ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.824.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 824/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného A. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 44 To 115/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 72/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 44 To 115/2013, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 T 72/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Dne 20. 4. 2012 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 na obviněného A. V. M. obžalobu sp. zn. 2 Zt 483/2010 pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, spočívající v tom, že dne 2. 7. 2007 kolem 01.30 hod. ve Š. rajonu na území Běloruské republiky, na 43. kilometru silnice G.-O.-R., poblíž zatáčky do vesnice K. , v podnapilém stavu, společně se dvěma dalšími osobami samostatně stíhanými na území Běloruska, a to již odsouzeným I. P. S. , a dalším stíhaným D. J. B. , nejprve postupně úplně zatlačili polostažené sklo okna předních dveří u řidiče blikajícího nepojízdného vozidla zn. VW Passat, a slovně napadali a vyzývali rozespalého řidiče – poškozeného jménem I. I. Ch. , k vydání dokladů, peněz a klíčů od vozidla v časové hodnotě 11.849.820,- běloruských rublů (tj. přepočtem cca 118.000,- Kč), a když řidič nereagoval, snažili se jej přes otevřené okno vytáhnout za oděv z vozidla v úmyslu vozidla se zmocnit za účelem rozebrání na díly, jakož i v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného (500,- USD) a jeho dokladů – cestovního pasu, vysvědčení o registraci vozidla, řidičského průkazu a kuponu k řidičskému průkazu, což se jim fakticky nepodařilo, neboť v tu chvíli na místo přijel na telefonické přivolání poškozeného vozidlem jeho synovec A. M. V. s dalšími osobami jménem A. M. T. a P. N. S. , takže útočníci nasedli do jejich vozidla zn. VW Transporter T4, a z místa odjeli opačným směrem přes O. , přičemž shora popsaným jednáním způsobili útočníci poškozenému pouze škodu poškozením skla a kliky dveří vozidla v celkové výši 132.690,- běloruských rublů (tj. cca 1.300,- Kč).
O této obžalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 6 T 72/2012, jímž podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Na podkladě stížnosti státní zástupkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 44 To 381/2012, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 T 72/2012, jímž podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného A. V. M. shora popsané obžaloby, neboť dospěl k závěru, že skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání, jímž se domáhala zrušení zprošťujícího výroku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 44 To 115/2013, odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. řádu zamítl. Hlavním argumentem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího je tvrzení, že státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve věci neunesla své důkazní břemeno. Konstatoval, že nalézací soud opakovaně předvolával k hlavnímu líčení svědky B. , S. , V. a Ch. , což se nezdařilo, neboť všichni čtyři odpověděli, že do České republiky nepřijedou. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, podle kterého by došlo ke zcela absurdní situaci, když na straně jedné není obviněný vydán k trestnímu stíhání do Běloruské republiky s ohledem na stav justice a neexistující záruky ohledně ochrany základních lidských práv a na straně druhé by soud České republiky, jenž je povinen dbát na dodržování lidských práv a svobod, vycházel toliko z důkazů vytvořených orgány státu, kde soustavně dochází k porušování základních lidských práva svobod, a na základě takových důkazů rozhodoval. Podle městského soudu by také bylo absurdní za této situace rozhodovat o vině též na základě rozsudku vyneseného soudem v Běloruské republice proti svědku S. , a bylo by rovněž nesmyslné vycházet toliko z přípravných výslechů provedených v rámci právní pomoci ze strany orgánů policie a justice v Běloruské republice, neboť soudu České republiky by chyběla jakákoli záruka, že nedošlo k takovému postupu, jehož účelem by bylo záměrně kriminalizovat obviněného, který v České republice požádal o azyl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 44 To 115/2013, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněného A. V. M. , ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. řádu, ačkoli rozhodnutí vydané v řízení mu předcházejícím spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení a vydaná rozhodnutí ve věci. Dále zpochybnil právní závěr obou soudů nižších stupňů o zproštění obviněného obžaloby. Namítl, že podle jeho názoru politicko-právní argumentace městského soudu vycházející pouze z volné úvahy soudu, nikoli z důkazů založených v trestním spise a postrádající jakoukoli věcnou vazbu na jejich obsah, nemůže být podkladem k odmítnutí důkazů opatřených v souladu s mezinárodním právem cestou právní pomoci. Dále podle jeho názoru lze posuzovat skutečný obsah opatřených důkazů, provedených v řádném dokazování, a to cestou jejich logické komparace s ostatními důkazy, nelze však en bloc a bez jakéhokoli hodnocení odmítnout všechny důkazy opatřené cestou mezinárodní právní pomoci tak, jak to učinily nalézací i odvolací soud v této věci. Domnívá se, že takový postup není odůvodnitelný ani tvrzením existence bezprostředního vztahu mezi autoritativním politickým systémem existujícím v Bělorusku a výsledky šetření jeho policejních orgánů při odhalování a objasňování zcela běžné kriminality bez sebemenšího přesahu do sféry politických či občanských práv a svobod. Není možné bez jakéhokoli konkrétního důvodu a naprosto paušálně tvrdit, že šetření provedené běloruskými orgány činnými v trestním řízení je zcela nutně neobjektivní jen proto, že jde o orgán státu s autoritářským politickým režimem. Nejvyšší státní zástupce připouští úvahu, že státy založené na autoritářském principu státní moci mají tendenci zakročovat proti svým politickým odpůrcům i za cenu zinscenování údajné trestné činnosti nepohodlných osob, k čemuž pochopitelně využívají svůj mocenský a tedy i policejní aparát. Nicméně se domnívá, že i tyto státy se musí vypořádávat s běžnou, „obecnou“ kriminalitou, o jakou jde i v této trestní věc. Podotýká, že pokud v konkrétní věci není dán zřejmý politický podtext nebo se v osobě pachatele nejedná o člověka, který by pro autoritativní režim domovského státu mohl představovat potenciálně politicky nepohodlnou osobu, není dán žádný racionální důvod k tomu, aby soud předjímal, že šetření policejního orgánu tohoto režimu musí být vůči obviněnému neobjektivní.
Nejvyšší státní zástupce dále uvádí, že tímto způsobem by bylo možno zpochybnit i výpovědi svědků – běloruských občanů fyzicky přítomných u hlavního líčení, pokud by uposlechli výzvy soudu a dostavili se k jednání, přičemž by soud bez dalšího mohl obsah jejich výpovědi odmítnout. Podle státního zástupce by bylo podle naznačeného pokřiveného náhledu na hodnocení těchto důkazů možno tvrdit, že tyto osoby byly příslušnými státními složkami autoritářského státu instruovány, jak mají vypovídat před českým soudem, chtějí-li se po návratu samy vyhnout problémům. Státní zástupce vyslovil názor, že jestliže se svědkové z Běloruska odmítají k soudu dostavit, měla být zřejmě vyžádána právní pomoc ve formě jejich výslechu v postavení svědků ve smyslu českého trestního práva (a neomezit se toliko na žádost o to, aby se policejní orgán svědků dotázal, zda jsou ochotni přijet do České republiky a vypovídat u soudu, jak učinil nalézací soud), takto získané výpovědi bylo nutné v hlavním líčení provést jako důkazy a poté je náležitě vyhodnotit samy o sobě i v návaznosti na důkazy další. Rezignace na toto zákonné pravidlo s poukazem na samozřejmě předjímanou nevěrohodnost podle názoru nejvyššího státního zástupce nutno klasifikovat jako protiprávní postup soudu v rámci projednání trestní věci, neboť soud bez náležitého důvodu odmítl opatřit a provést důkazy zásadního významu pro posouzení viny obviněného. Podle názoru nejvyššího státního zástupce takovou vadu je možno podřadit pod kategorii tzv. extrémního nesouladu, kdy výsledky (v tomto případě z větší části neprovedeného čili neúplného) dokazování stojí v příkrém protikladu ke skutkovým a právním závěrům, jež ve věci učinil nalézací soud a které soud druhého stupně aproboval. Tyto opomenuté důkazy mají pro věcné a i právní posouzení skutku, který je předmětem obžaloby, zcela zásadní význam a bez jejich provedení není možno rozhodnutí soudu akceptovat jako souladné se zákonem.
Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že rozhodnutí soudů v této věci a především důvody, o něž tato rozhodnutí opřely, jsou v rozporu s bilaterálními závazky, jež na poli trestního práva existují mezi Českou republikou a Běloruskou republikou. Dle jeho přesvědčení byly důkazní prostředky zajištěné v této věci z Běloruska opatřeny způsobem upraveným touto mezinárodní smlouvou zejména v čl. 2 odst. 1 a v čl. 4. Vyslovil názor, že jejich apriorní odmítání z víceméně politických důvodů představuje takové porušení pravidel mezinárodního práva, které může vyústit v ohrožení další spolupráce s běloruskými justičními orgány, případně i v přijetí recipročních protiopatření z jejich strany. I tento závažný mezinárodní aspekt napadeného rozhodnutí je nepochybně možno klasifikovat jako projev extrémního nesouladu postupu soudu s normami mezinárodního práva, a to v podobě bezdůvodného odmítání realizace řádně opatřených důkazů, jež mohou mít pro výsledek trestního stíhání zásadní význam.
Postupem odvolacího soudu proto podle názoru nejvyššího státního zástupce byl naplněn zákonný důvod popsaný ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť nenapravil nesprávné rozhodnutí nalézacího soudu zatížené vadou podřaditelnou pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 44 To 115/2013, a rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 T 72/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému A. V. M. dne 8. 7. 2013 ( č. l. 426 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 72/2012) a advokátovi JUDr. Josefovi Kunášekovi dne 28. 6. 2013 (č. l. 426 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 72/2012), obviněný však nevyužil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se nevyjádřil.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Dovolací soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaného soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvažovat jen výjimečně v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04 IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, dále v případě zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebo kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i v případech opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, 11 Tdo 130/2012). V usnesení sp. zn. 3 Tdo 91/2011 pak Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že jestliže dovolatel namítá, že byl neprávem uznán vinným, v dané věci trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a že toto vadné hmotně právní posouzení skutku se opírá o skutkový stav věci zatížený vadou spočívající v tom, že odvolací soud posoudil otázku jeho viny bez toho, že by předtím rozhodl o navrhovaných důkazech (tzv. opomenuté důkazy), je podané dovolání nutno považovat s ohledem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní . Takzvané opomenuté představují takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, jež z tohoto důvodu téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (viz kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, II. ÚS 402/05, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02).
Nosným důvodem dovoláním napadených rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je tvrzení, dle něhož by v předmětné věci došlo ke zcela absurdní situaci, když na straně jedné není obviněný vydán k trestnímu stíhání do Běloruské republiky s ohledem na stav justice a neexistující záruky ohledně ochrany základních lidských práv a na straně druhé by soud České republiky, jenž je povinen dbát na dodržování lidských práv a svobod, vycházel toliko z důkazů vytvořených orgány státu, kde soustavně dochází k porušování základních lidských práv a svobod, a na základě takových důkazů rozhodoval. Podle městského soudu by také bylo absurdní za této situace rozhodovat o vině též na základě rozsudku vyneseného soudem v Běloruské republice proti svědku S. , a bylo by rovněž nesmyslné vycházet toliko z přípravných výslechů provedených v rámci právní pomoci ze strany orgánů policie a justice v Běloruské republice, neboť soudu České republiky by chyběla jakákoli záruka, že nedošlo k takovému postupu, jehož účelem by bylo záměrně kriminalizovat obviněného, který v České republice požádal o azyl. Jinými slovy vyjádřeno, nosným důvodem obžaloby zprošťujícího rozhodnutí obou soudů se stal závěr, dle něhož konstatování nedemokratičnosti politického režimu v určitém státě a porušování lidských práv a svobod v něm, vyslovené soudem v azylovém řízení, pro řízení trestní týkající se též osoby, jako řízení azylové, má za následek apriorní nemožnost en bloc akceptovat jakýkoli důkaz opatřený v souladu s mezinárodním právem cestou mezinárodní právní pomoci z důvodu jeho nevěrohodnosti.
Tuto argumentaci Nejvyšší soud nesdílí. Orgány činné v trestním řízení jsou dle §2 odst. 6 tr. řádu povinovány hodnotit důkazy v každé posuzované věci konkrétně a individuálně podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozumí-li se h odnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01), ve shodě se stanoviskem doktrinálním, „hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti,“ pak nevěrohodnost důkazů opatřených v souladu s mezinárodním právem cestou mezinárodní právní pomoci s ohledem na nedemokratičnost politického režimu a porušování lidských práv a svobod v daném státě lze dovodit pouze propojením argumentace nedemokratičností politického režimu a stavu porušování lidských práv a svobod a konkrétních okolností posuzované věci.
Jakkoli byly v dané věci důkazní prostředky zajištěné z Běloruska postupem dle čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod. č. 95/1983 Sb., ve znění Protokolu mezi Českou republikou a Běloruskou republikou o úpravě právního nástupnictví ohledně mezinárodních smluv sjednaných mezi bývalým Československem (kterým se rozumí někdejší Česká a Slovenská Federativní Republika, Československá socialistická republika, resp. Československá republika) a bývalým Svazem sovětských socialistických republik, publikovaným ve formě sdělení Ministerstva zahraničních věci České republiky k platnosti dvoustranných mezinárodních smluv mezi Českou republikou a Běloruskou republikou pod č. 79/2009 Sb.m.s., nebyly soudem prvního stupně provedeny a byly odmítnuty z důvodů, jež ve smyslu výše uvedeného výkladu zakládají porušení §2 odst. 6 tr. řádu.
V posuzované věci jde tedy o typický případ tzv. opomenutých důkazů. Poněvadž se nalézací a posléze ani soud odvolací důkazními návrhy obžaloby vůbec nezabývaly, nemohly ani posoudit jejich význam z hlediska řádného objasnění věci. Přímý dopad uvedené (procesní) vady na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na (hmotně právní) kvalifikaci skutku nelze tudíž předem vyloučit.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání zrušil z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu dle §265k odst. 1,2 tr. řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 44 To 115/2013, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6T 72/2012, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 4 bude muset znovu projednat obžalobu a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman