ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.17.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 17/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání obviněných R. G., a M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 9 To 2/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. G. a M. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 1 T 1/2010, byli obvinění R. G., M. H. a J. M. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněná J. M. sama zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto trestné činy spáchali činem popsaným tak, že po předchozí vzájemné dohodě v druhé polovině září a počátkem října 2008 poté, co získali informace o vlastníkem nevyužívané nemovitosti a osobě vlastníka nemovitosti, v úmyslu obohatit se o finanční prostředky prodejem této nemovitosti, které vylákají na kupujícím, obvinění R. G. a M. H. předstírali, že jsou pověřeni vlastníkem – N. W., ke zprostředkování prodeje nemovitosti nacházející se v katastrálním území K. v P., zapsané na listech vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., bytového domu v ulici U T. a pozemku parc. č. … a to advokátovi Mgr. P. M., na něhož se v době od 22. 9. do 26. 9. 2008 obrátili se žádostí o právní zastoupení při prodeji nemovitosti a se žádostí o pomoc při jejím prodeji, a poté, co Mgr. P. M. zajistil zprostředkování prodeje nemovitosti Realitní kanceláří Mgr. J. T., totéž předstírali i před ním, následně Mgr. P. M. a Mgr. J.T. umožnili dne 29. 9. 2008 prohlídku nemovitosti, Mgr. J. T. pak nabízel prodej nemovitosti prostřednictvím své realitní kanceláře i na internetu za částku 12.900.000,- Kč, a poté, co o koupi nemovitosti projevil zájem Ing. P. S. a došlo k dohodě o podmínkách koupě nemovitostí, dne 9. 10. 2008 v P. v Z., v budově Úřadu Městské části P. obviněná J. M. po předchozí dohodě s oběma obviněnými vystupovala jako N. W., jejímž jménem také podepsala kupní smlouvu, dohodu o advokátní úschově finančních prostředků, prohlášení o nabytí nemovitosti, plnou moc pro Mgr. M. a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pro kupujícího Ing. P. S., kdy při ověřování podpisů se pracovnici Úřadu Městské části P. prokázala padělaným cestovním pasem na jméno N. W., který získala nezjištěným způsobem, přičemž na tomto cestovním pase byla vylepena fotografie obviněné, podpis na tomto cestovním pase nebyl pravým podpisem N. W., která ani o vydání tohoto cestovního pasu nežádala, číselná řada označující sérii tohoto cestovního dokladu byla pozměněna, takto postupovali všichni tři obvinění v úmyslu dosáhnout vyplacení kupní ceny za nemovitost v částce 12.900.000,- Kč od poškozeného Ing. P. S., k čemuž však nedošlo, neboť Ing. P. S. a jeho právní zástupce s ohledem na chování obviněné J. M. pojali podezření z možného podvodného jednání, zkontaktovali otce majitelky nemovitostí a zjistili, že nemovitost není prodávána oprávněnou majitelkou nemovitostí, takže k vyplacení kupní ceny kupujícím Ing. P. S. a ke způsobení škody v této výši nedošlo.
Obvinění R. G. a M. H. byli za pokus zločinu podvodu odsouzeni shodně podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné J. M.
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 9 To 2/2011, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, která proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni jmenovaní obvinění.
Obvinění R. G. a M. H. toto usnesení odvolacího soudu napadli prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný R. G., proti němuž je trestní řízení vedeno jako proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.), podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Beno Jeřábka. Dovolatel v jeho obsahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval absenci podvodného úmyslu a nemožnost čin právně kvalifikovat jako zločin podvodu. Dovolatel poukázal na nedostatky v rozsahu provedeného dokazování s tím, že nebyla jednoznačně objasněna role řady dalších osob, jež se na stíhaném skutkovém ději prokazatelně podílely (zejména R. M., M. Ž., Z. P., L. S., Mgr. P. M. a Mgr. J.T.). V tomto kontextu namítl existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění nalézacího soudu s provedenými důkazy s tím, že nebyla prokázána předchozí vzájemná dohoda všech obviněných o vylákání finančních prostředků podvodným způsobem ke škodě kupujícího. Ve vztahu k důkazům, které byly provedeny, namítl, že obviněný R. G. nebyl ve věci vyslechnut díky tomu, že je od začátku řízení uprchlý. Obviněná J. M. vůbec nevypovídala a obviněný M. H. spáchání trestného jednání popřel s tím, že nevěděl, že se jednalo o podvod, a sám byl překvapen, když to vyšlo najevo. Dovolatel shrnul i některé skutečnosti, které podle něj vyplývají z výpovědí svědků Mgr. P. M. a M. Ž. Dovolatel zdůraznil, že uvedené výpovědi nasvědčují jiné možné verzi skutkového děje, než ke které dospěly oba soudy nižšího stupně, a to tomu, že obvinění jednali v dobré víře, že další osoby jsou skutečně v kontaktu s majitelkou nemovitosti, a chtěli toliko získat provizi za přispění k realizaci prodeje nemovitosti. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že odvolací soud jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl, přestože v předcházejícím řízení se vyskytly výše uvedené vady.
V závěru dovolání obviněný R. G. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 9 To 2/2011, jakož i napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 1 T 1/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť jeho jednání není pro nedostatek subjektivní stránky trestným činem. Současně byl udělen výslovný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. H. dovolání zaměřil rovněž proti výroku o vině a odvozeně i proti výroku o trestu. Napadenému rozhodnutí vytkl jak vady spočívající v nesprávném zjištění skutkového stavu, který považoval za neúplný a nesprávný, tak i to, že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. K náležitému objasnění věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, jež navrhoval především ohledně výslechu dalších svědků. Nalézací soud se dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou spočívající v soustavném popírání žalované trestné činnosti. Poukázal na důkazní nouzi s tím, že tak nebyla prokázána souvislost mezi jeho jednáním ve stádiu pokusu a škodou poškozeného, když jediným důkazem, který byl vzat za podklad pro rozhodnutí o jeho vině a trestu, byla výpověď nevěrohodného, třináctkrát soudně trestaného svědka M. Ž., výpověď Mgr. J. T., jenž svou výpověď změnil téměř ve všech bodech, a svědka Mgr. P. M., který rovněž při hlavním líčení dovolatelovu trestní odpovědnost vyloučil. Poukázal také na skutečnost, že řada svědků změnila v průběhu trestního řízení svoji výpověď, přičemž téměř všichni výslovně potvrdili jeho nevinu nebo uvedli, že jej neznají. Obviněný tvrdil, že spoluobviněného R. G. pouze doprovázel v domnění, že se jedná o jeho přítele, a nebyl obeznámen s tím, že by jeho obchodní aktivity byly podvodného charakteru, ani neexistuje nic, co by tuto skutečnost dokazovalo, když on se o tom, že jde o podvod, dověděl až dne 10. 10. 2008. Podle obviněného neexistuje žádné relevantní svědectví dokladující jeho úmysl dopustit se trestného činu podvodu. Popřel, že by po Mgr. P. M. žádal provizi, a uvedl, že to byl právě Mgr. P. M., kdo mu sdělil, že bude nadále realizovat prodej této nemovitosti bez jeho pomoci prostřednictvím Mgr. J. T. Byl totiž přesvědčen, že nemovitost nabízí její pravý majitel, a to, že byl v minulosti víckrát souzen pro majetkovou trestnou činnost, nedokazuje jeho úmysl spáchat také tento trestný čin. Dovolatel poukázal rovněž na to, že Mgr. P. M. je na základě oboustranně podepsané plné moci, která nebyla žádnou ze stran vypovězena, stále, tj. do dne podání tohoto dovolání jeho právním zástupcem, což znamená, že nebyl-li zproštěn mlčenlivosti, neměl oprávnění se vyjadřovat a vypovídat k jeho osobě, ani se vyjadřovat o kauzách, v nichž jej v minulosti zastupoval. V tomto jeho postupu spatřoval porušení zákona. Celé řízení označil za zmatečné s výhradou vůči spornému doručování dopisu, který mu byl doručen na poště. Obviněný shledal celé řízení vadné s tím, že byla porušena zásada in dubio pro reo.
Ze všech uvedených důvodů obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 9 To 2/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil původní rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. jej zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., případně aby věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Současně dodatečným přípisem vyjádřil svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání s tím, že žádá svou osobní účast před soudem.
Ačkoli byly opisy dovolání obviněných doručeny Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své písemné stanovisko Nejvyššímu soudu do dne konání neveřejného zasedání nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté posuzoval, zda argumenty obviněných lze podřadit pod jimi označené dovolací důvody, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Vzhledem k tomu, že obvinění své dovolání shodně opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., je možné ve vztahu k oběma uvést, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Obvinění použili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve svých mimořádných opravných prostředcích v jeho druhé alternativě, neboť namítali, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k uplatněným námitkám obviněných a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
S ohledem na obsah námitek, o které obvinění svá dovolání opřeli, Nejvyšší soud shledal, že zákonem vymezeným pravidlům pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostáli, neboť výhrady, jež v dovolání vznesli, se netýkají svým obsahem právních nedostatků, ale jsou založeny výlučně na zpochybnění skutkových závěrů. Těžištěm dovolání obviněných jsou námitky o neúplnosti provedeného dokazování. Tyto nedostatky oba dovolatelé spatřovali v tom, že nebyli vyslechnuti všichni svědci, které ve věci navrhovali slyšet. Rovněž vytýkali, že soudy neposuzovaly věrohodnost výpovědí slyšených svědků v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné zdůraznit, že ačkoli obvinění ve svých dovoláních formálně na uvedený dovolací důvod odkázali tím, že dovolatel R. G. naznačoval absenci podvodného úmyslu a dovolatel M. H. vytýkal nedostatek v subjektivní stránce, ve skutečnosti tyto námitky obvinění nepodložili skutečnostmi právní povahy, ale oba vadu použité právní kvalifikace spatřovali zásadně v nesprávném skutkovém zjištění, a proto jejich výhrady s tímto dovolacím důvodem nekorespondují.
Jak z obsahu podaného dovolání obviněného M. H. plyne, ten v rámci své argumentace navázal na svou obhajobu uplatňovanou již v předchozích stádiích trestního řízení, jejímž těžištěm bylo tvrzení, že se činu, kterým byl uznán vinným, nedopustil, že nevěděl o tom, že jde o podvod, že byl v dobré víře a že sám byl ostatními na věci zainteresovanými osobami podveden. Na základě této své verze pak dovozoval, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu, který mu je kladen za vinu, když skutkový stav věci, který je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, považoval za nepravdivý a nesprávný. Argumentace obviněného M. H. o nedodržení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, neboť toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. Má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování a týká se právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Výhrada o tom, že advokát Mgr. P. M., ve věci vypovídající jako svědek, nemohl ve věci podávat svědectví, pokud nebyl zproštěn mlčenlivosti, neboť jej v jiných trestních věcech jako obhájce zastupoval, rovněž nemá právní povahu a ani není důvodná. Podle §21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. O takový případ v projednávané věci nešlo, neboť Mgr. P.M. ve věci, v níž byl vyslýchán jako svědek, nevypovídal o skutečnostech týkajících se právní věci, v níž obviněného zastupoval, ani ve své výpovědi neuváděl žádné okolnosti, které by se týkaly věci, v níž obviněnému dříve poskytoval právní služby.
Rovněž dovolání obviněného R. G. je založeno na tom, že se neztotožnil s tím, jak byl skutek v rozsudku soudu prvního stupně popsán, když i on poukazoval na zcela jiné skutečnosti, než které soudy z výsledku provedeného dokazování dovodily, a i on tvrdil, že postupoval v dobré víře, že skutečně jednají s majitelkou předmětné nemovitosti. Z takto odlišně koncipovaného skutkového stavu, než jak jej shledaly obecné soudy, dovozoval, že u něj nebyl dán podvodný úmysl.
Z uvedeného je patrné, že námitky obviněných nesměřovaly proti právnímu posouzení nebo jiným otázkám majícím hmotně právní charakter, nýbrž svou argumentaci postavili výlučně na tom, že se skutku, jímž byli uznáni vinnými a jenž byl popsán ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, nedopustili. Tím v podstatě nabídli vlastní interpretaci skutkového děje, zcela odlišnou od skutkových zjištění, která ve věci učinil soud prvého stupně. Jestliže obvinění poukázali na absenci subjektivní stránky nebo úmyslného uvedení jiného v omyl, ani v tomto případě uvedenou výhradu nevznesli jako hmotně právní nedostatek ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku nebo §209 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jejím materiálním obsahu. Ve vztahu k ní totiž vycházeli z jiných, podle vlastní verze o průběhu činu vytvořených skutkových zjištění, a teprve druhotně na základě odlišné verze skutkového děje postavili svou polemiku s absencí subjektivní stránky, a proto Nejvyšší soud jejich dovolání nemohl považovat za uplatněná v souladu s označeným dovolacím důvodem, který ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnili.
Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněných podřazené pod označený dovolací důvod stojí mimo rámec pravidel zákonem daných nejenom pro uvedený dovolací důvod, ale též jakýkoliv jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z těchto důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že není žádný z dovolacích důvodů naplněn, a proto neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Ačkoli Nejvyšší soud z podnětu těchto námitek správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával, považuje pouze pro úplnost za vhodné nad rámec obviněnými uplatněných důvodů zdůraznit, že způsob, jímž především soud prvního stupně posuzoval věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, nevzbuzuje žádné pochybnosti. Vedle dalších skutečností i této okolnosti věnoval pozornost a dostatečně srozumitelně, jasně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o věrohodnosti nejen svědeckých výpovědí, ale i všech dalších důkazů, o něž své rozhodnutí o vině obviněných opřel (srov. str. 17-18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se touto otázkou na základě odvolání obviněných rovněž zabýval a postup soudu prvního stupně z hledisek §2 odst. 5, 6 tr. ř. přezkoumával, avšak žádná pochybení či nedostatky zásadního významu v něm neshledal (viz str. 7 napadeného usnesení). Soudy nižších stupňů tedy své závěry logicky a srozumitelně vysvětlily, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí byla učiněna v souladu se všemi zákonnými postupy a pravidly a nevykazují jakékoli známky libovůle ani jednostranného či neodpovědného posuzování.
Nejvyšší soud neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzení věci, jehož se obviněný M. H. ve svém dovolání také domáhal. Na podkladě skutkových zjištění, jak je soud prvního stupně popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, je zcela zřejmé, že obvinění v rozporu se skutečností předstírali, že jsou osobami oprávněnými a pověřenými pravou majitelkou nemovitosti k zajištění zprostředkování jejího prodeje. K tomu také směřovala jejich předchozí vzájemná dohoda (ještě spolu s obviněnou J. M.) i veškeré následné na sebe navazující kroky, které podnikli za účelem vylákání kupní ceny na základě fingovaného prodeje nemovitosti, čímž cíleně směřovali k vlastnímu obohacení. Ke způsobení škody nakonec díky obezřetnosti kupujícího nedošlo, neboť jím bylo, ještě před realizací prodeje nemovitosti a vyplacením kupní ceny, odhaleno. Obvinění tak činili s plným vědomím, že záměrně uvádějí jiné osoby v omyl, a svůj záměr realizovali ve vzájemné součinnosti.
Pokud obviněný M. H. poukazoval v rámci mimořádného opravného prostředku na sporné doručování blíže nespecifikovaného dopisu, potom je třeba pouze okrajově uvést, že z jeho podání není zřejmé, jakou konkrétní písemnost měl na mysli, a proto Nejvyšší soud pouze zkoumal, zda bylo řádně doručeno usnesení soudu druhého stupně všem adresátům. Jelikož dospěl k závěru, že všechny zákonem předepsané náležitosti a postupy byly zachovány, se nezabýval námitkou obviněného vztahující se k blíže nekonkretizované závadě v doručování nejasné písemnosti.
Jestliže obvinění v dovolání shodně označili i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak je výše uvedeno, pak tím, že nebyl řádně uplatněn dovolací důvod subsumovaný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., od něhož se odvíjela obviněnými namítaná nesprávná přezkumná činnost odvolacího soudu, nebyl řádně naplněn ani tento dovolací důvod.
Vzhledem k tomu, že obvinění ve svém dovolání neuvedli žádnou námitku, jež by splňovala podmínky pro řádné uplatnění dovolání na podkladě dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř., a jelikož výhrady uplatněné toliko proti soudy nižších stupňů učiněným skutkovým zjištěním nejsou uvedeny v žádném z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová