ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.909.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 909/2012 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání obviněného Ing. R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 4 To 8/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 66/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. R. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 4 T 66/2011, byl obviněný Ing. R. S. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„dne 21. 8. 2010 kolem 15:30 hod u zahrádkářské osady na ul. S. v N. J. , část Ž. , okr. N. J. , po předcházející slovní rozepři a vzájemném postrkování dlaněmi do oblasti hrudníku fyzicky napadl poškozeného P. B. , kterého udeřil rukou do oblasti levého ucha a způsobil mu tak drobnou povrchní oděrku kůže v oblasti před vstupem do levého zvukovodu a dále následkem úderu poškozený upadl na zem na záda a přitom dopadl na nataženou pravou ruku, v důsledku čehož utrpěl středně těžké poranění, a sice zlomeninu vzdálené části kosti vřetenní s dislokací /posunem úlomků/, přičemž toto zranění si vyžádalo dobu léčení v trvání nejméně čtyř týdnů a po tuto dobu byl omezen v obvyklém způsobu života zejména tím, že mu byla přiložena na poraněnou horní končetinu sádrová dlaha, a následně, když poškozený ležel na zádech, si na něj obžalovaný sedl, ale v dalším napadání mu zabránili D. P. , T. K. , kteří jej od poškozeného odtrhli. “
Za to byl obviněnému podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, škodu ve výši 500,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato organizace podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 4 To 8/2012, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. R. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním opřeným o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť má za to, že usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel brojí proti posouzení skutku, kterým byl uznán vinným. Uvedl, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného P. B. , zatímco jeho obhajoba nebyla soudy akceptována, ač se domnívá, že jeho popis událostí je zcela věrohodný a vysvětluje možnost vzniku poranění poškozeného. Má za to, že ostatní svědecké výpovědi nejsou pro zjištění skutkového stavu podstatné, neboť svědkové situaci viděli až ex post, když nebyli přítomni začátku konfliktu. Dovolatel trvá na své obhajobě, že byl naopak on napaden poškozeným, který si zranění způsobil sám bez jeho přičinění tím, že zakopl. Je přesvědčen, že právní závěr obecných soudů je chybný a v rozporu se skutkovými zjištěními. Jejich argumentaci považuje za nesprávnou, neboť je v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
Podle názoru dovolatele se soudy nezabývaly rozpory ve výpovědi poškozeného P. B. , který při výslechu v přípravném řízení měl uvést, že poté, co upadl na zem, si nic nepamatuje, zatímco při výslechu v hlavním líčení uvedl, že poté, co upadl na zem, měl obviněný pokračovat v útoku a bít jej pěstmi. Rozporuplnost spatřuje i v tom, že poškozený u hlavního líčení uvedl, že měl upadnout na zem dvakrát.
Dovolatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 29/1971 Sb. rozh. tr., podle něhož nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že ke skutku mohlo dojít jiným způsobem, případně že byl spáchán jinou osobou, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného. Je přesvědčen, že v posuzované věci mohlo ke vzniku poranění P. B. dojít i jiným způsobem, než tvrdí sám poškozený.
Soudu prvního stupně vytýká, že nezjistil, kdo byl ve skutečnosti útočníkem. To, že by jím byl sám, je podle něj vyloučeno i proto, že měl v době incidentu obuty pantofle. Okresní soud podle něj pochybil tím, že nepřihlédl jako k důkazu k jím předložené fotografii, dokumentující zranění, které při konfliktu utrpěl. Soud podle něj rovněž nevzal při hodnocení důkazů v potaz, že mezi poškozeným a slyšenými svědky panují dlouhodobé přátelské, rodinné a blízké vztahy.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla nalézacímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
V doplňku svého dovolání pak poukazoval na výpověď svědka P. , který podle přesvědčení obviněného potvrzuje jeho obhajobu. Naopak zpochybňuje výpověď svědka K. , která jej měla usvědčovat s tím, že tento svědek ze svého místa v kabině bagru nemohl nic slyšet.
Nejvyšší státní zástupce písemně sdělil Nejvyššímu soudu, že po seznámení s dovoláním a dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. řádu a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání Ing. R. S. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolání bylo zákonodárcem koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli ke komplexní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat především soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud však s přihlédnutím k obsahu dovolání obviněného byl nucen konstatovat, že žádná z jím uplatněných námitek nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani jedna z nich totiž nesměřovala proti právnímu posouzení zjištěného skutku, jak to obviněným deklarovaný dovolací důvod vyžaduje (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Námitky obviněného byly polemikou s tím, jak okresní a krajský soud hodnotily ve věci provedené důkazy a jaké skutkové závěry z nich postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu vyvodily.
Nicméně Nejvyšší soud se neomezil na toto konstatování, neboť v důsledku judikatury Ústavního soudu platí z této zásady výjimka, kdy za splnění určitých podmínek může Nejvyšší soud přistoupit i k přezkumu skutkového stavu zjištěného nižšími soudy. Tato výjimka se uplatní v případě, kdy by Nejvyšší soud v posuzovaném případě zjistil existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud shledal, že právní závěry nižších soudů ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je podporováno provedenými důkazy, které pak zcela logicky vyústily ve správnou právní kvalifikaci. I když odůvodnění soudu prvního stupně neodpovídá plně požadavkům stanoveným v §125 tr. řádu, což mu poněkud ubírá na přesvědčivosti, odvolací soud tento dílčí nedostatek zcela napravil, když sám při plném respektování skutkových zjištění okresního soudu precizoval argumentaci vedoucí k jednoznačnému závěru o vině obviněného žalovaným skutkem (blíže viz str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
V rámci této argumentace se krajský soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud shledává hodnotící závěry krajského soudu logické a přesvědčivé a zcela je sdílí. Lze tedy jen zopakovat, že obviněný popisoval celý incident zjevně v rozporu s tím, jak se odehrál. Jeho tvrzení o napadení poškozeným B. , na které si měl stěžovat svědku K. , tento svědek vyvrátil. Obviněný také tvrdil, že poškozený si měl úraz způsobit pádem do výkopu, který on sám nijak nezavinil, ale prakticky všichni svědci, kteří viděli závěrečnou část konfliktu, shodně popsali, že obviněný seděl na ležícím poškozeném, takže konflikt ukončili tím, že jej z poškozeného strhli. I když poškozený zřejmě v hlavním líčení přeháněl, pokud jde o počet ran pěstí, které od obviněného inkasoval, jeho popis vzniku zranění (pád na zem v důsledku úderu pěstí) označil i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Dokoupil za reálnou variantu (viz č. l. 106).
Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07) a mohl snad zpochybnit závěry, k nimž soudy na podkladě ostatních důkazů dospěly. Vznáší-li dovolatel výhrady, že soudy neprovedly další důkazy, které jim měl údajně předložit (např. fotografie dokládající zranění obviněného), podle obsahu spisu obhájce ani obviněný v hlavním líčení doplnění dokazování tímto ani jiným způsobem nenavrhli (viz č. l. 107 p. v., resp. č. l. 139). Pokud pak obviněný namítal, že dokazování v jeho trestní věci zůstalo neúplné, když některé z důkazů zůstaly opomenuty, ani v tomto ohledu Nejvyšší soud pochybení v činnosti nižších soudů neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. I. ÚS 32/95) soudy nemusí nutně vyhovět všem návrhům stran na provedení dalších důkazů za situace, kdy důkazy již provedené poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a je zřejmé, že další důkazy nemohou závěry soudu zvrátit.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného Ing. R. S. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny §265b tr. řádu, a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr