. V., a od září 2006 do března 2011 včetně vůči své nezletilé dceři J. V., v místě svého trvalého bydliště ani jinde ničím nepřispěl na jejich výživu a úmyslně tak neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost, jejíž výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 8. 2004, č. j. 11 Nc 206/2004-23, pravomocným dnem 25. 8. 2004, v částce 2.500 Kč na L. a 2.000 Kč na J., splatné vždy nejpozději do 20. dne každého měsíce předem k rukám matky J. V., za shora uvedené období tak dluží na výživném 200.000 Kč.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Vůči citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též i „dovolatel“) v neprospěch obviněného B. V. dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel připomněl, jak ve věci rozhodl Okresní soud v Benešově a následně o odvolání obviněného proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze, s jehož závěry vyslovil nesouhlas. Konstatoval, že odvolací soud akceptoval jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, shledal však vadným právní posouzení jednání obviněného. Okresní soud totiž použil pro právní kvalifikaci skutku trestní zákoník, ačkoli podle názoru krajského soudu se skutek stal za účinnosti trestního zákona a pozdější zákon lze užít jen tehdy, je-li to pro obviněného příznivější. Odvolací soud přitom dovodil, že postih pachatelů obdobných deliktů je podle trestního zákoníku přísnější, neboť základní skutková podstata §196 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje uložení trestu odnětí svobody až do dvou let, zatímco za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. hrozí pachateli trest odnětí svobody jen do jednoho roku. Proto soud druhého stupně konstatoval, že právní úprava podle nového trestního zákoníku je pro obviněného méně příznivá a skutek kvalifikoval jako trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. a následně mu uložil trest.
Dále dovolatel namítl, že tento závěr, který se týká právní kvalifikace skutku v návaznosti na časovou působnost trestních norem, nelze akceptovat. Připomněl, že podle §2 odst. 2 tr. zákoníku platí, že změní-li se trestní zákon během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Zdůraznil, že v případě pokračování v trestném činu se pro právní posouzení užije zákona, jenž byl účinný při dokončení jednání při posledním útoku (§2 odst. 4 tr. zákoníku), neboť pokračující trestný čin je dokonán teprve jeho posledním dílčím útokem a tento okamžik je rozhodný pro právní posouzení trestného činu jako celku, a to bez ohledu na to, zda jeho část byla spáchána za účinnosti jiného znění trestního zákona. Poznamenal, že obviněný měl vyživovací povinnost ke svým dvěma dcerám, jež po rozvodu rodičů žijí s matkou v místě svého trvalého bydliště, tedy v jednom výchovném prostředí, a o této skutečnosti ví a věděl. Z popisu skutkového děje vyplývá, že obviněný úmyslně neplatil výživné ke své starší dceři L. v období od září 2006 do srpna 2009 a vůči své mladší dceři J. neplnil vyživovací povinnost od září 2006 do března 2011. Podle dovolatele je tudíž zřejmé, že se jedná o jeden pokračující trestný čin, který nepřetržitě trval po celou dobu, po kterou obviněný udržoval tento protiprávní stav, a proto bylo jednání dokončeno až spácháním posledního dílčího útoku v březnu 2011, tj. za účinnosti trestního zákoníku. Z tohoto důvodu a v souladu se zásadou časové působnosti trestních norem uvedenou v §2 odst. 2 tr. zákoníku je nutné posoudit skutek podle trestního zákoníku. Jestliže odvolací soud podle tohoto ustanovení trestního zákoníku nepostupoval a předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., dopustil se nesprávného hmotně právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 11 To 265/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než předpokládá znění §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., nejvyšší státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil obviněný B. V. podáním, jež bylo Okresnímu soudu v Benešově doručeno dne 31. 1. 2012. V písemnosti toliko uvedl, že s názorem Nejvyššího státního zastupitelství v Brně nesouhlasí. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupce v podrobnostech vytýká, že zjištěný skutek byl v napadeném rozhodnutí Krajským soudem v Praze nesprávně právně posouzen. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce .
Podle §116 tr. zákoníku platí, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku .
Ustanovení §2 odst. 2 tr. zákoníku zakotvuje, že jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Podle §2 odst. 4 tr. zákoníku platí, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat .
Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Podle Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Praze v rozporu s trestním zákoníkem, když dospěl k závěru, že předmětný skutek, jenž popisuje jednání obviněného B. V., nelze posoudit jako přečin, jímž byl Okresním soudem v Benešově uznán vinným. Skutek, který je popsán zcela shodně s rozsudkem prvostupňového soudu formulované tzv. skutkové větě výroku o vině (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), odvolací soud chybně právně posoudil jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Ze skutkového zjištění je totiž evidentní, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť minimálně v úmyslu nepřímém - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [na srozumění lze u obviněného usuzovat z toho, že nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku (porušení nároku na výživu), jenž si představoval jako možný] neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Obviněný úmyslně neplatil výživné vůči svým dětem, a to dceři L. V., od září 2006 do srpna 2009 a dceři J. V., od září 2006 do března 2011 včetně. Zde je nutno uvést, že se ve smyslu znění §116 tr. zákoníku jedná o jeden pokračující trestný čin (jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem, naplňovaly skutkovou podstatu stejného trestného činu, byly spojeny stejným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku), jenž nepřetržitě trval po celou dobu, po kterou obviněný udržoval tento protiprávní stav, a protože bylo jeho jednání dokončeno až spácháním posledního dílčího útoku v březnu 2011, tj. za účinnosti trestního zákoníku, je potřebné skutek posoudit podle trestního zákoníku. Jak již bylo výše citováno, jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán (§2 odst. 2 tr. zákoníku). Pokračující trestný čin je dokonán teprve jeho posledním dílčím útokem a tento okamžik je rozhodný pro právní posouzení trestného činu jako celku, a to bez ohledu na to, zda jeho část byla spáchána za účinnosti jiného znění trestního zákona. Ostatně na všechny tyto skutečnosti, jež se týkají právního posouzení daného skutku, nejvyšší státní zástupce oprávněně upozorňuje v dovolání.
Dále lze poukázat i na soudní judikaturu. „Jestliže alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.) byl spáchán za účinnosti nového (pozdějšího) trestního zákona, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli. Závěr o trestnosti všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle nového (pozdějšího) zákona však v takovém případě předpokládá, že ta část pokračujícího trestného činu (tzn. některý jeho dílčí útok), k jejímuž spáchání došlo ještě před účinností nového (pozdějšího) zákona, naplňuje zákonné znaky některé skutkové podstaty i podle trestního zákona dřívějšího, účinného v době jejího spáchání“ (viz rozhodnutí č. 27/2008 Sb. rozh. tr.). Rovněž je potřebné konstatovat: „Tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin jediný jen tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona vůbec trestné“ (srov. rozhodnutí č. 7/1994-I. Sb. rozh. tr.). I tato náležitost je v přezkoumávané trestní věci splněna.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že mimořádný opravný prostředek byl podán důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 11 To 265/2011. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu druhého stupně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o odvolání obviněného B. V. zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k