ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.432.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 432/2012-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2012 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 4 To 123/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 351/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 6 T 351/2006, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustil jednáním popsaným v bodech 1. a 3. rozsudku. Za tuto trestnou činnost (a trestné činy sbíhající) byl obviněný podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 4. 2007, č. j. 6 T 38/2007-174, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán společně s obviněnými P. Š., J. S. a B. B. nahradit škodu poškozeným České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16 ve výši 450.395,- Kč a ČSOB Pojišťovně se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. 1458 ve výši 281.700,- Kč a společně s obviněným P. Š. poškozenému D. K. i ve výši 3.300,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud tímto rozsudkem současně rozhodl i o vině spoluobviněných P. Š., J. S a B. B..
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 4 To 123/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, v případě obviněného J. M. ve výrocích o vině pod body 1) a 3), ve výroku o trestu, jakož i ve výrocích o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neboť
společně s obviněnými P. Šv., J. S. a již odsouzenou B. B.
v době od 22.00 hodin dne 24. 8. 2006 do 7.40 hodin dne 25. 8. 2006, v ulici Černá cesta č. 3074, v Teplicích po předchozí vzájemné dohodě všech obviněných obviněná B. uzavřela hlídacího psa v kotci a vpustila do objektu rodinného domu svých rodičů obviněného P. Š., který se po vypáčení sklepního okna vloupal do rodinného domu, kde jej obviněná B. B. instruovala v pohybu po domě, odkud následně obvinění P. Š., J. S. a J. M. odcizili různé věci – počítačovou sestavu, monitor, psací soupravy, digitální fotoaparát zn. Nikon, fotoaparáty zn. Olympus a Lomo, tiskopisy, lékařský kufřík, zlaté šperky, finanční hotovost 4.000,- Sk a 12.000,- Ft, mobilní telefon zn. Nokia 5110, vkladní knížky, kožené tašky, kosmetické tašky s obsahem kosmetiky, horské kolo zn. Avalanche, obuv, porcelán, peněženku s platební kartou na jméno K. B., doklady na totéž jméno, klíčky od vozidel VW Golf, r. z. 2U4 9181 a VW Passat, r. z. 2U4 8642, odcizené věci naložili do vozidel, se kterými následně odjeli obvinění J. M. a J. S., kteří vozidla poté prodali dosud neustanoveným osobám, kdy na krádeži obou vozidel se podíleli všichni obvinění, tedy včetně B. B., obviněný P. Š. poté vybral odcizenou platební kartou částku 14.000,- Kč,
čímž způsobili,
obvinění Š., S. a M. škodu ve výši 211.960,- Kč MUDr. J. B., nar. 24. 9. 1951, bytem tamtéž, na odcizených věcech a poškozením objektu škodu ve výši 6.270,- Kč,
obvinění Š., S. a M. škodu ve výši 29.040,- Kč K. B., nar. 29. 5. 1982, bytem tamtéž, na odcizených věcech,
obvinění Š., S., M. a B. škodu ve výši 383.200,- Kč společnosti ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, odcizením vozidel VW Golf, r. z. 2U4 9181 a
obvinění Š., S., M. a B. škodu ve výši 564.700,- Kč společnosti ŠkoFin, s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská, odcizením vozidla VW Passat, r. z. 2U4 8642,
a jednání se dopustil přesto, že
byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 2004, sp. zn. 4 T 54/2004, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Za to obviněného podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 4. 2007, č. j. 6 T 38/2007-174, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve shodě se soudem prvního stupně zavázal krajský soud obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. společně s obviněnými P. Š., J. S. a s již odsouzenou B. B. nahradit škodu poškozeným České pojišťovně, a. s., Praha ve výši 450.395,- Kč a ČSOB Pojišťovně Pardubice ve výši 281.700,- Kč.
Ohledně skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Teplicích pod bodem 3. týkajícího se obviněných J. M. a J.S. byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Dalšími výroky krajský soud rozhodl též o obviněných P. Š. a J. M..
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Dostála dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, poté, co vymezil, za jakých podmínek lze uplatnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jakým skutkem byl uznán vinným, obviněný uvedl, že uplatněný dovolací důvod je dle něj dán proto, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k odsouzenému, neboť skutek odsouzený nespáchal.
Soudu prvního i druhého stupně obviněný vytýká, že jim k jeho odsouzení dostačovala měnící se svědecká výpověď pravomocně odsouzené B. B., na jejímž podkladě učinily skutkový závěr, že Š. klíče od motorových vozidel odcizené z předmětné nemovitosti dal buď S. nebo M.i, ač takový závěr není podložen žádnými jinými přímými důkazy. Pro závěr, že obviněný s největší pravděpodobností odjel s jedním z odcizených vozidel, neexistuje žádný důkaz. Obviněný byl odsouzen na podkladě měnící se výpovědi B., která nakonec uvedla, že neviděla předání klíčů od vozidel S. či obviněnému. Její výpověď vyvrací Š., který uvedl, že klíčky od vozidel si vzala B.. Š. a S. neuvedli, že by obviněného viděli na místě činu, svědkyně Z. obviněného neidentifikovala jako osobu, která měla dovézt odcizené automobily k jejich domu, Soňa Berger potvrzuje obviněnému alibi na inkriminovanou dobu. Ač je vina obviněného dle rozsudku soudu prvního i druhého stupně prokázána i listinnými důkazy, a to záznamy odposlechů mezi Š., B. a S., dle obviněného se žádný takový údaj z telekomunikačního provozu v trestním spise nenachází. Z důvodů absence nepřímých i přímých důkazů, o které by soud mohl opírat výrok o vině, nebyla vina obviněného spolehlivě prokázána, vyslovením odsuzujícího výroku byla porušena zásada in dubio pro reo. Závěr obou soudů je v důsledku toho při aplikaci hmotněprávních norem chybný a neúplný.
Obviněný proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z důvodů uvedených v §265b písm. g) tr. ř. napadený rozsudek soudů prvního a druhého stupně zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 4 To 123/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů (vyjadřuje přitom přesvědčení, že neexistuje jediný důkaz, jenž by prokazoval jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, kterým byl shledán vinným v rozsudku odvolacího soudu, nedopustil). Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil