ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.533.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 533/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání, které podal obviněný K. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 To 468/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 245/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 11. 2011, č. j. 1 T 245/2010-194, byl obviněný K. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 5.8.2010 kolem 7.00 hod. v Prostějově v domě č. 68 na Olomoucké ulici K.M.nejdříve vykopl dveře do prostředního bytu v prvním patře, jehož uživateli byl Jan V. a I. T., poté asi po deseti minutách vnikl spolu s již odsouzeným J. J. do bytu J. V. a I. T., kde v kuchyni K. M. nejprve vulgárními výroky napadl I. T. a následně oba fyzicky napadli J. V., kterého K. M. několikrát udeřil pěstí do obličeje, zatímco J. J. jej zezadu držel, aby se nemohl úderům bránit, a tímto jednáním poškodil vstupní dveře se škodou 2.000,- Kč majiteli P. S., nar. 5.3.1977, a na zdraví poškozeného J. V. bolesti pravé poloviny hlavy, otok levé tváře a poranění horního vnitřního rtu.
Za uvedený přečin a sbíhající se trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákona byl odsouzen podle §251 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let při současném vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §60a odst. 3 tr. zákona bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona byl obviněnému uložen peněžitý test ve výměře 50.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně byl zrušen celý výrok o trestu ohledně obviněného z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, č. j. 89 T 72/2010-2234, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 374/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 To 468/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájce JUDr. Hynka Appla dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutkový děj zjištěný rozsudkem prvního stupně je zcela v extrémním rozporu s provedenými důkazy, ač na tuto skutečnost již upozorňoval v rámci odvolacího řízení. Mezi možným rozbitím dveří a možným vstupem do bytu poškozené byla značná časová prodleva. Tato jednání proto nebylo možno spojovat pod jeden úmysl. Vstup obviněného do bytu poškozeného V. nebyl v souvislosti s rozbitými dveřmi. Svého dalšího jednání se dopustil pod dojmem vypnutí elektrického proudu do jeho bytu svědkyní T. a v souvislosti se zmíněnými naschvály z její strany. K poškození dveří nedošlo v přímém úmyslu násilím vniknout do cizího bytu. Tento závěr soudu nekoresponduje s žádnou výpovědí. Pokud by tomu tak bylo, probíhalo by jednání naprosto kontinuálně, tedy útok na dveře a vstup do bytu. Útok na dveře nebyl rovněž přípravou k tomuto jednání. Mezi dobou útoku proti dveřím a vzájemným konfliktem uplynula relativně dlouhá doba.
Právní posouzení skutku je z těchto důvodů nesprávné, kvalifikační znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení §178 odst. 2 tr. zákoníku, že bylo použito násilí, nejsou dány. Soud prvního stupně nehodnotil důkazy dle požadavků §2 odst. 6 tr. ř., uvedenou vadu nenapravil soud druhého stupně. Skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Skutková věta sice odpovídá větě právní, avšak skutkové zjištění je naprosto v rozporu s provedenými důkazy. Důkazní situaci a relativně zjištěnému skutkovému ději by odpovídala právní kvalifikace podle §178 odst. 1 tr. zákona.
Z důvodu namítaného extrémního rozporu navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo dovolacím soudem zrušeno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na jím vznesené námitky, uplatněný dovolací důvod a právní úpravu obsaženou v ustanovení §178 odst. 1, 2 tr. zákona a zaujal názor, že za relevantní lze pokládat pouze tu námitku obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno podle kvalifikované skutkové podstaty, ač mělo být posouzeno pouze podle základní skutkové podstaty uvedené v §178 odst. 1 tr. zákona. Tato námitka dle státního zástupce odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s ohledem na povahu rozhodnutí Krajského soudu v Brně měl obviněný patrně uvést rovněž i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Dovolatelem akcentovanou okolnost, tj. časovou prodlevu mezi vykopnutím dveří a následným vniknutím do bytu, která je dokonce obsažena i ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nepokládá za právně významnou. Z rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že dovolatel naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v té variantě, že neoprávněně vnikl do obydlí jiného a neoprávněně tam setrval a při činu užil násilí. Za „násilí“ je třeba považovat působní fyzické síly buď vůči osobě nebo i vůči věci. V posuzované věci prvek násilí podmiňující použití vyšší trestní sazby je nutno spatřovat zejména v působení obviněného vůči poškozenému V.. Pokud by za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby bylo považováno dovolatelem zpochybňované vykopnutí dveří, jednalo by se spíše o násilí ve vztahu k překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí, což je varianta znaků kvalifikované skutkové podstaty, která nebyla obviněnému kladena za vinu. Dovolání obviněného se tak dle státního zástupce s právním posouzením, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, v podstatě míjí.
Z dovolání obviněného není patrné, v čem konkrétně by měl spočívat tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutková zjištění vtělená do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně jsou úplná a mají oporu v provedených důkazech. O vině obviněného svědčí výpověď poškozeného V., svědkyně T. a dokonce i původně spoluobviněného J. J.. Tito potvrdili, že obviněný do předmětného bytu vnikl a v tomto neoprávněně setrvávaje se dopustil násilného jednání vůči J. V.. Násilné jednání vůči poškozenému je prokázáno i příslušnými lékařskými zprávami. Obviněným předstíraná verze z opatřených důkazů nevyplývá a je s nimi dokonce v rozporu. Skutkové závěry zejména soudu prvního stupně (přes drobnou stylistickou neobratnost v závěru skutkové věty) jsou tak zcela logické, obviněným deklarovaný extrémní rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů dovodit nelze. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněná a správná.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], jakož i s tím [§265r odst. 1 písm. c) tr ř.], aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný uplatnil deklarovaný dovolací důvod v souvislosti se svou námitkou, že soudy nesprávně jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně posoudily podle kvalifikované skutkové podstaty, ač důvodným bylo posouzení skutku jen v podobě základní skutkové podstaty vymezené zněním §178 odst. 1 tr. zákoníku. V dané souvislosti však soudům, které napadená rozhodnutí vydaly, vytýká nesprávnost jejich skutkových zjištění a od nich pak odvíjí své právní závěry o nesprávnosti právního posouzení skutku. Důvodnosti takové námitky však přisvědčit nelze.
Podle §178 odst. 1 tr. zákona se přečinu porušování domovní svobody dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Přísnějším právním postihem je ohrožen pachatel (§178 odst. 2 tr. zákona), užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Obviněný ve svém dovolání namítá nenaplněnost podmínek užití kvalifikované skutkové podstaty zmiňovaného přečinu v důsledku argumentace založené na časové prodlevě mezi násilím, kterého se opustil na dveřích, a následným (neoprávněným) vniknutím do bytu užívaného poškozeným V.. V daném směru však nebere v úvahu tu část skutkových zjištění nalézacího soudu, která se neomezuje jen na popis násilného jednání realizovaného před vniknutím do bytu ( „nejdříve vykopl dveře do prostředního bytu v prvním patře, jehož uživateli byli J. V.a I. T.“ ), ale která vyjadřuje i násilné jednání obviněného uvnitř bytu ( „vnikl .. do bytu J. V. a I.T., kde .. J. V. .. několikrát udeřil pěstí do obličeje“ ). Současně obviněný odhlíží i od soudem prvního stupně užité právní věty, kterou z hlediska objektivní stránky dokladuje naplněnost znaků základní skutkové podstaty přečinu, jímž obviněného uznal vinným. Okresní soud totiž učinil nejen právní závěr, že obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného , nýbrž i závěr, že neoprávněně tam setrval . Z hlediska důvodnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty proto nelze pomíjet to, že v rámci zjišťovaného neoprávněného setrvání v obydlí jiného se obviněný dopustil fyzického násilí vůči v bytě přítomnému J. V., kterému svým útokem přivodil drobnější poranění popsaná v závěru tzv. skutkové věty. Je-li důvodnost aplikace kvalifikačního znaku podmíněna zjištěním, že pachatel užil násilí při činu uvedeném v odstavci 1, který lze spáchat dvěma alternativami, tj. buď neoprávněným vniknutím do obydlí jiného, nebo i neoprávněným setrváním v takovém obydlí, pak nelze dojít k závěru o nedůvodnosti užití kvalifikované skutkové podstaty nalézacím soudem. Ten totiž učinil právní závěr, že znaky základní skutkové podstaty naplnil obviněný oběma formami objektivní stránky. Pokud obviněný ve svém dovolání nevznáší žádnou právní (a prostřednictvím tvrzeného extrémního rozporu ani skutkovou) výhradu vůči právnímu posouzení jeho činu v podobě základní skutkové podstaty přečinu podle §178 tr. zákona (naopak tvrdí, že na „ relativní zjištěný skutkový děj měla být použita právní kvalifikace dle ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku“ ), pak nelze důvodně zpochybnit správnost aplikace kvalifikačního znaku obsaženého v odst. 2 §178 tr. zákoníku nalézacím soudem s ohledem na skutkové zjištění spočívající ve fyzickém napadení poškozeného J. V.. Ostatně v daném směru lze odkázat na zdůvodnění právní kvalifikace činu obviněného na str. 5-6 rozsudku nalézacího soudu, kde uvedený soud uvedl, že obviněný „ svým jednáním naplnil všechny zákonné objektivní i subjektivní znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku .. neboť neoprávněně vnikl do obydlí jiného a neoprávněně tam setrval a při tom neoprávněném setrvání také při činu užil násilí..“.
Uvedená zjištění vedou Nejvyšší soud k poznatku, že obviněným uplatňovaná námitka o vadném právním posouzení skutku, který je vyjádřen v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 11. 2011, č. j. 1 T 245/2010-194, není důvodná a že tudíž nelze učinit závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
K otázce namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými zajištěními a provedenými důkazy lze uvést, že ani v tomto směru nelze považovat mimořádný opravný prostředek obviněného za důvodný.
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, ať již na základě případného doplňování dokazování (takto může postupovat v zákoně vymezeném rozsahu jen soud odvolací), či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Extrémní nesoulad může být průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen tehdy, dojde-li Nejvyšší soud ke zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v mimořádném nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebo kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
O extrémní nesoulad ve výše uvedeném vnímání se v posuzované věci nejedná. Obviněný tvrzený nesoulad shledával v provedeným důkazům neodpovídajícím zjištění nalézacího soudu (časová přetržka mezi násilím na dveřích a vniknutím do bytu) a následně i v nesprávném právním posouzení (nejde o jeden úmysl). Tvrzený extrémní nesoulad v posuzované věci není dán již proto, že samotný popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku tvrzenou absencí vyjádření časové přetržky jednání obviněného netrpí ( „.. poté asi po deseti minutách vnikl .. do bytu J. V. a I. T.“ ). Skutková zjištění soudu mají svůj podklad ve výpovědi poškozeného J. V., svědkyně I. T., soudem citovaných lékařských zpráv, ale i ve výpovědi J. J. (str. 4-5 rozsudku okresního soudu). Mezi právním posouzením skutku a soudem prvního stupně učiněnými zjištěními není extrémní nesoulad, a to ani v důsledku tvrzeného nezohlednění dle obviněného rozhodné skutkové okolnosti.
Z uvedeného plyne, že byť obviněný deklaroval ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvod upravený ustanovením §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho rámci pak namítl i extrémní nesoulad, který měl zatěžovat soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění v porovnání s obsahem jimi provedených důkazů, jeho námitky, které vůči rozsudku soudu prvního stupně a potažmo usnesení soudu odvolacího uplatnil, nejsou způsobilé zvrátit správnost rozhodnutí, která svým dovoláním napadl.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil