ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.466.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 466/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 654/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 195/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 1 T 195/2011, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který spáchal tak, že dne 6. 1. 2011 v P. prostřednictvím zprostředkovatele, společnosti Accey, s. r. o., docílil uzavření smlouvy o půjčce, na základě které mu byla věřitelem J. J., poskytnuta dne 12. 1. 2011 půjčka ve výši 60.000,- Kč, neboť při sjednávání půjčky prostřednictvím internetového portálu zprostředkovatele, a poté ve smlouvě o půjčce a smlouvě o administraci prohlásil, že proti němu není vedena exekuce nebo výkon rozhodnutí a zavázal se půjčku splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 6.148,- Kč, ačkoliv věděl, že je zadlužen a na jeho majetek je vedeno nejméně 12 exekucí vzniklých v letech 2008 až 2010 pro vymáhání částek v celkové výši 442.544,- Kč, a v důsledku špatné finanční situace nebude schopen sjednané splátky hradit a půjčku řádně vrátit, a způsobil tak J. J. škodu ve výši nejméně 60.000,- Kč.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 654/2011, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Tamary Vránové s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovoláním pro vady, které shledával v nespravedlivém odsouzení. Soudům obou stupňů obviněný vytkl, že dostatečně nezvážily zásadu subsidiarity trestní represe („ultima ratio“), podle níž ochrana majetkových vztahů má být uplatňována pomocí občanského a obchodního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a porušení občanskoprávních vztahů svojí intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, přichází v úvahu trestní odpovědnost a represe. Podle obviněného v jeho trestní věci nedošlo k takovému porušení občanskoprávních vztahů mezi ním jako dlužníkem a věřitelem J. J., aby již bylo nutné v tomto jednání spatřovat trestný čin. Poškozený J. J. se měl místo podání trestního oznámení jako věřitel domáhat svého nároku cestou občanskoprávní, a to tím spíše, že se nepřipojil jako poškozený se svým nárokem k trestnímu řízení. Existencí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. následně odůvodňoval rovněž naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 654/2011, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 1 T 195/2011, a Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby jej Nejvyšší soud sám podle §265m tr. ř. zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po shrnutí dosavadního řízení a podmínek, za nichž lze uplatnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu konstatovala, že výtky obviněného směřují výlučně proti skutkovému stavu věci a že nejde o extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě vyvozeným právním závěrem. Dostupný spisový materiál vypovídá o tom, že by soudy nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V konkrétnostech pak odkázala na odpovídající pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí, a navíc zdůraznila, že soudy nemohly přehlédnout diametrální rozpor mezi internetovým prohlášením obviněného o jeho bezdlužnosti s vyloučením jakéhokoliv exekučního řízení na jeho majetek a na straně druhé přehledem o nařízených exekučních řízení v průběhu let 2008 – 2010 s celkovým rozsahem jeho splatných závazků ve výši blížící se 450.000,- Kč. Těmto zjištěním plně odpovídá právní závěr, že obviněný o míře své solventnosti a tím i o svém skutečném záměru uvedl svého smluvního partnera v omyl. Z uvedeného je přitom zcela zřejmé, že použití trestně právní zásady „ultima ratio“ na jeho případ nedopadá a ani dopadat nemůže. Výše popsané jednání totiž bylo uskutečněno při naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je tedy společensky škodlivé a na překážku vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti není ani skutečnost, že jeho původní právní vztah s poškozeným byl založen na soukromoprávním podkladě. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda obviněným označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř.
Pokud obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., lze o něj dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z předmětné právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
S odkazem na tento dovolací důvod se obviněný domáhal své beztrestnosti, a to se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe (tzv. „ultima ratio“) vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z takto uplatněné námitky je zřejmé, že obviněný své dovolání zaměřil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace pro vadu vycházející z obecných hmotně právních principů. Postupoval tudíž v souladu s podmínkami, za nichž lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je toto dovolání opodstatněné.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010). Pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 4/2004).
V projednávané trestní věci soudy obou stupňů shodně došly k závěru, že obviněný spáchal přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Skutek, kterým měl obviněný uvedený přečin naplnit, v zásadě spočíval v tom, že při sjednávání půjčky prostřednictvím internetového portálu zprostředkovatele, a poté ve smlouvě o půjčce a smlouvě o administraci prohlásil, že proti němu není vedena exekuce nebo výkon rozhodnutí, a zavázal se půjčku splatit v pravidelných měsíčních splátkách. Přitom věděl, že je zadlužen a na jeho majetek je vedeno nejméně 12 exekucí. V důsledku své špatné finanční situace též věděl, že nebude schopen sjednané splátky hradit a půjčku řádně vrátit, a proto způsobil škodu ve výši zapůjčené částky 60.000,- Kč.
Pro posouzení trestnosti jednání obviněného, a to zejména se zřetelem na jím opakovaně (stejnou námitku vznesl i v rámci řádného opravného prostředku) vytýkanou zásadu „ultima ratio“ je nejprve třeba poukázat na to, že obsah trestného jednání obviněného vychází ze smlouvy o půjčce podle §657 obč. zák., jíž přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Účelem smlouvy o půjčce peněz, jak vyplývá ze zákona, je poskytnutí určité částky jedním subjektem druhému s tím, že dlužník půjčenou částku v dohodnuté době vrátí. Tato právní úprava je založena na korektním jednání obou smluvních stran spočívajícím v tom, že každá z nich bude plnit to, k čemu se zavázala.
V projednávané věci však bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že obviněný využil možnosti půjčit si na internetu peníze za podmínek, které byly zprostředkovatelem, společností Accey, s. r. o., za využití internetového portálu stanoveny. V rámci podmínek, které byly obviněnému s ohledem na obsah smlouvy o půjčce a smlouvy o administraci půjčky známé, obviněný věděl, že podmínkou k tomu, aby mu byla půjčka poskytnuta, je jeho prohlášení, že proti němu není vedena exekuce nebo výkon rozhodnutí. Obviněný zcela v rozporu se skutečným stavem věci potvrdil, že proti němu exekuce nejsou vedeny. Lživě tedy jak administrátora smlouvy, tak i věřitele informoval o své schopnosti dodržet závazek ze smlouvy vyplývající. Důvodem zmíněného prohlášení, aniž to je výslovně v uvedených podmínkách předmětných smluv uvedeno, bylo potvrzení dlužníka o schopnosti dostát závazkům. Tato skutečnost je patrná i z obsahu výpovědi svědka Ing. R. K., jednatele společnosti Accey, s. r. o., zajišťující a zprostředkovávající předmětný smluvní vztah, který uvedl, že pokud by věděli, že proti obviněnému jsou vedeny exekuce, šlo by o takovou informaci, která by vedla zcela jistě k odmítnutí půjčky. Svědek rovněž vyjádřil, že neměl jako administrátor možnost, jak uvedené informace ověřit, a tudíž spoléhal, že údaje uvedené obviněným v prohlášení jsou pravdivé, a proto k uzavření půjčky a k faktickému půjčení peněz došlo (viz č. l. 150 spisu).
Nejvyšší soud v souladu se soudy nižších stupňů shledal, že obviněný tím, že podal nepravdivou informaci, uvedl zejména věřitele J. J. v omyl, neboť sdělením o své solventnosti předstíral skutečnost, která nebyla pravdivá. Činil tak se záměrem, aby vylákal požadovanou částku 60.000,- Kč. Obviněný totiž věděl, že s ohledem na jeho dlouhodobou a vysokou zadluženost by mu nikdo při pravdivém sdělení žádné finanční prostředky nepůjčil.
Jak vyplývá nejen z obsahu spisového materiálu a z odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strana 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), exekuce, které proti obviněnému byly vedeny, vycházely z obviněným dříve neplněných finančních závazků. Z obsahu některých exekučních rozhodnutí, např. usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 26 E 1058/2007, a ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 26 E 238/2008, došlo k zastavení exekucí prodejem movitých věcí proto, že obviněný se odstěhoval z místa bydliště a žádné věci nezanechal. Většina z uvedených exekucí byla vedena na majetek, který však obviněný neměl. Jak se podává z usnesení ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 15 E 132/2011, byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy obviněného vyplácené mu zaměstnavatelem v částce přesahující 6 tis. Kč. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 T 37/2010, jímž byl obviněný odsouzen mimo jiné za pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, plyne, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným v předmětné trestní věci částku přesahující 600.000,- Kč. Když soud ve zmíněné věci spočetl všechny splátky, které měl obviněný pouze tam uvedeným poškozeným hradit, vyšla částka více jak 30.000,- Kč měsíčně, kterou však obviněný při příjmu kolem 6 tis. měsíčně nebyl schopen své již existující dluhy splácet.
Ze všech uvedených zjištění jen stručně mapujících finanční situaci obviněného lze učinit nepochybný závěr o tom, že obviněný dlužil různým subjektům statisícové částky, a sám přitom neměl prostředky, z nichž by své dluhy uhradil.
Soudem prvního stupně zjištěné a ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku popsané a následně odvolacím soudem potvrzené skutkové i právní závěry nepochybně svědčí o tom, že činnost, pro kterou je obviněný souzen, byla spáchána na objektu chráněném trestním zákonem, jímž je zájem společnosti na ochraně vlastnictví a práv s ním souvisejících, který obviněný svou trestnou činností narušil, přičemž tímto svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku nejen v jeho základní skutkové podstatě podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž i v kvalifikované podobě podle §209 odst. 3 tr. zákoníku.
Na podkladě těchto rozvedených okolností Nejvyšší soud shledal, že použitá právní kvalifikace je zcela namístě a že nebyla porušena shora rozvedená zásada ultima ratio jako podpůrné role trestního práva, vyjádřená v §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť posuzovaný čin obviněného zcela ve své kriminální povaze přesáhl občansko právní rámec, na němž je smlouva o půjčce založena. Naopak je třeba zdůraznit, že obviněný tohoto občansko právního institutu zneužil k tomu, aby od poškozeného předmětnou sumu peněz vylákal. Je proto nezbytné v tomto případě na čin obviněného aplikovat normy trestního práva a vést obviněného za tento čin k trestní odpovědnosti a vyvodit z něj i trestněprávní důsledky s ním spojené. Posuzovaná věc je totiž, jak bylo výše rozvedeno, společensky škodlivým jednáním, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, tj. občanského práva a jím stanovených nástrojů k odstranění vadného stavu, neboť je zejména z nevymožených exekucí patrné, že tyto nástroje se k vymožení dluhů u obviněného pro jeho přehlíživý postoj staly neúčinnými, a jak je patrné, zcela selhaly.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižšího stupně uvedené skutečnosti správně vyhodnotily a právně posoudily a nepochybily ani v závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dovolání obviněného proto považoval za zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová