ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.400.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 400/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný J. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 100/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 130/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 31 T 130/2010, byl obviněný J. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „ve Z. dne 17. 6. 2010 v době od 10.30 hodin do 10.50 hodin na ulici B. a následně na ulici O. poškodil kopy a údery ruky, ve které svíral blíže nezjištěný předmět, skleněnou výplň okna pravých předních dveří, v níž způsobil vryp o délce 5 cm a další dva vrypy o délkách 2 cm, chromovanou lištu na okně pravých zadních dveří vrypem o délce 5 cm, levý přední blatník škrábancem o délce 6 cm, levý zadní blatník škrábancem o délce 23 cm přecházejícím na zadní dveře, zadní dveře dalšími dvěma škrábanci o délce 6 cm, zadní levé dveře škrábancem na liště lemující spodní hranu skleněné výplně škrábancem o délce 22 cm, přední kapotu dvěma škrábanci o délkách 2 cm a levé vnější zpětné zrcátko na osobním automobilu tovární značky Ford Mondeo, čímž způsobil poškozenému L. Š. , škodu v celkové výši 37.795 Kč“. Za to byl podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře dvou set denních sazeb po 100,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému, pro případ, že peněžitý trest ve stanové lhůtě nezaplatí, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému L. Š. na náhradě škody částku 37.795,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně. Rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 100/2011, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „ve Z. dne 17. 6. 2010 v době od 10.30 hodin do 10.50 hodin na ulici B. a následně na ulici O. poškodil kopy a údery ruky, ve které svíral blíže nezjištěný předmět, osobní automobil tov. zn. Ford Mondeo majitele L. Š. , konkrétně skleněnou výplň okna pravých předních dveří, v níž způsobil vryp o délce 5 cm a další dva vrypy o délkách 2 cm, chromovanou lištu na okně pravých zadních dveří vrypem o délce 5 cm, levý přední blatník škrábancem o délce 6 cm, levý zadní blatník škrábancem o délce 23 cm přecházejícím na zadní dveře, zadní dveře dalšími dvěma škrábanci o délce 6 cm, zadní levé dveře škrábancem na liště lemující spodní hranu skleněné výplně škrábancem o délce 22 cm, přední kapotu dvěma škrábanci o délkách 2 cm a levé vnější zpětné zrcátko, čímž způsobil poškozenému škodu v celkové výši 32.747,- Kč“ . Za to ho podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře sto padesát denních sazeb po 100,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému, pro případ, že peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatí, vyměřil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit poškozenému L. Š. na náhradě škody částku 32.747,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu poškození cizí věci. Ohradil se proti tomu, že znalec Ing. Gája při stanovení celkové ceny poškození připočítal k ceně hřídele cenu levého elektrického bočního zpětného zrcátka, resp. že do ceny lakování započítal i přední levé dveře, které na žádném seznamu poškození předmětného automobilu nefigurovaly. Vyjádřil přesvědčení, že chyby znalce ve výpočtu nebyly jen matematické, ale úmyslné. Odbornému vyjádření znalce dále vytkl, že obsahuje nečitelný podpis a je bez razítka (bez podpisu a razítka je též kalkulace odborného autoservisu Autoeden). Také zmínil, že znalec jako jediný měřící přístroj používal lupu, s tím, že takovým způsobem nelze tloušťku autolaku změřit. V neposlední řadě poukázal na rozdílný popis poškození přední části vozidla ze strany znalce a policie. Připomněl, že vznesl požadavek na určení stáří poškození, avšak odvolací soud ho ignoroval. V této souvislosti poznamenal, že poškozený si mohl dopředu vozidlo na prohlídku připravit a upravit. Uvedl, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů - konkrétně OMČ. Součástí protokolu o OMČ je policejní fotodokumentace, jež však zachycuje poškození vozidla neúplně, když buď zobrazuje vozidlo z dálky, nebo ukazuje poškození zadní části levé strany vozidla a poškození skla spolujezdce, včetně sloupku. Zdůraznil, že ačkoliv svědci Š. vypovídali jen o poškozování přední části vozidla, hlavně na straně spolujezdce, poškození této části vozidla zdokumentováno nebylo. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl, že odmítl jeho (obviněného) fotodokumentaci pořízenou v prosinci 2010 a v březnu 2011. Zhodnotil, že také fotodokumentace znalce Ing. Gáji není úplná. Konstatoval, že on (obviněný) je jediný, kdo má levou přední část vozidla zdokumentovanou, a to již v roce 2010. Zhodnotil, že výpovědi svědků Š. nepůsobí věrohodně, a popřel, že by u garáží předmětné vozidlo poškodil. Dále se podivil nad tím, proč podle soudu působí nepřesvědčivě výpověď svědkyně Ž. H. Upozornil také, že poškozený neodjel okamžitě po údajném incidentu na policejní stanici, jak tvrdí odvolací soud, ale že odjel v 10,50 hod. na zastávku u náměstí M. ve Z. vysadit otce, a teprve posléze jel (cca 2700 m) na policejní stanici. Protokol o OMČ se začal psát ve 12,08 hod. Přitom vznesl otázku, co poškozený hodinu dělal, s kým se domlouval. Rekonstrukce měla mj. ukázat, jak na ulici O. , která je ve svahu, došlo k poškození vozidla. V souvislosti s tím vyjádřil výhrady vůči skutkovým zjištěním napadeného rozsudku stran této otázky. Rovněž poznamenal, že soud používá slovo ragby, jež ho má stylizovat do role hromotluka a násilníka, přitom měří 170 cm, váží 76 kg a ragby hrál v 15 letech. Naproti tomu svědci Š. měří 184 cm a váží 100 kg. Je tedy nepravděpodobné, že by si nechali před vlastními zraky u garáže poškozovat auto. Pozastavil se i nad (podle něho) nikoliv relevantním tvrzením soudu, že vozidlo ford mondeo jezdí na pravidelné garanční prohlídky s tím, že vozidlo bylo pořízeno v lednu 2009 a na garanční prohlídky se jezdí 1x ročně nebo podle počtu ujetých km (10000 km). Vyslovil názor, že soud měl spíše vzít v úvahu, že L. Š. má záznamy v Besipu. Připomněl, že v odvolání navrhl psychiatrické vyšetření L. Š. , neboť tento v minulosti napadl řadu osob. Navíc je dvakrát rozvedený, oslavu druhé svatby zrušil a svatebčany vyhodil a jeho děda a bratr spáchali sebevraždu. Poškozený má špatnou povahu, napadá lidi vysokého věku, když počítá s tím, že si stěžovat nebudou.
Posléze obviněný namítl, že proces nebyl spravedlivý, že byl dne 14. 6. 2011 u soudu bezdůvodně urážen a jemu i jeho obhájci bylo vyhrožováno pokutou. Zápisy z jednání jsou podle něho neúplné, když v nich nejsou uvedeny jejich přerušené závěrečné řeči. Několikrát mu bylo sděleno, že soudu je vše známo. Jeho stížnost na JUDr. Káňovou byla uznána jako částečně oprávněná. Zasedání dne 13. 10. 2011 pak bylo podezřele rychlé a ve výpovědi paní H. nebylo zaznamenáno, kdy mluvila o tom, jak ji poškozený slovně a fyzicky napadl v září 2011, a že trvá na své výpovědi ze dne 14. 6. 2011. Na zasedání dne 15. 12. 2010 zase padaly podivné věty soudců s tím, že svědci Š. byli pod psychickým tlakem. Dodal, že jeho rodiče si při výslechu u nprap. Látala také užili své. Byli neustále okřikováni, ať nemluví, byl jim dán podepsat formulář, aniž by jim bylo řečeno, co podepisují (jeho kopie jim však nebyla dána). Nprap. Látal sám od sebe sdělil, že není přítelem poškozeného a otci obviněného řekl, aby se poškozenému vyhýbal.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 100/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 100/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného (byť v úvodu dovolání obecně uvedl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu poškození cizí věci) de facto směřují toliko a právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nekorektní a neúplné důkazní řízení (včetně neúplné protokolace), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nekorektního a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Pouze stručně nad rámec uvedeného lze uvést, že mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními učiněnými po zhodnocení provedených důkazů není nesoulad. Soud druhého stupně nepostupoval v rozporu s trestním zákoníkem, když zjištěný skutek obviněného kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý