ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.529.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 529/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání obviněného E. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 8 To 109/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 41 T 10/2011, byl obviněný E. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím,
že dne 8. 3. 2011 v době kolem 21:45 hodin, v P., v ulici K., na chodníku na přesně neustanoveném místě mezi barem M. v ulici K. a domem, po předchozí hádce, týkající se finančních prostředků ve společném podnikání, nejprve slovně napadl poškozeného H. B., a pak vytáhl levou rukou nůž tzv. motýlka, a když to poškozený spatřil, chytil v sebeobraně obviněného v oblasti bicepsů tak, aby ho udržel dále od svého těla, obviněný však chytil poškozeného za palec pravé ruky, který mu zkroutil takovou silou, že poškozený musel povolit své sevření, čímž se obviněnému uvolnila levá ruka a velkou silou bodl poškozeného nožem o délce čepele 12-15 cm do oblasti břicha a z místa činu utekl, přičemž tímto bodnutím způsobil poškozenému bodnou ránu v nadbřišku vlevo asi 2 cm od střední čáry délky 2 cm s hlubokou dučejí pronikající stěnou břišní do levého laloku jater, kde byla zjištěna rána délky 4 cm, přičemž uvedené poranění lze ze soudně lékařského hlediska kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví, a to pro poranění důležitého orgánu s nutností okamžité operace ve Fakultní nemocnici Bulovka s následnou hospitalizací do 15. března 2011 a předpokládanou celkovou pracovní neschopností v trvání nejméně dvou měsíců.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hlavní město P., škodu ve výši 39.260,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 8 To 109/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný napadl usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Petráše s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovoláním. V úvodu zdůraznil, že shledává vady zejména v neúplném dokazování, v nedostatečném hodnocení důkazů a v chybném zjištění skutkového stavu, což vedlo k neprokázání jeho trestní odpovědnosti, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu, jenž mu je kladen za vinu. Obviněný v této souvislosti vytkl, že soudy své závěry o jeho vině opřely o verzi průběhu činu, jak ji uváděl s nelogičnostmi a nedostatky a zjevnými nepravdami poškozený, kdežto popis události obviněným do úvahy soudy nevzaly. Konstatoval též, že poškozeným popsaný útok není logický a zdůraznil, že podle své vlastní verze, v níž popírá, že by měl nůž v ruce, by si jako pravák nepochybně strčil nůž do pravé kapsy, aby jej z ní mohl vytáhnout pravou rukou. Za nepravděpodobný obviněný označil i způsob, jímž poškozený popsal svou snahu obviněnému zabránit v útoku. Obviněný považoval za nepravdivou výpověď poškozeného i ohledně jejich vzájemných finančních vztahů, jež měly být podle obviněného příčinou jejich sporu, který útoku předcházel, avšak poškozený takovou spojitost vyloučil. Za nevěrohodné označil i svědky, a to zejména D. B. a J. B., jejichž výpovědi podle něj stojí osamoceně a nebyly hodnoceny v souvislosti s dalšími nepřímými důkazy tak, aby byl okruh těchto důkazů uzavřen. Průběh události v užších i širších souvislostech popsaný poškozeným obviněný označil za nepravděpodobný a sám konstatoval, že ke zranění poškozeného mohlo dojít v rámci nutné obrany. Tato varianta je podle obviněného doložena nejen jím uváděným průběhem útoku, ale i obsahem telefonního hovoru mezi ním a poškozeným ze dne 25. 3. 2011, v němž obviněný zmínil, že to byl poškozený, kdo ho chtěl bodnout. Obviněný je přesvědčen, že nutné obraně nasvědčuje i jeho logické tvrzení, že ke zmocnění se nože došlo v rámci souboje, a proto k bodnutí došlo levou rukou bez možnosti přendat si nůž do „šikovnější“ pravé ruky. Skutečnost, že poškozený v telefonátu manželce bezprostředně po útoku označil za útočníka obviněného, připisuje dovolatel zmatenosti poškozeného, v jejímž důsledku místo záchranné služby volal manželku. Obviněný má za to, že aby byly spolehlivě zjištěny motivy obou účastníků, mělo být doplněno dokazování, a to zejména k jejich společnému podnikání. Protože dokazování bylo nedostatečné a výpověď poškozeného vzbuzuje důvodné pochybnosti, mělo být postupováno a rozhodnuto podle zásady in dubio pro reo. Soudy tak neučinily, když místo toho chybějící důkazy nahradily svými domněnkami, jimiž zhojily rozpornou výpověď poškozeného, a na jejich základě dospěly k nesprávnému právnímu posouzení.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 8 To 109/2011, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že veškeré námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a procesu dokazování. Poukázal mimo jiné na to, že obviněný svoji verzi obhajoby prezentovanou v dovolání neuplatnil již dříve u hlavního líčení, při němž tvrdil, že se s poškozeným pouze pošťuchovali, a když se rozcházeli, byl poškozený v pořádku. Jedná se tedy zjevně o účelovou obhajobu obviněného ve snaze zvrátit výsledek trestního řízení. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Následně zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
O důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. se jedná, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť namítal, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tedy zřejmé, že předpokladem pro přezkoumání věci z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v tomto případě existence skutečností odůvodňujících i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., pro nějž platí, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V dovolání citovaný dovolací důvod nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Z naznačených skutečností plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. V takovém případě Nejvyšší soud není povinen přezkoumávat věcnou správnost dovoláním napadených rozhodnutí.
Průlomem do právě uvedených zásad by mohl být toliko extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, o nějž se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pokud by z obsahu věci vyplýval a byl obviněným vytknut (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Nejvyšší soud v projednávané věci se zřetelem na tato kritéria posuzoval podané dovolání. Jak je z jeho obsahu patrné, obviněný v něm vytýkal způsob, jakým soudy zhodnotily ve věci provedené důkazy a v rozporu se závěry soudů sám prováděl vlastní hodnocení jednotlivých důkazů, zejména výpovědi poškozeného, kterou srovnával se svou vlastní verzí, již považoval za pravdivou a jedinou správnou, kdežto výpovědi poškozeného a dalších svědků, jimž soudy též přisvědčily (např. zejména manželky poškozeného), označil za nelogické, rozporné a nepravdivé. Obviněný kritizoval též rozsah provedeného dokazování, který pro jeho neúplnost považoval za nedostatečný. V této souvislosti poukázal také na nevyužití zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), a lze proto na podkladě obviněným uvedených argumentů konstatovat, že na základě vlastního zcela odlišného hodnocení důkazů dospěl k jiné verzi skutkového děje než byly zjištěny po provedeném dokazování, z nějž posléze vyvodil závěr, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Teprve na základě toliko svých ničím nepodložených úvah, že se sám bránil útoku poškozeného, dovozoval nesprávnost použité právní kvalifikace.
Je tak nepochybné, že obviněný takto formulovanými výhradami ve skutečnosti popíral spáchání činu tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsán, čímž vyjadřoval svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními. Tímto postupem se domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, ze které mělo vyplývat, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Takto uplatněné výhrady však nejsou námitkami právní povahy, jak důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, a pod označený dovolací důvod je tudíž nelze podřadit.
I přes tento závěr, v jehož důsledku není Nejvyšší soud povinen přezkoumávat napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející, je vhodné jen ve stručnosti zmínit, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a opatřené důkazy byly také zhodnoceny v souladu se zákonem tak, jak je požadováno v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto ani na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh skutkového děje (viz str. 2 až 8 rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně, po věcném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu a řízení, jež jeho vydání předcházelo, potvrdil – byť s lakonickým odůvodněním – také odvolací soud (viz str. 2 usnesení). Způsob, jakým obecné soudy, zejména soud prvního stupně, zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Za této situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. nedopadají. Jestliže tedy obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak je výše uvedeno, pak tím, že nebyl řádně uplatněn dovolací důvod subsumovaný pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., od něhož se odvíjela obviněným namítaná nesprávná přezkumná činnost odvolacího soudu, nebyl řádně naplněn ani důvod dovolání zakotvený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného E. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová