ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.349.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 349/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 3 To 429/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 181/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 17 T 181/2010, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 3 To 429/2011, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
jako jednatel obchodní společnosti MAHR, s. r. o., se sídlem ve Z., K., (dále jen „společnost M.“), zabezpečující správu nemovitosti, v přesně nezjištěné době od konce měsíce června roku 2009, v objektu občanské vybavenosti společnosti M. na ulici H. ve Z., ve II. nadzemním podlaží v nebytových prostorách umožnil užívání těchto prostor jako bytu manželům A. a M. V., ačkoliv nebyla provedena kolaudace nebytových prostor na prostory sloužící k bydlení, na byt, přičemž dne 15. 10. 2009 v přesně nezjištěné době zde došlo k úmrtí M. V., která zde byla nalezena dne 16. 10. 2009 kolem 08:20 hodin mrtvá, a na základě nařízené soudní pitvy bylo zjištěno, že příčinou smrti poškozené byla otrava oxidem uhelnatým a dále, že jediným zdrojem tohoto plynu v daných prostorách je právě průtokový ohřívač vody značky MORA 371.03 umístěný v koupelně, který byl v době smrti poškozené, při napouštění vany teplou vodou, v činném stavu, ovšem nedocházelo k odvádění spalin do venkovního prostředí z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek a nevyhovujícího napojení spotřebiče na venkovní prostor, když předmětný ohřívač vody značky MORA 371.03 byl podle kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu odboru výstavby Z. ze dne 15. 2. 2002 i zprávy o revizi plynového zařízení ze dne 14. 2. 2002, č. 1736/2002, propojen na nově zbudovaný rozvod plynu a též došlo k tzv. přetryskování spotřebiče, bylo jej tedy možno fakticky užívat k ohřevu vody v předmětném nebytovém prostoru, když vyhotoveným znaleckým posudkem bylo zjištěno, že nebyly dodrženy platné předpisy upravující montáž, revize a prostor plynových zařízení, včetně revize komínu, čímž došlo k porušení ustanovení norem o odběrných plynových zařízeních a spotřebičích na plynná paliva v budovách TPG 704 01 a normy stanovující podrobnější úpravu pro oblast navrhování, stavbu, zkoušení, uvádění do provozu, provoz a údržbu odběrných plynových zařízení a spotřebičů na plynná paliva č. ČSN EN 1775 (386441), přičemž obviněný následně jako správce předmětné nemovitosti po datu 14. 2. 2002 nezajistil provedení provozní revize plynového spotřebiče a kontrolu fungování kouřovodu spotřebiče podle platných předpisů, zejména podle §1 odst. 1, 2 písm. g), §4 odst. 1, 3 a §8 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení (dále jen „vyhl. č. 85/1978 Sb.“) a §1 odst. 1, §2 písm. g) a §8 písm. a) vyhlášky č. 21/1979 Sb., kterou se stanoví podmínky k zajištění bezpečnosti plynových zařízení, dále podle §1, §3 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva vnitra ČSR č. 111/1981 Sb., o čištění komínů (dále jen „vyhl. č. 111/1981 Sb.), a zároveň nedodržel povinnost vyplývající mu z revizní zprávy plynového zařízení ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 1736/2002, která byla firmě, jejímž je obviněný jednatelem, doručena, a s touto se musel seznámit, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že místně příslušný kominický mistr musí provádět pravidelné prohlídky komínového průduchu, což nebylo v dalších letech prováděno.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájce JUDr. Miloše Císaře s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Obviněný shledal nedostatky v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Obviněný zdůraznil, že soudy učinily nesprávný závěr ohledně charakteru prostor, v nichž došlo k úmrtí poškozené, neboť sloužily k bydlení a nebyly prostorami nebytovými, jak se nesprávně domnívaly obecné soudy. Dovolatel uvedl, že k prokázání pravdivosti tohoto svého tvrzení nechal vypracovat znalecký posudek, což měl podle jeho názoru učinit již dříve některý ze soudů nižšího stupně, z něhož vyplynulo, že prostory, ve kterých došlo k úmrtí, jsou svým charakterem bytem 1+1. Z této skutečnosti obviněný vyvodil, že neprovedením revizí plynového zařízení nemohl porušit důležitou povinnost ve smyslu §1 odst. 1, 2 písm. g), §4 odst. 1, 3 a §8 vyhl. č. 85/1978 Sb., protože se ve skutečnosti jednalo o zařízení v osobním užívání uživatele předmětného bytu a zajišťování následných revizí plynového zařízení tudíž nebylo povinností obviněného.
Obviněný rovněž považoval za nesprávné, že soudy shledaly příčinnou souvislost mezi jemu za vinu kladeným jednáním a smrtí poškozené, když vznik tohoto těžkého následku vyplývá z vadné instalace průtokového ohřívače. Obviněný soudům vytkl, že nezkoumaly, kdo je za vadnou instalaci vinen a veškerou odpovědnost ponechaly na obviněném, ač on nebyl povinen provádět následné provozní revize, neboť mu takovou povinnost neukládal žádný zákonný předpis. Obviněný vyjádřil názor, že pokud odvolací soud připouští, že mohla existovat příčinná souvislost mezi porušením předpisů ze strany subjektů, které zařízení nainstalovaly, a následkem v podobě smrti poškozené, pak nemůže tato příčinná souvislost zaniknout žádným byť i omisivním jednáním jiných subjektů. Z hlediska posouzení odpovědnosti za následek obviněný považoval rozhodující a prvořadé, že nebyla provedena po instalaci následná revize, jež by prokázala a odhalila vadný stav. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě smrti poškozené, označil ho, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 7 Tdo 1048/2010, za nesprávný. Současně zpochybnil obsah revizní zprávy ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 1736/2002, s tím, že termíny čištění a prohlídek komínových průduchů měl zajišťovat a společnosti M. sdělovat kominický mistr. Obviněný, jakožto jednatel společnosti zajišťující správu předmětné nemovitosti, by se mohl porušení povinností stanovených v §3 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 111/1981 Sb. dopustit pouze tím, že by kominickému podniku neumožnil řádné čištění komínů poté, co by se kominický podnik domáhal plnění povinnosti podle citované vyhlášky. Obviněný s odkazem na svou výhradu, že se na průtokový ohřívač instalovaný v prostorách obývaných manželi V. nevztahovala vyhl. č. 85/1978 Sb., poukázal na to, že nemohlo z jeho strany dojít ani k jednání, kterým by porušil ustanovení §8 písm. a) vyhl. č. 21/1979 Sb.
Na základě těchto názorů obviněný shledal, že nemohl spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 3 To 429/2011. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá důvody pro rozhodnutí podle §265m odst. 1 tr. ř., navrhl, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k námitkám obviněného uvedl, že prostory, v nichž bylo manželům V. umožněno bydlet, sice byly přiměřeně vybaveny, nicméně nebyly jako byt zkolaudovány. Z toho důvodu nebylo možno s manžely V. platnou nájemní smlouvu k bytu, a logicky ani k plynovému ohřívači vody, uzavřít, a proto ani povinnost pečovat o plynový ohřívač vody nemohla přejít na nájemce. Revize tohoto plynového zařízení byl proto povinen zajišťovat obviněný jako jednatel firmy tento objekt vlastnící. Připustil, že harmonogram provádění kominických prací stanoví podle vyhl. č. 111/1981 Sb., kominická firma, avšak současně konstatoval, že prvotní iniciativa musí logicky vycházet od majitele objektu, který musí kominickou firmu o existenci zařízení pro spalování plynu informovat, což však obviněný nezajistil. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud, který je vázán důvody a rozsahem podaného dovolání, posuzoval námitky, o něž obviněný své dovolání opřel.
Pokud obviněný namítal, že předmětný prostor, v němž došlo k úmrtí poškozené, nebyl nebytovým prostorem, ale že šlo o byt, opíral toto své tvrzení o závěry znaleckého posudku, který si nechal zpracovat, a jejž považoval, na rozdíl od jiných důkazních prostředků, z nichž vyšly soudy, za jediný spolehlivý důkaz o této otázce. Obviněný tak brojil proti skutkovému závěru učiněnému soudy na podkladě provedeného dokazování, který opřely zejména o zprávu Městského úřadu Z., odboru výstavby (č. l. 232), která koresponduje s protokolem o ohledání místa činu (č. l. 11), v níž se konstatuje, že prostor obývaný manžely V. nacházející se ve druhém nadzemním podlaží domu na konci chodby poslední vlevo je veden jako nebytové prostory a změna užívání na bytovou jednotku nebyla nikdy stavebním úřadem povolena. Podle dokladů uložených na stavebním úřadu je stále veden jako nebytový prostor. Toliko ze sdělení sousedních nájemníků byl stavební úřad v době prováděného šetření informován, že v tomto prostoru bydlí lidé a že je také jako byt zařízen.
K takto skutkově prokázané skutečnosti je nutné navíc uvést, že uvedené zjištění koresponduje s tím, jak je v právním smyslu byt či nebytový prostor vymezen, neboť podle ustanovení §2 písm. b), c) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je bytem místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení, a nebytovým prostorem je místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jiným účelům než k bydlení. Je tedy patrné, že o charakteru takových prostor rozhoduje výhradně stavební úřad. Proto i v projednávané věci je rozhodný výsledek provedeného dokazování, jenž je založen na výše uvedeném stanovisku stavebního úřadu, podle jehož rozhodnutí se jednalo o nebytový prostor.
Je tedy zřejmé, že závěr o charakteru uvedených prostor vyplynul z výsledků provedeného dokazování a je vyjádřen v popisu skutku výroku o vině odvolacího soudu, kde je výslovně uvedeno, že k úmrtí poškozené došlo „v nebytových prostorách objektu“. Jde proto o skutkové zjištění, z něhož je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav může zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud proto ve shodě s těmito zásadami výhradu obviněného, že šlo o bytový prostor, tedy byt, považoval za námitku nedopadající na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je vhodné v této souvislosti pouze připomenout, že soudy v rámci zjišťování skutečného stavu věci postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, a 6 tr. ř., a nebyla tudíž zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Nejedná se proto o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že by byla skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Nejvyšší soud, který neshledal v závěrech soudů nižších stupňů o charakteru prostoru, v němž k úmrtí poškozené došlo, žádný exces, nemůže přehodnocovat skutková zjištění a není povinen provádět důkaz znaleckým posudkem, jejž si obviněný nechal zpracovat a o nějž opírá správnost svého názoru, že uvedený prostor byl prostorem bytovým, resp. že vykazoval parametry bytu.
Pokud obviněný v podaném dovolání uváděl, že nespáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. proto, že jednáním mu kladeným za vinu nebyla porušena důležitá povinnost a že toto jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti se zjištěným úmrtím poškozené, jde o námitku uplatněnou relevantně ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu, a proto Nejvyšší soud zkoumal její opodstatněnost.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně obviněný spáchal uvedený trestný čin v alternativě, že jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho funkce a uloženou mu podle zákona.
Vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil projednávaného činu jako jednatel obchodní společnosti M., která vlastnila předmětnou budovu kromě jiného i k provozu své podnikatelské činnosti, vyplývá jeho trestné jednání z porušení povinností vlastníka domu, které je v nejobecnější podobě založeno vlastnickým právem podle §123 obč. zák., a z něj odvozených povinností řádně tento majetek spravovat tak, aby nedocházelo ke škodám ve smyslu §415 obč. zák., který ukládá každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Obviněný však měl k plynovým spotřebičům, jež byly umístěny v prostorách předmětného domu, povinnost dodržovat jako vlastník budovy povinnosti vplývající z konkrétních právních předpisů upravujících zejména jejich bezpečnostní režim. Jednak šlo o povinnosti upravené vyhláškou č. 21/1979 Sb., která se vztahuje na určená vyhrazená plynová zařízení a stanoví podmínky pro zajištění jejich bezpečnosti a je závazná mimo jiné i pro právnické osoby, které vykonávají podnikatelskou činnost podle zvláštních předpisů (např. zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve znění pozdějších předpis). Dalším je vyhláška č. 85/1978 Sb. určující podmínky pro kontroly, revize a zkoušky plynových zařízení, k čemuž zavazuje organizace, které mimo jiné provozují plynová zařízení (srov. §1 odst. 1 vyhl. č. 85/1978 Sb.). Povinnosti obviněného vyplývaly rovněž z vyhlášky č. 111/1981 Sb. stanovící povinnosti správce objektu při čištění komínů.
Tyto právní předpisy stanovily obviněnému povinnosti při správě předmětné nemovitosti, zejména byl podle nich odpovědný za to, že v rozporu s určením a povahou prostor, jež manželé V. užívali jako byt, ač nešlo o byt v právním smyslu [§2 písm. b) zák. č. 72/1994 Sb., a dále viz shora], ale jednalo se o nebytové prostory [§2 písm. c) zák. č. 72/1994 Sb.], nebyla zajištěna bezpečnost provozu plynové karmy, která tam byla nainstalována. Jestliže obviněný přenechal manželům V. tyto nebytové prostory k trvalému bydlení (za úplatu 8.000,- Kč měsíčně), měl povinnost zajistit, aby plynové spotřebiče odpovídaly všem bezpečnostním podmínkám, a proto byl povinen podle §8 písm. a) vyhl. č. 21/1979 Sb. jako provozovatel zajistit, aby kontroly a provozní revize byly vykonávány podle zvláštních předpisů, popřípadě návodů a pokynů výrobce a dodavatele, a aby podle §4 a násl. vyhl. č. 85/1978 Sb. nechal provést u tohoto plynového zařízení revize, jimiž se rozumí celkové posouzení zařízení, při kterém se prohlídkou, vyzkoušením, popřípadě i měřením zjišťuje provozní bezpečnost a spolehlivost zařízení nebo jeho částí a posoudí se i technická dokumentace a odborná způsobilost obsluhy. Pro provádění revizí je organizace, která zařízení provozuje, povinna vypracovat harmonogram revizí nejméně na tříleté období a upravovat je podle provozních zkušeností a technického stavu zařízení. O revizi a jejím výsledku vyhotoví revizní technik, který revizi provedl, zprávu o revizi, která obsahuje údaje vypočtené v §8 cit. vyhlášky. Obviněný však nesplnil ani to, aby řádně zajistil průchodnost komínu, což byla povinnost, jež mu jakožto jednateli společnosti vlastnící předmětnou nemovitost vyplývala z §1 vyhl. č. 111/1981 Sb., která v §3 odst. 1 písm. h) stanoví mimo jiné povinnost požádat kominický podnik o zkoušení komínů před připojením jakéhokoliv spotřebiče paliv ke komínu (viz ČSN 734219).
Jak z výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, tak i z příslušných pasáží jeho odůvodnění plyne, že odvolací soud se zřetelem na výsledky provedeného dokazování shledal, že obviněný ve své pozici jednatele společnosti vlastnící předmětný dům všechny uvedené zákonné podmínky nedodržel a porušil je, v čemž odvolací soud shledal porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. I když se za porušení důležité povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení mechanicky nepovažuje porušení jakéhokoli předpisu, jde o ni tehdy, když porušení podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost, o což se jedná zejména v případě, když má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví (srov. rozhodnutí č. 67/1958 a č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, v praxi se touto povinností rozumí i povinnost uložená jiným obecně závazným právním předpisem.
Uvedené podmínky byly v projednávané věci splněny, protože bylo prokázáno, že obviněný hrubě a neomluvitelně porušil své povinnosti vlastníka nemovitosti stanovící, aby užíváním jejích prostor nedošlo ke škodě na zdraví a na životě. Došlo totiž k tomu, že obviněný umožnil, aby v nebytových prostorách jinak určených k podnikání, trvale bydleli manželé V., kteří si tento byt pronajali v dobré víře jako bytový prostor. Ze samotného tohoto faktického vztahu obviněného zastupujícího společnost jako pronajímatele, lze dovodit, že obviněný byl povinen předat nájemci byt (byť se fakticky o byt nejednalo, ale za takový byl uvedený prostor vydáván) ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (srov. §687 obč. zák.). Obviněný však tuto povinnost nerespektoval, protože, jak vyplynulo především ze znaleckého posudku znalce z oboru energetika se specializací pro vyhrazená plynová zařízení bylo uvedené plynové zařízení využíváno způsobem, jímž byla porušena všechna výše uvedená ustanovení příslušných právních předpisů, přičemž nejzávažnějším bylo, že zplodiny neodcházely do komína, ale mimo něj, do prostoru obývaného poškozenými.
Obviněný v rozporu s §4 odst. 2 vyhl. č. 111/1981 Sb. nezajistil uzavření smlouvy k provádění kominických revizí, k čemuž byl jako správce a jednatel společnosti (podnikatelského subjektu), která byla vlastníkem předmětné nemovitosti, povinen. Stejně tak opakovaně nezajistil ve stanovených tříletých intervalech provozní revizi dotčeného plynového zařízení (průtokového ohřívače), jak mu bylo uloženo výchozí revizní zprávou ze dne 14. 2. 2002 (č. l. 269 až 270 spisu). Obviněný jako správce objektu, jenž byl (mimo jiné) povinen zajistit kontroly plynového zařízení jedenkrát ročně a revizi plynového zařízení nejméně jedenkrát za tři roky (viz výpověď Ing. V.B., znalce z oboru energetika se specializací pro vyhrazená plynová zařízení dle vyhlášky č. 21/1979 Sb., na č. l. 354 spisu, jakož i znalecký posudek tohoto znalce na č. l. 181 až 193, zejména pak jeho doplnění na č. l. 196 až 202 spisu), tyto povinnosti obviněný rovněž nesplnil. Tím znemožnil, aby určené osoby na základě kontrolních mechanismů kvalifikovaným způsobem plynové zařízení kontrolovaly a event. zhodnotily, zda odpovídá požadavkům bezpečnosti práce a technickým parametrům, jakož i požadavkům požární ochrany. Pokud by obviněný v souladu s nimi postupoval, a to minimálně před tím, než manželům V. umožnil uvedené prostory obývat, mohly být včas odhaleny zjištěné nedostatky, a tím se účinně předešlo této nehodě a tragickému následku. Smyslem a cílem revizí a kontrolních mechanismů, jež obviněný nedodržel, je právě předcházet haváriím, které ohrožují zdraví, život i majetek občanů.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud plně v souladu s napadeným rozhodnutím shledal, že v případě obviněného se jednalo o tak závažná a pro lidský život rozhodná porušení povinností, v důsledku nichž došlo k tragickému a neodstranitelnému následku, že jde o porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák.
Ze skutečností, jež byly shora rozvedeny a zdůrazněny, je rovněž patrné, že obviněný odpovídá za vzniklý následek, a že jeho námitka o neprokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním, resp. opomenutím a smrtí poškozené, není důvodná.
Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila.
Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby.
Takto uvedené kritéria jsou určující i v této konkrétní projednávané věci. Otázkou příčinného vztahu mezi opomenutím obviněného a smrtí poškozené se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a závěry, k nimž dospěly, též patřičně vysvětlily, když je opřely zejména o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a oboru energetika, specializace pro vyhrazená plynová zařízení. Soud druhého stupně otázce příčinné souvislosti věnoval pozornost na straně 6 až 7 svého rozsudku, přičemž shledal existenci příčinné souvislosti, kterou spatřoval v porušení povinností obviněného jakožto jednoho ze dvou jednatelů společnosti M. (viz výpis z obchodního rejstříku na č. l. 211 až 215 spisu) zajišťující správu předmětné nemovitosti s tím, že to byl právě obviněný, kdo měl v rámci dělby úkolů obstarávat správu nemovitosti na ulici H. ve Z. (viz např. strana 3 rozsudku soudu prvního stupně), na straně jedné a smrtí poškozené vyvolané nadýcháním zplodin oxidu uhelnatého na straně druhé.
Z obsahu spisu, jakož i z dovoláním napadeného rozhodnutí bylo k této problematice zjištěno, že předmětný objekt na ulici H. ve Z. byl plynofikován počátkem roku 2002 (revizní zpráva na č. l. 269 až 271 spisu), přičemž z výše citovaného znaleckého posudku vyplývá, že průtokový ohřívač byl namontován a seřízen způsobem, jenž je neslučitelný s jakýmikoli předpisy a bezpečnostními normami (č. l. 200). Termín příští revize byl stanoven nejpozději na den 14. 2. 2005. Žádná další revizní zpráva ve spisu založena není a takovou ani obviněný nemá k dispozici. Rovněž z odborného vyjádření kominického mistra L. M. se podává, že o existenci plynového zařízení (průtokový ohřívač MORA) až do prohlídky dne 20. 10. 2009 nevěděl, neboť revizi a prohlídku komínových těles a napojení plynových spotřebičů v tomto objektu, který spadá do jeho územní působnosti, prováděl naposledy v roce 1991 (č. l. 204), kdy byl dům ještě ve vlastnictví předchozích majitelů.
Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie znalce Mgr. J. P. (č. l. 166 až 171) a současně též pitevní zprávou (č. l. 146 až 165) je doloženo, že bezprostřední příčinou smrti poškozené byl otok mozku při otravě oxidem uhelnatým (v krvi prokázáno 60,2 % karbonylhemoglobinu) v kombinaci s opilostí (v krvi prokázáno 2,19 g/kg alkoholu). Pitvou nebyly shledány žádné morfologicky zjistitelné změny či vliv léčiv nebo drog, jež by se mohly podílet, případně samy zapříčinit smrt poškozené.
Znalec z oboru energetika se specializací pro vyhrazená plynová zařízení podle vyhlášky č. 21/1979 Sb. Ing. V. B. (č. l. 181 až 202, 354 až 356) konstatoval nedodržení předpisů a norem pro bezpečnost provozu předmětného plynového zařízení, jak na to již bylo výše poukázáno.
Z uvedeného je zjevné, že neprovedením následných provozních revizí obviněný zmařil možnost odhalení a odstranění vad montáže zařízení, včetně nevyhovujícího napojení spotřebiče na venkovní prostor, v důsledku čehož nedocházelo k odvodu spalin do venkovního prostředí, což zapříčinilo smrt poškozené otravou oxidem uhelnatým. Všechny zjištěné skutečnosti dávají dostatečný podklad pro závěr, že mezi jednáním kladeným obviněnému za vinu a vzniklým následkem nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by přerušila příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vzniklým účinkem. Za takové přerušení nelze považovat to, že karma byla jinými osobami nesprávně nainstalována.
Když Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí vady, které mu obviněný v dovolání vytýkal, ale naopak dospěl k závěru, že právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. je zcela správná a v souladu se zákonem, námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová