ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.62.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 62/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. dubna 2012, v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 413/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 101/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 5 T 101/2010, byl obviněný R. Ř. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 413/2011, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Namítal, že došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti jako obviněného jak v hlavním líčení, tak i ve veřejném zasedání, když soud I. stupně i soud odvolací rozhodly v jeho nepřítomnosti.
Ohledně hlavního líčení namítal, že toto se dne 5. 1. 2011 konalo v jeho nepřítomnosti, ač se před jeho konáním telefonicky omluvil, že se nemůže dostavit, protože uvízl v zácpě v Německu. Domnívá se, že pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §202 tr. ř., neboť na počátku hlavního líčení nemohla samosoudkyně vědět jak budou předvolaní svědci vypovídat, a zda bude možno věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
Proti konání veřejného zasedání o jeho odvolání obviněný namítal, že mu odvolací soud zaslal vyrozumění o veřejném zasedání na dvě adresy (J., Ch., penzion S., Ch.). Zásilky byly určeny výhradně do rukou adresáta, protože nebyl při doručování zastižen byla dána lhůta k vyzvednutí zásilek, a protože si je v úložné době nevyzvedl, byly zásilky vloženy do domovní schránky. K tomu obviněný namítal, že podle §233 odst. 1 tr. ř. měl být jako osoba, která dala k veřejnému zasedání podnět, předvolán k veřejnému zasedání. Způsob předvolání, že „blíže upravuje ust. §90 odst. 1 tr. ř.“, a písemné předvolání lze považovat za řádné, pokud má stanovený obsah a bylo předepsaným způsobem obviněnému doručeno. Předvolání se obviněnému doručuje do vlastních rukou a postupuje se podle §62 až 64 tr. ř. Nebyl-li obviněný zastižen, lze za podmínek §64 odst. 2 tr. ř. provést doručení uložením zásilky. Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání ale uložit nelze. Navíc obviněný s odkazem na publikované soudní rozhodnutí (R 25/1978) uvedl, že není-li na obsílce k jednání, ke kterému je třeba podle předpisů trestního řádu obviněného předvolat, uveden přesný čas (den i hodina) jednání, nejde o předvolání podle předpisů trestního řádu. Proto obviněný uvedl, že při jeho vyrozumění o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu došlo k několika pochybením, když zásilka byla uložena, ač měla být doručena do vlastních rukou a na zásilce není uveden den, hodina a přesný čas jednání. Podle jeho názoru mu tak předvolání k veřejnému zasedání nebylo doručeno řádně, v uvedený den nevěděl o jeho konání a nemohl se jej tak osobně zúčastnit.
Postupem soudů obou stupňů tak podle obviněného byl zkrácen na svých právech, protože se nemohl vyjádřit k provedeným důkazům a náležitě se hájit. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, včetně vadného předcházejícího řízení a věc přikázal Okresnímu soudu v Chebu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že totožnou námitkou týkající se omluvy obviněného k hlavnímu líčení se zabýval již odvolací soud, ale žádné pochybení neshledal. V tomto směru proto neshledává porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.
V případě veřejného zasedání není vždy nutné obviněného k němu předvolat, a je-li pouze vyrozuměn o jeho konání, není vyloučeno uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi. Pokud byl tento postup dodržen, netrpí napadené rozhodnutí žádnou vadou. Proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.- dále jen Listina, resp. Úmluva).
Podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno posuzovat odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast na hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, uveřejněný pod č. 46/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Ve vztahu k veřejnému zasedání odvolacího soudu dne 4. 10. 2011 obviněný v podstatě namítá, že byl o jeho konání pouze vyrozumíván způsobem, kdy po uplynutí úložní doby mu byla zásilka s vyrozuměním o veřejném zasedání vložena do domovní schránky. Podle jeho názoru bylo tímto způsobem doručení zkráceno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti a nemohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, neměl být o jeho konání podle jeho názoru pouze vyrozuměn, ale měl být předvolán zásilkou určenou do vlastních rukou, bez možnosti uložení zásilky.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestní řád nestanovuje povinnost soudu za každé situace obviněného k veřejnému zasedání předvolat. Podle §233 odst. 1 tr. ř. se obviněný k veřejnému zasedání předvolává zpravidla tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, když soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, uveřejněné pod číslem T 972 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. sešitu 33/2007). V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (viz R 38/2003-I. Sb. rozh. tr. pro veřejné zasedání konané o odvolání, a nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. září 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněný pod č. 45/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Po předběžném přezkoumání je proto na úvaze soudu, zda považuje přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nevyhnutnou, a proto ho předvolá, nebo jej pouze vyrozumí, čímž dává jednoznačně najevo, že veřejné zasedání lze konat v jeho nepřítomnosti, když na něm nebude prováděno dokazování. Zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a práva na obhajobu by nastal v situaci, kdyby odvolací soud měl v úmyslu provádět na veřejném zasedání dokazování a obviněného by pouze vyrozuměl, neboť v takovém případě je nutno obviněného k veřejnému zasedání předvolat, aby se mohl vyjádřit k případně provedeným důkazům. V posuzovaném případě však odvolací soud neshledal jeho účast u veřejného zasedání za nutnou, když nemělo být a ani nebylo prováděno žádné další dokazování, a proto vyrozuměním nezasáhl do ústavně garantovaných práv obviněného. Zásilka obsahující vyrozumění o veřejném zasedání byla obviněnému vhozena do schránky 14 dnů před jeho konáním a po celou tuto dobu si mohl zásilku ze své domovní schránky vyzvednout. Podáním odvolání obviněný dal podnět ke konání veřejného zasedání, a právě proto měl očekávat nařízení konání veřejného zasedání a s tím spojené doručování písemnosti, obsahující předvolání nebo v daném případě vyrozumění. Pochybení odvolacího soudu pak nelze založit pouze na skutečnosti, že obviněný nehlídal dostatečně svá práva, a proto se nedozvěděl o konání veřejného zasedání, když soud postupoval v souladu se zákonem. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Totéž v podstatě platí i o námitce obviněného, že se hlavní líčení dne 5. 1. 2011 konalo v jeho nepřítomnosti, ač telefonicky omluvil svoji nepřítomnost. Jak bylo již výše uvedeno, v hlavním líčení je přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti jej lze provést pouze výjimečně za splnění podmínek uvedených v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného provést, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a jsou splněny další podmínky uvedené v písmenech a) a b) tohoto zákonného ustanovení. Splnění těchto podmínek (§202 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.) obviněný nenamítá, ale dle jeho názoru soud I. stupně nemohl vědět, zda bude možno věc spolehlivě rozhodnout, a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Rozhodnutí o této otázce je ale zcela v pravomoci soudu I. stupně, a pokud v této věci dospěl k tomuto závěru, nelze mu nic vytknout. Přitom obviněný zpochybňuje správnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti pouze dne 5. 1. 2011, ač ve věci bylo soudem I. stupně jednáno také v termínech 24. 1. 2011, 21. 3. 2011 a 20. 4. 2011, kdy obviněný rovněž osobně převzal zásilku s předvoláním k hlavnímu líčení se zachováním lhůty k přípravě, ale přesto se rovněž bez omluvy vůbec k soudu nedostavil.
Účast na jednání soudu je právem obviněného, a nepovažuje-li to soud za nutné jako v tomto případě, nelze jej nutit, aby se dostavil k soudu a uplatnil svá práva. Obviněnému tak v této věci byla soudem I. stupně dána řada možností k uplatnění jeho práv, které ale sám o své vůli nevyužil. Jeho námitka, že byl již v řízení před soudem I. stupně zkrácen na svých právech, a nemohl se náležitě vyjádřit k prováděným důkazům, je tak zjevně neopodstatněná, a již odvolací soud ji správně považoval za nedůvodnou.
K obviněným namítané omluvě z prvního termínu konání hlavního líčení dne 5. 1. 2011 je také nutno uvést, že podle §202 odst. 3 tr. ř., nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených §211 tr. ř. Obviněnému byl návrh na potrestání doručen již dne 16. 11. 2010, kdy zásilku osobně převzal. Současně mu v této zásilce bylo doručeno také předvolání k hlavnímu líčení na den 5. 1. 2011, a to vzor 6a, tj. současně s poučením, že hlavní líčení lze konat i v jeho nepřítomnosti. Obviněný tak byl od počátku řízení před soudem I. stupně srozuměn s tím, že ve věci může být rozhodnuto i bez jeho přítomnosti, ale přesto se opakovaně k soudu nedostavil. Pouhá telefonická omluva obviněného, že se k hlavnímu líčení nemůže dostavit, protože uvízl v zácpě v Německu, je bez významu nejen vzhledem k řadě dalších možností obviněného zúčastnit se hlavního líčení, ale nelze ji ani považovat za řádnou omluvu ve smyslu ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. Obviněný totiž současně nedal najevo, že na své účasti u hlavního líčení trvá.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.). V posuzované věci se tak stalo a řízení jako celek tak nepozbylo rysů spravedlivého procesu.
Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš