ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1243.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1243/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání obviněného M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 To 10/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 74/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 103 T 74/2011, uznal obviněné M. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a P. S. vinnými, že:
1. společně dne 9. 2. 2011 v době od 23:00 hod. do 03:04 hod. dne 10. 2. 2011 v H., okr. K., na ul. D., v prostorách bytu, který P. S. obýval společně s M. B., M. D., který se zdržoval na návštěvě u P. S., vstoupil do pokoje bytu, který obýval výhradně M. B., který v uvedenou dobu seděl na posteli, přičemž současně ke vstupním dveřím do pokoje bytu přišel P. S. a M. D. vyzval M. B., aby mu vydal svůj řidičský průkaz, občanský průkaz a jeho platební kartu M-banky a k této mu sdělil PIN kód, v opačném případě pokud jeho výzvě nevyhoví, bude jím fyzicky napaden, a když M. B. na jeho výzvu reagoval negativně, sdělil mu, že „to z něj teda vymlátí“ a začal prohledávat jeho osobní věci, proto M. B. z obavy možného fyzického napadení mu požadované předměty vydal a sdělil mu i platný PIN kód k této kartě, a dále jej vyzval, aby mu vydal i další písemnosti, pracovní smlouvy se zaměstnavatelem podobně, což rovněž M. B. z obavy z jeho možného fyzického napadení M. D. učinil, přičemž toto jednání z bezprostřední blízkosti stále pozoroval P. S., a když M. B. M. D. následně z ruky vytrhl jeho mobilní telefon Sony Ericsson C 702 se SIM kartou, P. S. M. D. sdělil, aby mu telefon nechal, což M. D. učinil, přičemž P. S. jednání M. D. po celou dobu nijak nezabránil a ani následně tyto skutečnosti neoznámil orgánům činným v trestním řízení, ač mu v tom nic nebránilo,
2. dne 10. 2. 2011 kolem 03:15 hod. v H., okr. K., na ul. D. v obývacím pokoji bytu, který obýval P. S. společně s M. B., v době, kdy uslyšel z pokoje bytu, který obýval výhradně M. B. poté, když se vůči němu M. D. dopustil jednání popsaného v bodě 1. žalobního návrhu, že prostřednictvím mobilního telefonu hovoří s policií, M. D. i P. S. společně nejprve M. B. přikázali, aby vypnul svůj mobilní telefon, což M. B. z obavy z jejich možného fyzického napadení učinil, a následně jej společně donutili, aby mobilní telefon zapnul, což učinil a dle jejich pokynu dal telefon na hlasitý odposlech, držel jej v pravé ruce, zatímco M. D. jej držel za zápěstí ruky, aby se mu nevysmekl, P. S. jej uchopil rukou pod krkem do tzv. kravaty a sdělil mu, že bude fyzicky napaden, následně jej udeřil pěstí do oblasti žeber a několikráte do nohy, a P. S. mu sdělil, že má říci policii, že se nic nestalo, že všechny věci, které mu byly M. D. odcizeny, má, a když M. B. začal telefonicky kontaktovat svého otce a došlo ke spojení hovoru, M. D. do telefonu začal tvrdit, že není potřeba volat policii a že vše vyřeší s majitelem bytu“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval u obviněného M. D. v bodě 1. jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě 2. jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, za což mu uložil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jednání obviněného P. S. právně posoudil v bodě 1. jako přečin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě 2. jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, za což mu uložil podle §175 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku za použití §84 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků s dohledem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozenému M. B. škodu ve výši 50,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obou obviněných) a oba obvinění. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 To 10/2012, všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný M. D. Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Štípka a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že důkazy provedené soudy nižších stupňů nedovolují učinit závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže a vydírání. Připustil sice, že k nějakému konfliktu mezi ním a poškozeným skutečně došlo, ale domáhal se toho, aby takové jednání bylo právně kvalifikováno jako omezování osobní svobody. Soudy nesprávně hodnotily zejména výpověď poškozeného a nepřihlédly k výsledkům jeho znaleckého zkoumání, v němž byl označen za osobu infantilní s možností zkreslování i zveličování prožitých událostí. Chování poškozeného ve chvíli, kdy potkal na schodišti policisty a závadné jednání jim neoznámil, prý svědčí o tom, že nešlo o jednání natolik závažné. Pochybení spatřoval rovněž v tom, že odvolací soud tyto vady v postupu soudu prvního stupně neodstranil a odvolání zamítl.
Dovolatel dále namítl, že soud prvního stupně mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců a užil přitom ustanovení §59 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném zvýšení trestu bez ohledu na splnění všech podmínek pro takový postup. Zdůraznil, že je teprve podruhé ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto tvrzení, že jeho možnost nápravy je mimořádně ztížena, považoval za nepřijatelné. Také vzhledem k okolnostem případu se domníval, že použití citovaného ustanovení nebylo na místě.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil obě napadená rozhodnutí a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že převážná část námitek dovolatele směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá učiněná skutková zjištění. Státní zástupce přitom neshledal, že by ve věci existovaly extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Podle názoru státního zástupce odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu pouze námitka nesprávnosti aplikace ustanovení §59 trestního zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Takovou námitku však státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněnou. Obviněný se totiž posuzovaného trestného činu dopustil v době zkušební lhůty podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za loupež podle §234 odst. 1 tr. zák. a z něhož byl se zkušební dobou tří let propuštěn dne 11. 11. 2010 (tj. 3 měsíce před nyní posuzovanou trestnou činností). Právě krátká doba od propuštění obviněného na svobodu a spáchání nové trestné činnosti svědčí o tom, že možnost nápravy obviněného je významně ztížena.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání i v tomto případě ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu naprostá většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Obviněný totiž jimi primárně napadal způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jimi učiněná skutková zjištění (konkrétně namítal, že soudy nesprávně hodnotily zejména výpověď poškozeného a nepřihlédly k výsledkům jeho znaleckého zkoumání, že k nějakému konfliktu mezi ním a poškozeným sice došlo, ale mohlo jít maximálně o omezování osobní svobody, že provedené důkazy nedovolují učinit závěr o jeho vině trestným činem loupeže, apod.). Teprve v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a z tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že takovéto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze uzavřít, že pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však považoval (byť s jistou mírou tolerance) za relevantně uplatněnou námitku obviněného, v jejímž rámci tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §59 trestního zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody (srov. stávající judikaturu, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 587/2010, nebo přiměřeně usnesení téhož senátu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Současně však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §59 odst. 1 trestního zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 trestního zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Splnění těchto zákonných podmínek oba soudy nižších stupňů řádně odůvodnily a vyložily, proč považovaly použití citovaného ustanovení o mimořádném zvýšení trestu za oprávněné. Obviněný má v opise rejstříku trestů ve svých necelých třiceti letech pět záznamů pro úmyslné trestné činy, v posledních letech se opakovaně dopustil závažné trestné činnosti, z výkonu trestu odnětí svobody se zjevně nepoučil, neboť prakticky tři měsíce po podmíněném propuštění z poměrně dlouhodobého (čtyřletého) výkonu trestu odnětí svobody spáchal další zvlášť závažný zločin loupeže a zločin vydírání. V této trestní věci byl dokonce dne 1. 8. 2011 propuštěn z vazby, avšak již dne 21. 9. 2011 se měl dopustit dalšího závadného násilného jednání, pro které je v současné době vazebně stíhán.
Všechny tyto skutečnosti a samotná závažnost obviněným spáchaného zvlášť závažného zločinu svědčí o tom, že možnost jeho nápravy je obzvláště ztížena. Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti závěru obou soudů nižších instancí, že je namístě využít oprávnění nabízená ustanovením §59 odst. 1 trestního zákoníku a trest odnětí svobody obviněnému mimořádně zvýšit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a