ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1145.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1145/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o dovolání obviněného MUDr. Z. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 9 To 162/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 2 T 22/2011, byl obviněný MUDr. Z. D. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 26. 3. 2010 v době od 08.30 hod. do 09.17 hod. v P., přes řádné poučení o povinnosti mluvit pravdu, nic nezamlčet a o následcích své křivé výpovědi, podle §101 odst. 1 tr. ř., ve snaze umožnit Mgr. M. S. vyhnout se odsouzení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, před Okresním soudem v Prostějově u hlavního líčení ve věci sp. zn. 1 T 157/2009, jako svědek vypověděl, že dne 19. 9. 2009 v 09.52 hod. jako lékař ve zdravotnickém zařízení M. v P. – V. vyšetřil zdravotní stav M. S., aplikoval infuzi, a v danou dobu provedl zápis ošetření, ačkoli věděl, že se tato skutečnost nezakládá na pravdě a má zásadní význam pro rozhodnutí soudu v této věci.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §346 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře šedesáti denních sazeb ve výši jedné denní sazby 500,- Kč, tj. v celkové výši 30.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 9 To 162/2012, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Grepla s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, protože tento skutek nevykazuje znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný nejprve poukázal na změnu skutkového stavu, k níž došlo v pořadí v druhém rozsudku. Jedná se o změnu vztahující se k časovému údaji 09.52 hod. Podle prvního, zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně měl v tuto dobu obviněný Mgr. M. S. „aplikovat infuzi“, zatímco podle druhého, odsuzujícího rozsudku měl v danou dobu „zapsat ošetření“ jmenovaného pacienta. Tato změna podle dovolatele podstatným a zásadním způsobem mění jednání, jehož se měl dopustit, a to přesto, že soud pro tuto změnu vycházel z toho, co obviněný vypověděl při hlavním líčení dne 26. 3. 2010. Takový postup se podle názoru obviněného dotkl podstatným způsobem totožnosti skutku uvedeného v návrhu na potrestání a ve zprošťujícím rozsudku, oproti jeho znění ve výroku o vině rozsudku, jímž byl pravomocně odsouzen. Za zásadní nedostatek však obviněný označil postup odvolacího soudu, který nezákonně zasáhl do rozhodovací činnosti soudu prvního stupně. Odvolací soud, když zrušil původní zprošťující rozsudek, uložil soudu prvního stupně provést jen formální dokazování, v němž předvolaní svědci odmítli vypovídat a doplňující zpráva zdravotnického zařízení nepřinesla nic nového. I přesto, že nedošlo k žádným změnám, soud prvního stupně poté vynesl v intencích závazného pokynu odvolacího soudu odsuzující rozsudek. Obviněný vyslovil názor, že odvolací soud provedl tendenční hodnocení důkazů, neboť v případě absence dalších důkazů, zejména když původně obviněný, nyní však v pozici svědka Mgr. M. S., odmítl svědectví, měly soudy vycházet z tvrzení uváděného dovolatelem a toto hodnotit jako věrohodné a pravdivé. Na základě těchto úvah obviněný uzavřel, že byl odsouzen za věc, které se nikdy nedopustil, neboť nikdy nevyřknul to, co je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině. Nic totiž podle dovolatele nevyvrací jeho tvrzení, že skutečně v 09.52 hod. provedl zápis do dokumentace. Další závěry jsou již jen spekulací krajského soudu o tom, že v době zápisu by musel být Mgr. M. S. přítomen v ordinaci, což je konstrukce vytvořená odvolacím soudem a nikoliv skutečnost zjištěná z výsledků provedeného dokazování.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2012 č. j. 9 To 162/2012-167, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 2. 2012, č. j. 2 T 22/2011-148, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž uvedl, že námitka obviněného týkající se údajného porušení zásady totožnosti skutku směřuje výlučně do procesní oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu shledal rovněž námitku, podle které odvolací soud nepřípustně zasahoval do rozhodovací činnosti soudu nalézacího. Také další námitky státní zástupce nepovažoval za uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem a ani neshledal nesrovnalosti mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Státní zástupce pouze na okraj poukázal na to, že podle skutkových zjištění učiněných soudy pokud byl Mgr. M. S. dne 19. 9. 2009 v předmětném lékařském zařízení vůbec ošetřen, mohl se tam dostavit nejdříve v 10.10 hod., neboť v době od 9.25 do 9.45 hod. uvedeného dne proti němu na místě dosti vzdáleném od P. zasahovala Policie ČR. Tvrzení dovolatele o provedení záznamu s určitým časovým odstupem až po provedení zákroku nebo dokonce před ním se tedy nacházejí mimo realitu. Učinil proto návrh, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze též jeho prostřednictvím vytýkat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Současně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Průlomem do právě uvedených zásad by mohl být toliko extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria je nutné posuzovat obsah podaného dovolání, v němž obviněný především popřel, že spáchal čin popsaný ve skutkové větě výroku o vině a brojil proti zachování totožnosti skutku. Kromě toho vytýkal i nesprávnost provedeného dokazování a vadné hodnocení důkazů. Takto formulované námitky nesplňují požadavky stanovené zákonem a rozhodovací praxí soudů na možnost uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť žádná z vytýkaných vad nesplňuje požadavek výhrady právní povahy. Podstatou dovolání obviněného byla snaha domoci se změny skutkových zjištění v souladu s jím uplatňovanou verzí obhajoby, ze které mělo vyplývat, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Při zjištění, že se nejedná o vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, bylo dovolání podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, a proto dovolací soud neměl povinnost z podnětu tohoto dovolání věc meritorně přezkoumávat.
I přes tento závěr je jen pro úplnost vhodné zmínit, že vady, jejichž existenci obviněný vytýkal, v projednávané věci nebyly shledány. Argumentace rozvedená v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku je v zásadě opakováním obhajoby obviněného uplatněné již dříve v odvolání proti v pořadí druhému, odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, na jejímž základě se shodnými námitkami zabýval také odvolací soud. Rozsah provedeného dokazování ani způsob jeho provedení nevykazují žádné nedostatky. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh skutkového děje (viz str. 3 až 6 rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně, po věcném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu a řízení, jež jeho vydání předcházelo, potvrdil také odvolací soud (viz str. 2 až 4 jeho usnesení). Vše svědčí proto, že důkazy byly hodnoceny v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a postup obou soudů nevykazuje známky libovůle či extrémních nelogičností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Pokud dovolatel rovněž vytýkal, že oproti návrhu na potrestání i původnímu zprošťujícímu rozsudku byla změněna skutková věta výroku o vině v tom, že namísto původní formulace „v danou dobu aplikoval infuzi“ byla tato část změněna na „v danou dobu provedl zápis ošetření“, v čemž spatřoval podstatnou změnu v popisu jeho jednání mající za následek nedodržení totožnosti skutku, potom ani v této části nelze jeho dovolání považovat za relevantně uplatněné. Problematika „totožnosti skutku“ je totiž institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního, neboť je upravena v ustanovení §220 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání přitom nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011).
Porovná-li se popsané jednání, v němž je spatřován čin, pro nějž byl podán návrh na potrestání (č. l. 63 – 64) [a pro který byl obviněný později návrhu na potrestání zproštěn (č. l. 106 – 108)] se zněním skutkové věty v pořadí druhého, odsuzujícího rozsudku (č. l. 148 - 105), není pochyb o tom, že je v nich jednání obviněného i jím způsobený následek totožný. Dlužno dodat, že také touto otázkou se zabýval v rámci své přezkumné činnosti k obdobné námitce obviněného učiněné v odvolání již odvolací soud, který správně na straně 4 svého usnesení konstatoval, že jde pouze o ustálení skutkového děje, při němž nedošlo ke změně totožnosti skutku, přičemž tento postup je zcela v souladu s provedenými důkazy, jež odvolací soud shledal za získané, provedené a vyhodnocené zcela v souladu se všemi zákonnými pravidly, jak již bylo uvedeno výše.
Všechny tyto skutečnosti uvedené Nejvyšším soudem nad rámec podaného dovolání svědčí o tom, že soudy postupovaly v souladu s výše naznačenými zásadami, přezkoumávanou věc posuzovaly s potřebnou soustředěností a pochopením všech rozhodných okolností. Závěr o vině obviněného je proto jak z hlediska skutkové stránky, tak i hmotně právního posouzení učiněn v souladu se zákonem a všemi procesními postupy, a proto není důvod uvažovat o extrémním nesouladu nebo rozporu mezi nimi.
Nejvyšší soud proto na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného MUDr. Z. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová