ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.73.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 73/2012 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání, které podal obviněný L. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 9 To 265/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 352/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 2 T 352/2010, byl obviněný L. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 10. června 2010 v 02:40 hodin v P. ulicí J. poté, co si byl vědom, že požil větší množství alkoholických nápojů, kdy hladina alkoholu v jeho krvi byla nejméně 2,18 promile a kdy věděl, že jeho psychosenzomotorické funkce jsou požitím alkoholu natolik ovlivněny, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, řídil osobní vozidlo tov. zn. VW Tuareg, r.z. ..., ve vlastnictví Elvea s.r.o.; vlivem opilosti nezvládl řízení a narazil pravou přední částí vozidla do levé boční části vpravo podélně u chodníku v ulici J. parkujícího vozidla tov. zn. Opel Astra Caravan, r.z. ..., ve vlastnictví M. F., kterému způsobil znalecky zjištěnou škodu 19.000,- Kč, v jízdě pokračoval a narazil do levé boční části parkujícího vozidla tov. zn. Mazda CX7 r.z. ..., ve vlastnictví A. T., kterému způsobil škodu 221.053,- Kč, a narazil do levé boční části parkujícího vozidla tov. zn. Ford Escort, r.z. ..., ve vlastnictví J. P., na kterém způsobil škodu 2.461,- Kč, a narazil do levé boční části parkujícího vozidla tov. zn. Honda FRV r.z. ..., ve vlastnictví J. V., bytem Č., P., na kterém způsobil škodu 167.234,- Kč, a pravou přední částí najel na chodník, kde vytrhal dlažbu a narazil do sloupku dopravního značení P2 - hlavní pozemní komunikace a IP6 - přechod pro chodce, upravující přednost, které nárazem vytrhl z úchytu a povalil na chodník, čímž Technické správě komunikací hl.m. Prahy a.s., se sídlem Řásnovka 8, 110 00 Praha 1, způsobil škodu 5.146,- Kč, a na vozidle VW Touareg způsobil škodu 124.500,- Kč; čímž porušil ust. §4 písm. a), b) a 5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a na cizím majetku způsobil celkovou znalecky stanovenou škodu 539.394,- Kč“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, a to v třiceti denních sazbách po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly Technická správa komunikací hl. m. Prahy a ČSOB pojišťovna a. s. odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 9 To 265/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nižších stupňů porušily řadu základních zásad trestního řízení, čemuž pak podřídily „odpovídající právní kvalifikaci“. Prohlásil, že odvolací soud tím, že vyzdvihl a kladně hodnotil, že nalézací soud provedl nejen důkazy navržené obžalobou, současně potvrdil, že v předcházejícím řízení nebylo postupováno podle §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti obviněný vyslovil názor, že pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se zásadou zakotvenou v tomto ustanovení, došlo by k výslechu všech svědků s krátkým časovým odstupem od údajného skutku a nalézací soud by tak neměl možnost zpochybňovat věrohodnost výpovědí. Dále namítl, že soud prvního stupně nahradil zásadu volného hodnocení důkazů nepřípustnou a neodůvodnitelnou soudcovskou libovůlí, když důkazy hodnotil účelově jednostranně a neobjektivně. Shledal, že provedené důkazy v žádném případě neumožňovaly učinit závěr, že se trestného činu dopustil. Vzhledem k tomu, že žádný trestný čin nespáchal, je podle něho mylná i právní kvalifikace a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Za nejzávažnější pochybení však označil porušení zásady stíhání jen ze zákonných důvodů podle §2 odst. 1 tr. ř. Uvedl, že při nepřesvědčivosti a vadnosti hodnocení provedených důkazů opřely soudy rozhodnutí o jeho vině o výpisy o telekomunikačním provozu. Přestože namítal, že tento důkaz byl získán v rozporu se zákonem, přičemž poukazoval na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) uveřejněný pod č. 94/2011 Sb., nebyla tato námitka brána v potaz. Odvolací soud potom zcela v rozporu se zněním citovaného nálezu dovodil, že Ústavní soud §88a tr. ř. nezrušil, ačkoliv Ústavní soud ve svém nálezu jednoznačně uvedl, že §88a tr. ř. se jako celek zcela bezdůvodně odchyluje (od Směrnice o data retention a ustanovení §88 odst. 1 tr. ř.) a normuje úpravu, která je ve zřetelném rozporu s názory Ústavního soudu. Ustanovení §88a tr. ř. se Ústavnímu soudu jeví jako protiústavní. Navíc, ve výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu jsou zaznamenány i neuskutečněné hovory, na což trestní řád nepamatoval ani před vydáním zmiňovaného nálezu. Obviněný uzavřel, že podle jeho mínění byla postupem soudů zkrácena jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265 l tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že dovolání lze podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně konstatoval, že dovolání obviněného, byť odkazuje formálně na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti směřuje do procesních ustanovení, upravujících otázku správnosti a úplnosti skutkových zjištění, rozsahu dokazování a způsobu hodnocení opatřených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Veškeré námitky obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, a to jak v řízení nalézacím, tak v řízení odvolacím, přičemž z odůvodnění soudních rozhodnutí je patrno, že oba soudy se jimi pečlivě zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Jmenovaný se de facto domáhá jiného způsobu hodnocení opatřených důkazů, nabízí vlastní verzi skutkového stavu a v návaznosti na to dovozuje svoji beztrestnost. Nejedná se rovněž o situaci, kdy by existoval mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. mezi skutkovými zjištěními a důkazy extrémní nesoulad. Podle jeho názoru mají námitky obviněného výlučně skutkovou povahu, a proto je nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod, vymezený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí, příp. i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 9 To 265/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze pochybení při provádění dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící závěr stran provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného pochybení při provádění dokazování, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že v jeho případě byla porušena zásada stíhání jen ze zákonných důvodů podle §2 odst. 1 tr. ř., neboť soudy opřely rozhodnutí o jeho vině o výpisy o telekomunikačním provozu získané v rozporu se zákonem (viz nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 94/2011 Sb.), což ve svém důsledku vedlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Takovou námitku není možno pod deklarovaný (a ani jiný) důvod dovolání subsumovat.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující skutečnosti.
Již odvolací soud ve svém rozhodnutí (viz strana 3) námitku obviněného stran nezákonnosti výpisů telekomunikačního provozu odmítl s tím, že ustanovení §88a tr. ř. nebylo zrušeno a že nález Ústavního soudu sp. zn. P l . ÚS 24/10 je ze dne 22. 3. 2011, není stanovena jeho zpětná účinnost a příkaz k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byl soudcem Okresního soudu pro Prahu 2 vydán již dne 29. 10. 2010.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že rozsah zajištěných údajů o telekomunikačním provozu a tedy i rozsah a závažnost zásahu do práva obviněného na soukromí, je v předmětné trestní věci třeba považovat za přiměřený. Přehlédnout v této souvislosti nelze to, že příslušný příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (založen na č. l . 151 a 152 spisu) byl výslovně omezen toliko na velmi krátkou časovou dobu (dvou dnů), která se kryla s dobou, v níž se obviněný měl stíhaného skutku dopustit, a nešlo tedy o plošně získávané údaje za delší časový úsek, který by dostatečně nekorespondoval s údaji o době spáchání trestné činnosti. Rovněž tak byly tyto údaje opatřeny pouze k telefonu obviněného a k telefonu užívaného svědkyní B. K. a netýkaly se tedy širšího okruhu účastníků telekomunikačního provozu. Nešlo tedy v daném případě o plošný sběr a využití většího množství údajů, týkajících se provozu více telefonů většího okruhu osob. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že předmětné údaje byly získány v minimální míře a jen za účelem prověření vlastní obhajoby obviněného. Nešlo proto o postup, který by nesplnil nároky tzv. testu proporcionality. V této souvislosti je pak třeba rovněž doplnit, že přestože se právní úprava §88a tr. ř. odchyluje od právní úpravy §88 tr. ř. (když zejména nevyžaduje, aby trestní řízení bylo vedeno pro zvlášť závažný trestný čin, a tedy umožňuje užití údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v trestním řízení vedeném i pro méně závažné trestné činy), nelze na druhou stranu nezohlednit rovněž podstatný rozdíl v charakteru údajů získávaných podle citovaných zákonných ustanovení, když v případě údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu jde o údaje provozní a lokalizační, nikoliv o vlastní obsah sdělovaných údajů v rámci telekomunikačního provozu (tedy obsah hovorů, či doručovaných zpráv apod.).
Vlastní námitce obviněného, že uvedený důkaz nemohl v době rozhodnutí odvolacího soudu obstát a měl být posouzen jako důkaz absolutně neúčinný, Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Naopak považuje za správný názor odvolacího soudu v tom směru, že na intertemporální účinky citovaného nálezu je třeba nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, a proto jsou-li dodrženy podmínky na příkaz vydaný v souladu s ustanovením §88a tr. ř. kladené zákonem platným ke dni, v němž byl příkaz vydán, nejde o důkazní prostředek, jímž by byla porušena ústavním pořádkem zaručená práva a svobody (srovnej obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. P l . ÚS-st 31/10). V předmětném případě nelze přehlédnout skutečnost, že před uveřejněním nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. P l . ÚS 24/10, byl nejenom vydán příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (dne 29. 10. 2010), nýbrž tyto údaje byly rovněž orgánům činným v trestním řízení subjektem vykonávajícím telekomunikační činnost sděleny (došlo tedy k realizaci příkazu) a dokonce bylo těmito údaji i provedeno dokazování v hlavním líčení před soudem prvního stupně (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 10. 3. 2011, založen na č. l . 196 až 201 spisu), který i na základě zjištění vyplývajících z těchto údajů také vynesl odsuzující rozsudek, v rámci něhož učinil příslušná skutková zjištění. Za této situace pak nemá fakt, že nalézací a odvolací soud ve věci rozhodoval po uveřejnění citovaného nálezu Ústavního soudu v Sbírce zákonů, na posouzení použitelnosti předmětného důkazního prostředku žádný význam.
Samotný Ústavní soud nakonec ve zmíněném nálezu konstatoval, že i přes nutnost zrušení ustanovení §97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, nedošlo tímto nálezem k derogaci dalších zvláštních právních předpisů, s nimiž zrušená zákonná ustanovení nepřímo počítala, přičemž následně v této souvislosti jmenuje zejména ustanovení §88a tr. ř. (ač se mu právě toto zákonné ustanovení jeví jako nerespektující ústavněprávní limity a požadavky). Nicméně, ustanovení §88a tr. ř. uvedeným nálezem dotčeno nebylo, přičemž Ústavní soud toliko apeloval na zákonodárce, aby zvážil i změnu tohoto ustanovení. Použitelnost údajů o telekomunikačním provozu již vyžádaných na základě §88a tr. ř. pak Ústavní soud apriori neodmítl, nicméně vyslovil potřebnost zkoumat ji ze strany obecných soudů z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém individuálním případu. Jinými slovy tedy nevyloučil použití údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu pro trestní řízení, jež byly vyžádány v souladu s ustanovením §88a tr. ř. před přijetím tohoto nálezu a jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů České republiky za podmínky, že vyhoví tzv. testu proporcionality. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti stran rozsahu a charakteru vyžádaných údajů o telekomunikačním provozu a délku období, za které byly tyto údaje vyžádány, má Nejvyšší soud za to, že v předmětném případě použitím uvedených údajů došlo k zásahu do práva na soukromí obviněného toliko v přípustné míře, a proto lze užití uvedených údajů v tomto konkrétním trestním řízení připustit.
Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že v daném případě námitka dovolatele stran procesní nezpůsobilosti uvedeného důkazu nemůže obstát a že obviněný touto námitkou pouze účelově sleduje zúžení okruhu důkazních prostředků, na jejichž základě lze podle jeho názoru budovat skutková zjištění.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý