ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1261.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1261/2012-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2012 o dovolání obviněné P. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 12 To 12/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 56 T 11/2010, byla obviněná P. G. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a odsouzena podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněné Ing. V. K. a o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná P. G. trestné činnosti dopustila (stručně shrnuto) tím, že:
- sama jako pokladní TV PRODUKCE, a. s., se sídlem P., N. (dále jen „TV PRODUKCE“), v úmyslu přisvojit si finanční hotovost dílčími útoky uvedenými pod body 1. – 9. provedla výběry konkrétně specifikovaných částek peněz v hotovosti z pokladny TV PRODUKCE na základě podrobně specifikovaných výdajových pokladních dokladů, tyto peníze nepoužila k úhradě splatného závazku společnosti, ani je nevložila na některý z bankovních účtů společnosti, peníze použila pro vlastní potřebu a následně machinacemi v zápisech elektronicky vedeného účetnictví tento výběr zakryla, čímž způsobila společnosti TV PRODUKCE škodu v celkové výši 367 126 Kč (výrok o vině pod bodem II. 1. až 9.);
- obviněné Ing. V. K. jako finanční ředitelka a P. G. jako pokladní společnosti TV PRODUKCE společně v úmyslu přisvojit si finanční hotovost dílčími útoky uvedenými pod body 1. – 105. buď obviněná P. G. prováděla výběry peněz v hotovosti z pokladny TV PRODUKCE na základě konkrétně specifikovaných pokladních výdajových dokladů, tyto peníze nepoužila k úhradě splatného závazku společnosti, ani je nevložila na některý z bankovních účtů společnosti, peníze použily společně s obviněnou Ing. V. K. pro vlastní potřebu a následně společně machinacemi v zápisech elektronicky vedeného účetnictví tyto výběry zakrývaly, nebo spoluobviněná Ing. V. K. prováděla výběry z pokladny TV PRODUKCE na základě specifikovaných pokladních výdajových dokladů nebo z bankovního účtu TV PRODUKCE, vedeného u Živnostenské banky, a. s., tyto peníze opět nepoužila k úhradě splatného závazku společnosti, ani je nevložila na některý z bankovních účtů společnosti, peníze použily společně s obviněnou P. G. pro vlastní potřebu a následně společně machinacemi v zápisech elektronicky vedeného účetnictví tyto výběry zakrývaly, čímž způsobily společnosti TV PRODUKCE škodu ve výši celkem 9 819 725,50 Kč (výrok o vině pod bodem III. 1. až 105).
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláními obě obviněné a v neprospěch obviněné P. G., a to proti výroku o trestu, tak učinila i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 12 To 12/2012, bylo rozhodnuto tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu týkajícím se obviněné P. G. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byla tato obviněná podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem (výrok I.). Odvolání obviněné P. G. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto (výrok III.). V dalším bylo rozhodnuto o odvolání obviněné Ing. V. K., ohledně níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody FTV Prima Holding, a. s., se sídlem v P. na Ž., a podle §265 tr. ř. byla tato obchodní společnost s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Zbývající výroky ve vztahu k obviněné Ing. V. K. zůstaly nedotčeny (výrok II.).
Obviněná P. G. podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 12 To 12/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výrokům o vině pod body I. (správně má být uvedeno II.) a III. a také proti výroku o trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Odvolací soud podle ní pochybil, ztotožnil-li se s právním názorem soudu prvního stupně v tom, že její jednání posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť skutková podstata trestného činu zpronevěry z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu předpokládá „přisvojení si“ cizí věci nebo majetkové hodnoty, která byla pachateli svěřena. Ze skutkové věty uvedené v obžalobě i rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že byly zjištěny především machinace v účetnictví poškozené společnosti. Tyto machinace v účetnictví měly zakrývat některé výběry peněz z pokladny či z účtu poškozené společnosti. V popisu skutku se sice uvádí, že obviněné použily získané finanční prostředky pro vlastní potřebu, avšak to je pouze subjektivní údaj objevující se ve výrokové části obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně. Obžaloba ani soudy netvrdí, že by se finanční prostředky u obviněných nalezly, že by je vůbec dostaly do své fyzické sféry a nepodává ani vysvětlení, co se s nimi stalo, ač jde o poměrně značnou finanční částku. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že předpokladem právního posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu zpronevěry je zjištění, že obviněné si tyto finanční prostředky přisvojily, tedy že svými účetními machinacemi nezakrývaly neoprávněné čerpání finančních prostředků z pokladny či účtu poškozené společnosti třetími osobami. Z popisu skutku nelze jednoznačně vysledovat, že obviněné jednaly v úmyslu předmětný zločin spáchat. Naopak popisu skutku odpovídá možnost, že zejména obviněná P. G. vůbec nevěděla, k čemu její součinnost s obviněnou Ing. V. K. směřuje. Posoudit proto její chování po subjektivní stránce jako jednání úmyslné bylo nesprávné. Dovolatelka mínila, že právní posouzení skutku jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, by bylo za předpokladu, že by bylo možno dovodit úmysl, přiléhavější.
Dále obviněná vytkla, že odvolací soud nedůvodně vyloučil výjimečné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, když je zřejmé, že v daném případě jsou dány mimořádné okolnosti jak vzhledem k poměrům pachatelky, tak vzhledem k okolnostem případu. V této souvislosti obhajoba zdůraznila, že v případě obviněné se jedná o dosud bezúhonnou nemocnou ženu ve věku 68 let, přičemž i odvolací soud konstatoval, že její podíl na trestné činnosti je výrazně nižší než spolupachatelky Ing. V. K.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 12 To 12/2012, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám obviněnou obžaloby zprostil.
K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že jej naplňují pouze námitky, podle kterých popis skutku neobsahuje skutečnosti, které by odpovídaly zákonnému znaku přisvojení si cizí svěřené věci. Tyto námitky však nepovažoval za důvodné, protože tvrzení dovolatelky v tom smyslu, že popis skutku se týká především machinací v účetnictví společnosti, neodpovídá skutečnosti. Podle státního zástupce je v tzv. skutkových větách opakovaně uvedeno, že dovolatelka či obě obviněné peníze vybraly z pokladny poškozené společnosti, nepoužily je však k úhradě splatných závazků ani je nevložily na některý z bankovních účtů společnosti a peníze použily pro vlastní potřebu. Takovéto konstatování, byť je v části týkající se použití finančních prostředků poměrně obecné, podle názoru státního zástupce odpovídá všem znakům „přisvojení si“ cizí svěřené věci. Předmětné finanční prostředky nepochybně nebyly obviněné svěřeny za tím účelem, aby je používala pro svoji potřebu; současně je nepochybné, že pokud obviněná peníze pro vlastní potřebu spotřebovala, pak tím zcela vyloučila jakoukoli další dispozici svěřitele, tj. společnosti TV PRODUKCE, s těmito finančními prostředky. Použití dovolatelkou zmiňované právní kvalifikace trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku neshledal v předmětné trestní věci vůbec případným, protože toto ustanovení při splnění dalších zákonných podmínek postihuje mj. jednání pachatele, který, stručně řečeno, uvádí v účetnictví nepravdivé údaje v úmyslu ohrozit majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, nepostihuje ale jednání pachatele, který uvádí nepravdivé údaje v účetnictví proto, aby zakryl vlastní majetkovou trestnou činnost.
Ohledně námitek proti výši uloženého trestu vyslovil státní zástupce právní názor, že nenaplňují uvedený dovolací důvod. K nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu je určen dovolací důvod podle§265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ani v rámci tohoto dovolacího důvodu však nelze vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti trestu, jestliže jde jinak o trest, jehož uložení zákon připouští a který byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby. V rámci žádného z citovaných dovolacích důvodů se nelze domáhat mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněné v té části jejího dovolání, v níž zpochybňovala správnost právní kvalifikace jednání jakožto zločinu zpronevěry, lze pod uplatněný důvod podřadit. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutek obviněné P. G., jak byl zjištěn a popsán nalézacím soudem, vykazuje znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jenž byl spáchán dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (dílčí útoky popsané pod bodem III. rozsudku), jak jej posoudily soudy, či zda je nutno kvalifikovat jej jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, jak naznačovala ve svém dovolání obviněná, případně jako jiný trestný čin, nebo se vůbec o žádný trestný čin nejedná.
K posouzení správnosti rozhodování soudů je třeba předně uvést, že přes enormní rozsah předmětné trestné činnosti obou společně stíhaných obviněných se podařilo jejich činnost přesvědčivě zdokumentovat a zajistit dostatek důkazů, které podávají jasný obraz o jejich jednání. Nalézací soud svá správná skutková zjištění opřel zejména o výpovědi většího počtu svědků (pracovníků poškozené obchodní společnosti i jejich obchodních partnerů), celou řadu listinných důkazů, zejména faktur od subdodavatelů poškozené společnosti a výpisů z jejich bankovních účtů, další písemnosti poskytnuté bankami, u nichž měla tato obchodní společnost vedené účty nebo z jejichž bankomatů docházelo k výběrům peněz. Dále měl k dispozici různé vnitřní organizační dokumenty poškozené společnosti, včetně seznamu osob s přístupovými právy do elektronicky vedeného účetnictví společnosti TV PRODUKCE a předávacích protokolů, účetních knih a inventarizačního zápisu. Ve věci byl vypracován rozsáhlý znalecký posudek a na něj navazující dodatek znaleckým ústavem Vox Consult, s. r. o., jehož účelem bylo prověřit všechny sporné platby za jednotlivé roky. Právě obsahem tohoto posudku je závěr, že – zjednodušeně řečeno – docházelo k fiktivním účetním operacím, které nikdy nebyly fakturované uvedenými subdodavateli a které v konečném důsledku představovaly bezdůvodné vyvedení finančních prostředků z majetku TV PRODUKCE. V tomto znaleckém posudku jsou rovněž velice podrobně a precizně popsány ze skutkového hlediska jednotlivé kroky obviněných při páchání jejich trestné činnosti. Podrobnosti a vysvětlení některých detailů potom nastínila členka zpracovatelského týmu posudku ještě ústně v rámci hlavního líčení, kde mimo jiné uvedla, že vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně složité operace a byly zaúčtovány formálně správně, se znalecký ústav domnívá, že k takovýmto postupům nebyl jiný důvod než vyvádění peněz z majetku poškozené společnosti, přičemž se dá dobře zpětně dokumentovat, z jakých elektronických přístupových adres se tak dělo. Mezi těmito přístupovými adresami figurují i adresy obou obviněných. Fyzické porovnávání jednotlivých dokladů s tím, co bylo skutečně zaúčtováno, potom jednoznačně vedlo k zjištění, že operace, které směřovaly k vyvedení prostředků mimo poškozenou společnost, byly prováděny z přístupových adres obou obviněných. Uvedené skutečnosti pak jsou ještě potvrzovány svědectvími subdodavatelů, jimž měly být prováděny fiktivní platby, že odpovídající finanční prostředky vůbec neobdrželi. Nadto nalézací soud věcně přiléhavě poznamenal, že již v přípravném řízení byla provedena důkladná selekce případů, u nichž účast obviněných byla naprosto nesporná. Původně totiž bylo podezřelých účetních operací podstatně více.
S těmito skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud odvolací a ani Nejvyšší soud nemá důvod je jakkoliv zpochybňovat, když všechny provedené důkazy ve svém souhrnu spolehlivě svědčí o tom, že obě obviněné o machinacích nejenže nemohly nevědět, respektive je samy prováděly, ale jsou i těmi osobami, u nichž peníze vybrané z účtů, pokladny nebo prostřednictvím bankomatů i končily, tedy osobami, které si je přisvojovaly, jak bude dále vyloženo.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, jak vyplývá z výkladového pravidla pro určení hranic výše škody obsaženého v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku.
Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu (§134 tr. zákoníku), která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, ztratí, utratí nebo ji zničí apod. Skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu též č. 23/2004 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, 3 Tdo 425/2004, 5 Tdo 1306/2005 aj.).
Z hlediska subjektivní stránky se pro spáchání trestného činu zpronevěry vyžaduje existence úmyslu, směřujícího k naplnění alespoň základní skutkové podstaty tohoto trestného činu, přičemž tento úmysl zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Pokud jde o zavinění ohledně těžšího následku, tedy v tomto případě vzniku škody velkého rozsahu, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pouze nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin spáchán, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí – nedbalost vědomá [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo sice nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl – nedbalost nevědomá [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. Pachatel, který si na základě předchozí dohody přisvojuje cizí věci společně s osobou, jíž byly svěřeny, se těchto věcí nezmocňuje ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu krádeže, ale účastní se na přisvojení svěřené věci, tedy na jednání, jež má povahu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Nejde však o spolupachatelství na tomto trestném činu, ale o některou z forem účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 26/1995 Sb. rozh. tr. ).
Rozsudky soudů obou stupňů ve svých výrokových částech jasně deklarují, že dovolatelka (a stejně tak spoluobviněná Ing. V. K.) se dopustila zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tomuto právnímu závěru však neodpovídá odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jelikož nelze přehlédnout, že tento soud do příslušné části odůvodnění – v rozporu s dikcí obsaženou ve výrokové části rozsudku – vložil pasáže, které by odpovídaly právní kvalifikaci skutku jakožto zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 185, 186 rozsudku soudu prvního stupně). Je s podivem, že na zmíněný nedostatek neupozornila obhajoba ani státní zástupce v rámci podaných odvolání a že na něj (jako na zřejmou nesprávnost) nijak nereagoval ani odvolací soud. Přestože tato skutečnost nebyla výslovně učiněna předmětem dovolání, Nejvyšší soud považuje za nezbytné na tento nedostatek upozornit, aniž by z něj samotného vyvozoval existenci chybného právního posouzení skutku. S právním posouzením dílčích útoků obviněné pod body II. a III. 1. – 89. totiž souhlasí, jeho pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku se soustřeďují toliko k dílčím útokům pod body III. 90. – 105. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Obviněná P. G. v dovolání především namítla, že její jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku proto, že jednak nebyly spolehlivě zjištěny zákonné znaky objektivní stránky tohoto zločinu (nebylo zjištěno, že si finanční prostředky přisvojila, rozsudek soudu prvního stupně netvrdí, že by se peněžní prostředky u ní či spoluobviněné nalezly, že by se vůbec dostaly do jejich „fyzické“ sféry, nevysvětluje, co se s nimi stalo), a jednak že z popisu skutku nelze vysledovat úmysl spáchat předmětný zločin. Tyto výhrady ale nelze akceptovat.
Z dříve uvedeného je patrné, že obviněná P. G. svým jednáním s výjimkou skutků popsaných pod body III. 90. – 105. naplnila všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když jednak sama jako pokladní obchodní společnosti TV PRODUKCE (skutky pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), jednak společně s obviněnou Ing. V. K., finanční ředitelkou této obchodní společnosti (skutky pod bodem III. 1. – 89. výroku o vině tohoto rozsudku) prováděla výběr peněz v hotovosti z pokladny TV PRODUKCE, tyto peníze nepoužila k úhradě závazků společnosti, ani je nevložila na žádný z jejích bankovních účtů, nýbrž je použila, popř. použily společně se spoluobviněnou, pro vlastní potřebu a následně společnými machinacemi v zápisech elektronicky vedeného účetnictví výběr zakryla. Z popisu jednání obviněných v tzv. skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že dovolatelce byly svěřeny cizí peněžní prostředky, které jsou věcí v právním smyslu slova, aby jimi prováděla platby závazků poškozené společnosti – svého zaměstnavatele. Jestliže s nimi zacházela v rozporu s účelem svěření a peníze sama nebo ve spolupráci se spoluobviněnou Ing. V. K. vyváděla fakticky z moci svěřitele – obchodní společnosti TV PRODUKCE, svého zaměstnavatele, lze takové jednání již samo o sobě hodnotit jako přisvojení si těchto peněz, když pro naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry není zásadní, jakým způsobem s těmito penězi obviněná naložila, respektive co se s nimi stalo nebo kde se nyní nacházejí.
Vzhledem k tomu, že popsanými skutky (i bez započítání výše škody způsobené dílčími útoky pod body III. 90. – 105. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) došlo ke zpronevěření částky, která výrazně přesahuje hranici škody velkého rozsahu, tedy 5 000 000 Kč, není žádných pochybností ani o správnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu, který má povahu zvlášť závažného zločinu. Z rozsahu a sofistikovaného způsobu provádění trestné činnosti, jakož i zkušeností obou obviněných nelze rozumně vyvodit jinou formu zavinění než úmysl přímý.
Jestliže Nejvyšší soud zpochybnil správnost právního posouzení skutků popsaných pod body III. 90. – 105. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pak důvodem, pro který tak učinil, je ta skutečnost, že v době páchání těchto trestných činů již dovolatelka nebyla zaměstnankyní poškozené společnosti, a tedy nelze předmětné prostředky považovat za jí svěřené, což je jeden ze základních předpokladů naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu. I když skutky uvedené pod body III. 90. – 105. byly nesprávně kvalifikovány jako pokračování zločinu zpronevěry spáchaného ve spolupachatelství podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §23 tr. zákoníku, rozhodně nejde o činy beztrestné, bylo na místě tyto skutky posoudit jako pomoc ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť hlavní pachatelkou spoluobviněnou Ing. V. K., jíž byly peníze coby finanční ředitelce rovněž svěřeny, takto způsobená celková škoda přesahuje částku 500 000 Kč coby hranici značné škody. Vzhledem k tomu, že účastenství na trestném činu jiného je z hlediska trestního práva samostatnou skutkovou podstatou, jednalo by se v případě obviněné P. G. o souběh dvou trestných činů, tedy zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Takový závěr ale nemůže nikterak významně, natož zásadně, ovlivnit postavení obviněné, otázka právního posouzení takového jednání není po stránce právní zásadního významu, nejde o otázku v praxi soudů nikterak výjimečnou, a navíc naznačené komplexní právní posouzení jednání obviněné lze v konkrétním případě vnímat jako výsledek pro obviněnou nepříznivější. Změnit rozhodnutí v neprospěch obviněné lze podle §265p odst. 1 tr. ř. pouze v případě, že dovolání by bylo podáno nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné, což není tento případ.
Ve stručnosti je třeba zmínit se také o časové působnosti trestního zákona, a to vzhledem k tomu, že všechny dílčí útoky byly spáchány v době účinnosti předchozího trestního zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák“).
Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (§2 odst. 1 tr. zákoníku, shodně také §16 odst. 1 tr. zák.). Podle teoretických východisek se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího (k tomu např. č. 32/1951, 73/1951, 76/1951, 35/1962 Sb. rozh. tr. aj.). Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Podle předchozí právní úpravy by jednání obviněné odpovídalo kvalifikaci podle §248 odst. 4 tr. zák., přičemž trestní sazba odnětí svobody stanovená zákonem u tohoto trestného činu činí pět až dvanáct let. Naproti tomu trestní sazba odnětí svobody uvedená v ustanovení §206 odst. 5 tr. zákoníku činí pět až deset let. Z uvedeného je zřejmé, že soudy správně na jednání obviněné aplikovaly pozdější právní úpravu, protože je pro obviněnou příznivější z důvodu nižší horní hranice trestní sazby odnětí svobody.
Dovolací soud proto akceptoval právní kvalifikaci jednání obviněné jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud měla obviněná dále za to, že přiléhavější by byla právní kvalifikace skutku jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, nelze jí rovněž přisvědčit.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen,
kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo
kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají,
a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.
Objektem tohoto trestného činu zařazeného do hlavy VI. označené jako Trestné činy hospodářské, dílu 3 (trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou) je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Uváží-li se podstata jednání obviněné, které má zjevně primárně majetkový charakter, přičemž machinace v účetnictví směřovaly výlučně k jeho zakrytí a měly zabránit jeho odhalení, pak nutno odmítnout správnost úvahy dovolatelky, že její jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu §254 tr. zákoníku. Nabízí se toliko otázka, zda v konkrétním případě přichází v úvahu použití tohoto právního posouzení skutku vedle již použité právní kvalifikace jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Teorie trestního práva (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2592, 2593) a ani soudní judikatura (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27, pod č. T 908.) totiž nevylučují možnost souběhu trestného činu podle §254 tr. zákoníku a jiného trestného činu, který byl spácháním trestného činu podle §254 tr. zákoníku zakrýván. V praxi soudů se tak připouští možnost jednočinného souběhu trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 tr. zákoníku s argumentem, že hrozbou trestního postihu za trestný čin podle §254 odst. 1 tr. zákoníku zde není nepřípustně nucen k doznání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Za těchto okolností by ovšem úvahy a případné závěry o jednočinném souběhu uvedených trestných činů směřovaly k rozhodnutí v neprospěch obviněné, což učinit nelze, jelikož je dovolací soud vázán zásadou zákazu reformationis in peius, jak již bylo dříve vyloženo.
Obviněná také nesouhlasila s postupem odvolacího soudu, vyloučil-li možnost použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Měla za to, že pro použití tohoto zákonného ustanovení jsou splněny předpoklady jak vzhledem k okolnostem případu (rozsah její trestné činnosti byl výrazně nižší než u spoluobviněné), tak vzhledem k jejím poměrům (věk, zdravotní stav), a uložený trest je nepřiměřeně přísný.
Tato námitka proti výměře uloženého trestu nenaplňuje podle převažující praxe dovolacího soudu žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Nekoresponduje s dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nesměřuje proti právnímu posouzení prokázaného skutku, ale proti výměře trestu, který má za příliš přísný. Výrok o trestu lze sice i v dovolacím řízení napadat s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě nesprávného hmotně právního posouzení, a to např. pro pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Obecně ale platí, že pro námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu je určen dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý z druhů trestů. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení zvláštní části trestního zákona, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Pro úplnost je na místě dodat, že ustanovení §58 tr. zákoníku upravuje celou řadu důvodů pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a to dokonce s odlišnými dopady na spodní hranici modifikované trestní sazby, odlišnými možnostmi soudů vedoucích k jejich aplikaci.
Pod nesprávným užitím §58 odst. 1 tr. zákoníku, o něž se v tomto případě jedná, je z hlediska důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. ) tr. ř. třeba chápat případy, kdy nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a přesto byl uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení. S odkazem na tento dovolací důvod se však nelze domáhat toho, aby byl Nejvyšším soudem uložen trest za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici jeho zákonné trestní sazby, protože pokud odvolací soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 396/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012 aj.). Z uvedeného také vyplývá, že ačkoliv skutečnost, že soud neaplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., není vyloučeno, aby v případě nesprávné aplikace, resp. při absenci aplikace, některé z jiných alternativ umožňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody předpokládaných v ustanovení §58 odst. 2 až 6 tr. zákoníku, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z charakteru výtek obviněné se podává, že uložený trest pokládala za nepřiměřeně přísný. Pochybení soudu spočívající v nesprávné výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze podle praxe dovolacího soudu v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud však připouští možnost zásahu v případě, že by uložený trest byl extrémně přísný a zjevně nespravedlivý; o takovou situaci se ale nejedná.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze nápravy pachatele dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Odvolací soud použití tohoto ustanovení vyloučil, jelikož ani okolnosti případu a ani poměry obviněné jeho aplikaci neopodstatňují, a ztotožnil se tak s odvolacími námitkami státní zástupkyně (str. 14, 15). Obviněná naopak tvrdila, že jak poměry pachatele (je nemocnou ženou ve věku 68 let, dosud bezúhonnou), tak okolnosti případu (menší rozsah trestné činnosti než u spoluobviněné) pro použití tohoto ustanovení svědčí.
K uvedenému nelze nepoznamenat, že okolnosti případu rozhodně nejsou v posuzované věci tou okolností, která by případně uložení trestu odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku opodstatňovala. Nelze totiž rozhodně přehlednout rozsah trestné činnosti dovolatelky, dobu jejího páchání, sofistikovaný způsob provedení i celkovou výši způsobené škody a nic na tom nemění ani argument většího rozsahu trestné činnosti spoluobviněné Ing. V.K. Je sice pravda, že obviněná je již starší žena, jejíž zdravotní stav není zcela uspokojivý, nicméně je v možnostech vězeňské zdravotní služby poskytnout jí potřebnou lékařskou péči, což ani ona sama nezpochybňuje. Byl-li proto obviněné uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, jde sice o trest relativně přísný, nikoliv ale nepřiměřeně přísný. Věk obviněné, její dosavadní bezúhonnost byly přiléhavě vzaty v úvahu při rozhodování o způsobu výkonu trestu, v důsledku čehož byla obviněná pro výkon trestu zařazena do mírnějšího typu věznice, tj. do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněné o přerušení výkonu rozhodnutí, kterou učinila v textu dovolání, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. (a to i se zřetelem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání) neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková