ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1648.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1648/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 6 To 193/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 6 T 215/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 6 T 215/2009, byl obviněný M. Š. uznán vinným v bodě 1. a) – d) pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., v bodě 2. a) – c) pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v bodě 3. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a v bodě 4. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že
1. jako osoba jednající v postavení jednatele společnosti Apart – House, spol. s r. o., se sídlem P., n. R., v kanceláři v P., P. (dále jen „společnost Apart“),
a) dne 22. 1. 2008 uzavřel s poškozeným J. B., smlouvu o zprostředkování koupě nemovitosti s dohodou o složení blokovací jistiny, týkající se koupě bytové jednotky v P., G., na podkladě které přijal na účet společnosti Apart od poškozeného jako zálohové platby dne 23. 1. 2008 částku 50.000,- Kč a dne 18. 3. 2008 částku 566.600,- Kč, které však použil v rozporu s jejich určením pro svou potřebu, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši 616.600,- Kč,
b) dne 31. 3. 2008 uzavřel s poškozeným S. H., smlouvu o zprostředkování koupě nemovitosti s dohodou o složení blokovací jistiny, týkající se koupě bytové jednotky v P., B., na podkladě které přijal téhož dne na účet společnosti Apart od poškozeného jako zálohovou platbu částku 30.000,- Kč, kterou však použil v rozporu s jejím určením pro svou potřebu, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši 30.000,- Kč,
c) dne 1. 7. 2008 uzavřel s poškozenými P. K., a R. K., smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti týkající se prodeje chaty evidenční číslo … v katastrálním území T. – obec L., následně zprostředkoval dne 11. 8. 2008 i uzavření smlouvy kupní mezi jmenovanými poškozenými jako prodávajícími na straně jedné a P. M. jako kupující na straně druhé, na podkladě které přijal od kupující M. postupně do úschovy celou kupní cenu ve výši 750.000,- Kč, kterou však použil v rozporu s jejím určením pro svou potřebu, čímž poškozeným způsobil po odečtu dojednané provize škodu v celkové výši 700.000,- Kč,
d) dne 23. 9. 2008 uzavřel v zastoupení realitního makléře M. M., vystupujícího jako zprostředkující osoba, s poškozenou P. B., smlouvu o zprostředkování koupě nemovitosti s dohodou o složení blokovací jistiny, týkající se koupě bytové jednotky v P., ulice L. P., na podkladě které přijal téhož dne na účet společnosti Apart od poškozené jako zálohovou platbu částku 50.000,- Kč, kterou však použil v rozporu s jejím určením pro svou potřebu, čímž poškozené způsobil škodu v celkové výši 50.000,- Kč,
2. jako osoba vydávající se za oprávněnou jednat v postavení jednatele za společnost Apart, v úmyslu vylákat finanční prostředky pod falešným příslibem zajistit zprostředkování zakoupení nemovitosti, v kanceláři v P., P.,
a) dne 29. 10. 2008 uzavřel s poškozenou G. S., zastoupenou P. M., smlouvu o zprostředkování koupě nemovitosti s dohodou o složení blokovací jistiny, týkající se koupě zahrady parcelní číslo … v katastrálním území obce N., okres P., na podkladě které přijal na účet společnosti Apart od poškozené jako zálohové platby dne 29. 10. 2008 částku 50.000,- Kč a dne 11. 11. 2008 částku 650.000,- Kč, které však použil pro svou potřebu, čímž poškozené způsobil škodu v celkové výši 700.000,- Kč,
b) dne 4. 11. 2008 uzavřel v zastoupení realitní makléřky L. Š. vystupující jako zprostředkující osoba s poškozeným P. R. F. S., smlouvu o zprostředkování koupě nemovitosti s dohodou o složení rezervační jistiny, týkající se koupě bytové jednotky v P., R., na podkladě které přijal téhož dne na účet společnosti Apart od poškozeného jako zálohovou platbu částku 20.000,- Kč, kterou však použil pro svou potřebu, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši 20.000,- Kč,
c) dne 25. 11. 2008 uzavřel v zastoupení realitní makléřsky P. F., kdy však jednal sám, s poškozenými V. K., a M. K., smlouvu o zprostředkování koupě nemovitosti s dohodou o složení rezervační jistiny, týkající se koupě bytové jednotky v P., S., na podkladě které přijal téhož dne na účet společnosti Apart od poškozených jako zálohovou platbu částku 50.000,- Kč, kterou však použil pro svou potřebu, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 50.000,- Kč,
3. v období nejméně od 26. 9. 2008 do 2. 12. 2008, kdy nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, v P. vystupoval a jednal jako jednatel společnosti Apart, když uzavíral smlouvy a přijímal plnění přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 T 51/2007, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2008, mu byl mimo jiné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let,
4. v období od 26. 9. 2008 do současné doby neoznámil obchodnímu rejstříku změnu zákonného údaje, a to zákaz výkonu funkce jednatele obchodní společnosti Apart, ač k tomu byl jako jediný jednatel jmenované společnosti povinen ve smyslu §31 obchodního zákoníku, neboť rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 T 51/2007, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2008, mu byl mimo jiné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozený R. K. odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 6 To 193/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 4., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného P. K. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného M. Š. obžaloby Okresního státního zástupce Plzeň-město ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 2 ZT 219/2009, pro skutek ve znění popsaném v bodě 4., jímž měl spáchat trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea třetí tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině pod body 1., 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, obviněnému uložil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozeným P. K. a R. K. společně a nerozdílně částku 700.000,- Kč.
Obviněný M. Š. podal prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Moronga s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřil proti odsuzující části uvedeného rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný ohledně trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. namítl nedostatek subjektivní stránky a k trestným činům podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. uvedl, že se nejednalo o trestné činy, ale šlo jen o občanskoprávní vztahy, na něž trestní zákon nedopadá. Odvolacímu soudu vytkl, že se ztotožnil se soudem prvního stupně, aniž by vzal řádně do úvahy jeho obhajobu, že přijaté peníze nezpronevěřil a neměl v době podepisování smluv úmysl si tyto peníze ponechat. Obviněný tvrdil, že v kanceláři společnosti Apart ponechal peníze, což však nikdo neprověřil a na tuto jeho obhajobu dokazování nezaměřil, a že poškození s ohledem na obsah uzavřených smluv neučinili vše, k čemu se zavázali. Pokud následně z důvodů vadného postupu poškozených nedošlo k zajištění potřebných finančních prostředků, k odstoupení od smlouvy, apod., jednalo se o porušení smluvních ujednání ze strany poškozených, a obviněnému tudíž nevznikla povinnost vrátit jim přijaté peněžní prostředky. Ve vztahu k činům pod body 1. a 2. výroku o vině soudy dostatečně nezkoumaly text předmětných smluv. Konkrétně obviněný zdůraznil, že v bodě 1.a) se mu nepodařilo splnit smluvní závazek zprostředkovat možnost uzavření kupní smlouvy, avšak když k realizaci zamýšlené koupě bytové jednotky v exekučním řízení nedošlo, poškozený od smlouvy o smlouvě budoucí kupní neodstoupil. Jestliže v bodech 1.d) a 2.a) došlo k vrácení finančních prostředků poškozeným M. M. a G. S., neměl být v této části uznán vinným za dokonaný trestný čin. Za nesprávný označil závěr soudů, že k vrácení předmětných finančních prostředků došlo prostřednictvím jeho matky, nadto z jiných zdrojů. Obviněný připomněl, že peníze jsou druhově určeny, a navíc ani nebylo vyvráceno (např. výslechem matky), že tyto byly vráceny přímo z obnosu, který obdržel od poškozených, což považoval za nedostatek, který měl v dané věci vliv na posouzení jeho jednání jako trestného činu.
Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 6 T 215/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 6 To 193/2011, a rozhodl tak, že se věc vrací Okresnímu soudu Plzeň-město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, a poté, co shrnula podstatný obsah napadených rozhodnutí a dovolání obviněného, k jeho obsahu konstatovala, že se soudy obou stupňů opakovaně s obdobnou obhajobou obviněného vypořádaly. Konkrétně odkázala na logickou a přesvědčivou argumentaci zejména na straně 20-25 rozsudku soudu prvního stupně a na straně 6 a 10 rozsudku odvolacího soudu. K námitce obviněného, že se jednalo o občanskoprávní vztah, uvedla, že není pochyb o tom, že trestná činnost vyplynula z jeho podnikatelské činnosti, avšak popis přisouzeného jednání svědčí o tom, že výchozí soukromoprávní rámec svého vztahu s poškozenými klienty zastupované obchodní společnosti Apart překročil způsobem zakládajícím podmínky jeho trestní odpovědnosti za výše uvedené trestné činy. Rovněž státní zástupkyně shledala nedůvodnou námitku, že soudy nevěnovaly patřičnou pozornost textu příslušných smluv, a konstatovala, že nejen textu příslušných smluv, ale i platné občanskoprávní úpravě se oba soudy věnovaly s dostatečnou pozorností. U všech dílčích útoků trestného činu podvodu (bod 2. výroku o vině) došlo k dokonání trestného jednání okamžikem vylákání finančních prostředků (zálohových plateb, popř. rezervačních jistin) za účelem úhrady kupní ceny nemovitostí, jejichž koupi jim dovolatel v jím deklarovaném statutárním postavení nemohl zprostředkovat, a proto nebylo možno přisvědčit výhradě obviněného, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem podvodu. Ohledně jednání vůči poškozenému J. B. [bod 1.a)] soudy nemohly odhlédnout od toho, že k prodeji bytové jednotky došlo jinému zájemci mimo exekuční řízení krátce po uzavření zprostředkovatelské smlouvy se jmenovaným poškozeným, v důsledku čehož se stalo splnění dovolatelova závazku nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák., přičemž z důvodu uvedeného způsobu zániku závazku vznikla podle §577 odst. 1, 2 obč. zák. dovolateli povinnost informovat v uvedeném směru svého bývalého klienta a vrátit mu plnění, které se za tohoto stavu na jeho straně stalo bezdůvodným obohacením. Obviněný však ještě řadu dalších měsíců poškozeného ujišťoval o svých krocích, ač tomu tak nebylo. S odkazem na obsah konkrétních smluv státní zástupkyně rozvedla ve vztahu k bodu 1.d), že vznikla povinnost vrácení svěřené blokovací jistiny kupní ceny v tom momentě, kdy mu vlastnice bytu J. G. sdělila, že od svého původního záměru prodat byt prostřednictvím jím zastupované společnosti Apart odstupuje. Pokud tato jeho povinnost byla následně splněna až s odstupem času ze strany jeho matky, pak uvedená okolnost nemůže nikterak ovlivnit zcela správný právní závěr obou soudů o tom, že si přisvojil cizí svěřenou věc a že pokračující trestný čin zpronevěry ve shora uvedené právní kvalifikaci dokonal.
Státní zástupkyně považovala výrok o vině správným i u skutku pod bodem 3. posouzený jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 9 T 51/2007, se obviněný účastnil za přítomnosti svého obhájce veřejného zasedání odvolacího soudu, a tudíž mu bylo v souvislosti s vyhlášením konečného rozhodnutí známo, že mu byl pravomocným a ve vztahu k němu vykonatelným způsobem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání odsouzeného M. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky korespondují s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat výlučně pro vady právní, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Ze znění citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pro přezkoumání právních otázek je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Nelze proto na podkladě tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, proto dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Jestliže obviněný s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkal, že nebyla věnována dostatečná snaha ověření, zda v kanceláři společnosti Apart se nenacházejí převzaté peníze klientů, případně že mělo být doplněno dokazování výslechem matky obviněného, v této části dovolání nerespektoval podmínku, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze posuzovat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Nejvyšší soud proto nemohl takto vznesené námitky přezkoumávat. I přes toto konstatování je však potřeba zmínit, že soudy dostály všem svým povinnostem, jež jsou na ně kladeny ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., a s obhajobou obviněného se v potřebné míře vypořádaly a rovněž ve vztahu k ní provedly dokazování, které nevzbuzuje, co do jeho úplnosti, žádné pochybnosti.
Nejvyšší soud považoval v souladu s označeným dovolacím důvodem uplatněné ty námitky, které se týkaly výhrad proti právní kvalifikaci činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. V této části jsou uplatněné argumenty právní povahy, protože obviněný brojil proti subjektivní stránce jak u trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak i u trestných činů podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tyto navíc podle obviněného nebylo možné považovat za dokonané, a shledával u nich jen obvyklý projev v rámci občanskoprávních vztahů. Z podnětu těchto právních námitek dopadajících na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda jsou důvodné.
Ve vztahu k námitkám obviněného směřujícím proti trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [bod 1.a) - d)] je potřebné uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Rozhodné pro naplnění tohoto trestného činu je, že předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena, tj. že mu byla odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Přivlastnění si svěřené věci záleží v tom, že ten, komu byla věc svěřena, si osobuje k ní a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.).
Jak ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, obviněný uvedený čin spáchal jednáním popsaným pod body 1.a) - d) v zásadě tím, že jako jednatel společnosti Apart (zabývající se v pozici realitní kanceláře zprostředkovatelskou činností na trhu s nemovitostmi) ve čtyřech případech uzavřel s poškozenými smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí s dohodou o složení blokovací jistiny a v jednom případě smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti, když v tomto posledně zmíněném případě následně zprostředkoval i uzavření kupní smlouvy mezi poškozenými. Na základě uvedených smluv převzal od poškozených na účet společnosti Apart zálohové platby, které následně nepoužil způsobem, k němuž se smluvně zavázal, tj. k zajištění a realizaci prodeje nemovitostí, jež měl zprostředkovat, ale v rozporu s tímto jejich určením je užil pro svou vlastní potřebu.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na stranách 16 až 20 podrobně ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům rozvedl všechny podstatné skutečnosti i své právní závěry, pro něž vycházel mimo jiné i z obsahu zprostředkovatelských smluv, dohod o složení blokační, event. rezervační jistiny, příp. smluv o budoucí kupní smlouvě. Odvolací soud se rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval obsahem předmětných smluv (viz strana 8), kde mimo jiné k bodu 1.a) zdůraznil, že s ohledem na to, že zprostředkovatelská smlouva byla vázána na možnost prodat nemovitost v rámci exekučního řízení, v situaci, kdy k exekuci předmětné nemovitosti nedošlo, protože povinný pohledávku uhradil a exekuce se nekonala, byl obviněný povinen postupovat podle §575 obč. zák., neboť došlo k zániku závazku pro nemožnost jeho plnění. Obdobná situace nastala i v bodě 1.d), protože poškozená změnila svůj záměr a oznámila, že zprostředkovatelskou službu od společnosti obviněného již nepožaduje, a tedy složenou blokovací jistinu měl obviněný vrátit v souladu se smluvními podmínkami. V bodě 1.b) měl obviněný povinnost, podle obsahu smlouvy o zprostředkování koupě uzavřené s poškozeným, v případě, že do 30. 4. 2008 nebude uzavřena kupní smlouva, do tří dnů složenou blokovací jistinu vrátit, což však neučinil, a tyto prostředky si ponechal. V bodě 1.c) obviněný byl povinen podle zprostředkovatelské smlouvy kupní cenu, jíž přijal od kupujícího, předat prodávajícímu, avšak obviněný tak neučinil ani nezajistil, aby se tak stalo, když prostředky, které byly složeny na účet, na tomto účtu neponechal a ani nikde jinde nebyly k dispozici.
Nad rámec již soudy obou stupňů rozvedených závěrů považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že zprostředkovatelské smlouvy, na základě nichž byly společnosti Apart, jejímž jménem obviněný jednal, poškozenými svěřeny uvedené finanční prostředky, jsou v obsahu spisu založeny k bodu 1.a) na č. l. 84, k bodu 1.b) na č. l. 218, k bodu 1.c) na č. l. 175, k bodu 1.d) na č. l. 251 a soud prvního stupně se jejich ujednáními zabýval. Proto lze jen ve stručnosti nad rámec již soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedených skutečností zmínit, že konkrétní smluvní podmínky jsou u jednotlivých smluv v zásadě shodné. V každé z nich je stanoveno, za jakých podmínek mají být finanční prostředky poškozenými na účet uvedené společnosti složeny, a vyplývá z jejich textu, že byly určeny pro uhrazení kupní ceny nemovitosti, k jejímuž zprostředkování prodeje a koupě se obviněný zavázal, a že je budoucí kupující, tj. jednotliví poškození, dali společnosti Apart do úschovy. V každé z těchto smluv se obviněný v bodě IV. čl. 4.1 zavázal zprostředkovat pro klienta v době platnosti smlouvy uzavření s prodávajícím kupní smlouvy nebo smlouvy o budoucí smlouvě kupní. V bodě VI. čl. 6.1 bylo vždy ujednáno, že pokud zprostředkovatel nesplní svou povinnost podle bodu I., nebo uvede v této smlouvě nepravdivé informace, vrátí klientovi do tří dnů složenou blokovací jistinu, a to v plné výši.
Z těchto ujednání je zcela zřejmé, k jakému účelu a z jakých důvodů byly předmětné finanční prostředky společnosti Apart poškozenými složeny. Zjednodušeně lze říci, že konkrétní částky měly být buď předány tomu, kdo by byl na základě předmětných ujednání prodávajícím předmětné nemovitosti, anebo, pokud by taková skutečnost nenastala, byl obviněný povinen tyto blokovací jistiny vrátit zpět poškozeným. Ze skutkových zjištění však plyne, že obviněný takto nepostupoval a se svěřenými finančními prostředky naložil zcela svévolně v rozporu s uvedeným účelem svěření, neboť peníze z účtu v bance vybral a následně použil pro svou potřebu (viz výpisy z banky na č. l. 361 – 391 spisu). Z uvedeného je dostatečně patrné, že obviněný svým jednáním popsaným výše záměrně porušil ustanovení zprostředkovatelských smluv, nedostál tak svým smluvně převzatým povinnostem a svěřené prostředky použil v rozporu s jejich určením. Způsobil tak poškozeným škodu ve výši 1,396.600,- Kč, tedy škodu několikanásobně převyšující hranici značné škody (500.000,- Kč).
Jestliže obviněný v této souvislosti poukazoval na to, že částka byla poškozené v bodě 1.d) vrácena, je nutné zmínit, že trestný čin je dokonán, jestliže jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. U trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jde o jeho dokonání, když se pachatel zmocnil cizí věci, která mu byla svěřena a způsobil tak škodu. V daném případě byl v jednotlivých dílčích útocích, v bodech 1.a) – d) každý z nich dokonán, a to v okamžiku, kdy obviněný z účtu, na který byly předmětné finanční částky vloženy, tyto vybral a užil, event. je v době, k níž nastala událost, od níž se odvíjela povinnost obviněného uvedené částky vrátit poškozeným, tak neučinil a nakládal s nimi nadále sám jen podle své vůle. Pokud za obviněného po tomto okamžiku kdokoli poškozeným byť částečně finanční částky zaplatil, nejednalo se o splnění smluvní povinnosti obviněného, ale šlo již jen o uhrazení vzniklé škody.
Ve vztahu k tomuto trestnému činu je též vhodné podotknout, že popsaný čin v bodě 1a.) –d) svědčí o vědomém a chtěném jednání obviněného, a proto není pochyb o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž jako osoba znalá všech uvedených podmínek věděl, za jakých okolností je povinen peníze poškozeným vrátit, avšak neučinil tak, protože je vrátit nechtěl. V žádném z uvedených případů totiž nepostupoval v souladu s instituty občanského práva, jak naznačil i ve svém rozhodnutí odvolací soud, ale poškozené v potřebném směru neinformoval, a navíc s nimi ani dostatečně nekomunikoval.
Nejvyšší soud tak plně v souladu s tím, jak věc zjistily a ve svých rozhodnutích skutek pod bodem 1.a) – d) posoudily soudy obou stupňů, považuje za správný závěr, že obviněný uvedeným činem naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil v pokračování.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který obviněný spáchal činem popsaným v bodě 2.a) – c) rozsudku soudu prvního stupně, se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Z alternativních znaků uvedené skutkové podstaty v tzv. právní větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil tento trestný čin v podobě, že „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“.
Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.
Podle skutkových zjištění popsaných v bodě 2.a) – c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívalo jednání obviněného naplňující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v zásadě v tom, že se vydával za osobu oprávněnou jednat v postavení jednatele společnosti Apart, aby tak mohl vylákat od poškozených finanční prostředky pod falešným příslibem zajištění zprostředkování koupě nemovitostí. Obviněný již totiž v předmětné době nebyl oprávněn jménem společnosti Apart jako její jednatel činit jakékoliv úkony, protože mu tato činnost byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 T 51/2007, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2008, v rámci trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let, zakázána.
I přesto, že obviněný si byl této skutečnosti vědom, uzavřel v období od 29. 10. 2008 do 25. 11. 2008 ve třech případech smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti s dohodou o složení blokovací (rezervační) jistiny, a takto jednal jménem společnosti Apart.
Vedle skutečnosti, že není oprávněn v důsledku uvedeného trestu zákazu činnosti činit úkony jako jednatel společnosti Apart, obviněný uzavřel předmětné smlouvy, i když věděl, že vzhledem k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který měl na základě výzvy soudu nastoupit k datu 2. 12. 2008, nebude schopen smluvně převzaté závazky řádně a včas splnit. Nejen že o žádné z těchto skutečností poškozené neinformoval, nýbrž dokonce s nimi uzavřel zprostředkovatelské smlouvy, na jejichž základě od nich převzal, resp. nechal poslat na účet společnosti, k němuž měl stále jako jediná osoba dispoziční právo (viz č. l. 361 spisu), finanční částky odpovídající zálohovým platbám.
Obviněný za výše uvedené situace shodné u všech tří dílčích útoků pod body 2.a) – c), když uzavíral smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti, na jejichž základě poškození složili na uvedený účet ve prospěch společnosti Apart, s nímž disponoval jen obviněný, částku v celkové výši 770.000,- Kč, jak se podle obsahu uvedených smluv zavázali, tyto prostředky od poškozených podvodně vylákal. V době uzavírání předmětných smluv totiž věděl, že tyto uzavírá neoprávněně v rozporu se zákazem této činnosti, jak byl soudem v rámci trestu zákazu činnosti odsouzen, a navíc za situace, kdy věděl, že nebude moci pro nástup výkonu trestu odnětí svobody uvedené smluvní závazky splnit.
Tímto jednáním způsobil poškozeným škodu v celkové výši 770.000,- Kč, což je částka svojí výší nepochybně překračující 500.000,- Kč, tj. spodní hranici škody značného rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.). Na podkladě těchto skutečností je zřejmé, že obviněný uvedený trestný čin spáchal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Pokud obviněný i ve vztahu k tomuto trestnému činu namítal, že nebyl dokonán, resp. že se tak nemohlo stát v případě dílčího útoku 2.a), kdy došlo k vrácení převzatých finančních prostředků poškozené G. S., platí ve vztahu k obecné úvaze o podmínkách dokonání trestného činu to, co bylo již uvedeno výše. Ve vztahu k trestnému činu podvodu spáchaného výše pospaným způsobem, lze jen dodat, že ten byl dokonán v době, kdy na základě uzavřených jednotlivých smluv, jak jsou popsány pod body 2.a) - c), poškození složili na účet, který je ve smlouvě uveden, konkrétní finanční částky. Tímto okamžikem byly totiž naplněny všechny znaky trestného činu podvodu. Proto i ve vztahu k němu platí, že pokud byla škoda u dílčího útoku uhrazena později, tj. po této okolnosti [a to se značným časovým odstupem (dne 8. 9. 2009 – č. l. 169 a 246 spisu, strany 12, 13 a 22 rozsudku soudu prvního stupně a strana 7 rozsudku odvolacího soudu)], stalo se tak za stavu, kdy byl předmětný trestný čin již dokonán, a proto již v takovém případě jde jen o náhradu vzniklé škody.
Nejvyšší soud, jenž se ztotožnil se závěry obou soudů o tom, že obviněný naplnil v bodě 1.a) – d) znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a v bodě 2.a) – c) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., považuje ve vztahu k relevantně uplatněné námitce, že neměla být tato jednání posuzována podle norem trestního práva, čímž došlo k porušení principu „ultima ratio“, za vhodné uvést, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Podle této zásady je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedeného obecného právního principu, je určující popis skutku, jak byl na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném případě významné to, že skutková zjištění nepochybně vedou k závěru o naplnění veškerých znaků jak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jak soudy obou stupňů správně z hledisek jeho formálních i materiálních znaků určily. Takto zjištěné okolnosti svědčí o tom, že činnost, na níž se obviněný s poškozenými smluvil, vycházejí z pravidel obchodního styku, neboť poškození obviněného jako zástupce realitní společnosti pověřili zprostředkováním uvažované koupě nemovitosti. Pro tento konkrétně uvedený účel obviněnému předali ve výroku rozsudku uvedené peníze. Pokud však jde o jednání, jehož se obviněný dopustil a jež mu je kladeno za vinu, je zřejmé, že obviněný v rozporu s uvedenými dohodami si jimi svěřené prostředky ponechal sám pro sebe a poškozeným tak způsobil škodu. Jde o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně právních vztahů, jichž obviněný ke svému obohacení zneužil. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochranu vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedených trestných činů, a to nejen v jejich základní, ale i kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci obchodně právních vztahů, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Jestliže obviněný ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3. odsuzujícího rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., vytýkal nedostatek zavinění, Nejvyšší soud se s touto výhradou neztotožnil.
Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána. Trestnost jednání, vychází z toho, že obviněný vykonává činnost, která mu byla zakázána, a je tedy vázána na existenci rozhodnutí, jež obviněný nerespektuje.
V projednávaném případě obviněný podle skutkových zjištění uvedených v bodě 3. nerespektoval rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 T 51/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 7 To 242/2008, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 2008, a vykonával činnost, která mu byla zakázána. Konkrétně obviněný byl tímto rozsudkem uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let.
Z obsahu takto vysloveného zákazu činnosti plyne, že obviněný od okamžiku právní moci předmětného rozsudku (tj. 25. 9. 2008) nesměl vykonávat funkci statutárního orgánu obchodní společnosti po dobu šesti let. Tato skutečnost konkrétně znamená, že nesměl vykonávat jakékoli činnosti, jež vyplývaly z jeho postavení jednatele ve společnosti Apart, která byla ve smyslu §56 a násl., a §105 a násl. obch. zák. obchodní kapitálovou společností. Jednalo se tedy o společnost, na niž tento zákaz dopadal.
Obviněný však tento zákaz nerespektoval [jak je zřejmé konkrétně i ze skutku popsaného pod body 2.a) – c)] a konal úkony s touto funkcí spojené a z ní vyplývající, a proto není pochyb, že formálně i materiálně uvedené znaky trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. naplnil.
K subjektivní stránce je vhodné poznamenat, že bylo dostatečně prokázáno, že si obviněný byl vědom obsahu uvedených rozhodnutí soudu, a to mimo jiné i vzhledem ke své osobní přítomnosti při vyhlášení předmětného pravomocného usnesení odvolacího soudu při veřejném zasedání u Krajského soudu v Plzni dne 25. 9. 2008, jakož i převzetí usnesení tohoto soudu dne 30. 10. 2008. Taková činnost, která byla v rozporu s uvedeným trestem zákazu činnosti, byla chtěná, a proto soudy nepochybily, pokud toto trestné jednání obviněného shledaly spáchaným v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. (srov. stranu 25 rozsudku soudu prvního stupně a strany 9 až 10 rozsudku soudu odvolacího).
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy uvedené skutečnosti správně vyhodnotily a právně posoudily a nepochybily v závěru, že obviněný po formální i materiální stránce naplnil skutkové podstaty trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Protože bylo o vině obviněného rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami, dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová