ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1084.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1084/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o dovolání obviněného S. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 6 To 65/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 83/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 5 T 83/2011, byl obviněný S. G. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §216 odst. 2, §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře osmdesáti denních sazeb ve výši 1.000,- Kč. Současně byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 6 To 65/2012, z podnětu odvolání obviněného zaměřeného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který obviněný spáchal tím, že
poté, co byl nezjištěnou osobou informován o došlé platbě na svůj účet, dne 1. 9. 2010 v pobočce České spořitelny, a. s., v P., V., vybral v hotovosti z účtu, vedeného u České spořitelny, a. s., pobočka H. K., jehož je jediným vlastníkem a disponentem, částku ve výši 72.000,- Kč, a tuto použil pro vlastní potřebu, a to poté, co mu byla téhož dne na tento účet zaslána platba bez vědomí majitele účtu z banky C. di R. in B., I., ve výši 3.000,- EUR (dle kurzovního lístku ČNB ze dne 1. 9. 2010 se jedná o ekvivalent 73.062,- Kč), kdy příkazcem k této platbě měla být společnost S. S. L. S.A.S., se sídlem M. (B.), V., I., přičemž obviněný věděl, že mu tato částka není určena, a když následně dne 2. 9. 2010 obdržela Česká spořitelna, a. s., od zahraniční banky žádost o navrácení zaslaných finančních prostředků ve výši 3.000,- EUR z důvodu, že se jedná o podvodnou transakci prostřednictvím tzv. phishingu, nebylo možno toto provést z důvodu debetního zůstatku na shora uvedeném účtu. Za tento přečin obviněného odsoudil podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře osmdesáti (80) denních sazeb ve výši 1.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Dvořáka s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž odvolacímu soudu vytýkal, že rozhodl ve věci rozsudkem, jímž jej uznal vinným na rozdíl od soudu prvního stupně přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, když jen okrajově doplnil dokazování a poté skutek vymezil shodně se soudem prvního stupně. Obviněný souhlasil s tím, že na jeho účet byla připsána částka 3.000,- EUR, kterou si vybral, avšak s vědomím toho, že se jedná o platbu, která mu patřila, neboť ji získal v rámci svých hráčských aktivit na internetu v systému PayPal. V rámci své obhajoby zpochybnil tvrzení České spořitelny, a. s., že by odmítal po vybrání částky s touto bankou komunikovat, ale sám uváděl, že tomuto bankovnímu ústavu nic nezamlčel a naopak si ověřoval, jestli může částku vybrat, když v této souvislosti byl bankovní úřednicí kontrolován. Ve vztahu k této úřednici vytýkal, že dostatečně neplnila své povinnosti, protože měla k dispozici již v době výběru částky nový podpisový vzor obviněného, s nímž současně zanechal u banky i novou korespondenční adresu. Předmětnou finanční částku vybral z toho důvodu, že účet u České spořitelny, a. s., byl jeho účtem vedlejším, neboť v předmětné době měl již zřízený druhý, hlavní účet u GE Money Bank. Obviněný setrval na tom, že z obsahu SMS zprávy, již obdržel dne 1. 9. 2010, nabyl přesvědčení, že se jednalo o jeho prostředky, které mu byly avizovány e-mailovou zprávou již dne 25. 8. 2010, kterou mu bylo oznamováno, že na jeho účet byla připsána částka ve výši 3.000,- EUR. Jeho přesvědčení, že mu částka náleží, bylo utvrzeno sdělením o výhře, jak se ve zprávě, již soudu předložil, uvádělo. Obviněný poukázal i na některé rozpory v písemných podkladech banky, jejichž odstranění v průběhu řízení před soudy nižších stupňů navrhoval. Soudy však neprovedly potřebné dokazování a nezjistily skutkový stav tak, aby odpovídal zásadám podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Když bankovnímu ústavu nic nezamlčel, banku mylně neinformoval, nemohl spáchat trestnou činnost, jak je mu kladeno za vinu, neboť o tom, že by mu částka nepatřila, se dověděl až z oznámení policie, v souvislosti s tím, když proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Městskému soudu v Praze v tomto kontextu vytknul, že jej uvedeným postupem, kdy neprovedl důkazy prokazující jeho vinu, avšak přesto sám meritorně rozhodl, zkrátil na obhajovacích právech, neboť mu tak odepřel možnost využít řádného opravného prostředku, jenž by mu jinak náležel proti rozhodnutí vydanému soudem prvního stupně.
Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 6 To 65/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 5 T 83/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace je nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, resp. v konečném důsledku Městský soud v Praze, jenž shledal obhajobu obviněného, podle níž považoval došlou platbu za řádnou a jemu skutečně náležející, za vyvrácenou. Obviněný totiž podle učiněných zjištění od samého počátku věděl, že mu platba nenáleží a je od společnosti, k níž nemá žádný vztah. S ohledem na tento závěr potom nejsou natolik rozhodné všechny konkrétní okolnosti komunikace obviněného s jeho bankou. Nebylo možné ani přehlédnout, že při výplatě peněz obviněnému Česká spořitelna, a. s., neznala, na rozdíl od obviněného, pravý stav věci, neboť byla zahraniční bankou informována až po výběru, a proto jednala v omylu, kterého si byl obviněný vědom a kterého využil. K dovolacím námitkám obviněného, jejichž podstatou je tvrzení jiného průběhu skutkového děje, z něhož následně dovozuje pochybení i právní kvalifikaci svého jednání, tudíž nelze podle názoru státního zástupce přihlížet, neboť se zcela míjí jak s uplatněným dovolacím důvodem, tak i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
S tímto vymezením uvedeného dovolacího důvodu koresponduje i zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, event. provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má dovolatel za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje dovolatel. Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního soudu, extrémní nesoulad přichází do úvahy, jen tehdy, kdy je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Je nutné v této souvislosti zdůraznit, že obviněný v podaném dovolání neuvedl ani žádnou námitku, která by svědčila o tom, že se soudy dopustily závažných procesních vad či jiných hrubých porušení, které by případnému excesu mohly nasvědčovat. Jeho argumentace se týkala výhradně výtek směřujících proti tomu, že soudy nepřisvědčily jeho obhajobě, ale vycházely ze souhrnu ve věci zajištěných důkazů, které vzájemně tvoří ucelený řetězec důkazů, z nichž vina obviněného jednoznačně vyplynula. Tyto navzájem propojené důkazy obviněný považoval za neobjektivní, kdežto svá vlastní tvrzení, jež dokladoval pochybnými a v jednotlivostech nepřesvědčivými podklady údajně mu došlými prostřednictvím internetové sítě, preferoval jako pravdivá a jediná věrohodná.
Takto uvedené námitky dovolatele nemají právní obsah, jsou zaměřeny pouze na tvrzení, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, protože po celou dobu jednal v dobré víře, že mu částka 3.000,- EUR připsaná na jeho účet náleží. Irelevantním vzhledem k uplatněnému, ale i jakémukoli jinému dovolacímu důvodu se s ohledem na učiněná skutková zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, jeví rovněž poukaz na vzájemnou komunikaci mezi obviněným a bankou, resp. její pracovnicí inkriminovaného dne. Těmito výtkami se snažil zastřít skutečnost, že poté, co částku z banky vybral nejen s bankou nekomunikoval, ale ani tímto účtem již jakkoli nedisponoval. Je tedy nepochybné, že obviněný takto formulovanými výhradami zdánlivě směřujícími proti nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními ve skutečnosti popíral spáchání činu popsaného ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, čímž vyjadřoval svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními. Tímto postupem se domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, že čin kladený mu za vinu nespáchal. Jedná se tak výhradně o argumenty brojící proti vedení dokazování a způsobu hodnocení důkazů, jehož správnost dovolatel ve vztahu k odvolacímu soudu výslovně vytknul, a správnosti skutkových zjištění, nikoliv o námitky právní povahy, jak označený dovolací důvod předpokládá.
Pouze pro úplnost je však třeba s ohledem na obsah spisu zmínit, že odvolací soud před změnou právní kvalifikace doplnil dokazování o obviněným navrhované a předložené listinné důkazy (e-mailová zpráva, SMS zpráva). V odůvodnění svého rozhodnutí následně vysvětlil, proč nejen těmto důkazům, ale ani obhajobě obviněného jako celku neuvěřil. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soud druhého stupně opřel své rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které mu umožnily náležitě objasnit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud přitom, jak bylo naznačeno výše, nepominul ani obhajobu obviněného a věnoval jí potřebnou pozornost.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., výhrady obviněného nejen na uvedený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají.
Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová