ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.925.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 925/2012-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2012 o dovolání obviněného J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 6/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2011, č. j. 7 T 6/2010-747 byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku pod body A./I., II./1.-4., III., za který byl odsouzen, jakož i za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 2 T 194/2009, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 2 T 194/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto i o spoluobviněných Z. M. a V. Š. způsobem, který je vyjádřen pod body A/III. a B/1., 2.-7. výroku.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podali obviněný J. Š. a Z. M. a v neprospěch obviněných Z. M. a V. Š. státní zástupce rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3l písm. a) tr. ř. ohledně obviněných J. Š. a Z. M. nově rozhodl tak, že je uznal vinným jednáním spočívajícím v tom, že
I. obž. J. Š.
přesně nezjištěného dne mezi 30. červencem 2008 a 18. srpnem 2008 v P. po získání příslušných údajů o jednotlivých tahačích a návěsech a na základě faktur společnosti One Time, s.r.o., o kterých věděl, že jsou fingované, a plné moci udělené mu Z. M. jako jednatelem společnosti SFX spol. s. r.o. uzavřel za tuto společnost čtyři níže popsané leasingové smlouvy se společností ČSOB Leasing a. s. – pobočka Pardubice, ačkoliv věděl, že společnost SFX spol. s r. o. předmětné tahače s návěsy nepřevezme, nebude užívat a leasingové splátky v budoucnosti nebude hradit, což leasingové společnosti zatajil, na základě kterých byly společností ČSOB Leasing a.s. zasílány finanční částky na podnikatelský účet V. Š. , vedený u ČSOB a. s., účelově založený 12. 8. 2008, která je obratem v hotovosti vybrala a předala obžalovanému J. Š. , který je použil nezjištěným způsobem,
přičemž jde o:
1. leasingovou smlouvu, na základě které byly ČSOB Leasing a.s. – pobočka Pardubice poskytnuty finanční prostředky ve výši 737.800,- Kč na pořízení návěsu zn. KASSBOHRER XS Fren 1, zakoupený od firmy B. T. B. V. se sídlem v městě V. , ulice M. A. , na fakturu vystavenou dne 14. 8. 2008 pro společnost AFP INVEST s.r.o., jemuž byla posléze přidělena v České republice, a to oproti předložené faktuře údajného dodavatele firmy One Time s. r.o., ze dne 11. 8. 2008; z dané částky nebyla vyplacena částka 125 672 Kč jako akontace (110 670 Kč) a první splátka daného leasingu (15 002 Kč) a finanční prostředky ve výši 612 128 Kč byly dne 18. 8. 2008 bezhotovostním způsobem převedeny na již shora zmíněný soukromý účet majitelky V. Š. , čímž dané společnosti způsobil škodu ve výši 612 128 Kč,
2. leasingovou smlouvu, na základě které byly společností ČSOB Leasing a.s. – pobočka Pardubice poskytnuty finanční prostředky ve výši 2 725 100 Kč na pořízení tahače zn. MAN, TGA XLX 18440, zakoupený ve Spolkové republice Německo od firmy K. H. - Auto Import Export se sídlem v městě H. , ulice A. d. A. na fakturu, vystavenou dne 10. 2. 2009 pro společnost AFP INVEST, s.r.o., jemuž v České republice byla 23. 10. 2008 přidělena RZV ......, a to oproti předložené faktuře údajného dodavatele firmy One Time s. r. o., ze dne 11. 8. 2008; z dané částky nebyla vyplacena částka ve výši 464 048 Kč jako akontace (408 765 Kč) a první splátka daného leasingu (55 283 Kč) a finanční prostředky ve výši 2 261 052 Kč byly dne 18. 8. 2008 bezhotovostním způsobem převedeny na již shora zmíněný soukromý účet majitelky V. Š. , čímž dané společnosti způsobil škodu ve výši 2 261 052 Kč,
3. leasingovou smlouvu, na základě které byly společností ČSOB Leasing a.s. – pobočka Pardubice poskytnuty finanční prostředky ve výši 737 800 Kč na nákup návěsu zn. KASSBOHRER XS Fren 1, jenž fakticky nebyl na území České republiky zaregistrován, a to oproti předložené faktuře údajného dodavatele firmy One Time s.r.o., ze dne 11. 8. 2008; z dané částky nebyla vyplacena částka ve výši 125 672 Kč jako akontace (110 670 Kč) a první splátka daného leasingu (15 002 Kč), a finanční prostředky ve výši 612 128 Kč byly dne 22. 8. 2008 bezhotovostním způsobem převedeny na již shora zmíněný soukromý účet majitelky V. Š. , čímž dané společnosti způsobil škodu ve výši 612 128 Kč.
4. leasingovou smlouvu, na základě které byly společností ČSOB Leasing a.s. – pobočka Pardubice poskytnuty finanční prostředky ve výši 2 725 100 Kč na nákup tahače zn. MAN, TGA XLX 18440, dne 13. 8. 2008 od firmy A. I. M. se sídlem v městě G. , ulice P. na fakturu, vystavenou téhož dne pro společnost AFP INVEST, s.r.o., jemuž později v České republice byla 18. 8. 2008 přidělena RZV ......., a to oproti předložené faktuře údajného dodavatele firmy One Time s. r. o., ze dne 11. 8. 2008; z dané částky byla odečtena částka 464 048 Kč, jako akontace (408 765 Kč) a první splátka daného leasingu (55 283 Kč), a finanční prostředky ve výši 2 261 052 Kč byly dne 18. 8. 2008 bezhotovostním způsobem převedeny na již shora zmíněný soukromý účet majitelky V. Š. , čímž dané společnosti způsobil škodu ve výši 2 261 052 Kč,
a tímto jednáním byla společnosti ČSOB Leasing a.s. – pobočka Pardubice způsobena škoda celkem ve výši 5 746 360 Kč,
II. obž. Z. M. a obž. J. Š.
po předchozí vzájemné dohodě obžalovaný Z. M. , coby jednatel společnosti SFX spol. s r.o., udělil 29. 7. 2008 plnou moc k úkonům souvisejícím se stykem s ČSOB a. s. nebo ČSOB Leasing a. s. jménem dané společnosti, obžalovanému J. Š. , který uzavřel dne 30. 7. 2008 na základě dané plné moci v P. Smlouvu o úvěru se společností ČSOB Leasing a. s. na částku 1 723 620 Kč, účelově určenou výlučně na pořízení - nákup nafukovací lodi s pevným kýlem zn. SACS S 850 Samurai, s vědomím, že následně nebudou hrazeny splátky stanovené ve výši 60 004 Kč měsíčně po dobu následujících 36 měsíců, když téhož dne Z. M. sám uzavřel rovněž v P. Dodatek č. 1 k dané smlouvě o úvěru, kterým stvrdil vystavení 2 ks biankosměnek (bez vyplněných směnečných sum a dat splatností směnek) z téhož dne ze strany firmy FSX s. r. o., kde na daných směnkách Z. M. svým podpisem potvrdil, coby osoba fyzická, své postavení avala - ručitele, přičemž poté oproti faktuře, vystavené dne 6. 8. 2008 firmou AFP INVEST' s. r. o., coby dodavatelem, byla uvedená částka bezhotovostním způsobem dne 11. 8. 2008 převedena na účet dané firmy, jenž byl veden u Komerční banky, následně dne 12. 8. 2008 předmětné finanční prostředky byly hotovostně vybrány majitelem firmy F. V. a předány J. Š. , který je užil nikoli na nákup předmětné lodi, posléze uhradili toliko jistinu a prvé tři měsíční splátky v souhrnné výši 115 543 Kč a dále úvěr nikterak nespláceli, na výzvy nereagovali, předmětnou loď na území České republiky ani nedovezli, čímž způsobili škodu ČSOB Leasing a. s. ve výši nejméně 1 608 083 Kč,
Ohledně obviněného J. Š. takto popsané jednání posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (v bodě II. z důvodu uplatňujícího se zákazu reformationis in peius ). Obviněného odsoudil za tento zločin a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 2 T 194/2009, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeno do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 2 T 194/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dalšími výroky rozhodl vrchní soud o obviněných Z. M. a V. Š.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Boženy Hokeové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyjádřil přesvědčení, že neexistuje dostatek skutkových zjištění pro závěr, že naplnil všechny znaky podvodného jednání ve smyslu skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Zdůraznil, že na samotném jednání se minimálně svojí laxností podílela sama poškozená obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s., stejně tak jako další osoby, u nichž nebyla stanovena trestní odpovědnost. Obviněný se pozastavil nad tím, že v určité části trestného jednání orgány činné v trestním řízení nezvažovaly odpovědnost jednatele obchodní společnosti SFX, s.r.o., spoluobviněného Z. M. Trestní odpovědnost měla být vyvozena podle názoru obviněného i ohledně svědka F. V. , který zcela zřetelně svou účast na celém jednání bagatelizoval. Obviněný zdůraznil, že se nijak neobohatil, už vůbec ne tak, že by někoho uvedl v omyl, a nijak nepřekročil meze svého zplnomocnění k jednání jménem společnosti. V posuzované trestní věci jde o ryze soukromoprávní spor mezi obchodními společnostmi One Time, s.r.o., a SFX, s.r.o., a „poškozeným“ ČSOB leasing, a.s., o vzájemných pohledávkách, nikoliv však o jednání trestné, i když trestní odpovědnost některých osob vyloučit nelze.
Na základě uvedených skutečností dospěl obviněný k závěru, že nebyla prokázána subjektivní stránka ani objektivní stránka zločinu podvodu, jímž byl uznán vinným. V závěru svého dovolání proto obviněný i s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe - když „z pohledu ustanovení §12 odst. 1, 2 platného trestního zákoníku, tedy zejména z pohledu zásady zákonnosti a zásady subsidiarity trestní represe ... se jedná skutečně o soukromoprávní spor a obchodní podcenění „poškozeného“, kdy k celé záležitosti ... přistupoval … zcela ledabyle a lehkomyslně“ - navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž je třeba konstatovat, že některé jeho námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Týká se to především těch námitek, v nichž zpochybnil ve věci učiněná skutková zjištění, případně vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že trestní odpovědnost za přisouzené jednání nese z převážné části on, když trestní odpovědnost je třeba vysledovat i vzhledem k jiným osobám. Ze zásady obžalovací totiž vyplývá, že soud je oprávněn zabývat se trestní odpovědností právě takového pachatele, na kterého byla obžaloba podána s tím, že takovým žalobním návrhem je, vyjma právního posouzení, vázán.
Jako námitku právní lze posoudit tvrzení obviněného, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť jeho trestním stíháním byla ignorována občanskoprávní stránka věci. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají, nebo jsou neefektivní, s tím, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek postihu. Princip ultima ratio, který vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe, má význam také pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něj, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. V oblasti interpretace trestněprávních norem z něj vyplývá, že trestnými činy mohou pouze být případy protispolečenských jednání s tím, že tam kde postačují k regulaci prostředky civilního práva nebo správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Obviněný se podle skutkových zjištění dopustil jednání, které naplňovalo znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a bylo společensky škodlivé. Bylo tomu tak zjevně proto, že obviněný mohl u jednání, jehož se dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah trestního zákona a posléze trestního zákoníku, které oba jasně vymezují způsob, jakým je možné naplnit zákonné znaky předmětné skutkové podstaty. Nelze tedy souhlasit s názorem, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe. I při plném respektování zmíněného principu nelze činit závěr, by bylo vyloučeno vymezení trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.
Celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana vlastnického práva k věci. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně, a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního nebo správního. V takovém případě by se jednalo o nepochopení principu ultima ratio. Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž nelze konstatovat, že by znaky přisouzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, kdy by předmětem útoku byla bezcenná věc, popřípadě, že by byla trestným činem způsobena nepatrná škoda. Proto vzhledem ke způsobu jednání obviněného byla dána i odpovídající míra společenské škodlivosti a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Pro posouzení trestného jednání obviněného bylo zásadní to, že vždy jednal jménem obchodní společnosti SFX, spol. s.r.o., a to na základě plné moci udělené mu jednatelem této společnosti, přičemž pro trestněprávní odpovědnost není stěžejní, zda jednal v mezích vytýčeného oprávnění, či zda-li toto oprávnění jednat jménem společnosti překročil. Ve všech případech totiž vůči poškozenému subjektu, kterým je společnost ČSOB Leasing, a.s., demonstroval nepravdivé skutečnosti, o nichž prokazatelně věděl, přičemž účelem jeho jednání bylo zajištění finančních prostředků pro sebe, případně pro jiné subjekty, prostřednictvím čerpání leasingu nebo úvěru. Subjektivní stránka jeho jednání jednoznačně vyplývá z principu fungování společnosti SFX spol. s.r.o., o němž prokazatelně věděl a stejně tak z jeho jednání, případně v součinnosti s dalšími osobami.
Protože právní kvalifikace trestného jednání obviněného je dle státní zástupkyně odpovídající (při akceptování výhrady odvolacího soudu o tom, že část jednání obviněného měla být právně kvalifikována jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, ve znění změn a doplňků účinném do 31.12.2009, přičemž tomu bránilo uplatnění zásady zákazu reformace in peius), navrhla v závěru svého vyjádření, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z tohoto stručného výčtu je patrné, že základem rozhodování dovolacího soudu jsou stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutích nižších soudů (tj. soudu nalézacího a dovolacího), ve vztahu k nimž je dovolací soud oprávněn zaujímat své hodnotící závěry, tzn. zda v případě, že dovolatel uplatní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jak se stalo ve věci posuzované), skutečně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu výše vyloženém, či nikoli .
Ve shodě s obsahovým zhodnocením dovolacích námitek obviněného státní zástupkyní musí Nejvyšší soud konstatovat, že veškerá jeho argumentace, která polemizuje se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Takové posouzení výhrad dovolatele vůči skutkovým zjištěním či hodnocením důkazů ostatně sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž uvedl: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obdobně nelze za právně relevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu považovat ani výhradu obviněného, že soudy nižších stupňů nezaměřily svoji pozornost na případné vyvození závěrů o trestní odpovědnosti dalších osob, neboť v daném směru jsou hodnotící úvahy soudu limitovány uplatněním zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), jak je rozvedena v ustanoveních §176 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. ř. , z níž vyplývá, že – jak připomněla i státní zástupkyně – soud může rozhodnout pouze o osobě, ohledně níž státní zástupce podá obžalobu nebo návrhy na potrestání (resp. nově i návrh na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu). Zbývá dodat, že limitace zásadou obžalovací se projevuje i v tom, že soud není ani oprávněn, aby případně (při dovození závěru o trestní odpovědnosti dalších na činu participujících osob) postupem podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření za účelem zahájení trestního stíhání takových osob a podání společné obžaloby ohledně všech osob, které se dle názoru soudu na trestné činnosti podílely. Je proto nezbytné konstatovat, že soudy věc projednávající se mohly k věci vyslovit nejvýše způsobem uvedeným např. na str. 9 rozsudku odvolacího soudu. Z hlediska dovolacího řízení je nutno uváděnou výhradu obviněného považovat za právně irelevantní.
Z hlediska obsahového vymezení je za námitku naplňující uplatněný dovolací důvod možno považovat tvrzení obviněného, že
a) nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu,
b) nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu,
c) trestní odpovědnost obviněného neměla být vyvozena v důsledku uplatnění zásady subsidiartiy trestní represe.
K prvním dvěma výhradám lze uvést, že již samotná skutková věta rozsudku odvolacího soudu (bod I.): „ … po získání příslušných údajů o jednotlivých tahačích a návěsech a na základě faktur společnosti One Time, s.r.o., o kterých věděl, že jsou fingované, … uzavřel za tuto společnost čtyři níže popsané leasingové smlouvy se společností ČSOB Leasing a. s. – pobočka Pardubice, ačkoliv věděl, že společnost SFX spol. s r. o. předmětné tahače s návěsy nepřevezme, nebude užívat a leasingové splátky v budoucnosti nebude hradit, což leasingové společnosti zatajil ..“, svědčí o nedůvodnosti tvrzení obviněného, neboť nezbytná úmyslná forma zavinění obviněného je v ní dostatečně vyjádřena, stejně jako jednání obviněného naplňující znak objektivní stránky „uvedl někoho v omyl“. Je-li v popisu skutku dále uvedeno, že na tomto základě „… byly společností ČSOB Leasing a.s. zasílány finanční částky na podnikatelský účet V. Š. , vedený u ČSOB a. s. účelově založený 12. 8. 2008, která je obratem v hotovosti vybrala a předala obžalovanému J. Š. , který je použil nezjištěným způsobem ...“ , přičemž jednotlivé případy jsou pak konkretizovány pod body 1 ač 4 s tím, že „tímto jednáním byla společnosti ČSOB Leasing a.s. – pobočka Pardubice způsobena škoda celkem ve výši 5 746 360 Kč“ , pak důvodně odvolací soud uzavřel, že obviněný (tzv. právní věta) „sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“, čímž naplnil (po stránce subjektivní i objektivní) skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1,odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (a to včetně jednání popsaného pod bodem II.).
I v případě jednání popsaného pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu poskytuje tzv. skutková věta dostatečný základ pro vyslovení závěru, že jím ze strany obviněného došlo k trestnému jednání. I v tomto případě soud výslovně již ve výrokové části svého rozsudku vyjádřil, že obviněný popsaným způsobem jednal „… s vědomím, že následně nebudou hrazeny splátky stanovené ve výši 60 004 Kč měsíčně po dobu následujících 36 měsíců…“. I v tomto případě obviněný (prakticky společným jednáním se spoluobviněným Z. M. ) způsobil poškozenému škodu „ve výši nejméně 1.608.083,- Kč) , takže na základě majetkové dispozice provedené pod vlivem omylu došlo ke konkrétnímu následku v podobě majetkového poškození ČSOB Leasing, a.s., o uvedenou částku. Důvod posouzení tohoto jednání jako součásti pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byl dán charakterem opravného prostředku, na jehož základě odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával. Je nezbytné souhlasit s tím, že vrchní soud nemohl toto jednání obviněného - v situaci, kdy by jednání pod bodem I. (hodnocené samostatně) musel kvalifikovat jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku – posoudit jako samostatný konkurující trestný čin, neboť takovým rozhodnutím by porušil tzv. zákaz reformationis in peius.
Z pohledu prvně dvou uvedených námitek proto nelze právnímu posouzení věci ničeho vytknout.
Pokud jde o problematiku uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v posuzované věci, pak výstižným způsobem se k věci vyjádřila státní zástupkyně, na jejíž argumentaci lze navázat níže uvedeným konstatováním:
Jestliže vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku) je zásadně nezbytné vycházet z toho, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, pak uplatnění zásady s ubsidiarity trestní represe přichází v úvahu pouze v případech specifických, u nichž to bude odůvodněno konkrétní (nízkou či zanedbatelnou) společenskou škodlivostí posuzovaných skutků, která sice není zákonným znakem trestného činu, avšak má význam jako jedno z hledisek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Právě jejím prostřednictvím je totiž třeba řešit otázku, zda v tom kterém konkrétním případě vůbec uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu. Již zmíněný závěr plynoucí z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku může být – prostřednictvím uplatnění zásady subsidiarity trestní represe - korigován v případě méně závažných trestných činů, tj. tam, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nutno zdůraznit, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutno ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Jinak řečeno, zásada subsidiarity trestní represe, která má význam interpretační, zásadně nemůže být prostředkem toho, aby jejím (nedůvodným) uplatněním byl z dosahu trestně právních předpisů vyňat skutek, který v rámci řádného vyhodnocení kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku vykazuje takovou závažnost, z níž plyne, že jde o čin společensky škodlivý a v důsledku toho i trestný. Již ze samotné podstaty ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ( trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ) plyne, že uplatnění této zásady přichází v úvahu právě a pouze jen u deliktů nižší závažnosti. Tuto skutečnost zjevně nereflektuje ve svém hodnocení obviněný, který se prostřednictvím jejího uplatnění snaží o vymanění z trestní odpovědnosti za trestný čin, který je s ohledem na zákonem stanovenou trestní sazbu ( pět až deset let ) řazen do kategorie zvlášť závažných zločinů podle §14 odst. 3 tr. zákoníku. Činit právní závěr, že vyvození trestní odpovědnosti obviněného v posuzované věci - kdy se dle důvodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustil několika protiprávních jednání, která byla posouzena z důvodů výše uvedených jako jeden pokračující zločin podvodu v jeho nejvyšší kvalifikované skutkové podstatě – není pro tvrzenou možnost a dostatečnost řešení věci formou uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nezbytné, by bylo zcela nepřípadné. Trestní odpovědnost obviněného pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, byla dovozena zcela důvodně a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že ačkoli obviněný ve svém dovolání (v označeném rozsahu) argumentačně naplnil deklarovaný dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak způsobem, který vede k závěru, že jeho odvolání je zjevně neodůvodněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil