ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1294.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1294/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání obviněného R. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 68 To 5/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 39/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 2 T 39/2011, uznal obviněného R. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„1) jako ředitel obchodní společnosti Topolánek s. r. o., se sídlem H., v období od 1. 11. 2008 do 18. 12. 2009 si z finančních prostředků, jež mu byly v hotovosti vypláceny jako zálohy na náklady související s činností obchodní společnosti Topolánek s. r. o., postupně ponechal pro vlastní potřebu bez vědomí a svolení L. T., jediné společnice a jednatelky uvedené obchodní společnosti, částku v celkové výši 74.723,-- Kč ke škodě obchodní společnosti Topolánek s. r. o.,
2) jako ředitel obchodní společnosti Topolánek s. r. o. a jako osoba disponující oprávněním nakládat s finančními prostředky deponovanými na účtu této obchodní společnosti převedl bezhotovostně ve prospěch svého účtu dne 29. 12. 2009 částku ve výši 10.000,-- Kč, dne 9. 1. 2010 částku ve výši 70.000,-- Kč a dne 11. 1. 2010 částku ve výši 20.000,-- Kč, když tak ve všech třech případech učinil bez vědomí a svolení L. T., jediné společnice a jednatelky uvedené obchodní společnosti, a jednal přitom s vědomím, že na tyto finanční prostředky nemá žádný právní nárok a tímto svým jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti Topolánek s. r. o. škodu v celkové výši 100.000,-- Kč,
3) po ukončení funkce ředitele obchodní společnosti Topolánek s. r. o., k čemuž došlo blíže neustanoveného dne na přelomu roku 2009 a 2010, poškozené obchodní společnosti Topolánek s. r. o. nevrátil fotoaparát zn. Casio EXZ85 BLACK včetně paměťové karty Kingstone 2GB v hodnotě 2.000,-- Kč, mobilní telefon MDA Compact 3 v hodnotě 2.500,-- Kč a notebook zakoupený 29. 12. 2008 v prodejně Kaufland v hodnotě 3.800,-- Kč, když tyto věci mu byly dříve předány v souvislosti s jeho činností vykonávanou pro obchodní společnost Topolánek s. r. o., uvedené předměty si ponechal a tímto svým jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti Topolánek s. r. o. škodu v úhrnné výši 8.300,--, přičemž mobilní telefon MDA Compact 3 v průběhu trestního řízení vrátil“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu podle §206 odst. 3 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, když mu současně podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Topolánek s. r. o. částku ve výši 180.523,-- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozhodl tak, že je usnesením ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 68 To 5/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Ludvíka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) a g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že hmotně právní posouzení věci soudy nižších stupňů nemůže obstát, protože důkazy obsažené ve spise jsou nedostatečné k prokázání jeho viny. Tvrdil, že listinné důkazy, zejména přehledy peněžních částek vypracované účetní společnosti Topolánek s. r. o., které měl převzít z pokladny, nemají žádnou důkazní hodnotu, neboť se jedná pouze o soupis částek provedený účetní, navíc pak neexistují žádné záznamy o tom, že by výběr částek z pokladny potvrdil svým podpisem. Za nevěrohodné považoval také výpovědi všech svědků, protože v poměru k jednatelce poškozené společnosti se vždy jednalo o osoby blízké či osoby podřízené. V té souvislosti zmínil, že Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) byl opakovaně vysloven právní názor, že „… existuje obdoba vztahu osob blízkých mezi vztahem obchodní společnosti a statutárním orgánem společnosti či společníkem“ (konkrétní rozhodnutí však necitoval). V návaznosti na to zdůraznil, že svědek T. K. je synem jednatelky poškozené společnosti a svědkyně P. Z. je k ní rovněž v příbuzenském poměru, takže není možné předpokládat, že by tyto osoby vypovídaly jinak, než že by podpořily její argumenty.
Obviněný se dále vyjádřil k převodu částky ve výši 100.000,-- Kč, kterou poukázal na svůj podnikatelský účet, v tom smyslu, že právní nárok na danou částku byl prokázán vystavenými fakturami, předloženým daňovým přiznáním, kde je tato částka přiznána jako část odměny za práci pro společnost Topolánek s. r. o., a doklady resp. fakturami vystavenými pro společnost Topolánek s. r. o. Je prý přitom zřejmé, že jeho měsíční odměna za práci pro tuto společnost činila 35.000,-- Kč včetně DPH. Soudy podle něho nepřihlédly k občanskoprávní povaze jeho jednání, přičemž je zřejmé, že měl dostat za provedenou práci zaplaceno, což se nestalo. Měsíčně mu měla být vyplácena částka 35.000,-- Kč, a to až do jeho odchodu od společnosti v lednu 2010. Soudy tvrzený závěr o tom, že si částku ve výši 100.000,-- Kč neoprávněně poukázal na svůj účet, byl dovozen na základě nedostatečného dokazování a především pouze na podkladě svědecké výpovědi L. T. On však byl na takovém postupu se svědkyní dohodnut, což nebylo soudy vyvráceno.
Dovolatel rovněž brojil proti tomu, že jednatelka poškozené společnosti se rozhodla uplatnit své občanskoprávní nároky cestou adhezního řízení, k čemuž by jí měly postačovat pouze listiny vystavené P. Z., bez jakéhokoli potvrzení z jeho strany. Domníval se proto, že jakékoli případné pohledávky společnosti po jeho osobě spadají do roviny občanského práva a měly by být řešeny v civilním řízení. Protože je však zřejmé, že občanskoprávní žaloba by byla neúspěšná, zvolila jednatelka poškozené společnosti cestu trestního řízení.
V neposlední řadě obviněný poukázal na zásadu „in dubio pro reo“ a tvrdil, že je nutné ji v řízení uplatnit, protože rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na neobjektivních důkazech. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265 l tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich, neboť na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil zjevně v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž primárně napadal rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů a způsob provedení důkazů z jejich strany (namítal, že listinné důkazy předložené poškozenou společností byly zcela nedostačující a nic neprokazující, že nebylo prokázáno, že by nějaké částky z pokladny společnosti převzal, že částka ve výši 100.000,-- Kč v podstatě odpovídá součtu jeho odměn, které mu měly být společností vyplaceny, zpochybňoval výpovědi svědků, apod.). Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud by obviněný uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém podání uplatnil také námitku relevantní, pokud tvrdil, že jakékoli pohledávky po jeho osobě spadají do roviny občanského práva, a proto měly být řešeny jinými prostředky než trestně právními.
Nejvyšší soud však tuto námitku považoval za zjevně neopodstatněnou.
Zásada subsidiarity trestní represe (kterou měl obviněný zřejmě na mysli, byť ji takto výslovně nevyjádřil) je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu například nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Podle §12 odst. 2 trestního zákoníku však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy.
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v §13 odst. 1 trestního zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že oba soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že v dané věci došlo ze strany obviněného k natolik závažnému zásahu do právem chráněného zájmu, že již bylo třeba na něho působit trestněprávními normami. Významné totiž je, že obviněný zneužíval svého (i intimního) vztahu s jednatelkou poškozené společnosti k tomu, aby měl k dispozici peníze poškozené společnosti, ze kterých si posléze bral i půjčky na náklady exekutora či na nákup jízdního kola, avšak tyto finanční prostředky následně řádně nevyúčtoval. Takové jeho počínání také bylo důvodem ke změně vyplácení finančních prostředků poškozenou společností (měl podepisovat platební list, což však nečinil). I když i po tomto opatření mu byly vypláceny další finanční obnosy, ani ty řádně nevyúčtovával.
Z provedeného dokazování [bod 2) výroku odsuzujícího rozsudku] soudy zjistily, že obviněný k postupným převodům částky v celkové výši 100.000,-- Kč neměl od jednatelky poškozené společnosti žádný souhlas, takže je prováděl bez jejího vědomí, příp. v její nepřítomnosti (v době, kdy byla na zahraniční dovolené). Jeho nároky na sjednanou odměnu mu navíc byly poškozenou společností uhrazeny (fakturu na částku 107.000,-- Kč obviněný vystavil až po realizaci všech popsaných převodů, a proto nebyla společností uznána). Pokud jde o hmotné předměty (mobilní telefon, fotoaparát a počítač), které byly obviněnému podle zjištění soudů svěřeny v rámci jeho pracovněprávního vztahu s poškozenou společností [bod 3 výroku odsuzujícího rozsudku], pak je zjevné, že tyto věci si ponechal pro vlastní potřebu (kromě mobilního telefonu, který odevzdal policejním orgánům), ačkoli doklady o jejich koupi předal do účetnictví poškozené společnosti (tam se také nacházejí).
Takové jednání obviněného soudy obou nižších instancí správně zhodnotily tak, že obviněný byl veden záměrem se na úkor poškozené společnosti obohatit, jeho útoky mířily vždy proti hmotnému majetku nebo finančním prostředkům této společnosti. Ačkoliv se obviněný snažil argumentovat tím, že trestně právní kroky jednatelky poškozené společnosti jsou její ryze osobní mstou, soudy pečlivě zvážily její výpověď a dospěly k závěru o její věrohodnosti, zvláště kdy sama vůči obviněnému neuplatnila žádné nároky za půjčky (konkrétně na exekuci nebo na nákup jiných osobních věcí), k nimž došlo ještě v době jejich blízkého vztahu. Všechny tyto okolnosti neumožňovaly soudům učinit závěr, že by s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio bylo možno posuzované jednání obviněného vyřešit pouze prostředky občanského práva. Jeho trestněprávní postih je proto zcela namístě.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a