ECLI:CZ:NS:2012:8.TZ.16.2012.1
2
sp. zn. 8 Tz 16/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 7 To 230/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 145/2010, a rozhodl takto:
I. Podle §podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 7 To 230/2011, a v řízení, jež tomuto usnesení předcházelo, byl p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §228 odst. 1 tr. zákoníku v neprospěch obviněného J. F.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 7 To 230/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 91 T 145/2010 . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 7 To 230/2011, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. F. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 91 T 145/2010, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 17. 6. 2010 v době od 06.45 do 09.00 hodin v B., na ulici O. poté, co byl vykázán z bytu poškozené M. Ď., úmyslně poškodil dámský kostým bílé barvy s černými proužky zakoupený dne 23. 4. 2010 za 2.099,- Kč, kdy hodnota ke dni poškození byla 1.574,- Kč, šedé dámské sako zakoupené dne 11. 5. 2010 za 2.860,- Kč, kdy hodnota ke dni poškození byla 2.145,- Kč, béžový baloňák zakoupený dne 8. 4. 2010 za 1.199,- Kč, kdy hodnota ke dni poškození byla 899,- Kč, černou dámskou halenku zakoupenou dne 20. 5. 2010 za 590,- Kč, kdy hodnota ke dni poškození byla 443,- Kč, bílé tričko bavlněné zakoupené v dubnu 2010 za 140,- Kč, kdy hodnota ke dni poškození byla 105,- Kč, bílé džíny zakoupené za 260,- Kč, kdy hodnota ke dni poškození byla 195,- Kč, a způsobil tak poškozené M. Ď., celkovou škodu ve výši 5.361,- Kč.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby v průběhu doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené uhradit škodu ve výši 5.361,- Kč, a §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána nařízení ve věcech občanskoprávních.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. 7 To 230/2011, shledal porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §228 odst. 1 tr. zákoníku.
V obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti po konstatování výroků obou uvedených rozhodnutí zmínil dikci ustanovení §254 odst. 1, tr. ř. §256 tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž se odvolací soud ani soud prvního stupně neřídily. Poukázal rovněž na ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, který stanoví, že se za škodu nikoliv nepatrnou považuje škoda dosahující částky nejméně 5.000,-Kč. Rovněž zmínil ustanovení §137 tr. zákoníku, podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Podle stěžovatele však v trestní věci obviněného J. F. nebyla provedeným dokazováním spolehlivě zjištěna výše škody vzniklá poškozením oděvů M. Ď. Tento nedostatek spatřoval v postupu soudu prvního stupně, který při rozhodování o výši způsobené škody vycházel pouze z úředního záznamu policejního orgánu ze dne 16. 9. 2010 založeného na č. l. 37 spisu, z něhož vyplývá, že policejní orgán telefonicky hovořil se soudním znalcem V. V., který po seznámení s nákupními cenami a stářím poškozených věcí uvedl, že skutečná hodnota věcí se v době jejich poškození mohla pohybovat na 75 % nákupní ceny. Jelikož výše škody byla stanovena toliko na základě telefonického hovoru se soudním znalcem, který poškozené věci fyzicky neviděl, a to dokonce ani na přiložené fotodokumentaci, její správnost podle stěžovatele vzbuzuje důvodné pochybnosti, zvláště pak za situace, kdy soud vzal za prokázanou škodu ve výši 5.361,- Kč, tedy škodu výrazně se blížící hranici škody nepatrné. Ministr spravedlnosti spatřoval podstatu porušení zákona v neprospěch obviněného v tom, že škoda nebyla stanovena na základě znaleckého posudku či alespoň na podkladě odborného vyjádření, které by bylo způsobilé zohlednit amortizaci oděvů. Teprve poté by bylo možné učinit spolehlivý závěr o způsobené škodě a určit, zda šlo o škodu nikoli nepatrnou, jež by zakládala přečin podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud soud prvního stupně takto nepostupoval a odvolací soud i přesto jeho závěry akceptoval, jeví se výroky o vině, trestu i náhradě škody obsažené v odsuzujícím rozsudku přinejmenším předčasné, neboť nemají oporu v provedeném dokazování.
Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 7 To 230/2011, v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 91 T 145/2010, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v návaznosti na §228 odst. 1 tr. zákoníku byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. F., a dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 7 To 230/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona je patrné, že shledává vadným řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí proto, že z výsledků provedeného dokazování není možné učinit jednoznačný závěr o vině obviněného, neboť nebylo provedeno tak, aby nevznikaly pochybnosti o naplnění skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným.
Přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jedním ze znaků této základní skutkové podstaty je znak škody nikoli nepatrné, za níž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku považuje škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč. Stanovená hranice má u majetkových deliktů zásadní význam, protože se jejich prostřednictvím odlišují přečiny od přestupků a ve vyšších hranicích jde o kvalifikační znak stanovící okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Škoda je chápána jako újma, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi, nedochází-li k naturální restituci (srov. rozhodnutí č. 55/1971 Sb. rozh. obč.).
V trestním řízení se podle §137 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Na základě soudní praxe došlo k vymezení hledisek, podle nichž se při stanovení výše škody postupuje s poukazem na to, že ustanovení §137 tr. zákoníku vyjadřuje celkem tři kritéria, a to cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Je proto patrné, že se vždy musí podle konkrétních okolností volit, které z hledisek pro určení výše škody je s ohledem na individuální povahu zkoumané věci použitelné. Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení §137 tr. zákoníku bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (viz rozhodnutí č. 45/2004 Sb. rozh. tr.).
V nyní projednávané věci bylo z obsahu spisu zjištěno, že poškozenými věcmi bylo dámské ošacení, jež poškozená orgánům činným v trestním řízení předala (viz fotografie na č. l. 22 až 25 spisu), včetně účtenek (viz č. l. 30 až 36). Podle fotografií je patrný i rozsah poškození. Z těchto podkladů je zřejmé i stáří věci a cena, za niž bylo zakoupeno. Z předmětných fotografií se nedá jednoznačně určit, zda se jednalo o věci nošené či zcela nové (některé mají ještě visačky s cenou).
Podkladem pro závěr soudu o škodě, která byla způsobena, je úřední záznam sepsaný komisařem Policie České republiky (viz č. l. 37), z něhož se podává, že dne 16. 9. 2010 bylo telefonicky hovořeno se soudním znalcem V. V., který byl požádán o určení časové hodnoty poškozeného oblečení M. Ď. Za tímto účelem byl znalec telefonicky seznámen s nákupními cenami tohoto oblečení a jeho stářím ke dni poškození. Na základě těchto údajů a informací poté znalec (opět toliko telefonicky) vyslovil závěr, že skutečná hodnota oblečení v době jeho poškození se mohla pohybovat na 75 % kupní ceny.
Soudy obou stupňů se s tímto způsobem stanovení výše způsobené škody spokojily, neboť, jak se uvádí v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, o zmíněný úřední záznam jako o listinný důkaz prokazující škodu, své rozhodnutí opřely. Na základě něho z ceny, za niž bylo oblečení podle účtenek nakoupeno, skutečně způsobenou škodu soud počítal tak, že u každé z věcí odečetl 25 %, tj., skutečnou škodou byla částka představující 75 % kupní ceny. Takto vypočtené částky sečetl v součet představující částku 5.361,- Kč (viz strany 4 až 5 rozsudku). S tímto postupem se odvolací soud spokojil a uvedl, že podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, z pohledu vytýkaných vad, a považoval ho za správný. Odvolání obviněného proto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl (viz stranu 2 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona považuje tento postup za nesprávný, protože byl učiněn způsobem odporujícím postupu podle §254 odst. 1 tr. ř., podle něhož je odvolací soud povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jestliže bylo odvolání obviněného podáno pro nesprávnost použité právní kvalifikace, byl odvolací soud povinen řádně přezkoumat úplnost provedeného dokazování ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Měl tedy z hlediska §2 odst. 5, 6 tr. ř. zkoumat, zda jsou pro právní závěry učiněné soudem prvního stupně dostatečné podklady, a to kromě jiného i ohledně výše způsobené škody.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Soudy obou stupňů však postupovaly v rozporu s těmito procesními ustanoveními, neboť shora uvedenou hmotně právní otázku prokazovaly prostředky, které na objasnění vzniklé škody nepostačovaly, když se pro určení výše škody spokojily pouze s telefonickým sdělením zaznamenaném na úředním záznamu (viz č. l. 37). Takový postup je v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a neodpovídá ani zásadám uvedeným v ustanovení §105 odst. 1 tr. ř., podle něhož je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce. Znalecký posudek je zvláštním, samostatným druhem důkazu (§89 odst. 2 tr. ř.) a není jej potřeba, jestliže k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení postačí odborné vyjádření. Ke zjištění výše majetkové škody způsobené trestným činem proti majetku není třeba přibírat znalce tehdy, jestliže k objasnění této skutečnosti důležité pro trestní řízení postačí odborné vyjádření nebo běžné a praktické znalosti získané vzděláním a výchovou, které má v určité odborné oblasti každý kulturní člověk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. č. 17, T- 804). Podle §105 odst. 5 tr. ř. lze o odborné vyjádření podle §105 odst. 1 tr. ř. požádat i osobu, která je podle zvláštního zákona zapsána v seznamu znalců, a fyzickou osobu nebo právnickou osobu, která má potřebné odborné předpoklady. Za odborné vyjádření se v jednodušších případech oproti složitým otázkám, kde je třeba přibrat znalce, v majetkových věcech považuje zpráva o ceně zboží či služeb od právnické nebo fyzické osoby, provozující obchodní živnost. Z hlediska své povahy jako důkazu nejsou odborná vyjádření znaleckým posudkem, ale listinným důkazem podle 112 odst. 2 tr. ř. Osobu, která podala odborné vyjádření, lze v případě potřeby vyslechnout jako svědka (§97 tr. ř. a násl.).
Jak se z obsahu spisu podává a jak již bylo výše uvedeno, soudy za účelem určení výše vzniklé škody vycházely pouze z telefonické informace, kterou podal V. V. (soudní znalec), který „po seznámení s nákupními cenami a stářím poškozených věcí uvedl, že skutečná hodnota se v době poškození mohla pohybovat na 75 % nákupní ceny“. Tato skutečnost byla zaznamenána do úředního záznamu na č. l. 37 spisu, jenž byl jako listinný důkaz (viz protokol o hlavním líčení č. l. 64) podle §213 tr. ř. předložen.
Není v tomto případě rozhodné, že takovou osobou byla zřejmě osoba zapsaná jako znalec ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění dalších předpisů, neboť telefonická informace takovou osobou sdělená orgánu činnému v trestním řízení, byť zachycená v podobě úředního záznamu, nemá povahu odborného vyjádření, jak má na mysli ustanovení §105 odst. 5 tr. ř. Odborné vyjádření založené na odborné znalosti osoby, která je podává, totiž předpokládá, že taková osoba otázku, k níž se na základě svých odborných znalostí vyjadřuje, alespoň zčásti odborně zodpoví. Toliko telefonickou odpověď na položenou otázku zaznamenanou v úředním záznamu orgánem činným v trestním řízení, který tuto otázku odborníkovi pokládal, nelze za odborné vyjádření považovat. Takový úřední záznam je neprocesním úkonem, který může sloužit pouze jako informativní materiál, na jehož základě se orgán činný v trestním řízení rozhodne o dalším postupu.
Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně nedodržel ustanovením §105 odst. 1, 5 tr. ř. předepsaný postup, neboť výši škody nestanovil ani na základě odborného vyjádření ani znaleckým posudkem, ale v zásadě na základě telefonicky uvedené informace.
V projednávané věci je však zřejmé, že se jednalo o různé druhy šatstva, které nebyly zakoupeny ve stejný den a rovněž byly různě poškozeny, měly odlišnou kvalitu, některé, jak se podává, byly zcela nové, nenošené, některé naopak již nošeny byly. Soudy stanovená škoda (v součtu 5.361,- Kč), se pohybovala na hranici škody nikoliv nepatrné. Proto bylo nutné pro stanovení tohoto formálního znaku přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku postupovat tak, aby o trestní odpovědnosti obviněného nevznikaly žádné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.), a bylo třeba vycházet z odborného vyjádření (§105 odst. 1, 5 tr. ř.), anebo přibrat znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na věci movité. V každém případě však bylo nutné, aby tato otázka, která je určující pro závěr o tom, zda budou naplněny formální znaky přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, anebo zda půjde jen o přestupek (nebyl-li již promlčen), byla rádně a zákonným postupem objasněna.
Soud prvního stupně takto nepostupoval a zjevně nedostál svým povinnostem plynoucím zejména z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jaký je nezbytný pro rozhodnutí. Odvolací soud, který se zabýval obdobnou námitkou obviněným uplatněnou v odvolání, uvedené skutečnosti řádně ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumal, pochybil, jestliže odvolání obviněného pro správnost přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Závěr o vině obviněného spočívající v tom, že byly naplněny všechny znaky přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, je tudíž založen na nedostatečně zjištěných skutkových okolnostech, a nemohl proto obstát.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 7 To 230/2011, v řízení, které tomuto usnesení předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §228 odst. 1 tr. zákoníku v neprospěch obviněného.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. proto obě napadená rozhodnutí zrušil a současně zrušil všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před soud prvního stupně, na němž bude, aby postupem podle §105 odst. 1, 5 tr. ř., jak byl shora vyjádřen, řádně objasnil výši způsobené škody. Poté, co bude uvedeným způsobem, odpovídajícím podmínkám stanovení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku určena škoda na poškozených věcech, bude na soudu, aby posoudil, zda jsou naplněny formální znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. zejména, zda škoda, kterou znalec určí, odpovídá znaku škody nikoliv nepatrné (§138 odst. 1 tr. zákoníku). V případě, že tato škoda bude nižší, než je hranice 5.000,- Kč, bude nutné zkoumat, zda je možné, zejména s ohledem na případné promlčení, věc postoupit příslušnému orgánu projednávajícímu přestupky jako přestupek.
Nejvyšší soud však považuje za nutné zdůraznit, že dříve, než soud přistoupí k uvedenému procesnímu postupu, bude povinen nejprve zkoumat, zda v daném případě je namístě použít prostředky trestního práva a trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože jde o hraniční případ mezi přečinem a přestupkem. Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti výše rozvedené připomíná princip „ultima ratio“, jímž se soudy doposud nezabývaly. Podle této zásady je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Je totiž potřeba poukázat na to, že škodu, která na poškozených věcech vznikla, lze zhojit prostředky občanského práva, zejména v rámci odpovědnosti za vzniklou škodu (§420a násl. obč. zák.). Dále se z pohledu případné nižší společenské škodlivosti jeví vhodným, aby s ohledem na okolnosti případu, zejména vzhledem k citovému vztahu, který mezi obviněným a poškozenou panoval, jakož i k pohnutce, v níž obviněný jednal a kterou byl nenaplněný milostný vztah a zklamání z něho plynoucí, soud zvažoval v intencích §12 odst. 2 tr. zákoníku možnost použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, neboť v tomto případě lze vzniklou škodu zhojit prostředky především občanského práva a z něj vyplývající možnosti náhrady škody, případně projednáním věci v přestupkovém řízení. Stavění obviněného před soud se naproti tomu jeví jako nadbytečná kriminalizace jednání, k jehož nápravě postačí prostředky jiných právních odvětví. Tyto úvahy však bude možné učinit a konkrétně rozvinout teprve na základě výsledků provedeného dokazování, zejména zpracování znaleckého posudku a stanovení skutečně způsobené škody, jak bylo výše naznačeno.
Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž připomíná, že v novém řízení při opakovaném uznání obviněného vinným nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch obviněného a tímto rozsudkem Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v jeho neprospěch (srov. §273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová