ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.177.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 177/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání obviněného I. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 9 To 219/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 182/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 1 T 182/2007, byl obviněný I. P. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.), a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmínečně odložen, podle §60a odst. 1 tr. zák. byl nad obviněným vysloven dohled a podle §60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání pěti roků. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Zároveň byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému A. K. škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 24. 4. 2006 převzal od N. S. částku 1.100.000,- Kč, kterou měl předat poškozenému A. K., v jehož zastoupení uzavřel na základě plné moci ze dne 10. 5. 2006 dne 15. 5. 2006 jako strana prodávající s N. S. jako stranou kupující kupní smlouvu na prodej nemovitostí, domu v ul. N. a pozemku ve V., v článku II. smlouvy uvedl, že kupní cena ve výši 1.100.000,- Kč již byla mezi smluvními stranami plně vypořádána před podpisem smlouvy, svěřené peníze však poškozenému nikdy nepředal a ponechal si je pro svoji potřebu, čímž poškozenému A. K. způsobil škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Obviněný napadl shora označený rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, ve kterém brojil proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 9 To 219/2011, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost je třeba dodat, že toto rozhodnutí, které vzešlo z řízení po přikázání věci dovolacím soudem, je v pořadí třetím rozhodnutím odvolacího soudu v téže věci. V prvém případě Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 9 To 254/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 4. 2008. sp. zn. 1 T 182/2008, týkající se obviněných I. P. M. a N. S., a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve druhém případě byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 T 182/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněné N. S. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná N. S. byla podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený A. K. se svým nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněné N. S. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného I. P. M. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 472/2010, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 T 182/2007, v části týkající se obviněného I. P. M. zrušil, zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 9 To 219/2011, v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně znovu dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. a namítl, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání spočívající v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že nebyla zachována totožnost skutku během celého trestního řízení a poukazoval na odlišnosti mezi dřívějším popisem skutku, kdy byl stíhán pro trestný čin podvodu, a jeho popisem po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu, kdy je v řízení proti uprchlému odsouzen pro trestný čin zpronevěry. Měl za to, že není možné, aby za takovýchto okolností soud vycházel z důkazů provedených již v předchozích částech řízení, vedenému proti němu pro jiný trestný čin. V této souvislosti brojil i proti tomu, že nebyly provedeny důkazy k jeho návrhu a měla být porušena příslušná relevantní ustanovení o řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.), zejména §306a odst. 1 a 2 tr. ř. Dále namítl, že svým jednáním nenaplnil ani subjektivní, ani objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry zpochybňoval (dlužno říci v souladu s argumentací užitou již v odvolání) tím, že uvedená nemovitost s ohledem na zatížení věcnými právy v jeho prospěch měla nulovou hodnotu, přičemž nevyplacení poškozenému obdržené kupní ceny od kupující N. S. interpretoval jako jednostranné započtení svých pohledávek (souvisejících se zrušením jeho věcných práv k prodávané nemovitosti) vůči poškozenému. Z výše uvedeného důvodu poškozenému podle jeho mínění ve skutečnosti nevznikla žádná škoda, a proto - i s ohledem na §88 odst. 1 tr. zák. - vyjádřil přesvědčení, že společenská nebezpečnost jeho činu v žádném případě nemohla naplnit konkrétní kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Za daných okolností, zvláště když se poškozený domáhá civilní cestou vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, pokládal za neadekvátní vyslovení omezující povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák., tedy povinnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností a sil nahradit poškozenému škodu. Na závěr svého dovolání se obviněný dožadoval aplikace ustanovení §12 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jež se týká zásady zákonnosti a principu subsidiarity trestní represe. Akcentoval, že se v jeho případě jedná výlučně o soukromoprávní spor a zásadně odmítl, že by peníze určené poškozenému úmyslně zpronevěřil.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 1 T 182/2007, bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
Obviněný uplatnil neurčitě formulované výhrady proti řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. a vytkl, že zejména nebylo bráno v úvahu ustanovení §306a odst. 1, 2 tr. ř.
Není od věci připomenout, že řízení proti uprchlému lze ve smyslu §302 tr. ř. konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. V řízení proti uprchlému má obhájce stejná procesní práva, jako by měl sám obviněný (včetně jim odpovídající povinnosti soudu dodržet ve stanovených případech způsoby doručování do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení), čímž je mimo jiné garantováno právo na spravedlivý proces pro obviněného.
V dovolání není blíže konkretizováno, v čem mělo údajné procesní pochybení, konalo-li se řízení proti uprchlému, spočívat (kromě vágního odkazu na neprovedení některých důkazů navrhovaných obhajobou). Navíc je třeba poznamenat, že obhajobou zdůrazňované ustanovení §306a odst. 1 a odst. 2 tr. ř. není na danou situaci vůbec přiléhavé, neboť upravuje postup pro případ, kdy po pravomocném skončení trestního řízení dodatečně pominou důvody, pro které se vedlo řízení proti uprchlému, a obviněný navrhne v osmidenní lhůtě od doručení pravomocného rozsudku jeho zrušení, popř. i provedení hlavního líčení v určitém rozsahu znovu.
O tom, že nadále bude proti obviněnému konáno řízení proti uprchlému, bylo řádně rozhodnuto usnesením (č. l. 883), které bylo v souladu s požadavky trestního řádu doručeno obhájkyni obviněného, která se mohla vyjadřovat ke všem prováděným důkazům v hlavním líčení a uplatňovat obhajobu obviněného před soudy obou stupňů. Před nařízením hlavního líčení před soudem prvního stupně, respektive před veřejným zasedáním u odvolacího soudu, byla příslušná předvolání a vyrozumění pro obviněného řádně vyvěšena na úředních deskách soudů, aniž na ně obviněný jakkoliv reagoval, ačkoliv průběh řízení prokazatelně sledoval, jak vyplývá z e-mailu zaslaného soudu prvního stupně dne 13. 4. 2011 (č. l. 1050), v němž žádal doručení rozsudku soudu prvního stupně (pouze však prostřednictvím e-mailu, protože novou doručovací adresu nesdělil). Z posledně zmiňovaného je možné opodstatněně usuzovat na záměrné utajování pobytu ze strany obviněného a jeho vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině. Lze proto uzavřít, že Nejvyšším soudem nebylo zjištěno žádné procesní pochybení ohledně ustanovení o řízení proti uprchlému. V daném kontextu není rovněž bez významu, že během celého řízení obhajoba nevznesla žádnou námitku proti samotnému zahájení řízení proti uprchlému, zpochybňovala pouze možnost použití důkazů provedených v předchozí části řízení, což je však poněkud odlišná otázka.
Pokud jde o tuto posledně zmiňovanou problematiku, Nejvyšší soud dává plně za pravdu soudu odvolacímu, který se s tímto bodem obhajoby (opětovně uplatněném i v dovolání) již vypořádal. Jestliže během řízení nastane situace, že jeho část je vedena jako řízení proti uprchlému, neexistuje žádný zákonný důvod, aby důkazy provedené za přítomnosti obviněného byly znovu prováděny v té části řízení, které je konáno jako řízení proti uprchlému. Vedle toho, že proto nejsou žádné legální důvody, nebylo by to ani logické a účelné, neboť důvodem specifického přístupu k provádění důkazů v řízení proti uprchlému je právě absence obviněného během tohoto řízení. Jestliže však byly předchozí důkazy provedeny v jeho přítomnosti, je v maximální možné míře garantována ochrana příslušných procesních práv, a nelze mít proto za to, že by opakováním provádění důkazů v jeho nepřítomnosti bylo možno naplnit požadavky spravedlivého procesu lépe.
Dovolatel odkázal též na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný ve svém dovolání částečně uplatňoval i námitky skutkové, resp. procesní, které pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 pím. g) tr. ř. podřadit nelze, a protože nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Jakkoliv nelze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že po doplnění dokazování v řízení následujícím po rozhodnutí o dovolání bylo rozhodnuto „o naprosto jiném skutku“, pokládá dovolací soud za vhodné reagovat i na tuto výhradu ubezpečením, že jde o skutek totožný s tím, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, pro který na něj byla podána obžaloba a o němž bylo rozhodováno i v dřívějších rozhodnutích soudů, byť se liší právní kvalifikací.
Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného, ale zákon jej blíže nedefinuje. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz rozhodnutí č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682, 1686 a 1687).
Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v konkurujících si rozhodnutích, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní. Nemohou však o ní rozhodovat samotné závěry právní ani případný popis skutku uvedený pouze v odůvodnění rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předpisy trestního práva nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní posuzované věci a kdy je totožnost skutku zachována, jak už bylo uvedeno, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci.
V projednávané věci je zřejmé, že stávající skutková zjištění soudů vycházejí ze zjištění učiněných v dřívějších fázích řízení, oproti skutkovým zjištěním obsaženým v předchozích rozhodnutích soudů chybí popis těch skutečností, které se nepodařilo beze všech pochybností prokázat. Nejedná se však o žádné novum, naopak posledně užitý popis skutku je značně reduktivní s ohledem na výsledky dokazování, k nimž došlo v souladu s pokyny danými v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 472/2010, a uplatnění zásady in dubio pro reo. Nutno konstatovat, že konkrétní aplikace této zásady je pro obviněného snad až příliš příznivá, jelikož obsah kupní smlouvy v čl. II., okolnosti, za nichž byla sjednána, i ujednání mezi obviněným a poškozeným ze dne 10. 5. 2006 spíše svědčí o podvodném úmyslu, což by se zřetelem ke všem okolnostem však nebyl pro obviněného příznivější závěr. Z hlediska respektování zásad spravedlivého procesu a uplatnění práv obhajoby je významné to, že na možnost změny právní kvalifikace byl obviněný v průběhu řízení řádně upozorněn (např. v již vícekrát citovaném zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu). Samotná změna právní kvalifikace však nemohla mít vliv na modifikaci totožnosti skutku, jestliže nejméně následek činu zůstal zcela shodný.
Podstata jednání obviněného v nyní posuzovaném případě spočívala v tom, že obviněný přijal peněžní částku 1.100.000,- Kč jako kupní cenu prodávaných nemovitostí určenou pro A. K. od N. S., peníze mu však nepředal a ponechal si je pro svoji potřebu. Následkem činu obviněného je škoda na straně poškozeného ve výši 1.100.000,- Kč. V předchozích rozhodnutích soudů byl čin obviněného popsán tak, že vylákal od vlastníka nemovitostí A. K. udělení plné moci, čímž byl zmocněn k uzavření kupní smlouvy na prodej předmětných nemovitostí, a uzavřel jako strana prodávající v zastoupení poškozeného A. K. s N. S. jako stranou kupující kupní smlouvu na koupi uvedených nemovitostí, v jejímž obsahu nepravdivě uvedli, že kupní cena nemovitostí ve výši 1.100.000,- Kč již byla mezi smluvními stranami plně vypořádána před podpisem této smlouvy, čímž poškozenému A. K. způsobil škodu ve výši 1.100.000,- Kč. Z tohoto popisu jasně vyplývá, že následek činu byl zcela zachován a částečně byla zachována i totožnost jednání.
Protože obviněný dále namítal, že nenaplnil objektivní a ani subjektivní stránku trestného činu, který je mu nyní kladen za vinu, je významné, zda skutkem, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si (mimo jiné) přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí alespoň úmysl eventuální. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).
Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která tyto znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. přesvědčivě vyjadřují. Těžiště jednání obviněného spočívalo podle zjištění soudů v tom, že dne 24. 4. 2006 převzal od N. S. částku 1.100.000,- Kč, kterou měl předat A. K., v jehož zastoupení uzavřel dne 15. 5. 2006 na základě plné moci jako strana prodávající s N. S. jako stranou kupující kupní smlouvu na prodej nemovitostí, svěřené peníze však poškozenému nikdy nepředal a ponechal si je pro svoji potřebu, čímž poškozenému A. K. způsobil škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
K námitkám uplatněným v dovolání je třeba uvést, že pakliže obviněný poukazoval na nulovou cenu nemovitosti (jak podle něj vyplývá z nepřesně interpretovaného znaleckého posudku založeného na č. l. 845 – 849), je třeba konstatovat, že při posuzování trestného činu zpronevěry je hodnota nemovitosti irelevantní, jestliže za ni byla kupujícím vyplacena pro prodávajícího určitá částka. Škodou je – jak správně vyhodnotil už nalézací soud – částka, která měla být jakožto sjednaná kupní cena předána prodávajícímu.
Výhrada, že obviněný měl vůči poškozenému předchozí pohledávku, přičemž provedl jednostranné započtení za finanční prostředky, které byl povinen předat svému zmocniteli, je v daných souvislostech primárně otázkou skutkovou, jelikož není věcně podložená. Již soud prvního stupně správně poukázal a zdůraznil, že na účtech poškozeného se nikde od roku 2004 neobjevuje údaj, že by vůbec kdy s takovou částkou jmenovaný disponoval, přičemž soud vyloučil možnost, že by si takto vysokou částku poškozený „fyzicky“ ponechal a neuložil ji na účet u svého peněžního ústavu. Vzhledem ke všem okolnostem případu (závažné duševní onemocnění poškozeného atd.) i častým změnám výpovědí obviněného, který se nově zjištěné skutečnosti vždy snažil vysvětlovat zásadně ve svůj prospěch (viz např. vyjádření obviněného č. l. 81, 82 a pak jeho sdělení na č. l. 103 a výpověď na č. l. 162-164), soud prvního stupně přesvědčivě vyloučil, že poškozený v roce 2004 převzal od obviněného vysokou peněžní částku, která podle stávajícího vysvětlení obviněného představovala hodnotu věcného břemene, jež v jeho prospěch nemovitost zatížilo, a že pohledávka obviněného vůbec vznikla. Tento závěr – i přes obsah smluv založených na č. l. 21, 22, 148 - rovněž podporuje fakt, že při dražbě v roce 2004, jen velmi krátce po údajném převzetí jednoho milionu korun od obviněného, k němuž mělo dojít 2. 8. 2004, nebyl poškozený schopen ze svých prostředků uhradit cenu za jím vydraženou nemovitost a později dokonce ani rozdíl na nejvyšším podání čítající 110.000,- Kč, takže byl nucen si zapůjčit od obviněného částku 100.000,- Kč. Za takových skutkových zjištění není právní úvaha o vzájemném započtení pohledávek relevantní. Odhlížeje od otázky platnosti či neplatnosti právních úkonů poškozeného, jimiž měl zmocnit obviněného k prodeji nemovitosti, není od věci podotknout, že i pokud by zmocnění bylo platné, nevyplývá z něho, že obviněný byl pověřen kromě uzavření smlouvy i převzetím kupní ceny (viz plná moc č. l. 9, 10), takže jeho jednání by bylo překročením zmocnění, což možnost započtení pohledávky jako legální postup jistě nenabízí. V rámci svého postavení při sjednávání předmětné kupní smlouvy nebyl oprávněn řešit své skutečné či domnělé nároky vůči poškozenému.
Obviněný věděl, že není stranou kupní smlouvy a že peníze, které od N. S. již dříve převzal, jsou ve vztahu k němu cizí věcí. Musel být nejméně srozuměn s tím, že částka 1.100.000,- Kč je protiplněním za prodej nemovitosti ve vlastnictví poškozeného, a proto obviněnému nenáleží. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud poškozenému peníze nevyplatil, musel tak jednat nejméně v úmyslu eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák., čímž naplnil i subjektivní stránku uvedeného trestného činu.
Co se týká naplnění materiálních podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., namítal obviněný, že jeho jednání nezpůsobilo poškozenému žádnou škodu, a tedy ani nebezpečnost činu pro společnost neodůvodňuje použití zvýšené trestní sazby podle třetího odstavce výše uvedeného ustanovení tr. zák.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Pro posuzování materiálních podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle ustálené judikatury soudů v zásadě platí, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy v posuzovaném případě „způsobení značné škody“, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nejvyšší soud shledal, že soudy vyváženě hodnotily v podstatě všechna relevantní hlediska a přihlédly ke všem okolnostem, které stupeň nebezpečnosti činu obviněného určují a vystihují. Obviněný svým jednáním způsobil poškozenému A. K. škodu výrazně přesahující hranici „značné škody“, přičemž společenská nebezpečnost jeho činu je zvyšována zvláště s ohledem na osobní charakteristiku poškozeného, čímž se má na mysli jeho duševní nemoc a z ní plynoucí omezená možnost samostatně jednat a uplatňovat svá práva. Nelze také pominout, že obviněný se k poškozenému zachoval soudy zjištěným způsobem přesto, že poškozený mu poskytoval prakticky bezplatně po dobu několika let bydlení; pominout není možné ani skutečnost určité psychosociální závislosti poškozeného na obviněném, která byla důsledkem izolovanosti poškozeného v psychiatrické léčebně a zřejmě vedla k jeho určité nekritičnosti a důvěřivosti vůči obviněnému.
Obviněný se s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také relevantně dožadoval uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, nově explicitně vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Předně je třeba konstatovat, že zásada uplatnění trestní odpovědnosti coby krajní meze („ultima ratio“), resp. princip subsidiarity trestní represe, byla sice výslovně vymezena až v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně jde o obecnou zásadu, která byla a musela být orgány činnými v trestním řízení respektována i v době před 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 563/2008 aj.). Z hlediska věcného je pak lichá výtka obviněného, že „se jedná o soukromoprávní spor, kdy v případě, že by obviněnému civilní soud uložil povinnost k plnění konkrétní finanční částky, byl by nucen tuto uhradit, avšak odmítá, že by cokoliv poškozenému úmyslně zpronevěřil“. Obviněný v daných souvislostech zcela ignoruje kriminální podstatu svého činu, který evidentně nese znaky trestného činu zpronevěry, v důsledku čehož na něj nelze adekvátně reagovat jen uplatněním odpovědnosti podle občanského práva. Naopak je zcela na místě vyvozovat trestní odpovědnost obviněného se všemi důsledky z toho vyplývajícími. V posuzovaném případě zřetelně nejde o situaci, pro niž by bylo příznačné, že prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, jelikož byly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti.
Jak již bylo konstatováno v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 472/2010, dovolací soud nepomíjí, že trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Nikterak také nezpochybňuje, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. O takovou situaci se ale v posuzovaném případě zjevně nejednalo. Jak vyplývá z textu dovolání, aplikace zásady ultima ratio se obviněný domáhal principiálně proto, že popřel úmyslnou zpronevěru peněz poškozeného, tedy na podkladě jiné skutkové základny než byla ta, která tvořila podstatu jeho jednání relevantního z pohledu trestního práva.
Obviněný konečně také znovu namítl, že oporu ve spise a ani v zákonném předpise nemá výrok, jímž mu byla podle §60a odst. 3 tr. zák. uložena povinnost nahradit podle jeho možností a sil škodu. Argumentoval tím, že poškozený se domáhá „vyslovení účinnosti předmětné kupní smlouvy civilní cestou“, odkázal na výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a uzavřel, že uložení povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák. mající vztah k možné přeměně trestu je zcela nepodložené.
K této výhradě dovolací soud ve shodě s již dříve řečeným uvádí, že účelem výroku, jímž se ukládá povinnost nahradit podle svých sil škodu podle §60a odst. 3 tr. zák., je zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení s dohledem tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody vede pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou způsobil trestným činem. Vyžaduje od něho aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu a vede jej tak uznání a respektování zájmů trestným činem dotčených. Povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu je prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, poněvadž jej nutí ke skutečné náhradě škody způsobené trestným činem. Rozsah povinnosti nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem je ale limitován výší, v jaké je pachatel povinen nahradit škodu podle příslušných předpisů upravujících rozsah a další podmínky odpovědnosti za škodu. Povinnost odsouzeného k náhradě škody podle svých sil znamená, že odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry dovolí. Tímto se uložená povinnost liší od povinnosti stanovené podle §228 tr. ř., jejímž primárním účelem je stanovení obsahu a rozsahu nároku poškozeného. Uložení povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák. tak nebrání soudu, aby současně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody podle §228 tr. ř. K již řečenému je vhodné doplnit, že poukazoval-li obviněný na souběžně probíhající civilní řízení, jde o námitku, jejíž smysl není zcela jasný a navíc procesní povahy, k níž nelze než poznamenat, že ani probíhající civilní řízení není samo o sobě překážkou výroku o náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. (překážka litispendence se zde neuplatní).
Pakliže soudy shledaly, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., řádně a přesvědčivě své právní závěry odůvodnily. Napadenému rozhodnutí proto nelze vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tudíž zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková