ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.233.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 233/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 dovolání, které podal obviněný Ing. K. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 10 To 500/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 3/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 2 T 3/2011, byl obviněný Ing. K. P. uznán vinným, že
v obci K., okres N., dne 22. 05. 2010 kolem 10:30 hodin, se jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Omega, nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život a zdraví jiných osob a plynule vyjel z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci silnici III. třídy číslo ... v km 0,355 této silnice, přičemž nedal přednost po uvedené silnici zleva přijíždějícímu motocyklu zn. Suzuki Bandit 650 S, řízenému R. K., v důsledku čehož došlo ke střetu a dopravní nehodě, při které utrpěli řidič motocyklu Suzuki Bandit R. K. otřes mozku, zlomeniny 3., 5. a 7. žebra vpravo s pneumotoraxem, pohmoždění plic, zhmoždění levého kolene a zhmoždění palců obou horních končetin s následnou hospitalizací od 22. 05. 2010 do 10. 06. 2010 a pracovní neschopností do 12. 09. 2010 a spolujezdkyně na motocyklu Suzuki Bandit V. P. zlomeniny obou stydkých kostí, zlomeninu distálního rádia vlevo, zlomeninu levého hlezna, zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo, zlomeninu výběžku 5. krčního obratle a otřes mozku, s následnou hospitalizací od 22. 05. 2010 do 10. 08. 2010 a dosud trvajícím léčením.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku obviněný Ing. K. P. podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 10 To 500/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu, a to ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, (všechny výroky) napadl obviněný Ing. K. P. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný vytkl, že odvolací soud nezkorigoval rozsudek okresního soudu v otázce posouzení jeho trestní odpovědnosti, konkrétně subjektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku. Uvedl, že soudy obou stupňů „smísily“ skutková hodnocení s hmotně právním posouzením skutku. Konstatoval, že skutkovým hodnocením v této věci je posouzení místa dopravní nehody, k němuž patří jeho objektivní popis i zjištění, jakým způsobem jsou evidovány dotčené komunikace, zejména cesta, po které přijížděl. Skutkovým zjištěním je rovněž to, že podle výpovědi starostky obce K. i evidence komunikací v obci je předmětná cesta účelovou komunikací, zatímco podle evidence stavebního úřadu jde o místní komunikaci. Dále jde o skutečnosti, že křižovatka těchto komunikací nebyla opatřena dopravním značením a o objektivní výhledové poměry z jednotlivých směrů. Na druhé straně nelze za skutková zjištění již považovat hodnocení soudu prvního stupně, že „ze stavu a charakteru účelové komunikace muselo být obžalovanému bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že se nenachází na silnici, ale na účelové komunikaci…“. Obviněný namítl, že odvolací soud provedl skutkové i právní hodnocení věci v jedné větě, a to že „dle zjištění okresního soudu ohledáním místa dopravní nehody je charakter a stav komunikace, po níž obžalovaný ke křižovatce přijížděl, takový, že obžalovanému muselo být zřejmé, že o běžnou komunikaci nejde“. Upozornil, že jestliže prvá část této věty odkazuje na skutkové hodnocení okresního soudu (popis místa nehody), druhá část je hodnocením právním, a to hodnocením jeho zavinění. Dodal, že smísení skutkového a právního hodnocení v rozhodnutí obou soudů je zvýrazněno předchozím rozhodnutím odvolacího soudu v této věci, kterým byl původní rozsudek okresního soudu zrušen. Tehdy krajský soud oprávněně konstatoval, že „O správnosti skutkových zjištění soudu I. stupně má odvolací soud určité pochybnosti a dokazování je třeba doplnit především ohledáním místa dopravní nehody nalézacím soudem. Jen takovým způsobem si může soud udělat představu o místě nehody ... a zda lze bez pochybnosti vzít za prokázanou - přinejmenším nevědomou nedbalost obžalovaného.“
Vymezení skutkového a právního hodnocení obviněný označil za podstatné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu; otázka, jak se mu místo dopravní nehody jevilo, je otázkou jeho zavinění, nikoliv otázkou skutkového hodnocení věci. Dodal, že hodnocení jeho zavinění je vlastním předmětem tohoto dovolání a v tomto rozsahu jde o nesprávné posouzení skutku v jeho subjektivní stránce. Namítl, že rozsudek prvostupňového soudu nepřípustně rozšiřuje meze trestní odpovědnosti, když otázku zavinění vykládá příliš extenzivně a v podstatě hodnocení otázky zavinění ani neobsahuje, když z něho nelze zjistit, zda se dopustil předmětného přečinu z nedbalosti vědomé či nevědomé. Ani odvolací soud v napadeném rozhodnutí právní hodnocení zavinění nedoplnil a zůstal pouze u konstatování, že dopravní nehodu zavinil.
Dále obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Tz 10/80, přičemž uvedl, že při vjíždění do křižovatky nemohl předpokládat, že se nachází mimo systém komunikací silničního typu a že při nedostatku dopravního značení nemá přednost jako vozidlo přijíždějící zprava. Nic jej neupozorňovalo na to, že je v místě mimo silniční síť, neboť jel po asfaltované silnici, přičemž po jedné straně se nacházela zástavba rodinnými domky opatřená veřejným osvětlením. Subjektivně proto nemohl předpokládat, že vozidlo přijíždějící zleva mu nedá přednost v jízdě.
S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 9/86, obviněný konstatoval, že neměl povinnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Pohyboval se totiž po komunikaci, která ústila do křižovatky a podle svého nejlepšího vědomí si tuto křižovatku vyhodnotil jako dopravními značkami neznačenou. Měl proto přednost v jízdě a neměl povinnost dát přednost v jízdě vozidlu poškozeného. Dodal, že nedostatek porušení povinnosti dát přednost v jízdě vyplývá z pravidel silničního provozu, která jsou součástí právního řádu a stejným způsobem zavazovala jeho i poškozeného. Z tohoto hlediska pak není významné, zda za dané situace měl možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť - jak z citovaného rozhodnutí vyplývá - povinnost a možnost musí být dány současně. Jestliže neměl povinnost dát přednost v jízdě, pak možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem by se musela opírat pouze o předpoklad porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného. Neměl tedy ani reálnou možnost porušení chráněného zájmu předvídat. Obdobně též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 182/2001, obviněný uvedl, že dopravní situace v daném místě byla jednoznačně zjištěna. Projížděl daným místem poprvé a vnímal tuto dopravní situaci tak, že podle platných pravidel provozu na silnicích má přednost jako vozidlo přijíždějící zprava. Při vynaložení veškeré opatrnosti, kterou mohl vynaložit, vjížděl pomalou jízdou do křižovatky. Přitom neměl povinnost předvídat, že pravidla, kterými se řídil, a která jsou součástí právního řádu, poruší poškozený.
V dovolání obviněný vyslovil souhlas s odvolacím soudem, že při hodnocení zavinění v této věci je nepodstatné, zda předmětná komunikace je z objektivního hlediska účelová či místní, když pro rozhodnutí o vině je důležité, jak se předmětná komunikace při nedostatku jiného značení jevila jeho osobě. Zdůraznil, že toto posouzení nemůže být provedeno pouze „subjektivním posouzením subjektivní stránky“, ale musí být hodnoceno objektivně, to znamená, jak mohl a měl s ohledem na všechny skutkové okolnosti jednat. Poznamenal, že křižovatka byla v minulosti ze směru jeho jízdy opatřena značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“, která následně uhnila, v době předmětné nehody ležela zarostlá v trávě, a po dopravní nehodě byla znovu instalována. Dodal, že z toho lze usuzovat na subjektivní názor odpovědných činitelů obce i orgánů zajišťujících dopravní značení silnic o tom, že dopravní značení v daném místě bylo potřebné. Protože nemohl v žádném případě poznat, že se nachází mimo místní komunikaci, jednal tak, jakoby po této místní komunikaci projížděl a řídil se základním pravidlem, které pro křižování místních komunikací platí. Upozornil, že z tohoto hlediska (oproti názoru odvolacího soudu) je důležité, že uvedenou komunikaci za místní komunikaci považoval, protože kdyby věděl, že se nachází v místě mimo systém silničních komunikací (účelová komunikace, výjezd z pole či pod.), pak by jednal zcela jinak a dal by přednost všem vozidlům přijíždějícím ze všech směrů.
Závěrem dovolání obviněný zopakoval, že podle evidence samotné obce je uvedená komunikace místní komunikací (stavební úřad) a na druhé straně účelovou komunikací (starostka a její evidence). Kdyby se tedy pohyboval po místní komunikaci, měl by evidentně přednost v jízdě on. Jestliže však ani obec K. nemá jasno, jakým režimem se předmětná cesta řídí, pak byl odkázán na své subjektivní hodnocení dané dopravní situace, které musel učinit ve velmi krátké době a podle tohoto svého vyhodnocení situace jednal. Nelze přehlédnout, že do křižovatky vjížděl přiměřeně a nepředpokládal, že poškozený poruší pravidla silničního provozu. Předmětnou dopravní nehodu nezavinil, a proto přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti pro nedostatek subjektivní stránky nespáchal. Prvostupňový soud nesprávně posoudil subjektivní stránku jeho jednání, přičemž odvolací soud nedostatek neodstranil.
S ohledem na rozvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 10 To 500/2011, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně navrhl, aby po zrušení napadeného usnesení dovolací soud zprostil jeho osobu obžaloby.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, jak ve věci rozhodl odvolací soud a shrnula obviněným uplatněné dovolací námitky. Rovněž připomněla vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně. Konstatovala, že jeho prostřednictvím lze dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zmiňovaný důvod dovolání je koncipován tak, že vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V dovolacím řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a není v něm možno nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko vady právní. Výhrady, které se týkající skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají.
S poukazem na výše uvedené skutečnosti státní zástupkyně konstatovala, že dovolací námitky obviněného obsahově naplňují jím zvolený důvod dovolání, věcně však nikoli. Připomněla jak je přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku vymezen v zákoně. Upozornila, že v posuzovaném případě je dána míra zavinění tím, že obviněný jako řidič osobního automobilu přijížděl po účelové komunikaci k hlavní silnici, kdy vyjetím na hlavní silnici vytvořil motocyklistovi náhodnou a nepředvídatelnou překážku, na kterou nebylo v technických možnostech motocyklisty účinně reagovat a zabránit střetu. Řidič vozidla měl ze svého pohledu snížen rozhled díky vyvýšenému pásu se vzrostlou trávou, vpravo z jeho pohledu byl rozhled ještě zhoršen, a to také pro vzrostlou trávu, svah a vzrostlý strom. V případě, že by se jednalo o křižovatku s předností řidičů přijíždějících zprava, s ohledem na zhoršený výhled vpravo, vůbec neodpovídal způsob jízdy řidiče vozidla do dané křižovatky, tedy plynulé jízdě v rozsahu rychlosti 13 až 15 km/hod. Podle státní zástupkyně je v daném případě zřejmé, že řidič vozidla vůbec neměl v úmyslu dát přednost řidičům přijíždějícím zprava, přičemž s ohledem na výhledové poměry se nemohlo jednat o plynulý nájezd do křižovatky. Podotkla, že rychlost 12 až 15 km/hod není pomalou jízdou s ohledem na konkrétní rozhledové poměry v tomto místě; předejít střetu obviněný mohl, pokud by zastavil na hranici křižovatky a rozhlédl se. Dodala, že se jednalo o účelovou komunikaci a nikoliv vozovku stejné úrovně. Zdůraznila, že vzhledem na stav této komunikace, kdy její polovina je polní cesta, která až u domu pokračovala jako asfaltová cesta, muselo být obviněnému zřejmé, že se nenachází na běžné silnici, ale na účelové komunikaci.
Jak státní zástupkyně uvedla, soud prvního stupně, a to i na základě doplněného dokazování, správně dovodil, že v daném případě pochybil obviněný, který jako řidič vozidla jedoucího po účelové komunikaci, nedal přednost v jízdě přijíždějícímu motocyklu a jeho osádce z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, protože porušil důležitou povinnost řidiče uloženou mu podle zákona - konkrétně v ustanoveních §4 písm. a), b) a §23 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a tento skutkový stav kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Konstatovala, že odvolací soud se ztotožnil se základními skutkovými závěry okresního soudu, přičemž na námitky obviněného, které jsou totožné s námitkami uplatněnými v dovolání, bylo krajským soudem reagováno. Při zachování patřičné opatrnosti a zásad stanovených obviněnému jako řidiči ve shora citovaných ustanoveních zákona č. 361/2000 Sb., neměl do křižovatky plynule vjíždět, ale s ohledem na rozhodné okolnosti dané dopravní situace měl zastavit a rozhlédnout se, aby byl schopen dát přednost přijíždějícím vozidlům.
Dále státní zástupkyně zdůraznila, že napadená rozhodnutí soudů netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou dovolání. Z popsaných důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. K. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný Ing. K. P. v podrobnostech vznáší námitku proti právnímu posouzení skutku jako přečinu, jímž byl uznán vinným, zejména tvrdí, že nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou právní vadou.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .
Podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví .
Ustanovení §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí .
Ve stručnosti lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu znění §147 odst. 2 tr. zákoníku nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoliv ustanovení zákona o silničním provozu. Porušení důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (viz rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Pro spolehlivý závěr o porušení důležité povinnosti uložené řidiči podle zákona je soud vždy povinen zkoumat, zda mezi porušením takové povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. např. rozhodnutí č. 5/1962, č. 39/1963 a č. 31/1996 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Podle §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů, platí, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,
b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích .
Ustanovení §23 odst. 1 téhož zákona zakotvuje , že při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech jedoucím po pozemní komunikaci nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty jdoucím po pozemní komunikaci. To platí i při vjíždění z účelové pozemní komunikace nebo ze stezky pro cyklisty nebo z obytné nebo pěší zóny na jinou pozemní komunikaci.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Nymburce (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Praze) v rozporu s trestním zákoníkem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a rozveden v jeho odůvodnění, právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Obviněnému Ing. K. P. je kladeno za vinu, že jako řidič osobního automobilu se „…nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život a zdraví jiných osob a plynule vyjel z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci silnici III. třídy číslo .... v km 0,355 této silnice, přičemž nedal přednost po uvedené silnici zleva přijíždějícímu motocyklu zn. Suzuki Bandit 650 S, řízenému R. K., v důsledku čehož došlo ke střetu a dopravní nehodě…“, při které jmenovaný řidič a jeho spolujezdkyně na motocyklu V. P. utrpěli v rozhodnutí blíže specifikovaná zranění (vše na str. 1 rozsudku okresního soudu). Ze skutkových zjištění tudíž vyplývá, že obviněný popsaným vjetím na hlavní silnici vytvořil motocyklistovi náhlou a nepředvídatelnou překážku, na kterou zjevně nebylo v jeho technických možnostech účinně reagovat a zabránit střetu. S poukazem na zrušující usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 10 To 231/2011, prvostupňový soud v intencích tohoto rozhodnutí doplnil dokazování a při účasti soudce, státního zástupce, obviněného, jeho obhájce a orgánů Policie ČR místo dopravní nehody ohledal. Přítomnými orgány Policie ČR byl o tomto úkonu pořízen videozáznam, který je založen na č. l. 287 - 288 spisu. Stranám trestního řízení byla u hlavního líčení dne 30. 8. 2011 dána možnost, aby videozáznam shlédli (č. l. 296 spisu). Na základě doplněného dokazování soud prvního stupně dospěl na str. 3 rozsudku k závěru, že „ze stavu a charakteru účelové komunikace muselo být obžalovanému bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že se nenachází na silnici, ale účelové komunikaci, na tom nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že zhruba v polovině této cesty se tato mění v asfaltovou a je opatřena i veřejným osvětlením, kdy nakonec u ústí před křižovatkou je i poněkud širší než silnice III. třídy.“
S poukazem na v soudním řízení učiněná skutková zjištění je nutno označit za nepřípadné dovolací námitky, které obviněný Ing. K. P. vznesl ohledně posouzení místa dopravní nehody, zejména cesty, po které přijížděl, zda se jedná o účelovou či místní komunikaci. Ostatně Krajský soud v Praze v napadeném usnesení na str. 3 oprávněně uvedl: „…pro rozhodnutí o vině je zcela nepodstatné, že podle pasportizace komunikací je předmětná komunikace účelová.“ V návaznosti na to důvodně zdůraznil: „Rozhodující je, že takto nebyla označena a rozhodnout o vině obžalovaného lze pouze tehdy, je-li z jejího charakteru nepochybně zřejmé, že nejde o běžnou místní komunikaci. Pro rozhodnutí proto nemá podstatný význam ani informace úřadu územního plánování o zařazení komunikace do plochy místních komunikací. Dle zjištění okresního soudu ohledáním místa dopravní nehody je charakter a stav komunikace, po níž obžalovaný ke křižovatce přijížděl, takový, že obžalovanému muselo být zřejmé, že o běžnou komunikaci nejde.“
Ze skutkového zjištění vyplývá, že při svém jednání obviněný nerespektoval výše citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. Předně ustanovení §4 písm. a), b) tohoto zákona, která ukládají řidiči povinnost mimo jiné chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a chování přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích a řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem. Dále porušil i ustanovení §23 odst. 1 zmíněného zákona, neboť při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci nedal přednost v jízdě vozidlu (motocyklu) jedoucímu po pozemní komunikaci.
V příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo k předmětné dopravní nehodě, při které utrpěli zranění řidič motocyklu poškozený R. K. otřes mozku, zlomeniny 3., 5. a 7. žebra vpravo s pneumotoraxem, pohmoždění plic, zhmoždění levého kolene a zhmoždění palců obou horních končetin s následnou hospitalizací od 22. 5. 2010 do 10. 6. 2010 a pracovní neschopností do 12. 9. 2010 a jeho spolujezdkyně na motocyklu poškozená V. P. zlomeniny obou stydkých kostí, zlomeninu distálního rádia vlevo, zlomeninu levého hlezna, zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo, zlomeninu výběžku 5. krčního obratle a otřes mozku s následnou hospitalizací od 22. 5. 2010 do 10. 8. 2010 a dosud trvajícím léčením. Tato zranění jsou svým charakterem, délkou léčení a doby, po kterou vážná porucha zdraví u jmenovaných dvou osob trvala, těžkou újmou na zdraví ve smyslu znění §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Porušení ustanovení §4 písm. a), b), §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, nutno považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, neboť v jejich důsledku často dochází k dopravním nehodám se závažnými následky i na lidském zdraví. Proto byl skutek důvodně posouzen i podle kvalifikované skutkové podstaty - ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku - nedbalostního zavinění - obviněný jednal ve formě nedbalosti vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], která zahrnuje všechny podstatné znaky daného přečinu (u objektivní stránky jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem). Věděl, že svým způsobem jízdy, kdy nerespektoval několik povinností, které řidičům ukládá zákon o silničním provozu, může porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je lidské zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Obviněný nedodržel jak míru povinné opatrnosti vyplývající z předmětných zákonných ustanovení, tak i míru opatrnosti, kterou jako řidič byl schopen v konkrétním případě vynaložit.
Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěným jednáním obviněný Ing. K. P. naplnil všechny zákonné znaky přečinu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Se správným právním posouzením předmětného skutku se v napadeném usnesení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Praze. Právní námitku obviněného, kterou v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž nebylo možno akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Ing. K. P., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k