ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1112.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 1112/2013-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2013 dovolání podané obviněným Z. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 67 To 175/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 66/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 1 T 66/2008, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 200 000 Kč a pro případ jeho nevykonání podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil spolu s M. Č. a L. Ch. tím, že s obviněným M. Č. dne 29. 10. 2007 v P., kolem 14.00 hod. na letišti Praha – Ruzyně, ve střeženém prostoru vyhrazeném pro skladiště PHM tzv. vládní letky, před budovou č. ...., z cisternového vozidla, po předchozí podvodné manipulaci při tankování letadel, uvedli armádu ČR v omyl, kdy kerosin nevydávali do letadel, ale pouze tento výdej podvodně vykazovali na dokladech armády, přičemž armáda ČR jednající kpt. R. C. tento kerosin odúčtovala a měla za spotřebovaný, čímž získali nejméně 11.175 litrů kerosinu v jednotkové ceně 19,5636 Kč/litr, který následně po předchozí vzájemné dohodě s obviněným L. Ch., který si byl vědom skutečnosti, že se jedná o podvodně získaný kerosin, na něho převedli přečerpáním do cisternového vozidla zn. Mercedes, se kterým do objektu přijel bez příslušného povolení obviněný L. Ch., který převezl do obce D., kde byl zadržen orgány PČR, čímž na majetku České republiky – Ministerstva obrany – vojenského útvaru 8407 Praha – Kbely, způsobili škodu ve výši 218.623,23 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a další spoluobvinění odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 67 To 175/2012, tak, že napadený rozsudek zrušil ve výrocích o peněžitých trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Pro případ, že by trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše dovolání , v němž uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu odůvodnil obviněný tím, že uvedený skutek nelze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 483/2010 zdůraznil, že v jeho případě je skutek takový, že armáda ČR žádnou majetkovou dispozici neprovedla. Škoda popsaná ve skutkové větě nenastala tím, že armáda účetně odepsala pohonné hmoty. Odúčtováním pohonných hmot žádná změna v majetku armády nenastala. Škoda podle obviněného nastala v příčinné souvislosti s odjezdem naplněné cisterny z areálu letiště. Kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu tak není vůbec příhodná. Obviněný dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 941/2011 a sp. zn. 8 Tz 136/2000 a zdůraznil, že záznam v účetnictví není právním úkonem.
V další části svého dovolání pak namítl, že soud prvního stupně bez jakéhokoli důvodu opakovaně odmítl provést důkazy, které navrhovala obhajoba. Odkázal např. na protokol z hlavního líčení u Obvodního soudu v Praze 6 ze dne 7. 9. 2009, kde prostřednictvím svého obhájce v krátkém sledu navrhl devět důkazů, které byly všechny odmítnuty jako nadbytečné bez jakéhokoli přijatelného odůvodnění. Odůvodnění „tohoto chování soudu“ se neobjevilo ani v žádném z konečných rozhodnutí. Soudy podle obviněného v průběhu celého řízení opakovaně docházejí k závěrům o skutkovém stavu, které jsou v rozporu s provedenými důkazy. Na letišti Praha – Ruzyně pravidelně docházelo k nejasnostem ohledně výdeje kerosinu do letadel, obdobně se vyjadřovala i tzv. Rohovcova zpráva, na kterou obviněný v průběhu řízení několikrát odkazoval a ze které vyplývá, že na letišti Ruzyně došlo k nesrovnalostem ohledně leteckého benzínu v mnohem větší míře, než je předmětem tohoto trestního řízení. Z výše uvedeného ale nevyplývá, že je to on, kdo je za tyto nesrovnalosti odpovědný, že využíval něčího omylu a už vůbec ne, že by se jakkoliv obohatil nebo úmyslně obohatil jiného. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak obviněný namítl, že jde o extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy na jedné straně a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé. Konkrétní rozpory obviněný ve svém dovolání popsal. Mimo jiné poukázal na závěr soudu, že obviněný sice nevěděl, co ukazuje palivoměr letadla, protože to byl pozemní technik letadla, který palivoměr sledoval a dával pokyn k zastavení čerpání, tato námitka však podle soudu není relevantní, neboť se kerosin z cisterny do letadla nemohl dostat, protože s takovými přebytky by kapitán nemohl vzlétnout. Jak však zdůrazňuje obviněný, kapitán by dle svědeckých výpovědí nemohl vzlétnout v situaci, kdy by letadlo překročilo vzletovou hmotnost, přebytek paliva je vedlejším faktorem. Obviněný také poukázal na to, že se nikdo nezabýval skutečností, zda zápisy v deníku letadla, které prováděla posádka a technici letadla, byly správné.
Spoluobviněný Č. vypověděl, že přečerpal 12 500 l leteckého petroleje do cisterny Mercedes spoluobviněného Ch., měl v úmyslu v budoucnosti tuto ztrátu zakrýt. Obviněný proto nechápe, kde se v uvedeném případě stal podvod a vůči komu. Neexistuje zde osoba, která byla nebo by mohla být uvedena v omyl. Dále se soud podle obviněného nevypořádal s jeho námitkou, že se domníval, že obvinění Č. a Ch. asistují při převozu paliva v rámci stěhování útvaru z R. do K. Obviněný popírá, že se podílel na přečerpání kerosinu do cisterny spoluobviněného Ch. Z provedených důkazů podle něj vyplývá, že se na místě přečerpávání zdržel pouze čtyřicet sekund, ve kterých se pozdravil s přítomnými a odešel.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby vydal nové rozhodnutí, kterým by ho zprostil obžaloby, nebo aby podle §265l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že ze strany nalézacího soudu došlo ke striktnímu odmítnutí názoru obžaloby, že se obvinění dopustili trestného činu krádeže s tím, že by jejich sofistikované jednání tato skutková podstata nebyla sto pokrýt. Také správnost úvahy o možnosti právní kvalifikace posuzovaného jednání jako trestného činu zpronevěry byla vyloučena, i když obvinění měli kerosin svěřený za účelem tankování letadel. Podle soudu si obvinění kerosin v této situaci nepřisvojili, ale k jeho přisvojení došlo až po jeho podvodném vynětí z evidence Armády ČR v důsledku vyvolání omylu, kdy podle názoru soudu získali plnou dispozici nad kerosinem. Tyto právní úvahy lze podle státní zástupkyně akceptovat jen potud, pokud nalézací soud označil nakládání dovolatele a především jeho spoluobviněného M. Č. při hospodaření s leteckým palivem v rámci výkonu jejich pracovní činnosti u organizační složky poškozeného subjektu za takový, který odpovídá režimu věci svěřené. Podle státní zástupkyně je nade vší pochybnost zřejmé, že v daném případě na rozdíl od trestného činu krádeže obvinění získali faktickou moc nad obhospodařovaným leteckým palivem již okamžikem jeho svěření k výkonu dohodnuté pracovní činnosti, a tedy se tak stalo, aniž by bylo zapotřebí některé z forem podvodného jednání (v daném případě vyvolání omylu), kdy by jim bylo palivo svěřeno takovým právním úkonem, který by byl ze strany fyzické osoby, oprávněné k jednání za jejich poškozeného zaměstnavatele, jednáním v omylu.
Obviněný tak podle státní zástupkyně zcela správně (byť v jiné návaznosti) dovozuje, že škoda nenastala odúčtováním paliva z majetku armády, které je pouze administrativně evidenčním úkonem, ale že se majetek armády zmenšil v příčinné souvislosti s odjezdem cisterny s kerosinem z letiště. Tím došlo k naplnění znaku přisvojení a podle státní zástupkyně ve věci učiněná skutková zjištění naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Přisouzené jednání podvodné povahy, v jehož důsledku měla Armáda ČR v mylném domnění správnosti deklarované spotřeby pohonných hmot tyto účetně odepsat, lze podle státní zástupkyně považovat pouze za jednání, které mělo spáchanou trestnou činnost zakrýt, resp. znesnadnit její odhalení.
Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, odkázala státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 91/2011 s tím, že jde o případy, kdy se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu se odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení přisouzeného skutku. V případě obviněného se podle státní zástupkyně jednalo konkrétně o návrhy obhajoby na ustanovení znalce k určení prokazatelného množství pohonných hmot, které mělo být dne 29. 10. 2007 do cisterny L. Ch. načerpáno, jakož i k výši takto způsobené škody, a dále na vyžádání zprávy o stěhování dotčeného vojenského útvaru v rozhodném období tak, aby mohla být podepřena dovolatelova obhajoba o tom, že přítomnost obviněného Ch. uvedeného dne v areálu letiště spojoval toliko se stěhováním vojenského útvaru do Kbel. Omezená dostupnost úplného spisového materiálu státní zástupkyni neumožňuje ověřit námitku obviněného, že jeho důkazní návrhy byly bez bližšího zdůvodnění zamítnuty. Ze způsobu odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku se nepodává, že by se soudy způsobem předepsaným pro jeho dílčí obsahové náležitosti samostatně zabývaly vyhodnocením případného důkazního významu uvedených návrhů. Na druhou stranu nelze podle státní zástupkyně na takový formálně nedokonalý postup nahlížet jako na tak závažný způsob porušení dovolatelova práva na obhajobu, který by se odrazil ve správnosti skutkových zjištění rozhodných pro posouzení jeho viny. Z jinak vyčerpávajícího odůvodnění odsuzujícího rozsudku je totiž naprosto zřejmé, že výše zpochybněný skutkový stav věci nalezl dostatečnou oporu v dokazování již provedeném.
Konkrétně státní zástupkyně odkazuje na body 167 – 175 rozsudku, kde se soud podrobně zabývá množstvím přisvojeného kerosinu, které bylo dne 29. 10. 2007 zajištěno a přes počítadla přečerpáno z cisterny obviněného Ch. do armádní cisterny. Odůvodnění v bodě 64 rozsudku pak podle státní zástupkyně poskytuje spolehlivý podklad pro závěr, že při stanovení výše škody bylo postupováno v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Státní zástupkyně dále připomněla, že sledovaného dne nebyl dán žádný právní titul pro pohyb cisterny obviněného Ch. v areálu, natož k přečerpání a následný odvoz paliva. Z pořízených záznamů o sledování osob a věcí a z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu rozvedených v části VII odsuzujícího rozsudku je vzhledem ke způsobu dovolatelovy asistence při nelegálním odčerpávání paliva a z jím použitých slovních obratů naprosto evidentní, že k naplnění znaku přisvojení si cizí svěřené věci došlo na jeho straně zcela programovým a konspirativním způsobem v předepsané formě zavinění, v daném případě v přímém úmyslu.
V závěru svého vyjádření pak státní zástupkyně poznamenala, že případná náprava výše zjištěné nesprávnosti právního posouzení skutku cestou kasace výroku o vině nesouvisí s potřebou řešení otázky zásadního právního významu a při naprosto rovnocenném rozpětí trestních sazeb přisouzeného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým měl být dovolatel v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními správně uznán vinným, nelze očekávat zásadní ovlivnění jeho postavení v předmětném trestním řízení, a to zvláště za stavu, kdy mu byl trest odnětí svobody prominut amnestijním rozhodnutím prezidenta republiky. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě velké části námitek obviněného, které směřují právě proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, a to včetně tzv. opomenutých důkazů.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení lze pak v plném rozsahu odkázat na to, co k těmto námitkám uvádí státní zástupkyně. Soudy sice skutečně nevěnovaly pozornost bližšímu odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů obviněného, na druhou stranu je zřejmé, že tyto důkazy měly sloužit k objasnění skutečností, které byly již bezpochyby prokázány jinými důkazy, resp. by skutkové závěry z jiných provedených důkazů vyvozené nebyly sto vyvrátit.
Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je třeba považovat námitku obviněného napadající kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu. Opět zcela správně situaci vyhodnotila také státní zástupkyně. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyznívá v bodech 188 - 189 naprosto nepřesvědčivě. Soud zde dospěl k závěru, že obvinění měli kerosin svěřený za účelem tankování letadel, ale v této situaci si jej nepřisvojili. K přisvojení podle soudu došlo až po jeho vynětí z evidence Armády ČR. Tím je podle soudu vyloučena aplikace skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Nabízí se proto otázka, co podle soudu obvinění učinili tím, že kerosin přečerpali do cisternového vozidla obviněného Ch. se záměrem jej vyvézt z areálu letiště a ponechat si jej, což také uskutečnili. Jinými slovy, pokud by obvinění nepřistoupili k „zakrývacímu jednání“, v jehož důsledku došlo k vynětí kerosinu z účetní evidence, ale pouze by jej přečerpali do cisterny a odvezli, v duchu právní argumentace soudu by se zřejmě nemohlo jednat vůbec o trestný čin, neboť podle názoru soudu nejde o přisvojení. O trestný čin krádeže by rovněž jít nemohlo, neboť předpokladem tohoto trestného činu je, jak uznává i nalézací soud v bodě 186 rozsudku, že pachatel nemá věc ve své moci již před přisvojením.
Dále se v této souvislosti nabízí otázka, co se po právní stránce mělo změnit vynětím kerosinu z účetní evidence. Jak správně poukazuje obviněný, záznam v účetnictví není právním úkonem. Armáda nepřevedla tímto ani zdánlivě na obviněné vlastnické právo. Jednalo se skutečně a pouze o zakrývací jednání, jehož účelem bylo znesnadnit, resp. znemožnit odhalení trestné činnosti. Situaci je proto třeba nazírat jednoznačně tak, že obvinění měli kerosin svěřený za účelem tankování do letadel, tedy jej měli ve své moci, k jeho přisvojení došlo v momentě jeho přečerpání do cisterny spoluobviněného Ch. za účelem jeho vyvezení z areálu a tím i odnětí z dispozice vlastníka. Jde o naprosto stejnou situaci jako např. u pachatele, který má od svého zaměstnavatele svěřeny finanční prostředky, které v určitém okamžiku použije pro vlastní potřebu, aniž by přitom ještě „zakrývacími manévry“ vyvolával zdání, že finanční prostředky byly spotřebovány v rámci činnosti zaměstnavatele.
Lze v podstatě shrnout, že soud prvního stupně nevěnoval možnosti aplikace skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dostatečnou pozornost, odmítl ji velmi stručně, aniž by svůj názor na naplnění znaku přisvojení dostatečně vysvětlil. Pokud přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 685/2004, jde zřejmě z jeho strany o nepochopení, co se rozumí „faktickou mocí nad věcí“ („Pachatel zpronevěry tedy na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání omylu nebo využití omylu, popř. bez zamlčení podstatných skutečností.“). Obvinění měli kerosin svěřený za účelem tankování do letadel, což uznává i nalézací soud, tedy jej měli ve své „faktické moci“, „fakticky“ jej přečerpali do cisterny a vyvezli z areálu armády. Takto s ním disponovali bez ohledu na to, zda jej Armáda ČR považovala za spotřebovaný, či nikoli. Fyzicky měli kerosin ve své moci a nakládali s ním v rozporu s účelem, pro který jim byl svěřen. Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu mimo to posuzovalo zcela jiný a dané situaci nepřiléhavý skutkový stav.
Je tedy nutné konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neshledal vadu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nicméně je třeba se přiklonit k názoru státní zástupkyně i v tom směru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z jeho podnětu řešena, není po právní stránce zásadního významu. Pokud jde o význam řešené otázky, nelze říci, že by rozlišení skutkových podstat trestných činů podvodu a zpronevěry činilo v praxi větší problémy. Jedná se spíše o výjimečný případ specifický svými skutkovými okolnostmi. Z pohledu obviněného pak je třeba říci, že obě skutkové podstaty, tedy podvod a zpronevěra, patří mezi trestné činy proti majetku a jejich význam z hlediska společenského zavržení pachatelů takové trestné činnosti je srovnatelný. Skutek by bylo třeba kvalifikovat podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., tedy rovněž ve druhém odstavci. Obviněnému by byl v případě správné kvalifikace jeho jednání vyměřován trest ve stejné trestní sazbě. Navíc, jak podotýká státní zástupkyně, uložený trest odnětí svobody byl předmětem amnestie. Nevyšší soud tak dospěl k závěru, že opětovné projednání věci by obviněnému nemohlo přinést žádné zlepšení jeho postavení, respektive příznivější rozsudek.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. S. podal dovolání převážně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a jeho relevantně uplatněné námitky jsou takové povahy, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, přičemž otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch